28 Cdo 1731/2024-119
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. V., zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně 123, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o zaplacení 2.214.300 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 143/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2024, č. j. 20 Co 9/2024-94, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 21.150,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Košťála do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 30. 10. 2023, č. j. 4 C 143/2023-57, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni shora uvedenou částku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobkyně se řečené sumy domáhala jakožto finanční náhrady za odňaté pozemky, jež jí nebyly vydány a nebyly za ně poskytnuty pozemky náhradní dle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), vycházejíc z rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. PÚ 8742/93.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 20 Co 9/2024-94, k odvolání žalobkyně i žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně o stavebním charakteru dotčených pozemků a z toho plynoucí sumě finanční náhrady (určené znaleckým posudkem), dále navýšené o kumulovanou míru inflace. Výši nákladů řízení u soudu prvního stupně poté vypočetl z celkové žalované sumy, nikoliv pouze z částky před zvýšením na šestinásobek, jako učinil obvodní soud.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze v celém jeho rozsahu podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či pro otázku, jež v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Nesouhlasí s oceněním dvou z nevydaných pozemků jako stavebních, v této otázce se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4237/2013 a 28 Cdo 444/2014 či usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 1816/2013 a 28 Cdo 2344/2013. Sporuje též zvýšení vyčíslené náhrady na její šestinásobek. Jako otázku neřešenou poté formuluje, zda za situace, v níž nevydané pozemky byly dle regulačního plánu určené v ploše železniční dráhy a přilehlé komunikace, je třeba je ocenit jako pozemky určené k zastavění dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.
4. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
5. K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně, která soudí, že dovolání není přípustné, a mělo by být odmítnuto. Upozorňuje, že zpochybněním stavebního charakteru pozemků žalovaná napadá skutková zjištění odvolacího soudu, a poukazuje též na související judikaturu ohledně ocenění pozemku odňatého za účelem výstavby komunikace. Dodává také, že zvýšení náhrad za odňaté pozemky na šestinásobek jejich cen je předpokladem, nikoliv možností, jíž lze využít pouze za konkrétních okolností případu, jak naznačuje žalovaná.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající dle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalované není přípustné.
10. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že dovolacímu soudu přísluší zabývat se výhradně otázkami právními (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv skutkovými (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018, či ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3404/2020; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není), které nemohou založit přípustnost dovolání. Je též vyloučeno, aby přípustnost dovolání vyplynula z polemiky se skutkovými závěry nalézacích soudů. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2017). V rozhodovací praxi dovolacího soudu je též konstantně dovozováno, že otázka, zda měly posuzované pozemky charakter pozemků stavebních či zemědělských, je zásadně otázkou skutkovou, nikoliv právní (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2413/2022).
11. Jak popsaly nalézací soudy, všechny nevydané pozemky, za něž žádá žalobkyně náhradu, byly v době přechodu na stát určeny regulačním a zastavovacím plánem k zastavění (viz bod 8 rozsudku odvolacího soudu), neměly tedy nadále být pozemky zemědělskými a záměr je zastavět byl zřejmý, výstavba na nich ostatně započala bezprostředně po jejich přechodu na stát (viz bod 16 rozsudku soudu prvního stupně); znalecký ústav tedy nepochybil, když ocenil všechny pozemky jako stavební. Sporuje-li dovolatelka výše uvedené závěry nalézacích soudů, brojí proti jejich skutkovým zjištěním, proti nimž však nemá v současné době dovolací námitku (viz výše citovaná judikatura dovolacího a Ústavního soudu).
12. Přípustnost dovolání nemůže přivodit ani žalovanou tvrzený rozpor závěrů nalézacích soudů s jí citovanou judikaturou dovolacího soudu, neboť všechna zmíněná rozhodnutí se shodují na nutnosti ocenit odebrané pozemky jako pozemky stavební, pokud byly v době přechodu na stát určeny k zástavbě (a to i pokud jde o výstavbu komunikace, srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 108/2018; k použitelnosti tohoto závěru rovněž na pozemky se stavbou funkčně související viz například usnesení téhož soudu ze dne 20. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3243/2023). S těmito závěry jsou konkluze nalézacích soudů v nynějším případě zcela v souladu.
13. Dovolatelkou vymezená otázka neřešená je poté založena na odlišném skutkovém stavu umístění pozemků (v ploše železniční dráhy a komunikace), než ze kterého vyšly soudy obou stupňů, na jejím řešení proto nemůže rozsudek odvolacího, potažmo soudu prvního stupně záviset (k nemožnosti zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li účastník z jiného skutkového stavu než odvolací soud, viz výše bod 10).
14. Co se týče zvýšení nároku žalobkyně na šestinásobek vypočtené náhrady, nezbývá než přisvědčit právě žalobkyni, že jde o pravidlo, za jehož využití má být kompenzována ztráta hodnoty peněz ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o půdě, tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2353/2023, bod 13, či jeho usnesení ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3203/2023, bod 9). V dané souvislosti sluší se připomenout, že žalovaná nenapadla samotnou výši koeficientu, jímž má být náhrada navýšena, toliko tvrdí, že je možno tak učinit pouze při zjištění mimořádných okolností případu. Přehlíží však, že ony mimořádné okolnosti jsou relevantní pouze pro případnou úpravu částky již o daný koeficient zvýšené a že v nynějším řízení nebyly specifické okolnosti tvrzeny (viz bod 9 rozsudku odvolacího soudu).
15. Nad rámec řečeného dovolací soud ke koeficientu šestinásobku, jež se ve světle recentní judikatury Ústavního soudu nejeví dostatečným (srovnej především nález tohoto soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22, bod 33), dodává, že v nynější věci nebyl zpochybněn ani žalobkyní, resp. její žalobní nárok byl v řízení zcela uspokojen a jí vznesenému návrhu na rozšíření žaloby již soud v průběhu odvolacího řízení nemohl vyhovět.
16. Výroky o nákladech řízení dovolatelka napadá zřejmě jen jako výroky akcesorické; dovolání by ostatně proti nim ani nebylo přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
17. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalované bylo odmítnuto a v níž k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 17.180 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT a navýšením o DPH má tak žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 21.150,80 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 11. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu