28 Cdo 1690/2020-392
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní
věci žalobce Biskupství ostravsko-opavského, se sídlem v Ostravě - Moravské
Ostravě, Kostelní náměstí 3172/1, IČO 65468953, zastoupeného Mgr. Romanem
Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Pivovarská 1504/8,
proti žalovaným 1) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v
Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, za niž jedná Úřad pro zastupování
státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42,
Územní pracoviště Ostrava,
Ostrava-Radvanice, Lihovarská 1335/9, a 2) J. F., narozenému dne XY, bytem XY,
zastoupenému JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní
náměstí 35/1a, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u
Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 18 C 179/2014, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2019, č. j. 11 Co
82/2019-336, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2019, č. j. 11 Co
82/2019-336, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Bruntále výrokem I. rozsudku ze dne 20. 12. 2018, č. j. 18 C
179/2014-308, určil, že vlastníkem pozemků parc. č. XY (trvalý travní porost o
výměře 78 m2) a parc. č. XY (trvalý travní porost o výměře 24 m2) v kat. území
XY, vyznačených v geometrickém plánu č. XY vyhotoveném G. S. pro rozdělení
pozemku parc. č. XY - trvalý travní porost, zapsaného v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV
č. XY, pro obec XY a kat. území XY, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku
(dále jen „předmětné pozemky“) je žalovaná 1); dále rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), že žalovaní jsou
povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice - Okresnímu soudu v
Bruntále na nákladech řízení částku 8.173 Kč (výrok III.) a že žalovaný 2) je
povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Bruntále soudní poplatek
ve výši 5.000 Kč (výrok IV.). Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě podané žalobcem, jakožto církevní
právnickou osobou, s odkazem na § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých
zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi),
ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen
„zákon č. 428/2012 Sb.“). Po provedeném dokazování vzal za prokázané, že právní
předchůdce žalobce (Arcibiskupství vratislavské) byl před rozhodným obdobím
vlastníkem nemovitostí zapsaných v knihovní vložce č. XY pro k. ú. XY, mimo
jiné pozemků PK parc. č. st. XY - stavební plocha a parc. č. XY - neplodná, že
tyto pozemky mu byly státem odňaty dle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první
pozemkové reformy, že oba pozemky dle srovnávacího sestavení parcel odpovídají
části pozemku zapsaného nyní jako parc. č. XY - trvalý travní porost v k. ú. XY
(dále jen „pozemek parc. č. XY“), že na základě smlouvy o převodu pozemku parc. č. XY ze dne 20. 5. 2009 uzavřené s Pozemkovým Fondem ČR - dále jen
„Fond“ (jemuž Katastrální úřad pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště
XY, dne 11. 11. 2008 k jeho žádosti sdělil, že pozemek parc. č. XY nebyl podle
podkladů katastru nemovitostí a předchozích evidencí majetkem církve,
náboženské společnosti, řádu nebo kongregace) se jeho vlastníkem stal J. F.,
jemuž jakožto oprávněné osobě podle zákona o půdě svědčil nárok na převod
náhradního pozemku vyplývající z rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Bruntál
ze dne 23. 8. 1995, že žalovaný 2) koupil tento pozemek kupní smlouvou ze dne
26. 5. 2009 od J. F. a že žalovaný 2) je jako jeho vlastník zapsán v katastru
nemovitostí. Vzhledem k tomu, že žalobce podáním ze dne 6. 11. 2015 vzal žalobu
částečně zpět [z důvodu, že nechal vyhotovit geometrický plán na rozdělení
pozemku parc. č. XY na tři pozemky tak, aby předmětem žaloby byl jen jeho
historický majetek, a současně aby byl žalovanému 2) zachován přístup k
sousednímu pozemku parc. č. XY, na němž vystavěl rodinný dům, a žalobci byl
zachován přístup k budově na sousedním pozemku parc. č.
XY], soud prvního
stupně usnesením ze dne 23. 8. 2016, č. j. 18 C 179/2014-166, řízení o určení
vlastnictví částečně zastavil „co do určení vlastnictví ve vztahu k pozemku
parc. č. XY v k. ú. XY, tak jak byl vyznačen v geometrickém plánu pro dělení
pozemku vyhotoveném G. S.“ (takže předmětem určovací žaloby zůstaly jen nově
oddělené předmětné pozemky). Při právním posouzení věci vyšel soud z § 1, § 2
písm. a), § 3 písm. a), § 4, § 5 písm. a) a § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a dále § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon
o půdě“), a dovodil, že smlouva o převodu pozemku parc. č. XY ze dne 20. 5. 2009 uzavřená mezi Fondem a J. F. je absolutně neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť byla uzavřena v rozporu s § 29 zákona o půdě, přičemž dobrá víra
z hlediska tohoto ustanovení není právně významná. Za následek by mohla mít –
ve spojení s absolutně neplatným nabývacím titulem - počátek běhu desetileté
vydržecí lhůty, která však v případě žalovaného 2) byla přerušena doručením
výzvy žalobce ze dne 7. 3. 2014; neplatná je tak i následná smlouva, kterou
pozemek nabyl žalovaný 2) od J. F. Pokud jde o námitku dobré víry žalovaného 2)
ve vztahu k zápisu do katastru nemovitostí, kterou nezpochybnil ani žalobce,
pak ta by podle soudu byla relevantní pouze pro účely případného vydržení,
avšak v daném případě nepřichází v úvahu, neboť skutečnosti jím tvrzené, které
by mohly prolomit účinky blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě ve smyslu
nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2166/10, sp. zn. I. ÚS 3314/11 a sp. zn. II. ÚS 165/11 nedosahují takové intenzity a nejsou tak mimořádného charakteru,
aby mohly prolomit účinek tohoto ustanovení. Náklady, které žalovaný 2)
vynaložil do asanace pozemku a jeho oplocení nepředstavují žádnou mimořádnou
okolnost, a „otázka příjezdové cesty a vedení inženýrských sítí byla v mezidobí
vyřešena“. Navíc žalobce prokázal, že spolu s předmětnými pozemky žádá o vydání
navazujících sousedních pozemků a že se tedy nejedná o účelové jednání, kterým
by chtěl získat pozemky o zanedbatelné výměře; kromě toho žalobce vyšel
žalovanému 2) vstříc, když „zúžil rozsah žaloby“. Dále soud poukázal na to, že
Krajský soud v Ostravě dospívá i v jiných věcech k závěru, že nelze použít
judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se nabytí věci od
nevlastníka na základě dobré víry, neboť takový výklad by zcela popřel smysl
restitučního zákonodárství, a je též judikováno, že restituční nároky je třeba
považovat za primární, a to i za cenu zásahů do již provedených majetkových
přesunů. Žalobci současně nelze vytýkat, že v době uzavření smlouvy mezi Fondem
a J. F. nepodal námitku vlastnického práva, když vlastníkem pozemku od roku
1948 formálně nebyl. Soud též připomněl, že „to byl stát, kdo udělal chybu při
lustraci pozemku a vytvořil tuto situaci“. K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, č. j.
11 Co 82/2019-336, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok
I.) a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta
společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.114 Kč
(výrok II.) a že žalovaný 2) je povinen zaplatit České republice - Okresnímu
soudu v Bruntále soudní poplatek za odvolání v částce 5.000 Kč (výrok III.). Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně,
ztotožnil se s jeho právními úvahami a za klíčovou považoval otázku, zda je
možno upřednostnit ochranu majetku žalovaného 2), jako osoby nabyvší pozemek
parc. č. XY v dobré víře, před restitučním nárokem žalobce; v tomto ohledu
uvedl, že soud prvního stupně přiléhavě odkázal na ta rozhodnutí, dle nichž je
možno blokační ustanovení § 29 zákona o půdě prolomit pouze ve výjimečných
případech, kdy pro takové řešení existují silné a přesvědčivé důvody a kdy
závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím blokačnímu ustanovení musí
odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, obzvlášť intenzivně působící ve
prospěch poskytnutí ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně
církvím v rozporu se zákonem převedeny (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
2166/10 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4721/2016). Takové mimořádné
okolnosti pro ochranu dobré víry žalovaného 2) však odvolací soud - ve shodě se
soudem prvního stupně - „nenašel“, jelikož přístup a příjezd k pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného 2) bude v důsledku částečného zpětvzetí žaloby
zachován, nově vzniklé předmětné pozemky přiléhají (mimo jiné) k pozemku parc. č. XY (ve vlastnictví žalobce) a mohou s ním a s dalšími okolními pozemky v
případě následného úspěšného uplatnění restitučního nároku vytvořit funkční
celek. Tvrzení žalovaného 2) o jeho investicích do pozemku parc. č. XY a o
tom, že pod jeho povrchem vedou inženýrské sítě, nejsou v dané věci právně
významná, a otázka případné zastavěnosti předmětných pozemků bude řešena v
následujícím řízení při úvaze, zda jsou splněny podmínky pro jejich vydání
žalobci. Navíc v daném případě není namístě prolomit zásadu platnou ke dni 26. 5. 2009, kdy žalovaný 2) uzavřel kupní smlouvu s J. F., že nikdo nemůže na
jiného převést více práv, než má sám. Jestliže tedy J. F. v důsledku absolutně
neplatné smlouvy část pozemku parc. č. XY představující historický majetek
církve nenabyl, nemohl ji účinně převést na žalovaného 2). Tento závěr dle
odvolacího soudu odpovídá spravedlivému řešení, o které je nutno v případě
kolize práva restituenta a dobrověrného nabyvatele pozemku usilovat (viz nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 349/17).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání.
Žalovaná 1) - dále též „dovolatelka“ - napadla dovoláním výrok I. rozsudku
odvolacího soudu, přičemž jeho přípustnost spatřuje v řešení otázek: 1)
„významu okolností mimořádné povahy, jež je nutno při střetu restitučního
nároku církevní právnické osoby a nabyvatele církevního majetku zvažovat, a při
jejichž existenci je třeba upřednostnit ochranu vlastnického práva dobrověrného
nabyvatele před oprávněným zájmem církevní právnické osoby na restituci
církevního majetku“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. od rozsudků Nejvyššího soudu ze
dne 17. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2141/2019, ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo
2650/2018, a ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4694/2017), a 2) „zda při
posuzování platnosti naložení s věcí podléhající § 29 zákona o půdě je namístě
přihlédnout ke všem důsledkům spojeným s případným neposkytnutím ochrany
dobrověrnému nabyvateli takové věci, třebaže oprávněná osoba podle zákona č.
428/2012 Sb. se domáhá na základě § 18 odst. 1 tohoto zákona určení
vlastnického práva státu pouze k části takové věci“, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá dle dovolatelky v tom,
že „je rozporné s principem proporcionality“, jelikož nepřihlédl k okolnostem
svědčícím ve prospěch poskytnutí ochrany reálně vykonávanému vlastnickému právu
žalovaného 2) k předmětným pozemkům, a konstatoval, že jeho tvrzení o
investicích do pozemku parc. č. XY a o tom, že pod povrchem pozemku vedou
inženýrské sítě, nejsou v dané věci právně významná, a že otázka případné
zastavěnosti pozemků bude řešena v následujícím řízení; tedy v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu nezhodnotil okolnosti podstatné pro posouzení
existence okolností mimořádné povahy, když je pokládal za právně irelevantní, a
tudíž tak ani nepodrobil vzájemnému poměřování dvě proti sobě stojící práva,
jakými jsou právo žalovaného 2), jakožto dobrověrného nabyvatele na ochranu
majetku, na straně jedné a právo žalobce na restituci jeho historického majetku
na straně druhé. Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že stejně jako soud
prvního stupně, byť učinil závěr o absolutní neplatnosti převodní smlouvy
uzavřené mezi Fondem a J. F. a převodní smlouvy uzavřené mezi J. F. a žalovaným
2), následně při posouzení věci vycházel z toho, že vlastnictví žalovaného 2) k
nově vzniklému pozemku parc. č. XY zůstává zachováno a že žalovaný 2) bude mít
zajištěn přístup k rodinnému domu v jeho vlastnictví. Oba soudy ovšem pomíjejí
skutečnost, že nebude-li nakládání s pozemkem parc. č. XY posouzeno jako
platné, pak nebude možno učinit jiný závěr, než že žalovanému 2) nesvědčí
vlastnické právo ani k pozemku parc. č. XY, který je rovněž z větší části
historickým majetkem právního předchůdce žalobce, na čemž nemůže ničeho změnit
ani skutečnost, že se žalobce k němu nedomáhá určení vlastnického práva státu. Z toho dovolatelka dovozuje, že nebude-li při posouzení platnosti převodních
smluv upřednostněna ochrana vlastnických práv žalovaného 2), jakožto
dobrověrného nabyvatele, pozbude vlastnictví též k té části pozemku, která mu
zajišťuje jediný možný přístup k jeho rodinnému domu, na jehož existenci bylo
vázáno vydání stavebního povolení na stavbu tohoto domu; jedná se tak o zcela
výjimečnou okolnost svědčící ve prospěch ochrany vlastnického práva žalovaného
2), které odvolací soud nepřiznal žádný význam. Pokud pak odvolací soud
okolnosti vážící se k předmětným pozemkům pokládal za právně irelevantní,
nezabýval se jejich významem pro žalovaného 2) a za podstatnou považoval
okolnost, že přiléhají k pozemku parc. č. XY (ve vlastnictví žalobce) a mohou s
ním a s dalšími okolními pozemky v případě následného úspěšného uplatnění
restitučního nároku vytvořit funkční celek, pak jednak bez dalšího dovozuje
možnost funkční souvislosti z pouhé souvislosti prostorové, avšak stejně tak
mohl teoreticky presumovat funkční souvislost těchto pozemků s pozemkem parc. č. XY, jelikož i k němu přiléhají pozemky žalobou dotčené. Pro funkční
souvislost předmětných pozemků s pozemkem parc. č. XY ovšem nesvědčí pouhá
souvislost prostorová, nýbrž i skutečnost, že jsou připloceny k pozemku parc. č. XY, a tvoří jeden celek rovněž s pozemkem parc. č.
XY ve vlastnictví
žalovaného 2) a se stavbou jeho rodinného domu, přičemž původní pozemek parc. č. XY užívá téměř 11 let jako svůj majetek. Žalobou dotčené předmětné pozemky o
výměře 78 m2 (pozemek parc. č. XY) a o výměře 24 m2 (pozemek parc.č. XY)
žalovaný 2) rovněž zvelebil a investoval do nich, neboť se na nich nacházely
dřevěné kůlny (garáže), které na své náklady zboural, provedl asanaci zeminy
kontaminované oleji a naftou a následně terénní úpravy tak, aby mohl tyto části
pozemku užívat pro své potřeby a osázet je stromy, pročež proti rozdělení
pozemku parc. č. XY v průběhu řízení aktivně brojil. Žalovaný 2) tedy plně
realizoval své vlastnické právo též k těm částem pozemku parc. č. XY, nově
označeným parc. č. XY a č. XY, choval se k nim vždy jako k jednomu celku se
zbývající částí pozemku parc. č. XY, označenou nyní parcelním číslem XY, a
navazující na pozemek parc. č. XY se stavbou rodinného domu, což svědčí o jeho
vztahu k posuzovanému majetku, který rozhodně nelze spojovat toliko s
investicemi do tohoto majetku. Všechny tyto skutečnosti ve spojení s obtížemi,
jež by zpochybnění vlastnického práva k celému majetku nabytému na základě
kupní smlouvy ze dne 26. 5. 2009 způsobilo dobrověrnému nabyvateli - žalovanému
2), podle názoru dovolatelky odůvodňují v dané věci upřednostnění jeho právního
postavení. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se
žaloba zamítá, příp. aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Žalovaný 2) - dále též „dovolatel“ napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním v
plném rozsahu, přičemž jeho přípustnost spatřuje v řešení následujících
právních otázek:
a) „Zda je možno upřednostnit ochranu jeho majetku jako osoby nabyvší pozemek
parc. č. XY v dobré víře před restitučním nárokem žalobce při zohlednění
okolnosti, že jej nenabyl od státu, že ho revitalizoval a že je zastavěn“. Ohledně této „klíčové právní otázky“ dovolatel namítá, že odvolací soud
nesprávně vyslovil, že mimořádné okolnosti pro ochranu jeho dobré víry na úkor
uspokojení žalobního nároku nenašel a že jeho tvrzení o investicích do pozemku
a o tom, že pod jeho povrchem vedou inženýrské sítě, nejsou v dané věci právně
významná. Správně měl odvolací soud upřednostnit ochranu majetku dobrověrného
nabyvatele při zohlednění níže uvedených mimořádných okolností před žalobním
nárokem žalobce. b) „Zda před řešením otázky absolutní neplatnosti smlouvy ze dne 20. 5. 2009
pro rozpor s § 29 zákona o půdě má přednost řešení právní otázky, že pozemek
parc. č. XY nelze vydat pro jeho zastavěnost ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a)
zákona č. 428/2012 Sb.“, jíž se odvolací soud nezabýval a která dosud nebyla
dovolacím soudem vyřešena. K této otázce dovolatel namítá, že odvolací soud
nesprávně primárně řešil právní otázku absolutní neplatnosti smlouvy ze dne 20. 5. 2009 namísto toho, aby se nejprve zabýval řešením právní otázky, že
žalobnímu nároku nelze vyhovět z důvodu zastavěnosti pozemku parc. č. XY ve
smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a to vodovodní přípojkou,
která je samostatnou stavbou podle § 3 odst. 3 zákona č.
274/2001 Sb., o
vodovodech a kanalizacích, a kterou pořídil na své náklady v souladu se
stavebním zákonem, jakož i elektroinstalací. Dovolatel argumentuje též tím, že
inženýrské sítě tvořící funkční celek s jeho rodinným domem a vedoucí pod
povrchem pozemku parc. č. XY činí tento pozemek - s ohledem na platné technické
normy a ochranná pásma pod zemí uložených inženýrských sítí – pro žalobce
nevyužitelným, a proto úvaha odvolacího soudu, že na oba pozemky navazují další
pozemky žalobce, není přiléhavá, navíc když se jedná o pozemky svojí výměrou
zanedbatelné (o výměře 78 m2 a 24 m2). Zamítnutím žalobního nároku by tak
žalobce neutrpěl žádnou významnější škodu, neboť zákon č. 428/2012 Sb. upravuje
pouze zmírnění některých majetkových křivd, a navíc, církve obdrží od státu též
paušální finanční náhradu podle § 15 tohoto zákona, v níž je „zakalkulovaná i
náhrada za nevydané nemovité věci“. c) „Zda okolnost, že dovolatel nebyl účastníkem smlouvy ze dne 20. 5. 2009,
tedy že pozemek parc. č. XY nenabyl od státu, nýbrž až následně jej koupil
kupní smlouvou ze dne 26. 5. 2009 od restituenta J. F., který jej získal od
státu jako náhradu na vykrytí jeho restitučních nároků, je sama o sobě
mimořádnou okolností pro ochranu jeho dobré víry na úkor uspokojení žalobního
nároku“, jež taktéž dosud nebyla vyřešena dovolacím soudem. V souvislosti s
touto otázkou dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně vyhodnotil
okolnost, že pozemek parc. č. XY koupil od předchozího vlastníka J. F., který
jej nabyl při vypořádání svého restitučního nároku podle zákona o půdě od
Fondu, ačkoliv tuto okolnost lze vyhodnotit tak, že již sama o sobě je
mimořádnou okolností ve prospěch ochrany jeho dobré víry na úkor uspokojení
žalobního nároku. d) „Zda jeho investice do pozemku parc. č. XY (spočívající v asanaci zeminy
kontaminované oleji a naftou, vybagrování a odvozu zeminy jakožto nebezpečného
odpadu, navezení nové zeminy, srovnání s okolním terénem, oplocení a osázení
stromy) jeho revitalizováním nákladem 250.000,- Kč lze považovat za mimořádnou
okolnost svědčící ve prospěch ochrany jeho dobré víry na úkor uspokojení
žalobního nároku“, která rovněž nebyla dovolacím soudem vyřešena. Nesprávnost
rozhodnutí odvolacího soudu v řešení této otázky spočívá dle dovolatele v tom,
že byl veden chybnou úvahou, že inženýrské sítě nejsou v dané věci právně
významné. Dovolatel má naopak za to, že zastavěnost pozemku inženýrskými
sítěmi, které byly zřízeny v souladu se stavebním zákonem, jejich bezprostřední
souvislost a nezbytná nutnost k užívání stavby jeho rodinného domu znemožňovala
„jeho vydání“ ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. e) „Zda ochrana dobré víry na úkor žalobního nároku, tedy při kolizi práva
dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1. Dodatkového
protokolu k Evropské úmluvě a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11
Listiny základních práv a svobod, kdy nelze zachovat maximum z obou základních
práv, je třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti při
zohlednění toho, že dovolatel jako neprávník a běžný občan, který pozemek
parc. č.
XY koupil od restituenta, věřil v princip materiální publicity údajů
zapsaných v katastru nemovitostí a v principy právního státu, jejichž pilířem
jsou mimo jiné i veřejné rejstříky“, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, např. od nálezu I. US 2219/12, a
tím nenaplnil očekávané povědomí průměrného člověka v princip obecné
spravedlnosti a právního státu. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu k této
otázce spočívá v tom, že při kolizi jeho práva jako dobrověrného nabyvatele na
ochranu majetku nabyvšího pozemek parc. č. XY od předchozího vlastníka
(restituenta), a za situace, kdy nelze zachovat maximum z obou práv, se řešením
této kolize nezabýval, pouze primárně dovodil absolutní neplatnost smlouvy ze
dne 20. 5. 2009, která byla uzavřena v rozporu s § 29 zákona o půdě, a dále
vyslovil, že nelze prolomit zásadu platnou ke dni 26. 5. 2009, kdy byla
uzavřena kupní smlouva mezi prodávajícím J. F. a dovolatelem, že nikdo nemůže
na jiného převést více práv, než má sám. Nicméně dovolatel se dovolává nálezu
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12, který je přiléhavý i na danou věc,
totiž, že i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt
vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka
na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí v souladu s
principem obecné spravedlnosti a právního státu, v něž dovolatel jako průměrný
člověk věřil. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se
žaloba zamítá, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Žalobce ve vyjádření k oběma dovoláním - s odkazem na konkrétní rozhodnutí
Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě v obdobných věcech, která jsou
součástí spisu - navrhl, aby dovolání žalované 1) bylo zamítnuto a dovolání
žalovaného 2) jako nepřípustné odmítnuto, případně aby obě dovolání byla
zamítnuta. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) obě dovolání
projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) -
dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že byla podána proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, oprávněnými osobami
(žalovanými) v zákonné lhůtě, že za žalovanou 1) jedná zaměstnankyně s
odpovídajícím právnickým vzděláním, že žalovaný 2) je zastoupen advokátem,
dospěl k závěru, že obě dovolání jsou přípustná podle § 237 o. s. ř., neboť
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to nutnosti
zkoumat existenci mimořádných okolností na straně (druhého) nabyvatele majetku,
k němuž byla uplatněna církevní právnickou osobou určovací žaloba ve smyslu §
18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., a jejich vliv na upřednostnění jeho
vlastnického práva před restitučním nárokem oprávněné osoby, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.) dospěl Nejvyšší soud
k závěru, že dovolání obou žalovaných k řešení otázky, pro niž je dovolání
přípustné, jsou opodstatněná, a že jinak nejsou přípustná, neboť další otázky v
nich formulované odvolací soud neřešil, a na jejich řešení tudíž rozhodnutí
odvolacího soudu nezávisí. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu
žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku
registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví
jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách
převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro
uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí,
kterým bylo určeno vlastnické právo státu. Podle § 29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, majetek, jehož
původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace,
nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Podle § 39 obč. zák. (k jeho aplikaci srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Rozhodovací praxí dovolacího soudu byl formulován a odůvodněn závěr, že smyslem
§ 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. bylo především překlenutí do té doby
konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k
podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž
bylo protiprávně disponováno, a že odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku
státu mohly být převedeny (či platně přejít) do vlastnictví jiné osoby, lze
zpravidla hledat toliko v tehdy platných a účinných předpisech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015,
uveřejněný pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016,
uveřejněný pod číslem 38/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Aktivní
legitimace k podání žaloby podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se připíná
k oprávněné osobě (tedy osobě splňující kritéria dle § 3 tohoto zákona),
přičemž v takto iniciovaném řízení je pak rozhodující, zda předmětná nemovitost
- v době před účinností zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi - byla
převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoliv, a že zásadně
tak v něm nelze řešit další otázky, jež byly by významné až v následujícím
restitučním řízení (srov. dále např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, a ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018) a pro něž je rozhodující stav v době
rozhodování o vydání nemovitosti. [Prolomení této zásady připustil Nejvyšší
soud ve výjimečných případech, kdy vydání majetku oprávněné osobě vůbec možné
není, a proti ochraně dobré víry nabyvatele tak nestojí hodnota v podobě
zmírnění historických majetkových křivd vrácením odňatého majetku jeho původním
vlastníkům (újmu nabyvatele nevyvažuje prospěch církevní právnické osoby, nýbrž
jen majetkový zájem státu, který neplatnost převodu sám zapříčinil) - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4000/2018, a
usnesení téhož soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1295/2019)]. Otázkou v řízení o žalobě oprávněné osoby dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012
Sb. bude tedy v zásadě jen to, zda věc - před účinností zákona o majetkovém
vyrovnání - byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem, či
nikoli [s dovětkem, že tato otázka nemá restituční charakter a na existenci
eventuálního restitučního nároku nezávisí a že třetí osoby se nedostávají do
postavení osob povinných, nýbrž teprve po eventuálním určení vlastnictví na
straně státu je možno výzvu na vydání věci směřovat vůči němu - tento názor je
zastáván i v odborné komentářové literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 184)]. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu) je ustálena i v závěru,
že smysl § 29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, tkví primárně v
ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno
dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a
náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí
zvláštního zákona, jímž mělo být zmírnění těchto křivd provedeno (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, a ze
dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu
zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod
25, a nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či ze
dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09). Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo,
aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby,
stiženy absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v
osobě vlastníka (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, usnesení
téhož soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017, nález pléna Ústavního
soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, a nálezy Ústavního soudu
ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS
349/17).
Okolnost, že nabyvatel nemovitostí představující původní majek církve, byl při
jeho nabytí (za účinnosti blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě) v dobré
víře plynoucí i ze zapojení veřejnoprávních subjektů do protiprávně
realizovaných dispozic k prolomení blokačních účinků § 29 zákona o půdě bez
dalšího nepostačuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, nebo ze
dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu, kterou reflektoval i soud dovolací (k
tomu srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016), bylo i
podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 možné, aby v případě, kdy dobrověrný
nabyvatel, jehož dobrá víra byla podložena zápisem do katastru nemovitostí,
odvozoval své vlastnické právo od osoby, jež měla vlastnické právo nabýt na
základě právního úkonu, který se později ukázal absolutně neplatným (tudíž tato
osoba ve skutečnosti vlastnické právo nenabyla), se tento nabyvatel stal
skutečným vlastníkem věci, a to i jinak než vydržením (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, bod 28, nebo nález
Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15). Ochranu vlastnického
práva nabytého od neoprávněného však bylo možné za výjimečných okolností
přiznat pouze v případech, kdy smlouva mezi nabyvatelem a „nevlastníkem“ je
neplatná toliko pro počáteční nemožnost plnění (v souladu se zásadou nemo plus
iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet), přičemž tato neplatnost je
způsobena neplatností předcházející smlouvy mezi původním vlastníkem a
„nevlastníkem“. Na případy, v nichž neplatnost smlouvy nebyla vyvolána absencí oprávnění
vlastnické právo převést na straně převodce (odtud „neoprávněného“), nýbrž
jejím důvodem byl rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák., spočívající v
porušení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě, se závěry výše uvedené
rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu nevztahují (k tomu srov. nálezy
Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, v nichž Ústavní soud uzavřel, že závěry o nabytí
vlastnického práva od „nevlastníka“ se neprosadí v případech, v nichž byl
nabyvatel přímým účastníkem absolutně neplatného právního jednání učiněného v
rozporu s blokačním ustanovením (důvody k výjimečnému prolomení § 29 zákona o
půdě shledal Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17). Byť žalovaný 2) nebyl stranou absolutně neplatné smlouvy uzavřené mezi Fondem a
J. F. a z hlediska vlastnických transferů započatých uzavřením smlouvy
porušující blokační § 29 zákona o půdě by na něj jako na druhého nabyvatele
mohly být aplikovány judikatorní závěry týkající se dobré víry při nabytí
vlastnického práva od neoprávněného, Ústavní soud odlišuje nabytí od
nevlastníka od převodu blokovaného majetku i v dalších ohledech.
Tato odlišnost
spočívá mimo jiného v tom, že u nabytí od nevlastníka se zpravidla na začátku
řetězce právních jednání vyskytuje neplatné právní jednání (úkon) samotného
původního vlastníka, s tím, že „upřednostnění jednoho z kolidujících základních
práv v případě nabytí od neoprávněné osoby je ve svém důsledku opět výsledkem
procesu vážení nároků na půdorysu individuálních okolností konkrétního
případu“ (viz body 37-39 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 a bod 16 usnesení téhož soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS
1403/18). Vzhledem k tomu, že historický původ majetku představuje specifickou
okolnost, proti níž by musely působit zvláště silné argumenty svědčící pro
zachování práva dalších nabyvatelů věci, je možnost nabytí věci blokované § 29
zákona o půdě od neoprávněné osoby inherentně limitována stejnými důvody, jako
možnost mimořádného prolomení blokačního ustanovení prvním nabyvatelem. V praxi
tudíž nelze v řízení o určovací žalobě podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012
Sb. zásadně z hlediska existence dobré víry rozlišovat mezi nabyvatelem, jenž
byl stranou absolutně neplatného právního úkonu uzavřeného v rozporu se zákazem
vtěleným do § 29 zákona o půdě, a dalším nabyvatelem (v dané věci jde o
žalovaného 2)], jenž tak nabyl vlastnické právo od neoprávněného (k tomu
opětovně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS
1403/18, bod 16, a dále rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28
Cdo 4560/2018). Judikatura dovolacího soudu (aprobovaná i rozhodovací praxí Ústavního soudu)
současně dospěla k závěru, že k prolomení účinků § 29 zákona o půdě jsou
zapotřebí, vedle dobré víry nabyvatele, i další konkrétní - účastníkem řízení
tvrzené - okolnosti mimořádného významu, které odůvodňují poskytnutí ochrany
vlastnickému právu nabyvatele (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, a
usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016). Tyto okolnosti
musí být k námitce žalovaného (dobrověrého nabyvatele) zkoumány; mohou se
vztahovat k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k
nabytému majetku, předchozí délce užívání, velikosti pozemku a jeho tvaru,
dopadu pozbytí majetku či do poměrů členů jeho rodiny, apod. nebo může jít o
okolnosti původního pozbytí majetku církví. (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4694/2017, ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018,
sp. zn. II. ÚS 2640/17, či jeho usnesení ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS
1403/18).
Při střetu dvou základních práv musí obecné soudy nejprve rozpoznat,
která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou dotčena, a poté s
přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu rozhodnout tak, aby,
je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li
to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí
obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip (srov. nálezy Ústavního soudu
ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, bod 20, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, bod 23.). V rozsudku ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, dovolací soud
konstatoval, že dovození neplatnosti právního jednání pro rozpor s § 29 zákona
o půdě a určení trvajícího vlastnického práva státu představuje zásah do
právního postavení nabyvatele, jejž je v intencích shora předestřeného zásadně
možné pokládat za podepřený legitimním účelem a nezbytný pro zjednání průchodu
práva církevní právnické osoby na restituci jejího historického majetku. Ani
tento závěr ovšem nesmí být prosazován mechanicky, jelikož nelze vyloučit
situace, v nichž by nezákonně převedené pozemky měly pro potenciální oprávněnou
osobu zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, již by pozbytí sporného
majetku způsobilo v právní sféře nabyvatele. V podobných případech je třeba
zvažovat, zdali je i zde namístě konstatovat prioritu majetkového zájmu
církevní právnické osoby, anebo zda je přiléhavější poskytnout ochranu
nabyvateli dotčených objektů, ovšem za striktního předpokladu jeho dobré víry. V této věci Nejvyšší soud dovodil, že byl-li by v konkrétním (výjimečném)
případě ekonomický přínos založený vydáním dotčených zemědělských pozemků
oprávněné osobě dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi zcela nepatrný v porovnání s obtížemi, jež by zpochybnění
vlastnického práva k nim s ohledem na porušení blokačního ustanovení zákona o
půdě způsobilo dobrověrnému nabyvateli, mohlo by se vyslovení neplatnosti
právních úkonů, jimiž bylo s těmito nemovitostmi disponováno, jevit rozporným s
principem proporcionality (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016,
sp. zn. III. ÚS 798/15, bod 30), jímž jsou poměřovány nejen normativní, ale též
individuální akty veřejné moci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06). Promítnutí judikatorní konkluze o potřebě zkoumání mimořádných okolností, jež
mohou - vedle existence dobré víry - vést k zachování vlastnického práva
žalovaného 2), jakožto dobrověrného nabyvatele, do poměrů projednávané věci,
vede dovolací soud k závěru, že dovoláními napadený rozsudek odvolacího soudu
nemůže obstát. Odvolací soud, byť dobrou víru žalovaného 2) při nabytí pozemku parc. č. XY na
základě kupní smlouvy uzavřené dne 26. 5. 2009 s J. F. považoval za
nezpochybněnou (když ji ani žalobce nerozporoval), mohl úvahu o prioritě práva
žalobce na určení vlastnictví státu k předmětným pozemkům dle § 18 odst. 1
zákona č.
428/2012 Sb., na jejímž základě by se žalobce mohl domáhat jejich
vydání, učinit až tehdy, posoudil-li by žalovanými namítané okolnosti [jež oba
v dané věci považují za mimořádné, na jejichž základě by bylo lze upřednostnit
ochranu vlastnického práva žalovaného 2), jakožto dobrověrného nabyvatele, před
oprávněným zájmem žalobce - církevní právnické osoby na restituci církevního
majetku] komplexně s ohledem ke všem individuálním okolnostem daného případu,
které se mohou vztahovat - jak bylo již shora uvedeno - k povaze nabývacího
titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce
užívání, velikosti pozemků a jejich tvaru, dopadu pozbytí majetku či do poměrů
členů jeho rodiny apod., jakož i k okolnosti původního pozbytí majetku církví. To však odvolací soud neučinil, neboť za právně významná (předně) nepovažoval
tvrzení žalovaného 2) o jeho investicích do pozemku parc. č. XY, spočívajících
v jeho rekultivaci a finančních nákladech, což se týká i předmětných pozemků, z
něj oddělených, neposoudil vztah žalovaného 2) k tomuto pozemku a potažmo k
předmětným pozemkům, nezohlednil, že žalovaný 2) pozemek parc. č. XY užívá od
roku 2009 spolu se sousedním pozemkem, na němž vystavěl rodinný dům, že jej od
restituenta J. F. za tímto účelem koupil, že pozemky oplotil a že spolu s nově
odděleným pozemkem parc. č. XY tvořily všechny pozemky jeden funkční celek, a
to i s ohledem na to, jak žalovaný 2) tvrdí, že pod pozemkem parc. č. XY
zbudoval vodovodní přípojku k jeho rodinnému domu a že pod ním vede i
elektroinstalace, neuvážil, jaký dopad by pro něj znamenalo pozbytí předmětných
pozemků, a nezabýval se ani tím, jaký by byl ekonomický přínos žalobce založený
vydáním těchto pozemků nepatrné výměry (24 m2 a 78 m2), z nichž menší je
trojúhelníkového tvaru (jak to plyne z geometrického plánu), v porovnání s
obtížemi, jež by způsobilo zpochybnění vlastnického práva žalovanému 2),
jakožto dobrověrnému nabyvateli, kdy by se vyslovení neplatnosti kupní smlouvy
uzavřené mezi ním a J. F. mohlo jevit i rozporným s principem proporcionality. Je třeba připomenout i nálezy Ústavního soudu (např. ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, nebo ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11), byť byly
vydány před účinností zákona č. 428/2012 Sb., v nichž se postavil proti
bezvýhradné aplikaci zásady, že nikdo nemůže převést na druhého více práv, než
sám má (nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet), a to s
důrazem na ústavní princip právní jistoty a z něj vycházející principy důvěry v
akty státu, ochrany dobré víry a ochrany nabytých práv. V nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, Ústavní soud v této souvislosti poukázal i na to,
že dobrověrný nabyvatel je taktéž pod ochranou čl. 1 odst. 1 Dodatkového
protokolu, který chrání mimo jiné legitimní očekávání nabytí vlastnického
práva. Jelikož přitom původnímu vlastníkovi také náleží ústavněprávní ochrana,
neboť vlastnictví je chráněno čl. 11 Listiny, je dle Ústavního soudu třeba
rozhodnout tak, aby pokud možno zůstalo zachováno z obou základních práv co
nejvíce.
Není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož
prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti. Aniž by tedy odvolací soud posoudil a zhodnotil všechny okolnosti, které
žalovaný 2), stejně jako žalovaná 1), považují v dané věci za mimořádné a které
by opodstatňovaly závěr o upřednostnění dobré víry žalovaného 2) vedoucí k
tomu, aby bylo zachováno jeho vlastnické právo k předmětným pozemkům, pak ani
okolnost, kterou odvolací soud zdůraznil, že nově vzniklé předmětné pozemky
přiléhají (mimo jiné) k pozemku parc. č. XY(ve vlastnictví žalobce) a mohou s
ním a s dalšími okolními pozemky v případě následného úspěšného uplatnění
restitučního nároku vytvořit funkční celek, nemůže vést k závěru o spravedlivém
řešením kolize mezi právem žalobce na určení vlastnického práva státu k
předmětným pozemkům a právem žalovaného 2), jakožto dobrověrného nabyvatele
celého pozemku parc. č. XY, který byl geometrickým plánem předloženým žalobcem
„rozparcelován“ na tři samostatné pozemky. Podpořil-li odvolací soud své závěry argumentačně odkazem na usnesení Ústavního
soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, pak přehlédl, že v tomto
řešeném případě Ústavní soud upřednostnil právo církevní právnické osoby na
restituci historického majetku před uspokojeným restitučním nárokem oprávněné
osoby, která je nabyla od státu, jakožto náhradní pozemky podle zákona o půdě
na základě soudem schváleného smíru. Na odvolacím soudu taktéž bude, aby v souvislosti se všemi shora zmíněnými
okolnostmi, které žalovaní považují za mimořádné, zvážil i tu, že žalovaný 2)
pod pozemkem parc. č. XY zbudoval vodovodní přípojku k jeho rodinnému domu a že
pod ním vede i elektroinstalace, a to s ohledem na závěr vyslovený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2653/2011, že vodovodní
přípojka není součástí pozemku, ve kterém byla umístěna, a že vlastníkem
přípojky zřízené po 1. 1. 2002 je osoba, která na své náklady přípojku pořídila. Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem založené na
aplikaci § 29 zákona o půdě, § 39 obč. zák. a § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012
Sb., je neúplné a tudíž nesprávné. Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
byl dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. naplněn, a protože nebyly
splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí
dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu ve výroku I. o věci samé, jakož i v závislých výrocích o
nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o soudním poplatku zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.). Za tohoto stavu je již nadbytečné, aby se dovolací soud vyjadřoval zvlášť ke
každé otázce formulované dovolatelem, z nichž dovozuje přípustnost dovolání. V dalším řízení je soud vázán vyslovenými právními názory dovolacího soudu (§
243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v
novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu