28 Cdo 2269/2023-392
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobce V. B., zastoupeného JUDr. Karlem Maláskou, LL.M., advokátem se sídlem v
Tišnově, nám. Komenského 124, proti žalované České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo
osoby: 01312774, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se
sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o určení výše náhrady za nevydané pozemky,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 60/2021, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2023, č. j. 16
Co 425/2022-348, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve
výši 16.165,60 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Karla Malásky, LL.M., advokáta
se sídlem v Tišnově, nám. Komenského 124, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 21. 9. 2022, č. j. 17 C 60/2021-281, ve znění doplňujícího usnesení ze dne
2. 2. 2023, č. j. 17 C 60/2021-336, ve spojení s usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 22. 6. 2023, č. j. 16 Co 59/2023-371, určil, že výše restitučního
nároku žalobce za pozemky nevydané žalobci rozhodnutím Pozemkového úřadu Brno
ze dne 21. 12. 2005, č. j. 389/92/2-RPN+RN, ve spojení s rozsudkem Městského
soudu v Brně ze dne 8. 3. 2019, č. j. 55 C 61/2006-737, ve znění rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2020, č. j. 18 Co 165/2019-806, ve
spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2020, č. j. 18 Co
165/2019-811, určeného podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č.
316/1990 Sb., činí 1.186.500,- Kč (výrok I.). Dále zamítl žalobu na určení, že
výše restitučního nároku žalobce za pozemky nevydané žalobci rozhodnutím
Pozemkového úřadu Brno ze dne 21. 12. 2005, č. j. 389/92/2-RPN+RN, ve spojení s
rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2019, č. j. 55 C 61/2006-737, ve
znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2020, č. j. 18 Co
165/2019-806, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10.
2020, č. j. 18 Co 165/2019-811, určeného podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve
znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., činí 16.053.400,- Kč (výrok II.). Zamítl rovněž
žalobu v části, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované bezúplatně
převést žalobci náhradní pozemky za nevydané pozemky v hodnotě 16.053.400,- Kč
nebo poskytnout žalobci finanční náhradu ve výši 16.053.400,- Kč (výrok III.).
Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Žalobci i žalované uložil povinnost nahradit České republice na účet Obvodního
soudu pro Prahu 3 náklady řízení, a to každému ve výši 10.403,50 Kč (výroky V.
a VI.).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované proti
výroku I. rozsudkem ze dne 31. 1. 2023, č. j. 16 Co 425/2022-348, rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. potvrdil (výrok I.) a žalované uložil
povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve
výši 9.264,40 Kč (výrok II.).
3. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování, aproboval závěry soudu
prvního stupně. Oba soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce jakožto
osoba oprávněná ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále „zákon o půdě“), se domáhal náhrady za pozemky odňaté
vyvlastňovacím výměrem Městského národního výboru Brno ze dne 26. 5. 1954, č.
j. 286/1952-H-198-27/6-1953, a ze dne 21. 3. 1955, č. j. 1480/1954/232 (dále
též „předmětné pozemky“) pro potřeby vojenské správy, o jejichž nevydání
žalobci bylo dle ustanovení § 9 odst. 4 a 6 zákona o půdě rozhodnuto pozemkovým
úřadem a následně soudem. Mezi účastníky řízení byla sporná hodnota
restitučního nároku. Soudy nižších instancí shledaly, že nevydané pozemky je
třeba ocenit jako stavební, jelikož tyto pozemky byly vyvlastněny za účelem
výstavby kasáren, což dokládají též konkluze znaleckého posudku č.
11567-392-2021 zpracovaného Ing. Zdeňkem Tomíčkem a – dle názoru odvolacího
soudu – i jím vyhotoveného dodatku označeného znaleckého posudku ze dne 4. 10.
2022. Uzavřely proto, že restituční nárok žalobce činí 1.186.500,- Kč.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.)
podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Má za to, že nebyly splněny podmínky pro výjimečné upuštění
od výslechu znalce při provádění důkazu znaleckým posudkem či jeho dodatkem.
Nesouhlasí též s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních, neboť je
přesvědčena, že nebyl prokázán jejich stavební charakter v době přechodu na
stát. Domnívá se, že Ing. Zdeněk Tomíček se v dodatku ke znaleckému posudku
jednoznačně nevypořádal s otázkou, v jakém rozsahu byly předmětné pozemky
určeny k zastavění a v jaké míře byly dané pozemky dotčeny stavebními pracemi v
době jejich vyvlastnění. Závěry odvolacího soudu vztahující se k charakteru
předmětných pozemků pokládá za zjevně nepřiměřené. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil nesouhlasně a navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání není přípustné, neboť žalovanou nastolené právní otázky již
byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od
judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky
dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
9. K otázce výše restitučního nároku oprávněné osoby, respektive ocenění
jí nevydaných pozemků, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího
soudu, dle níž i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát
evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje
existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby,
bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění
stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve
smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb,
pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a
náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.
(srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp.
zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze
dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020 – uvedená rozhodnutí, stejně jako dále
citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz).
10. Dovolací soud ve své judikatorní praxi rovněž aproboval
flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo
4148/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo
2134/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo
2260/2020, a dále judikaturu v nich uváděnou), v rámci něhož soudy podle
kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a
neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání
pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním
charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna
současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k
závěru o stavební povaze pozemku vést.
11. Závěr o stavebním charakteru odňatých a nevydaných pozemků učinily
soudy nižších stupňů na základě konkrétních skutkových zjištění (jejichž
zpochybněním nemůže být založena přípustnost podaného dovolání; srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dle
nichž tyto pozemky byly odňaty za účelem výstavby kasáren v dané lokalitě, jež
byla též realizována, přičemž stavební práce v dotčené oblasti započaly již
před vyvlastněním předmětných pozemků. Dovolací soud přitom nezjistil žádný
extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy odvolacího
soudu. Hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle; odvolací soud skutková
zjištění dostatečným způsobem odůvodnil.
12. Odvolacím soudem přijaté závěry o stavební povaze předmětných
pozemků nejsou v rozporu s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu
ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1613/2021, jež je vystavěno na týchž
konkluzích (že na stavební charakter nevydaných pozemků v době jejich odnětí
lze usuzovat na základě různých, tam příkladmo vypočtených kritérií) a
konkrétní závěry činí pak na základě individuálních skutkových zjištění
konkrétní věci. Otázka, která z takových kritérií byla v jedinečných poměrech
projednávané věci naplněna, popřípadě v jaké míře, přitom představuje otázku
svou povahou skutkovou, jejíž přezkum podle novely občanského soudního řádu
účinné od 1. 1. 2013 dovolacímu soudu nepřísluší (srovnej § 241a odst. 1 o. s.
ř.).
13. Prostřednictvím námitky, že soud neprovedl výslech znalce Ing.
Zdeňka Tomíčka ani a zástupce znaleckého ústavu STATIKUM, s. r. o., coby
zpracovatele znaleckého posudku předloženého žalobcem, pak dovolatelka
upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se
ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno z jiného
důvodu přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na
přípustnost dovolání usuzovat nelze. V této souvislosti sluší se připomenout,
že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.),
který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř.,
od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají
hodnocení soudem podle zásad ustanovení § 132 o. s. ř. Soud hodnotí
přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické
odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011). Na rozhodnutí
nalézacích soudů přitom zůstává, které důkazy provedou a které nikoliv, přičemž
nejsou povinny provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž jsou oprávněny
(a povinny) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému
nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Místo
výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným
posudkem znalce (srovnej § 127 věty poslední o. s. ř.).
14. Se shora uvedenými závěry je dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zcela konformní. Odvolacímu soudu nevyvstaly pochybnosti o
správnosti znaleckého posudku, včetně jeho dodatku, vypracovaného znalcem Ing.
Zdeňkem Tomíčkem (respektive znaleckého posudku zpracovaného společností
STATIKUM, s. r. o.), který byl jako důkaz v řízení proveden, pročež nebylo
nezbytné požádat znalce o ústní vysvětlení přijatých závěrů. Jeví se vhodným
podotknout, že otázka, zda za daných konkrétních okolností měly odňaté pozemky
stavební charakter, má právní povahu. Výslech znalce by byl přitom namístě tam,
kde by spornou (bez dalšího) byla pouze odborná otázka, nikoli právní posouzení
(k tomu srovnej přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn.
III. ÚS 647/15, bod 32., podle kterého je-li pro řádné ocenění věci či práva
nezbytné vyřešit nějakou právní otázku, měl by tak učinit soud, a nikoliv
soudní znalec; zmíněný nález je přístupný na internetových stránkách Ústavního
soudu https://nalus.usoud.cz); taková situace však nenastala. Závěr, že v době
odnětí předmětných pozemků existoval záměr je zastavět, jenž je podstatný pro
určení jejich charakteru a k jehož realizaci v určité podobě došlo, totiž
nemohou zpochybnit námitky žalované, že ve znaleckém posudku a jeho dodatku
nebyly s určitostí zodpovězeny otázky míry zastavění předmětných pozemků v době
jejich odnětí a rozsahu plánovaného zastavění jednotlivých pozemků.
15. V projednávané věci se tak s ohledem na zásadu volného hodnocení
důkazů (§ 132 o. s. ř.), která platí i pro odvolací řízení (§ 211 o. s. ř.),
neuplatní konkluze uvedené v dovolatelkou citovaném usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014. Byť to odvolací soud v odůvodnění
napadeného rozsudku explicitně neuvádí, vzhledem ke stavu dokazování v
projednávané věci byly splněny předpoklady pro výjimečné upuštění od výslechu
znalce (k tomu srovnej opětovně § 127 odst. 1 větu poslední o. s. ř.).
16. Výtkou, že v posuzované kauze některé z odňatých pozemků netvořily
vlastní areál kasáren zastavěný budovami, pak žalovaná napadá toliko podpůrnou
úvahu odvolacího soudu, přičemž i její případná nesprávnost nemůže ovlivnit
zbytek rozhodnutí, jelikož v přítomném sporu je podstatné, že účel vyvlastnění
předmětných pozemků spočíval ve výstavbě kasáren, bez ohledu na to, zda všechny
odňaté pozemky byly následně v celé jejich výměře fakticky zastavěny a zda jsou
v současnosti oploceny. Samotná okolnost, zda se předmětné pozemky v období po
jejich odnětí staly součástí funkčního celku či nikoli, není v poměrech
projednávané věci určující pro posouzení charakteru těchto pozemků. Ostatně
obecně lze také podotknout, že v průběhu času může docházet ke změnám (nejen) v
rozsahu plánované výstavby, pročež následná faktická výstavba nemusí plně
odpovídat původním záměrům. Podle závěrů Nejvyššího soudu je přitom dovolací
přezkum vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, jejichž zodpovězení (v
souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější
rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2.
2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6.
2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). Dovolací argumentace žalované o tom, že
některé z odňatých pozemků k vlastnímu areálu kasáren nepřináležely, však
potenciál přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci - v porovnání se
závěrem o účelovém určení k odňatých pozemků k výstavbě kasáren - evidentně
nemá.
17. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c
odst. odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože
dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vznikly v dovolacím řízení náklady
související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobci tyto náklady
nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 16.165,60
Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 13.060,- Kč (tarifní hodnota
předmětu řízení v částce 1.186.500,- Kč) – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst.
1, § 7 bod 6. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených
hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – § 11 odst. 1 písm.
k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobce je plátcem daně
z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního
tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších
předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení
o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.805,60 Kč.
19. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobce, který je
advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena
podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s.
ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu