28 Cdo 261/2020-403
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve
věci žalobkyně G. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavou
Ježkovou, advokátkou se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena 1266, proti žalované
České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby: 013 12
774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít
dohodu o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.
zn. 19 C 198/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 2. října 2019, č. j. 21 Co 220/2019-386, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12.196,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám JUDr. Jaroslavy Ježkové, advokátky se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena
1266.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem I, byl
potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. června 2019, č. j. 19 C
198/2018-359, jímž byl nahrazen projev vůle žalované (coby převodkyně) uzavřít
s žalobkyní (nabyvatelkou ) smlouvu o převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY.,
parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY v XY, jako náhradních podle §
11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a
bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího
soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále také jako
„dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že
se odvolací soud při řešení relevantní otázky hmotného práva, zda byly naplněny
předpoklady přímého převodu označených pozemků oprávněné osobě (žalobkyni),
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž cituje zejména
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4671/2010, sp. zn. 28 Cdo 2772/2014
a sp. zn. 28 Cdo 1807/2013). Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že se při
rozhodování odchýlil od primárního smyslu a účelu zákona o půdě, jímž je
zmírnění následků některých majetkových křivd. Současně namítá, že toliko z
délky správního řízení nelze usuzovat na liknavost a svévoli žalované (jejího
předchůdce) vůči žalobkyni při uspokojování jejích nároků, jsouc přesvědčena o
tom, že si řádně plní všechny povinnosti, které jí vyplývají ze zákona o půdě. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalovanou), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s
právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §
240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je
rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237
o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). V rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu
– viz dále) byl vysloven (a odůvodněn) závěr, že oprávněná osoba, jíž podle
zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou
domáhat, aby Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1.
2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla
uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního pozemku (byť jinak
právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není –
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3284/2011), pokud uvedený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat
nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní
parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným
průtahům a k počínání, které by bylo možno označit za liknavé, či dokonce
svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009,
uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nález Ústavního
soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález Ústavního soudu ze
dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad co do své podstaty nebyl dotčen ani vložením ustanovení § 11a,
nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do
zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., účinným od 14. 4. 2006 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007,
popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani
sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v
souladu s § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze
podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu přistoupit toliko
tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované
(resp. Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný
či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění
nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo
nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29). Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před
ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo
vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3847/2015). Obdobně však není možné nahlížet na situaci, nezajímala-li se
oprávněná osoba bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky,
přestože tato vykazovala patřičné parametry pro uspokojení jejího nároku, nýbrž
od počátku sledovala cíl domoci se specifických vybraných pozemků (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, jakož i
v něm odkazované důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12.
2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10). Od shora uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i
Ústavního soudu), na níž není důvodu čehokoliv měnit, se odvolací soud
napadeným rozsudkem nikterak neodchýlil. Sluší se připomenout, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o
krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce), je
především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení,
byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné
osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o
tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů
nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze
dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Takovým defektem ovšem hodnotící úvaha odvolacího soudu v dané věci zjevně
netrpí. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a
jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze
usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §
241a odst. 1 o. s. ř., přičemž jeho uplatněním není zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu dovolatelky
při uspokojování restitučního nároku žalobkyně nejsou nepřiměřené zjištěným
skutkovým okolnostem věci. Své závěry soudy nižších stupňů založily na
individuálním a komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních
hledisek (tudíž nikoli jen z pohledu délky správního řízení) a v řízení
zjištěných skutečností, z nichž se podává, že o žalobkyní uplatněném nároku
bylo rozhodováno v rozmezí dvaceti let, a poté, kdy byla vydána rozhodnutí
pravomocná, provedla žalovaná v roce 2017 jejich revizi, jež vedla k ponížení
výše nároku žalobkyně a byla doprovázena pohrůžkou podání žaloby na vydání
bezdůvodného obohacení. Současně soudy nižších stupňů přihlédly i k tomu, že i
přes aktivní úsilí žalobkyně o uspokojení restitučního nároku zákonem zásadně
předpokládaným postupem – účastí v řadě veřejných nabídek, nebyl její
restituční nárok do dnešního dne v plné výši uspokojen a to i v důsledku
nedostatečných kvalitativních a kvantitativních parametrů veřejných nabídek
náhradních pozemků, kdy právě vhodné pozemky jsou z veřejných nabídek žalovanou
nezřídka vyřazovány.
Snaží-li se dovolatelka zpochybnit závěry odvolacího soudu o svém liknavém a
svévolném postupu při uspokojování nároků žalobkyně poukazem na to, že
restituční nárok žalobkyně byl již ze tří čtvrtin uspokojen zákonem
předpokládaným postupem, je třeba odkázat na konkluze, podle nichž závěr o
liknavosti či svévoli žalované (jejího předchůdce) ohledně uspokojení zbylé
(dosud neuspokojené) části nároku logicky nevylučuje pak ani zjištění, že v
minulosti byl již nárok oprávněné osoby částečně uspokojen (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014). Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovanými
rozhodnutími dovolacího soudu – s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, jimiž dovolací soud na pokladě soudy tehdy
učiněných, zjevně odlišných skutkových zjištění aproboval závěry odvolacích
soudů o absenci liknavosti, svévole či diskriminace v postupu žalované. V
případě naposled citovaného rozhodnutí (sp. zn. 28 Cdo 5016/2014) současně
nelze přehlédnout, že jde o rozhodnutí, jež bylo spolu s jemu předcházejícím
meritorním rozhodnutím odvolacího soudu Ústavním soudem zrušeno (viz nález
Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16). Případný není ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4671/2010, jímž byla řešena otázka, zda při posouzení
přiměřenosti délky řízení, jakož i při stanovení případného přiměřeného
zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. lze v případě účastníků řízení,
kteří do něj vstoupili až v jeho průběhu coby univerzální právní nástupci
(dědici) původního účastníka, přihlédnout i k té době řízení, po kterou v něm
vystupoval jejich právní předchůdce. Jde tedy o případ zjevně odlišný od nyní
projednávané věci. Přiléhavost postrádá rovněž poukaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne
21. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1088/12, v němž Ústavní soud – s respektem k
principu rovnosti a z něj dovozovaného pravidla o ekvivalentnosti ceny
náhradního pozemku ceně odňatého pozemku – jako ústavně nepřípustnou odmítl
mechanickou aplikaci zásady shody charakteru původního a náhradního pozemku na
případy zákonem nijak nezohledňovaných změn územního uspořádání obcí. Zmiňuje-li pak dovolatelka na podporu svých tvrzení též „rozsudek NS ČR ze dne
28. 2. 2016, sp. zn. 28Cdo 2772/2014“, sluší se upozornit, že rozhodnutí
uvedené spisové značky evidencí judikatury neprochází. Měla-li snad dovolatelka
na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn.
28 Cdo 2772/2015
[jímž tehdy dovolací soud neakceptoval názor soudů nižších stupňů o liknavosti
či svévoli žalované vybudovaný toliko na zjištění, že nárok oprávněné osoby
nebyl dlouhodobě uspokojen, bez toho, že byly by zjišťovány konkrétní
skutečnosti, jež by mohly vést k závěru, že ze strany žalované (jejího
předchůdce) šlo ve vztahu k vypořádání nároků oprávněné osoby o libovůli
(liknavost) či dokonce svévoli], nelze než znovu připomenout, že soudy v nyní
projednávané věci neuzavřely, že by toliko delší doba, po kterou nárok
oprávněné osoby (žalobkyně) nebyl uspokojen, bez dalšího dokládala postup
žalované bránící úspěšnému uplatnění nároku žalobkyně; liknavost a svévole na
straně žalované byla totiž konstatována rovněž v důsledku řady dalších v řízení
prokázaných skutečností, ve svém souhrnu naplňujících shora uvedená hlediska. Nelze-li dovolatelkou předestřené závěry Nejvyššího a Ústavního soudu považovat
za právně relevantní pro nyní posuzovanou věc (vycházejí-li buď z jiných
individuálních skutkových okolností, nebo jsou založena na řešení zcela
odlišných právních otázek), nelze usuzovat ani na to, že by nepřihlédnutí k nim
ze strany odvolacího soudu mohlo vést ke kolizi s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu (či Ústavního soudu) a založit tak přípustnost dovolání, či že
by snad mohlo mít za následek porušení práva žalované na spravedlivý proces
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jež takto bez bližší
obsahové konkretizace rovněž namítá. Z výše uvedeného je zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti dovolání (ve
smyslu § 237 o. s. ř.) v posuzované věci naplněny nebyly. Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě
nákladů řízení, ve vztahu k tomuto výroku (jež zřejmě „napadá“ pouze jako výrok
akcesorický) již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním
náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje, nehledě na
to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o
nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s.
ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované
bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně, jež se
prostřednictvím své zástupkyně (advokátky) vyjádřila k dovolání, patří odměna
advokátky ve výši 9.780 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11
odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovená paušální sazbou
300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z
odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2.116,80 Kč.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových
stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na
stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 3. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu