28 Cdo 2260/2020-1552
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců:
a) P. R., narozeného dne XY, bytem v XY, a b) Z. B., narozené dne XY, bytem v
XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5,
náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému
úřadu, identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Jugoslávská 620/29, o převodu jiného zemědělského pozemku oprávněné osobě,
vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 46/2018, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 3.
2020, č. j. 7 Co 7/2020-1499, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 2020, č. j. 7
Co 7/2020-1499, se zrušuje ve výroku bodem I v rozsahu, v němž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně v části o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít
s žalobci smlouvu o převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a ve
výroku III o náhradě nákladů řízení, jakož i ve výroku II o nákladech
odvolacího řízení; současně se zrušuje i rozsudek Okresního soudu v Českém
Krumlově ze dne 22. 10. 2019, č. j. 2 C 46/2018-1364, v části výroku I, jíž byl
nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o převodu pozemku parc.
č. XY v katastrálním území XY, jakož i ve výroku III o nákladech řízení, a věc
se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
Rozsudkem ze dne 22. 10. 2019, č. j. 2 C 46/2018-1364, Okresní soud v Českém
Krumlově nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o převodu
vlastnického práva k pozemkům označeným ve výroku I rozsudku [pozemky parc. č. XY v katastrální území (k.ú.) XY, parc. č. XY v k.ú. XY, parc. č. XY v k.ú. XY,
připojeným geometrickým plánem identifikované části pozemku parc. č. XY
v k.ú. XY, parc. č. XY v k.ú. XY, pac. č. XY v k.ú. XY a pozemků parc. č. XY,
parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k.ú. XY]; v části požadující nahrazení
projevu vůle k převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v katastrálním
území XY byla žaloba zamítnuta (výrok II), bylo rozhodnuto o nákladech řízení
(výrok III) a o částečné změně žaloby (výrok IV). K odvolání obou stran Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 3. 2020, č. j. 7 Co 7/2020-1499, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části
výroku pod body I, II, a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně, že
právnímu předchůdci žalobců, L. R., byly na základě výměru Ústředního národního
výboru hlavního města Prahy ze dne 19. 7. 1950, č. j. 6245-XI/I9-49-IX/1,
odňaty tam označené pozemky v katastrálním území XY a XY (dle zákona č. 46/1948
Sb., o nové pozemkové reformě), jež nebylo lze žalobcům (jejich právním
předchůdcům) vydat pro zákonem stanovené překážky (dle zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů). Oba žalobci jsou tak oprávněnými osobami disponujícími
nároky na vydání jiných zemědělských pozemků dle označeného restitučního
předpisu. Části původních (L. R. odňatých) pozemků byly stavebního charakteru
(byť evidenčně šlo by o pozemky zemědělské), neboť na nich byla plánována
výstavba dle přehledného regulačního a zastavovacího plánu Státní regulační
komise pro Prahu a okolí z roku 1938 (dále též jen „regulační plán“), přičemž k
výstavbě v oblasti XY a XY od 50. let minulého století reálně docházelo (ač
oproti regulačnímu plánu šlo o výstavbu intenzivnější). Byť by daný regulační
plán nebyl potvrzen Ministerstvem veřejných prací, soudy obou stupňů –
odkazujíce v tomto směru i na rozhodnutí soudů v jiné skutkově i právně obdobné
věci týchž účastníků, se závěry aprobovanými i usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019
– měly za spolehlivě prokázané, že v době odnětí původních pozemků byl
odkazovaný regulační plán považován za platný a závazný a bylo podle něj při
výstavbě městských částí XY a XY také postupováno. I proto považovaly za
správné i ocenění původních pozemků (s využitím znaleckého posudku doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc.) jako stavebních (dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách
staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání
pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990
Sb.), kdy znalec, krom dalšího, přesvědčivě zdůvodnil i závěr, proč není
namístě korekce ocenění původních pozemků s použitím srážek z ceny dle přílohy
č.
7 aplikované cenové vyhlášky (s tím, že u plánované výstavby nových sídlišť
již od 30. let minulého stolení bylo lze předpokládat i vybudování občanské
vybavenosti, inženýrských sítí a komunikací). Nehledě na to, že i v případě
přijetí ocenění původních pozemků dle konkurenčního znaleckého posudku
(žalovanou předkládaný posudek vyhotovený znalcem Ing. Pavlem Pelcem, jenž při
oceňování původních pozemků zčásti jako stavebních srážky z ceny dle zmíněné
přílohy č. 7 příslušné oceňovací vyhlášky aplikoval) byla by výše restitučního
nároku (9 749 612 Kč) postačující k převodu žalobci nárokovaných náhradních
pozemků. Předpoklady k tomu, aby se žalobci (jako oprávněné osoby) domáhali uspokojení
svého restitučního nároku žalobou na vydání konkrétních pozemků mimo veřejnou
nabídku jiných zemědělských pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) byly dle
závěru odvolacího soudu naplněny, neboť žalovaná vůči žalobcům postupovala
liknavě a svévolně, jelikož – navzdory žádosti z roku 2017 – nepřistoupila k
přecenění restitučního nároku, jež by zohledňovalo stavební charakter části
původních pozemků (na přecenění restitučního nároku nebyla žalovaná ochotná
přistoupit ani v průběhu tohoto řízení); žalobci se tudíž již nemohli úspěšně
ucházet o náhradní pozemky ve veřejných nabídkách, neboť jejich restituční
nárok byl dle názoru žalované (jež se později ukázal neudržitelným) již
vyčerpán. Při posouzení, jsou-li žalobci požadované pozemky jako náhradní k
danému účelu vhodné (převoditelné), nevyhověly soudy toliko požadavku žalobců
na převod pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, neboť dispozice s ním
byla žalované zakázána předběžným opatřením z důvodu dříve uplatněného nároku
jiné oprávněné osoby na vydání téhož pozemku. Ani převodu pozemku parc. č. XY v
katastrálním území XY dle závěru odvolacího soudu (i soudu prvního stupně)
žádná zákonná překážka nebrání, kdy překážku vydání daného pozemku oprávněným
osobám nepřestavuje ani okolnost, že územně plánovací dokumentací (regulačním
plánem) byl pozemek určen k realizaci veřejně prospěšného opatření (umístění
rybníka), jestliže se na něm rybník dosud nenachází, pozemek není ve
vlastnictví obce, jež mohla by tuto stavbu realizovat (obec o jeho převod ani
nepožádala) a navíc lze pochybovat o tom, lze-li plánovaný rybník považovat za
veřejně prospěšné opatření. Ocenění většiny požadovaných (náhradních) pozemků učinili účastníci nesporným,
pročež se soudy zabývaly toliko oceněním pozemků parc. č. XY v katastrálním
území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území
XY a parc. č. XY v katastrálním území XY; přitom dospěly k závěru (vycházeje z
posudku znalce Miškovského), že na těchto pozemcích není možné napojení na
veřejný vodovod a veřejnou kanalizaci. Jelikož se opačný závěr nepodává ani ze
znaleckého posudku Ing. Cihláře, je namístě při ocenění těchto pozemků uplatnit
příslušné cenové srážky dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.; v případě
ocenění pozemku parc. č.
XY v katastrálním území XY se uplatní i cenová srážka
za umístění pozemku v části obce stavebně nesrostlé s obcí, u stavebně
nesrostlého pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY i za přístup
realizovatelný toliko po nezpevněné komunikaci a v případě pozemku parc. č. XY
v katastrálním území XY i srážka za jeho umístnění v ochranném pásmu podzemního
vodovodního řadu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále jen jako
„dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v naplnění
(jí dále konkretizovaných) hledisek dle ustanovení § 237 o. s. ř.; jako
dovolací důvod ohlašuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Namítá, že soudy nižších stupňů nezaložily závěr o liknavém a
svévolném postupu žalované na vlastních skutkových zjištěních, nýbrž toliko
odkázaly na jiná rozhodnutí vydaná v obdobném řízení mezi týmiž účastníky
(rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2019, č. j. 25 C
98/2018-538, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 25. 7. 2019, č. j. 19 Co 870/2019-677). Zpochybňuje, že vůči žalobcům
postupovala liknavě nebo svévolně, tvrdíc, že žalobci ji ani řádně nevyzvali k
přecenění svého nároku, kdy i jejich výzva z roku 2017 byla podložena chybným
znaleckým posudkem, nikoliv tím, jenž později předložili v tomto řízení a k
němuž žalovaná namítá, že se s ním dříve nemohla seznámit. Nebyla-li tedy
žalovaná předem řádně vyzvána k přecenění restitučního nároku, nemohla být k
okamžiku podání žaloby splněna podmínka liknavého a svévolného postupu vůči
žalobcům. Podle dovolatelky neobstojí ani závěr soudů nižších stupňů, že část
původních pozemků měla stavební charakter. K tomu je nezbytným předpokladem
platná územně plánovací dokumentace, přičemž přehledný regulační a zastavovací
plán Státní regulační komise pro Prahu a okolí z roku 1938, na který soudy v
posuzované věci odkázaly, nebyl potvrzen Ministerstvem veřejných prací a dle
názoru žalované jde o nicotný akt. Nehledě na to, že výstavba na původních
pozemcích nebyla státem realizována bezprostředně po jejich převzetí a pozemky
byly i nadále zemědělsky obhospodařovány. Obecně uvažováno ani sama existence
územně plánovací dokumentace není postačujícím podkladem pro změnu charakteru
pozemku a k závěru o stavebním charakteru odňatého pozemku musí být dle
dovolatelky naplněna i jiná (další) kritéria (například právě bezprostřední
realizace výstavby). Nadto dovolatelka v průběhu řízení zpochybnila i důkazy, z
nichž se mělo podávat, že předmětný regulační plán dobové orgány považovaly za
platnou územně plánovací dokumentaci; s těmito námitkami (znovu opakovanými i v
podaném dovolání) se však soudy nižších stupňů dle dovolatelky dostatečně
nevypořádaly. V dané souvislosti dovolatelka poukazuje i na zásadu ekvivalence
původních a náhradních pozemků (hodnota oprávněné osobě vydaných náhradních
pozemků má být ekvivalentní hodnotě pozemků původních, které jí pro zákonem
stanovené překážky nemohly být vydány), s tím, že žalobci (ani jejich právní
předchůdce) se nepřičinili o proměnu (částí) původních pozemků na pozemky
stavební, neboť k vydávání územních rozhodnutí pro realizaci výstavby na těchto
pozemcích docházelo teprve v 60. a 70. letech, pročež žalobci nemohou mít
prospěch z navýšení hodnoty pozemků (připomínajíc, že stavebním pozemkem se
tehdy rozumělo místo vymezené územním rozhodnutím k zastavění); samotnou
výstavbu pak realizoval stát.
Ani znalecký posudek oceňující původní pozemky
jako stavební dle dovolatelky neobstojí, neboť znalec vyloučil aplikovatelnost
cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (dovolatelka dále
vysvětluje proč je namístě srážky aplikovat a poukazuje na rozdíly oproti jiné
věci účastníků, v níž bylo vydáno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020,
sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, aprobující i závěr o tom, že se srážky při ocenění
původních pozemků žalobců neuplatní). Dále dovolatelka zpochybňuje i závěry ohledně vhodnosti (převoditelnosti)
pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY k vydání oprávněným osobám (zde
žalobcům), neboť jde o pozemek určený regulačním plánem k realizaci veřejně
prospěšného opatření – stavby rybníka, pročež mohou nastat potíže při jeho
zemědělském obhospodařování a měl by být upřednostněn veřejný zájem (ochrana a
řádné využití krajiny) a žalobcům by při realizaci plánovaného opatření mohlo
zůstat toliko tzv. holé vlastnictví. Konečně – jde-li o žalobcům vydané
náhradní pozemky a jejich ocenění – namítá žalovaná, že se jí nedostalo poučení
o tom, že nese důkazní břemeno, jde-li o tvrzení, že pozemky
parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY lze
napojit na veřejný vodovod a kanalizaci, a zpochybňuje i ocenění pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jenž dle jejího tvrzení není dotčen ochranným
pásmem vodovodu (jenž dosud nebyl realizován), kdy současně považuje za
nelogické, aby při ocenění jednoho pozemku byla aplikována srážka za nemožnost
připojení na veřejný vodovod a současně za ochranné pásmo vodovodu. Dovolatelka navrhuje zrušení rozsudků obou soudů nižších stupňů a vrácení věci
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci v podaném vyjádření označili dovolání za nepřípustné a zjevně
bezdůvodné. Odkázali přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v jiné věci
týchž účastníků
(sp. zn. 28 Cdo 4148/2019), jímž byly vypořádány totožné námitky žalované. Zmínili i konkrétní skutečnosti, dle jejich přesvědčení dostatečně
opodstatňující závěr o svévolném a liknavém postupu žalované ve vztahu k jejich
nároku, navzdory jejich aktivní snaze dosáhnout jeho uspokojení. Vyjádřili se
také k stavebnímu charakteru částí původních pozemků, i s akcentem na skutkovou
povahu dovolacích námitek, shrnujíce ve věci učiněná skutková zjištění, jakož i
judikaturu vztahující se k ocenění odňatých pozemků; přitom odmítli, že by ke
změně charakteru (části) původních pozemků došlo až po jejich přechodu na stát. Aplikace srážek z ceny dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. není pak ani
podle žalobců namístě, když znalec obsáhlým a srozumitelným způsobem odůvodnil,
z jakého důvodu nejsou v posuzované věci naplněny podmínky pro použití srážek. K otázce (ne)převoditelnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY
žalobci uvedli, že označený pozemek je součástí zemědělského půdního fondu, lze
jej obhospodařovat a záměr obce vybudovat na pozemku rybník je irelevantní,
neboť vymezení pozemku pro veřejně prospěšná opatření nepředstavuje zákonnou
překážku jeho převodu.
Dle územního plánu je navíc tento pozemek zelení a
regulační plán nemůže být s územním plánem v rozporu a nemůže změnit funkční
využití pozemků dle územního plánu; samotné plánované funkční využití není
přitom překážkou převodu pozemku. Žalobci navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto
jako nepřípustné, eventuelně zamítnuto jako neopodstatněné. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10 o. s. ř.), dovolání projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem
stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř), se Nejvyšší soud
zabýval přípustností dovolání. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při
zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že v případě
liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (resp. jejího
předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba, arci za předpokladu
svého aktivního přístupu k uspokojení nároku, uplatnit nárok na vydání
náhradního pozemku u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž
by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné
nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta
sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu
srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod
č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, a tam citovaná rozhodnutí).
Samotné zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné
osoby, jakož i postupu žalované (a jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR),
je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i
posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku
oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole;
závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy
soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo
5389/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo
4185/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo
261/2020). Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil i ten závěr, že jako
přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup
žalované, jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku
oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné
nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny
oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3041/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1190/2020). Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavosti dovolatelky při uspokojování
restitučních nároků žalobců v posuzované věci není nepřiměřený zjištěným
skutkovým okolnostem a následné posouzení koresponduje i výše citované
rozhodovací praxi dovolacího soudu, jestliže jimi přijatý závěr založily oba
soudy i na zjištění, že žalobci požádali v roce 2017 o jiné (správné) ocenění
restitučního nároku, kdy usilovali o zohlednění stavebního charakteru původních
pozemků (vymezené části), avšak žalovaná na nové ocenění nepřistoupila, ač o
snaze žalobců domoci se přecenění věděla; požadované (správné) ocenění
restitučního nároku pak žalovaná nebyla ochotna akceptovat ani v průběhu tohoto
řízení (a žalobci tak byli vyloučeni z veřejných nabídek, jde-li o zbylou
neuspokojenou část restitučního nároku danou nesprávným oceněním určené části
pozemků). Za daného stavu není pak podstatná ani žalovanou namítaná okolnost,
že původně byla žalobci vyzvána k přecenění restitučního nároku na podkladě
nesprávného znaleckého posudku (nikoliv na základě později podaného posudku, z
nějž vycházely soudy v tomto řízení), v situaci, kdy žalovaná – navzdory
žalobci činěným krokům – se jejich úsilí směřujícímu ke správné kvantifikaci
restitučního nároku apriori bránila (přecenění i na podkladě později podaného
posudku odmítala).
Ostatně, jestliže žalovaná na nové ocenění původních pozemků nepřistoupila ani
v průběhu řízení (a zpochybňuje je i v dovolání), ačkoliv byl jejich stavební
charakter (jde-li o spornou část původních pozemků) prokázán, bylo by výrazem
formalismu přistoupit na její argumentaci, že ji žalobci měli před podáním
žaloby vyzvat k přecenění restitučního nároku na základě toho znaleckého
posudku, který jimi byl následně předložen v řízení. Rozhodnutí odvolacího
soudu pak není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným rozhodnutím dovolacího
soudu (usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo
2281/2019), jež bylo vydáno ve věci, v níž nebyla prokázána dostatečná aktivita
oprávněné osoby a liknavost či svévole žalované, kdy dovolací soud rovněž
akcentoval skutkovou povahu námitek zpochybňujících uvedené závěry (stran
liknavosti žalované) a individuální povahu věci. I z naposled uvedeného je zřejmé, že i v nyní posuzované věci založily soudy
nižších stupňů svá rozhodnutí na dokazováním zjištěném skutkovém stavu, nikoliv
snad toliko na závěrech vyslovených soudy v jiné, byť skutkově a právně podobné
věci týchž účastníků, ačkoliv i na tyto dříve učiněné závěry podpůrně odkázaly
(maje na zřeteli i legitimní očekávání účastníků, že tato věc – jež se s věcí
dříve projednávanou shoduje v podstatných znacích – bude rozhodnuta obdobně). Na dovolatelkou nastolené otázce, zda „je možné spatřovat svévoli a liknavost
na straně dovolatelky v případě, aniž by se soud naplněním těchto podmínek
zvlášť výslovně v rozsudku zabýval“, tudíž napadené rozhodnutí ani nezávisí. Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o stavebním charakteru
původních pozemků v době jejich přechodu na stát, jež implikuje i řešení otázky
výše restitučního nároku žalobců, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi
dovolacího soudu (s níž je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní),
jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v
době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě
(v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem
výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o
umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro
stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne
10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo
72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo
1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020). I dovolací soud přitom aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní
povahy odňatých pozemků (a učinil tak i v dříve projednávaných, skutkově a
právně obdobných věcech týchž účastníků – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, a rozsudek ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020), v jehož rámci soudy podle kontextu každého jednotlivého
případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na
vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (proto
také je bez významu, že z hlediska dobové právní úpravy byl za stavební
považován pozemek vymezen takto územním rozhodnutím), přičemž kritéria uváděná
judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou
taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně (nelze proto přisvědčit
dovolatelce, dovozuje-li z rozhodovací praxe dovolacího soudu, že pro závěr o
stavební povaze původních pozemků musí být kromě existence územně plánovací
dokumentace naplněna také „jiná kritéria“), nýbrž toliko příkladmo uváděné
konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést. Závěr o (stavebním) charakteru odňatých pozemků učinily oba soudy (okresní i
krajský) na základě konkrétních skutkových zjištění, že v době jejich přechodu
na stát existoval pro dané území regulační plán (přehledný regulační a
zastavovací plán Státní regulační komise pro Prahu a okolí z roku 1938), jenž
byl považován za platný a závazný (ač nebylo prokázáno jeho potvrzení
příslušným ministerstvem) a podle něhož se postupovalo i při realizaci
výstavby, tedy že odňaté pozemky byly (již v době jejich odnětí právnímu
předchůdci žalobců) v určeném rozsahu určeny právě k výstavbě (byť ta byla
realizována s jistým časovým odstupem). Jde tedy o závěr založený na komplexním
posouzení takto zjištěných skutečností, jenž je konformní s výše odkazovanou
ustálenou rozhodovací praxí (a prakticky se neliší od skutkových zjištění
dosažených soudy ve věci, v níž bylo Nejvyšším soudem vydáno usnesení ze dne
19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, jak namítá dovolatelka). Ani z tohoto
pohledu tedy není úvaha soudů nižších stupňů nikterak nepřiměřená.
Namítá-li v dané souvislosti dovolatelka i to, že se žalobci (resp. jejich
právní předchůdce) o zhodnocení původních pozemků nepřičinili, pročež by
původní pozemky měly být oceněny jako pozemky zemědělské, jde toliko o variaci
argumentace zpochybňující stavební charakter části původních pozemků. Rozhodovací praxe, na kterou zde dovolatelka odkazuje (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1614/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 779/2019), dle níž má být náhrada poskytnutá oprávněným osobám
ekvivalentní původním pozemkům, nebyla napadeným rozhodnutím odvolacího soudu
popřena. Rozhodnutí připouštějící ocenění evidenčně zemědělských pozemků jako
stavebních totiž také vychází ze zásady ekvivalence hodnoty původních a
náhradních pozemků, když reflektují tu skutečnost, že i zemědělské pozemky
mohly být již v době jejich odnětí státem určeny k realizaci výstavby a za
normálních okolností by takto byly v případě prodeje oceněny. Bylo-li v
posuzované věci zjištěno, že původní pozemky měly již v době odnětí (částečně)
stavební charakter a (jak bylo již výše uvedeno) tato úvaha soudů nižších
stupňů obstojí, odpovídá zásadě ekvivalence, aby byly původní pozemky (v
dotčené části) oceněny jako pozemky stavební, čemuž pak odpovídá i přiměřené
navýšení restitučního nároku žalobců; není zde přitom významné (jak argumentuje
dovolatelka), že samotnou realizaci výstavby zabezpečoval stát. Na správnosti ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nemohou nic
změnit ani konkluze plynoucí z dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího
soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1444/2019,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2031/2019,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2803/2019). Ze
všech těchto rozhodnutí se totiž podává stejný závěr jako z rozhodnutí výše
citovaných, a sice že na stavební charakter původních pozemků v době jejich
odnětí lze usuzovat na základě různorodých kritériích (v době prodeje
existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby,
realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby). Zpochybňuje-li pak dovolatelka skutečnosti, na nichž soudy obou stupňů závěr o
stavebním charakteru odňatých pozemků založily (zejména namítá-li nicotnost
přehledného regulačního a zastavovacího plánu Státní regulační komise pro Prahu
a okolí z roku 1938), jde již o polemiku se skutkovými zjištěními, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno, která nevystihuje jediný přípustný dovolací
důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V této souvislosti
neobstojí ani námitky žalované, že se soudy se všemi jejími jednotlivými
námitkami bezezbytku nevypořádaly. Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z
práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s
každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není totiž porušením práva na
spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží
tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný
pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního
soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020). Takto soud postupoval i v tomto řízení. Uzavřel-li pak soud prvního stupně (jehož závěry odvolací soud po jejich
prověření aproboval jako správné), že i při akceptaci ocenění původních pozemků
dle znaleckého posudku Ing. Pavla Pelce (ze dne 26. 7. 2019, č. 574/2019), jímž
byly zohledněny žalovanou namítané srážky dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988
Sb. (na tento znalecký posudek žalovaná odkazuje i v dovolání), byla by výše
restitučního nároku žalobců – v poměru k ceně požadovaných náhradních pozemků –
více než dostatečná (kdy soud zohlednil i částečné uspokojení restitučních
nároků žalobců vydáním náhradních pozemků v předešlých řízeních), pak napadené
rozhodnutí objektivně nezávisí na řešení otázky aplikovatelnosti žalovanou
namítaných cenových srážek a k ní uplatňovaná argumentace dovolatelky je bez
vlivu na výsledek tohoto řízení (rozhodnutí v něm vydané) a daná otázka tedy
nemůže založit přípustnost dovolání. Jak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná (a učinil tak i
ve shora odkazovaném rozsudku ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020,
vydaném v obdobné věci týchž účastníků), hodnota restitučního nároku oprávněné
osoby i hodnota převáděných náhradních pozemků jsou v řízení o nahrazení
projevu vůle k převodu konkrétních náhradních pozemků otázkami, jež soud řeší
jako otázky předběžné. Tyto otázky nejsou tedy předmětem sporu (autoritativně
rozhodováno je toliko o vlastnictví oprávněné osoby, nikoliv o hodnotě
převáděných náhradních pozemků, či o výši jejího restitučního nároku) a jejich
řešení není pro soudy v dalších řízeních závazné (srov. např. i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017). I z hlediska
procesní ekonomie není proto účelné zabývat se odstraněním rozporu v ocenění
restitučního nároku (či hodnoty požadovaných náhradních pozemků), je-li zřejmé,
že v případě akceptace ocenění nároku kterýmkoli z účastníků bude jeho výše
dostatečná pro převod požadovaných náhradních pozemků.
Naposled uvedené závěry lze pak vztáhnout i na argumentaci dovolatelky, s
jejímž použitím napadá ocenění žalobci požadovaného pozemku parc. č. XY v
katastrálním území XY, jenž soud prvního stupně ocenil částkou 102 623 Kč dle
znaleckého posudku Pavla Miškovského, který při ocenění pozemku aplikoval, mimo
jiné, srážky dle položky 3 (nemožnost napojení na veřejný vodovod) a dle
položky 10.1 (ochranné pásmo vodovodu) přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Byť v tomto bodě nelze upřít jistou logiku i argumentaci žalované (dle níž
nelze současně aplikovat srážku za nemožnost napojení na veřejný vodovod i za
ochranné pásmo vodovodu), nemůže její námitka přípustnost dovolání založit,
nenamítá-li současně, že v případě neaplikování srážky za ochranné pásmo
vodovodu (které dle žalované dosud nevzniklo a je toliko vymezené v územním
plánu), by restituční nárok žalobců již nepostačoval k převodu tohoto pozemku
(že by vydáním tohoto pozemku při jeho ocenění bez aplikace srážky za ochranné
pásmo vodovodu došlo k přečerpání restitučního nároku žalobců). Pro takový
závěr nesvědčí ani obsah spisu, jestliže hodnota pozemku parc. č. XY v
katastrálním území XY bez aplikace jakýchkoli srážek byla by dle znaleckého
posudku Pavla Miškovského vyšší o částku ve výši necelých 20 000 Kč (srov. č. l. 1010); jde tedy o navýšení, které by nemělo za následek přečerpání
restitučního nároku žalobci ani v případě akceptování ocenění původních pozemků
dle znaleckého posudku Ing. Pavla Pelce (srov. bod 34 rozsudku soudu prvního
stupně). Exaktní zjišťování hodnoty převáděného náhradního pozemku nemá přitom
samo o sobě význam, není-li – jakožto toliko předběžná otázka – závazné pro
soudy v dalších řízeních. Namítá-li pak dovolatelka absenci poučení dle § 118a o. s. ř. o tom, že nese
důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že (žalobci požadované náhradní) pozemky
parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY lze
napojit na vodovod a kanalizaci (pročež není namístě při jejich ocenění
aplikovat příslušné srážky dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), nelze ji
ani v tomto přisvědčit, neboť zmíněné konkluze soudu prvního stupně (potažmo
odvolacího soudu, jenž jeho závěry stran ocenění náhradních pozemků převzal)
nespočívají na závěru o neunesení důkazního břemene žalovanou o tom, že tyto
pozemky nelze napojit na vodovod a kanalizaci, nýbrž na skutkovém zjištění –
vycházeje z předložených znaleckých posudků – o tom, že tyto pozemky není možné
napojit na vodovod ani kanalizaci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3847/2018, a v něm odkazovaná rozhodnutí). Žalovanou kladené otázky týkající se posouzení, zda byly naplněny podmínky, za
nichž se žalobci jako oprávněné osoby mohou žalobou domáhat vydání konkrétních
náhradních pozemků, dále i kvantifikace restitučního nároku (ocenění některých
odňatých pozemků jako pozemků stavebních, včetně aplikovatelnosti srážek z
ceny), jakož i ocenění některých žalobci požadovaných (náhradních) pozemků,
tedy přípustnost dovolání založit nemohou.
Řešení dovolatelkou současně vytčené otázky hmotného práva týkající se
posouzení, je-li k uspokojení nároku žalobců (jako oprávněných osob) vhodný
(převoditelný) pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, ovšem v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu není a v dané části je tedy nutno
na dovolání pohlížet jako na přípustné (dle § 237 o. s. ř.). Po přezkoumání napadeného rozsudku v uvedeném rozsahu ve smyslu ustanovení §
242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl pak Nejvyšší soud k závěru, že dovolání v této části je i
opodstatněné. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním
zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že k předpokladům,
za nichž lze vyhovět žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné
osobě jiné (náhradní) zemědělské pozemky, patří, že oprávněnou osobou
požadované pozemky jsou k danému účelu „vhodné“ (tedy jde o pozemky, jež by
byly – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, či žalované – do veřejné
nabídky takto zařaditelné); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015. Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku
náhradního (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) nutno hodnotit, zda převodu nebrání
zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona
č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011),
zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k
pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou
jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o
pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28
Cdo 4447/2017).
Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k
individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě
pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s
přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. nelze z
vlastnictví státu na jiné osoby převádět zemědělské pozemky nebo jejich části
určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění
stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní
infastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné. S ohledem na poznámku pod
čarou vztahující se k danému ustanovení a na princip jednoty a bezrozpornosti
právního řádu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5855/2017, a tam odkazovaná rozhodnutí) je přitom namístě pojmy
„veřejně prospěšná stavba“ a „veřejně prospěšné opatření“ vykládat tak, jak
jsou definovány v § 2 odst. 1 písm. l), resp. m) zákona č. 183/2006 Sb., o
územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona); již ze skutečnosti, že
veřejně prospěšnou stavbou je „stavba“, zatímco veřejně prospěšným opatřením
„opatření nestavební povahy“ je zřejmé, že tyto dva pojmy jsou rozdílné a že
zákonná výluka z převoditelnosti zemědělských pozemků dle § 6 odst. 1 písm. b)
zákona č. 503/2012 Sb. tak nemůže dopadat na pozemky určené územně plánovací
dokumentací k realizaci veřejně prospěšných opatření. V rozhodovací praxi dovolacího soudu byla však již řešena i otázka
převoditelnosti pozemku dotčeného dle územně plánovací dokumentace veřejně
prospěšným opatřením; v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2282/2019, tak byl formulován a odůvodněn závěr, že i v případě, že
takový pozemek není dotčen omezením převoditelnosti dle § 6 odst. 1 písm. c)
zákona č. 503/2012 Sb. ve znění účinném
do 31. 10. 2019 (dle něhož nelze převádět „zemědělské pozemky určené podle
schváleného návrhu pozemkové úpravy pro výstavbu polních cest a na provedení
technických, vodohospodářských a ekologických opatření“), je třeba objasnit, o
jaká veřejně prospěšná opatření vymezená ve vydané územně plánovací dokumentaci
se má jednat, zda i přes navrhovaná opatření je tento pozemek zemědělsky
obhospodařován, zda zamýšlená opatření brání (či nikoliv) jeho dalšímu
obhospodařování, jakož i okolnost, zda by byl dán důvod k vyvlastnění (omezení)
vlastnického práva k tomuto pozemku, a zda by standard ochrany přírody a
krajiny odpovídající zákonu mohl být zajištěn i jinak (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4533/2018). Závěr soudů nižších stupňů, že restituční nárok žalobců lze uspokojit i
převodem pozemku parc. č.
XY v katastrálním území XY (že jde o pozemek k danému
účelu vhodný, jehož převodu do vlastnictví oprávněné osoby nebrání žádná
překážka), je tedy přinejmenším předčasný v situaci, kdy odvolací soud
nepostavil najisto, zda je záměr umístit na daném pozemku rybník skutečně
veřejně prospěšným opatřením, zda dané opatření brání jeho zemědělskému
obhospodařování, zda by bylo lze za tímto účelem ve smyslu § 170 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb. vyvlastnit vlastnické právo k danému pozemku a zda by
cíle sledované realizací tohoto opatření bylo možno zajistit i jinak. Nepostačuje tedy závěr, že daný pozemek není (ke dni rozhodnutí odvolacího
soudu) ve vlastnictví obce, která by mohla dané opatření realizovat (přičemž o
převod pozemku ani nežádala), a že dosud nebyl rybník na tomto pozemku
vybudován. V uvedeném rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o převodu označeného pozemku (jako
jiného – náhradního – zemědělského pozemku) do vlastnictví žalobců k uspokojení
jejich restitučního nároku (závěr o vhodnosti dalších žalobcům vydaných pozemků
dovoláním sporován není), tudíž rozhodnutí odvolacího soudu správné není a
uplatněný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl naplněn. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu,
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dotčené části výroku pod bodem I (jíž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části o nahrazení projev vůle
žalované uzavřít s žalobci smlouvu o převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním
území XY, a ve výroku III o náhradě nákladů řízení) zrušil, spolu s výrokem II
o nákladech odvolacího řízení.
Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu výroku
I také toto rozhodnutí, spolu s na něm závislým výrokem III o nákladech řízení,
a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Ve zbylé části Nejvyšší soud – z důvodů shora vyložených – dovolání jako
nepřípustné odmítl (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným
Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (srov. § 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (srov. § 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz)
.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 10. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu