28 Cdo 1727/2024-632
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost u kostela sv. Jakuba Staršího Praha-Stodůlky, identifikační číslo osoby 631 10 091, se sídlem v Praze 13, Kovářova 21/22, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti žalovaným: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za kterou před soudem vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 2) hlavní město Praha, identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, a 3) městská část Praha 13, identifikační číslo osoby 002 41 687, se sídlem v Praze 13, Sluneční náměstí 2580/13, zastoupená JUDr. Tomášem Průšou, advokátem se sídlem v Praze 6, Puškinovo náměstí 681/3, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 47/2021, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2023, č. j. 28 Co 205/2023-573, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10. III. V poměru mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 3) nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2023, č. j. 18 C 47/2021-373, určil, že žalovaná 1) je vlastnicí pozemku parc. č. 1671/17 v katastrálním území Stodůlky s příslušností hospodařit pro Státní pozemkový úřad (výrok I), ve zbylé části (o určení vlastnického práva žalované 1/ k dalším tam označeným pozemkům) žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2023, č. j. 28 Co 205/2023-573, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) potvrdil ve výroku I, změnil ve výroku II pouze tak, že určil vlastnické právo žalované 1) i k pozemku parc. č. 1236/1 v katastrálním území Stodůlky, s příslušností hospodařit pro Státní pozemkový úřad, a jinak jej v tomto (zamítavém) výroku potvrdil (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 3) navzájem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba vůči žalované 3) zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a výroky III – VI bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
3. V meritu bylo rozhodováno o návrhu na určení vlastnického práva státu podaném církevní právnickou osobou s odkazem na § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). Na podkladě výsledků provedeného dokazování a právního posouzení zjištěných skutečností odvolací soud uzavřel, že ze žalobkyní v této věci specifikovaných pozemků (v katastrálním území Stodůlky) jsou ve vlastnictví státu pozemky parc. č. 1671/17 a parc. č. 1236/1, uzavíraje, že v jejich případě nebyly zjištěny skutečnosti o naplnění všech předpokladů přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce (žalovaná 2/) podle zákona č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dodávaje, že žalovaná 3) není v přítomném sporu ani pasivně legitimována.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním druhý žalovaný (dále i jen „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem při řešení dovoláním konkretizovaných právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné a kolidující s konstantní judikaturou dovolatel považuje odvolacím soudem přijaté závěry o absenci předpokladů pro přechod pozemků parc. č. 1671/17 a parc. č. 1236/1 v katastrálním území Stodůlky z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle zákona č. 172/1991 Sb., vytýkaje, že soud nesprávně vyhodnotil otázku (ne)naplnění podmínky faktického hospodaření s těmito pozemky; k tomu dovolatel uvádí, že za hospodaření s věcí podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze považovat i přenechání pozemku do nájmu či jeho jiné poskytnutí dalšímu subjektu k užívání. Podle mínění dovolatele se odvolací soud nesprávně vypořádal i s problematikou mimořádného vydržení (jak je namítal v rámci své obrany), kdy se držiteli, jenž se dovolává mimořádného vydržení, má započíst i vydržecí doba jeho předchůdce; proto je v dané věci nutno přihlédnout i k době, po kterou oba předmětné pozemky držel před jejich odevzdáním obci stát. K tomu dovolatel připomíná, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba ani držba oprávněná, ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Vymezení pozemků v žalobě považuje za nedostatečně určité, jestliže žalobkyně (jejíž žádání soud převzal do výroku rozhodnutí) vycházela jen z orientačního zákresu parcel PK (pozemkového katastru) a KN (katastru nemovitostí) a nikoli z řádného geometrického plánu. K tomu namítá, že z provedených důkazů současně vyplývá, že na části pozemku parc. č. 1671/17 v katastrálním území Stodůlky byla pozemní komunikace – současná ulice „U dálnice“.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že splňovala- li obec podmínky pro přechod majetku dle zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991 (kdy tento předpis nabyl účinnosti), přešel dotčený majetek na obec ex lege, přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětnými nemovitostmi v zákoně č. 229/1991 Sb. (účinném od 24. 6. 1991) ani uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb. nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněný pod číslem 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1247/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016). Přitom není pochyb o tom, že při splnění zákonem stanovených podmínek přecházel definovaný majetek státu do vlastnictví obcí ex lege a že samotné (pozdější) podání návrhu [na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí (mající v daném případě účinky toliko deklaratorní), jež se prováděl formou záznamu vlastnického práva] ze strany obce pak nelze kvalifikovat jako právní úkon zakládající převod takového majetku, jenž mohl by být posuzován prizmatem blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 103/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1694/2018).
10. Na základě teleologicky opodstatněné analogie (motivované snahou poskytnout církevním právnickým osobám efektivní prostředek pro odklizení překážek bránících uplatnění nároku na vydání majetku, který z právního hlediska nadále náleží státu, i tam, kde protiprávnost nespočívá v porušení zákonné blokace historického majetku církví, ale v jeho chybné evidenci coby vlastnictví veřejnoprávních korporací na základě tvrzeného, avšak dle zákona neproběhnuvšího přechodu) je umožněno oprávněným církevním právnickým osobám ve sporech vedených podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. namítat nejen porušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. a § 3 zákona č. 92/1991 Sb., nýbrž i zpochybnit existenci předpokladů přechodu majetku na obce podle zákona č. 172/1991 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017, ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1358/2018, ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2818/2018, ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3197/2018, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4119/2018, či usnesení ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4751/2017).
11. K přechodu vlastnického práva na obce dle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je třeba – kromě existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (splnění těchto dvou podmínek bylo v posuzované věci prokázáno) – též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010). Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Zajisté přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 902/2015). Znaky pojmu hospodaření tak může naplňovat i přenechání věci do nájmu, případně do jiného dočasného užívání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 99/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3823/2008).
12. S výše nastíněnou rozhodovací praxí závěry odvolacího soudu nekolidují, dospěl-li odvolací soud – na podkladě konkrétních (v řízení učiněných) skutkových zjištění – k závěru, že k datu 24. 5. 1991 nebylo prokázáno faktické hospodaření žalovaného 2) u žádného z předmětných pozemků. Vzhledem k tomu, že dovolatel svými námitkami zpochybňuje posouzení naplnění podmínek přechodu pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví obce, ve vztahu k nimž bylo žalobě vyhověno (tj. pozemků parc. č. 1671/17 a parc. č. 1236/1 v katastrálním území Stodůlky), lze u pozemku parc. č. 1236/1 rekapitulovat zejména zjištění, že dočasně sice sloužil pro potřeby výstavby, ovšem nikoliv že by byl takto užíván žalovaným 2) či žalovanou 3), že šlo o pozemek co do údržby zcela zanedbaný (že o něj „nebylo pečováno, byl ponechán svému osudu a zarůstal náletovými dřevinami“) a že cesta na tomto pozemku (co do druhu orná půda) nemá atributy účelové komunikace a je využívaná toliko vlastníky sousedních pozemků (při absenci komunikační potřeby) k zaparkování vozidel (blíže viz odst. 85 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Namítanou okolnost, že žalovaný 2) s tímto pozemkem nakládal, a že právě on jej přenechal jinému subjektu do užívání (jako zařízení stavby), nemá odvolací soud za prokázanou (uvedená okolnost není součástí jím učiněných zjištění a oporu pro ni nelze nalézt ani v obsahu spisu).
13. V případě pozemku parc. č. 1671/17 pak odvolací soud (jenž plně souhlasil se závěry soudu prvního stupně) uzavřel, že v rozhodném období s pozemkem fakticky hospodařil TJ Sokol Stodůlky (nezávisle na druhém žalovaném), kdy současně poukázal i na skutečnost, že ještě v roce 1992 TJ Sokol pronajímal pozemek třetí osobě (odst. 86 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Shledává- li dovolatel právě s důrazem na tuto skutečnost (že pozemek parc. č. 1671/17 v katastrálním území Stodůlky byl pronajat) rozpor dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (v dovolání odkazovanou), přičemž právě tento stav bylo dle jeho názoru nutno hodnotit jako výkon hospodaření ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., nelze než uvést, že s pozemkem bylo takto nakládáno subjektem od obce (žalovaný 2/) zcela odlišným (a nezávisle na ní). Toto zjištění tak nemohlo v individuálních poměrech posuzované věci vést k závěru o faktickém hospodaření obce ve smyslu (shora nastíněné) rozhodovací praxe dovolacího soudu.
14. Zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu o absenci podmínky faktického hospodaření s předmětnými pozemky a činí tak dále i prostřednictvím kritiky soudy učiněných skutkových zjištění, patří se připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. kupř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Pro úplnost sluší se dodat, že v přítomné věci nejde ani o rozhodovací praxí Ústavního soudu reprobovanou situaci extrémního nesouladu mezi soudem učiněnými skutkovými zjištěními ve světle provedených důkazů (o případ libovůle).
Za daných skutkových zjištění (nebylo-li prokázáno, že v rozhodné době předmětné pozemky fakticky využívala obec k plnění svých úkolů, ovšem ani to, že by je sama na dočasnou dobu přenechala do užívání jiné osobě) není odvolacím soudem
učiněné právní posouzení ani v rozporu s další dovolatelem odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soud, jež akcentuje tatáž právní východiska a konkrétní závěry pak činí vždy i s přihlédnutím k individuálním skutkových zjištěním.
15. K námitce dovolatele, že odvolací soud pochybil, dospěl-li k závěru, že nedošlo ani k uplynutí zákonné doby stanovené pro mimořádné vydržení ve smyslu § 1095 a § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neboť měla být započtena i vydržecí doba právního předchůdce dovolatele, lze připomenout ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž při zápočtu „vydržecí doby“ předchůdce jde o zápočet držby způsobilé k vydržení, resp. směřující k vydržení. Takovou držbou však není držba vlastnická; drží-li věc její vlastník, nelze o vydržecí době uvažovat.
Již proto nebylo lze držiteli započíst dobu, po kterou držel věc jeho domnělý předchůdce (v posuzované věci stát) jako vlastník (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1085/2022). Vzhledem k uvedenému bylo by nadbytečným zabývat se pak argumentací dovolatele stran nedostatku nepoctivého úmyslu držitele jako jedné z podmínek mimořádného vydržení. Lze znovu shrnout, že dovolatel postrádá titul nabytí vlastnictví k pozemkům (má-li jím být zákon č. 172/1991 Sb., jehož podmínky pro přechod věci nebyly splněny) a pozemky nenabyl ani (uplatňovaným) mimořádným vydržením (pozemky nedržel po dobu delší dvaceti let a vlastnickou držbu státu do vydržecí doby započíst nelze).
Pro úplnost se sluší připomenout, že stát se v rozhodné době nechopil toliko držby předmětných pozemků (o jejichž restituci žalobkyně hodlá na podkladě soudního rozhodnutí následně usilovat), ale stal se jejich skutečným vlastníkem, na základě skutečnosti představující majetkovou křivdu podle § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.; status žalobkyně jako oprávněné osoby (§ 3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.) dovolatel nezpochybňuje.
16. Namítá-li dovolatel (ne)určitost vymezení pozemků v žalobním návrhu, jestliže se „toto opíralo pouze o orientační zákres PK a KN parcel a nikoli o řádný geometrický plán“, lze konstatovat, že ani v tomto směru se napadený rozsudek ustálené rozhodovací praxi neprotiví (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 180/96, uveřejněný pod číslem 26/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4217/2018); k vypracování oddělovacího geometrického plánu teprve v průběhu řízení (s ohledem na jeho potřebnost k provedení zápisu výsledného určovacího výroku do katastru nemovitostí) dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, či jeho usnesení ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018, případně i usnesení ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1217/2009, ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 741/2017, a ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5417/2017.
Odvolacím soudem učiněné posouzení o možnosti identifikovat pozemky v žalobním návrhu i jiným, dostatečně určitým způsobem bez toho, že by byl vypracován geometrický plán, se ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (včetně dovolatelem dále odkazovaných rozhodnutí – nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. I. ÚS 28/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2488/2021) neprotiví, již proto, že v přítomné věci byly předmětem řízení (celé) pozemky „parc.
č. 1236/1 a parc. č. 1671/17 v katastrálním území Stodůlky“, tedy takto identifikované v podobě parcel dle katastru nemovitostí (parcelním číslem a katastrálním územím), jež jsou také předmětem rozhodnutí (jímž bylo deklarováno vlastnické právo k těmto dvěma pozemkům v celém rozsahu, ve vazbě na zjištění – učiněné z dalších provedených důkazů – že přinejmenším v uvedeném rozsahu jde o pozemky patřící k původnímu vlastnictví žalobkyně coby církevní právnické osoby /oprávněné/, konkrétně že pozemek parc.
č. 1236/1 má původ v pozemku PK parc. č. 335/1 a pozemek parc. č. 1617/17 v pozemku PK parc.
č. 307/3). Vymezuje-li se pak dovolatel i vůči těmto závěrům, napadá i zde správnost skutkových zjištění, které však dovolacímu přezkumu podrobit nelze a vady skutkových zjištění nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř.; k tomu znovu srov. již výše citovanou judikaturu, včetně unesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) a současně – v rovině právního posouzení – zřetelně nerozlišuje mezi vymezením předmětu řízení (jak o něm bylo rozhodnuto i napadeným rozhodnutím) a prokázáním původního církevního majetku (zjištěním, z jakých pozemků původního pozemkového katastru předmětné pozemky vznikly).
17. Povahy skutkové je i dovolatelem uplatněná námitka o zastavěnosti pozemku parc. č. 1671/17 v katastrálním území Stodůlky (jeho části), nehledě na to, že v řízení podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se zásadně nezkoumá způsobilost nárokovaného majetku k vydání oprávněné osobě, s výjimkou, kdy jsou do řízení vnesena příslušná jednoznačně vymezená a důkazně podložená tvrzení, dle nichž věci, o něž se vede spor, nemohou být oprávněné osobě vydány (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 225/2020, spolu s další judikaturou citovanou v jeho odůvodnění). O takový případ zde nejde, nezjistil-li soud zatížení pozemku parc. č. 161/17 v katastrálním území Stodůlky stavbou, jež by bránila jeho naturální restituci (a kdy ani nejde o závěr jakkoliv excesívní, lze-li z obsahu spisu zjistit, že tvrzená pozemní komunikace se nachází na sousedním pozemku).
18. Z výše uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti podaného dovolání proti meritornímu rozhodnutí (není naplněno žádné z hledisek přípustnosti dle § 237 o. s. ř., neboť pro rozhodnutí určující otázky odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek).
19. Avizuje-li dovolatel v úvodu dovolání, že napadá rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu, ve vztahu k výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 3) zamítá, žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje. Nadto Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř. je k podání dovolání subjektivně legitimován jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 3, pod č. 28; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné tamtéž, ročník 2000, sešit 1, č. 7 [k procesním důsledkům subjektivně nepřípustného dovolání (jeho odmítnutí) srov. § 243c odst. 3, věta první, § 218 písm. b/ o. s. ř.].
20. Již jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (v posuzované věci výroky III až VI) přípustné není již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
21. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání podané žalovaným 2) bylo odmítnuto, zatímco k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) ve výši 3 100 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč. 22. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 9. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu