28 Cdo 3243/2023-555
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň
a) J. S., zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Brně,
Moravské náměstí 754/13, b) M. F., a c) J. F., obou zastoupených JUDr. Natalií
Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Chropyni, Masarykova 12, proti žalované
České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby: 013 12
774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené prof. JUDr. Alešem
Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o vyplacení
peněžité náhrady za nevydané pozemky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod
sp. zn. 17 C 24/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 8. 6. 2023, č. j. 53 Co 152/2023-524, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 16 165,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám Mgr. et Mgr. Jana Sedláčka, advokáta se sídlem v Brně, Moravské náměstí
754/13.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 10 598 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. Natalie Navrátilové, advokátky se sídlem v Chropyni, Masarykova 12.
IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni c) na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 21 990 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. Natalie Navrátilové, advokátky se sídlem v Chropyni, Masarykova 12.
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Shora označeným rozsudkem, výrokem I., Městský soud v Praze (dále též
jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále též
jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 2. 2023, č. j. 17 C 24/2021-482, ve
výrocích II., IV., VI., VII. a VIII., jimiž se žalované ukládá zaplatit [z
titulu finanční náhrady za nevydané pozemky dle zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů] žalobkyni a) částku 1 186 500 Kč, žalobkyni b) částku 1
186 500 Kč a žalobkyni c) částku 4 746 000 Kč (výroky II., IV., a VI.) a jimiž
bylo současně rozhodnuto o nákladech řízení vzniklých jeho účastníkům (výrok
VII.) a o nákladech státu (výrok VIII.). Výroky II., III. a IV. rozsudku
odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Usnesením ze dne 11. 7.
2023, č. j. 17 C 24/2021-528, soud prvního stupně určil výši státu vzniklých
nákladů, k jejichž úhradě již dříve zavázal účastníky řízení.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále jen
jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom,
že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu při oceňování oprávněným osobám odňatých (pro zákonnou
překážku v restituci nevydaných) pozemků jako stavebních, se zřetelem na jejich
povahu (charakter) v době odnětí (od jejíhož řešení se pak odvíjí i závěry o
výši přiznané peněžité náhrady). Konkluze odvolacího soudu, že oprávněným
osobám odňaté pozemky jest ocenit jako stavební (s odkazem na učiněná
zjištění), pokládá dovolatelka za nepřiměřené, sporujíc závěr o zastavěnosti
některých pozemků a jejich začlenění do funkčního celku, dále pak namítajíc, že
zastavěnost pozemků coby překážka jejich vydání oprávněným osobám dle § 11
odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. bez dalšího neimplikuje, že v době
jejich přechodu na stát šlo o pozemky stavební.
3. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a
2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(v textu i jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepatří
mezi rozhodnutí, jež jsou vypočtena v § 238a o. s. ř., a dovolání proti němu
není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
4. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Předestírá-li dovolatelka otázku týkající se posouzení charakteru
odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát, na níž závisí určení výše
restitučního nároku žalobkyň, potažmo na ni navazující řešení otázky rozsahu
náhrady za nevydané pozemky, lze poukázat na ustálenou rozhodovací praxi
dovolacího soudu (jíž koresponduje i rozhodnutí odvolacího soudu), kterou byl
formulován a odůvodněn závěr, že i v případech, kdy byly pozemky v době
přechodu na stát, ač evidovány jako zemědělské, určeny k výstavbě (v době
prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby,
bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění
stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve
smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4.
2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019,
nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, či ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo
1167/2020). Rozhodovací praxí dovolacího soudu je aprobován flexibilnější
přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, kdy soudy podle kontextu
každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají
rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za
stavební (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28
Cdo 1227/2015, nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v
něm citovaná); judikatura Nejvyššího soudu poukazem na územně plánovací
dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje
taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být
může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo
vyjmenovává faktory, jež mohou vždy s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým
okolnostem věci k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či ze dne 3. 2.
2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015).
6. Dále sluší se připomenout i judikatorní závěry vážící se k
restitučnímu zákonodárství, kdy za zastavěné lze považovat i ty pozemky, jež
sice stavbou nejsou přímo zasaženy avšak s ní souvisejí, kupříkladu jsou-li
potřebné k jejímu provozu a obsluze, případně vykazují se stavbou jinou funkční
souvislost, jak je tomu kupř. i v případě pozemků tvořících se zastavěnými
pozemky souvislý celek bez přerušení (vzájemně funkčně provázaný soubor staveb
a pozemků – areál); srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, nebo
jeho usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014; či
dovolatelkou zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn.
28 Cdo 2518/2006.
7. Odvolací soud, jenž učinil závěr o stavebním charakteru odňatých
pozemků na základě konkrétních zjištění [o účelu vyvlastnění pozemků, jímž byla
výstavba kasáren, o bezprostřední realizaci výstavby a povaze vybudované
zástavby tvořící ucelený areál] se výše citované judikatuře nikterak
nezpronevěřil a jeho konkluze nelze označit za nepřiměřené.
8. Dovolatelkou akcentované okolnosti, že některé z odňatých pozemků v
konečném důsledku zastavěny nebyly, případně že netvoří (netvořily) „vlastní“
budovami zastavěný areál kasáren v užším smyslu, závěr odvolacího soudu o
povaze (charakteru) pozemků (jako určených pro stavbu v době jejich přechodu na
stát) nikterak nediskvalifikují, a to i v kontextu dalších zjištěných
okolností, z nichž lze vyzdvihnout zejména účel vyvlastnění předmětných pozemků
(spočívající právě ve výstavbě kasáren). Sama okolnost, zda se pozemky po
přechodu na stát staly součástí funkčního celku či nikoliv, resp. byly-li
zastavěny v celém svém rozsahu, tak ani v nyní posuzované věci nemusí být pro
posouzení jejich charakteru bez dalšího určující. A to nejenom s ohledem na
možné změny v rozsahu plánované výstavby v průběhu času, kdy následná faktická
výstavba nemusí vždy plně odpovídat původním záměrům. Ani případná nesprávnost
úvah odvolacího soudu co do posouzení přináležitosti pozemků k areálu tak
nemohla by ovlivnit správnost jeho závěru o charakteru pozemků, jenž se odvíjí
zejména od zjištění o účelu jejich odnětí. K tomu srovnej i závěry Nejvyššího
soudu uvedené v důvodech jeho usnesení ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo
2269/2023, jež bylo vydané ve skutkově a právně podobné věci, týkající se
ocenění týchž pozemků pro účely kvantifikace restitučního nároku jiné oprávněné
osoby.
9. S ohledem na učiněné konkluze, do nichž soudy promítají právě i stav
pozemků v době jejich přechodu na stát (vycházejí-li z jejichž tehdy
deklarovaného účelu odnětí a následné realizace výstavby) nelze mít za
opodstatněné ani výtky dovolatelky, že závěr o stavebním charakteru odňatých
pozemků v rozhodné době odvolací soud založil zejména na zjištění, že předmětné
pozemky nebyly oprávněné osobě vydány pro překážku zastavěnosti dle § 11 odst.
1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. coby okolnosti, jež vskutku nemusí ničeho
vypovídat o povaze pozemků (jako stavebních) v době jejich přechodu na stát.
10. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonné předpoklady přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř. nejsou splněny, neboť dovoláním označenou otázku
odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody pro jiné posouzení této v
rozhodování dovolacího soudu již vyřešené otázky.
11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., dle nichž je žalovaná coby dovolatelka,
jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit každé z žalobkyň účelně
vynaložené náklady dovolacího řízení. Na straně žalobkyně a) jde o odměnu
advokáta (za vyjádření k dovolání), určenou z tarifní hodnoty korespondující
výši jí přisouzeného peněžitého plnění, v částce 13 060 Kč [srov. § 6 odst. 1,
§ 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta
stanovených paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.)
a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2
805,60 Kč. Náklady každé z žalobkyň b) a c) pak také sestávají z odměny
advokátky (za vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty korespondující
výši jim jednotlivě přisouzených peněžitých plnění, dále pak snížené o 20 %
[srov. § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/, § 12 odst. 4
vyhlášky č. 177/1996 Sb.], kdy u žalobkyně b) jde o částku 10 448 a u žalobkyně
c/ o částku 21 840 Kč, i zde pak spolu s paušální náhradou hotových výdajů
(její poměrnou částí) dle § 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 11. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu