28 Cdo 2134/2020-992
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve
věci žalobců: a) P. R., narozeného dne XY, bytem XY, a b) Z. B., narozené dne
XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v
Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Jugoslávská 620/29, o převodu jiného zemědělského pozemku oprávněné
osobě, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 19 C 48/2018, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2020, č.
j. 61 Co 215/2019-913, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2020, č. j. 61 Co
215/2019-913, se zrušuje v části výroku pod bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně v části, kterou byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít
s žalobci smlouvu o převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území S., jakož
i ve výroku II o nákladech odvolacího řízení; současně se zrušuje i rozsudek
Okresního soudu Plzeň – město ze dne 22. 2. 2019, č. j. 19 C 48/2018-584, ve
spojení s usnesením téhož soudu ze dne 30. 5. 2019, č. j. 19 C 48/2018-619, a
ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 16. 10. 2019, č. j. 19 C
48/2018-772, v části výroku I, jíž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s
žalobci smlouvu o převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území S., jakož i
ve výrocích III a IV o nákladech řízení, a věc se v tomto rozsahu vrací
Okresnímu soudu Plzeň – město k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
Okresní soud Plzeň – město (dále jen jako „soud prvního stupně“) výrokem pod
bodem I rozsudku ze dne 22. 2. 2019, č. j. 19 C 48/2018-584, ve spojení s
usnesením téhož soudu (o výši náhrady nákladů řízení, které je žalovaná povinna
zaplatit státu) ze dne 30. 5. 2019, č. j. 19 C 48/2018-619, a ve znění
doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 16. 10. 2019, č. j. 19 C 48/2018-772,
nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o převodu pozemků parc.
č. XY a XY, obou v katastrálním území P., vzniklých na základě geometrického
plánu č. 11255-113/2018, jenž je přílohou rozsudku, dále pozemku parc. č. XY v
katastrálním území B. a pozemku parc. č. XY v katastrálním území S. (dále jen
„předmětné pozemky“); v části požadující převod (vydání) pozemků parc. č. XY,
XY, XY, XY, všech v katastrálním území P., a pozemku parc. č. XY v katastrálním
území D., byla žaloba zamítnuta (výrok pod bodem II) a bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě výměru Národního výboru
hlavního města Prahy ze dne 19. 7. 1950 přešlo vlastnické právo k tam označeným
pozemkům v katastrálním území M. a S. z právního předchůdce žalobců (L. R.) na
stát podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Oba žalobci jsou
tak oprávněnými osobami disponujícími nároky na vydání náhradních pozemků za
původní pozemky, které nebylo možné (pro zákonem stanovené překážky) vydat (dle
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů). Rozhodnutím Státního
pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní
město Praha, sp. zn. 1 RP 4556/2017-537102, č. j. SPU 426287/2017Kav (PÚ
150/91) – dále jen jako „PÚ 150/1991“ – bylo rozhodnuto, že A. B. a P. R. nejsou podílovými spoluvlastníky (každý v rozsahu ideální jedné poloviny)
pozemků (resp. jejich částí) PK XY, XY a XY v katastrálním území M. (jde jen o
některé z pozemků odňatých L. R., o dalších bylo rozhodnuto jinými rozhodnutími
pozemkového úřadu). Znaleckým posudkem předloženým žalobci byly tyto původní
pozemky, oprávněným osobám dle rozhodnutí PÚ 150/1991 nevydané, oceněny částkou
2 516 750 Kč, a to jako pozemky stavební. Soud nepřisvědčil námitkám žalované
zpochybňujícím stavební charakter těchto pozemků, kdy měl za prokázané, že na
pozemcích byla plánována zástavba dle regulačního a zastavovacího plánu Státní
regulační komise z roku 1938, přičemž tento plán byl i v roce 1958 považován
příslušnými orgány státní správy za platný a závazný regulační plán (ač nebylo
prokázáno jeho schválení Ministerstvem veřejných prací), když jiná územně
plánovací dokumentace pro dané území ani nebyla zpracována. Na původních
pozemcích byla pak v průběhu 60. a 70. let minulého století zástavba také
realizována. Přestože k realizaci výstavby došlo s jistým časovým odstupem od
odnětí pozemků, existoval dle soudu prvního stupně záměr použít pozemky k
zástavbě již v okamžiku jejich přechodu na stát. I proto soud považoval ocenění
původních pozemků znaleckým posudkem předloženým žalobci za správné, přičemž –
jako pro rozhodnutí již nepodstatnou – se nezabýval námitkou žalované, zda měl
znalec při oceňování těchto původních pozemků aplikovat srážky z ceny dle
přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých
porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za
dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. I v případě aplikace
srážek ve výši 50 % by totiž ocenění původních pozemků činilo 1 258 375 Kč, což
by bylo postačující pro vydání předmětných (náhradních) pozemků žalobcům (jež i
žalovaná ocenila částkou 825 015,64 Kč).
Za významnou pro danou věc soud
nepovažoval ani nepoměr v ocenění náhradních pozemků žalobci a žalovanou,
jestliže výše dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců zjevně postačuje
pro převod předmětných pozemků i v případě jejich (podstatně vyššího) ocenění
žalovanou. V posuzované věci dle soudu prvního stupně byly naplněny předpoklady k tomu,
aby se žalobci (jako oprávněné osoby) domáhali uspokojení svého restitučního
nároku žalobou na vydání konkrétních pozemků mimo veřejnou nabídku jiných
zemědělských pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.). Žalovaná vůči žalobcům
postupovala liknavě a svévolně; bezdůvodně vyčkávala s vydáním rozhodnutí PÚ
150/91 až do roku 2017 a k ocenění výše nároku z tohoto rozhodnutí přistoupila
až v průběhu tohoto řízení v roce 2018, nadto k ocenění nesprávnému, kdy
původní pozemky – v rozporu již s jejich tehdejším stavem – neocenila jako
stavební. Při zvažování, jsou-li žalobci požadované pozemky jako náhradní k
danému účelu vhodné (převoditelné), soud nevyhověl požadavku na převod pozemků
parc. č. XY, XY, XY, XY, všech v katastrálním území P., a pozemku parc. č. XY v
katastrálním území D., jež jsou předmětem již jiných řízení. Naproti tomu
neshledal důvod, aby žalobcům nebylo možno vydat pozemky parc. č. XY a XY, oba
v katastrálním území P. (oddělených geometrickým plánem od pozemku parc. č. XY), uzavíraje, že tyto pozemky nejsou dotčeny ani veřejně prospěšnou stavbou. Dle soudu prvního stupně lze žalobcům vydat i pozemek parc. č. XY v
katastrálním území S., neboť ani namítaný záměr „realizace zeleně“
nepředstavuje zákonnou překážku převodu daného pozemku. Konečně, vhodným
náhradním pozemkem, jehož převodu z vlastnictví státu nebrání žádná překážka,
je dle soudu prvního stupně i pozemek parc. č. XY v katastrálním území B. Krajský soud v Plzni (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2020, č. j. 61 Co 215/2019-913, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok
pod bodem I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vzal za správný závěr soudu prvního stupně, že liknavý a svévolný
postup žalované byl dán zejména nesprávným oceněním restitučního nároku žalobců
a opožděným vydáním rozhodnutí ohledně pozemků PK XY, XY a XY v katastrálním
území M., pročež toto prodlení je nutno vztáhnout nikoliv jen k dotčené části
restitučního nároku, nýbrž na celý nárok (tedy i jeho části plynoucí z jiných
rozhodnutí než PÚ 150/1991). Přisvědčil i ocenění původních pozemků jako
stavebních; ačkoliv nebylo prokázáno, že regulační a zastavovací plán Státní
regulační komise z roku 1938 byl schválen Ministerstvem veřejných prací, z
ostatních důkazů a historických souvislostí lze podle odvolacího soudu i tak
usuzovat na stavební charakter původních pozemků již v době jejich odnětí. Převodu předmětných pozemků žalobcům přitom ani podle odvolacího soudu nebrání
žádná překážka, a to ani v případě pozemku parc. č. XY v katastrálním území S.,
jenž není určen územně plánovací dokumentací k zastavění veřejně prospěšnými
stavbami a není tak dána překážka dle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále jen jako
„dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž
vyřešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a dále pak i na vyřešení otázky hmotného práva v rozhodování dovolacího
soudu dosud neřešené; jako dovolací důvod dovolatelka ohlašuje, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Oběma rozhodnutím
předně vytýká, že v nich přijatý závěr, že vůči žalobcům postupovala liknavě a
svévolně, nemá oporu v provedeném dokazování; okolnost, na níž odvolací soud
tento závěr založil, a sice že žalovaná bez legitimního důvodu vyčkávala s
vydáním rozhodnutí č. PÚ 150/1991 až do roku 2017, dle dovolatelky nebyla
tvrzena žádnou stranou a v řízení ani jinak nevyšla najevo. Nadto odvolací soud
uvedený závěr, týkající se toliko jednoho ze sedmi rozhodnutí pozemkového
úřadu, paušálně vztáhl na celý restituční nárok žalobců. K tomu žalovaná v
dovolání osvětluje důvody, pro které došlo k prodlení s vydáním rozhodnutí
(revize restitučních spisů žalovanou, změna výměr pozemků po obnově
katastrálního operátu, identifikace předmětných pozemků, digitalizace
katastrální mapy). Namítá, že nebyla poučena o tom, že právě tato skutečnost
(opoždění s vydáním rozhodnutí) by měla vést k závěru o liknavosti a svévoli ve
vztahu k nárokům žalobců. Samotná délka restitučního řízení dle dovolatelky
nezakládá právo oprávněné osoby domáhat se převodu náhradních pozemků mimo
veřejnou nabídku, když do doby „prodlení“ (s uspokojením nároku) nelze
mechanicky započítávat dobu předcházejícího správního řízení o nárocích
oprávněných osob. Dále dovolatelka zpochybňuje i ocenění původních (nevydaných)
pozemků jako stavebních, namítajíc, že takové posouzení se neobejde bez platné
územně plánovací dokumentace. Tento předpoklad – existence platné územně
plánovací dokumentace dokládající stavební charakter pozemků – v posuzované
věci nebyl naplněn, jestliže příslušný regulační a zastavovací plán Státní
regulační komise postrádá potvrzení Ministerstva veřejných prací, bez nějž je
nicotným aktem. Nehledě na to, že výstavba na předmětných pozemcích nebyla
bezprostředně po jejich převzetí státem realizována. V obecné rovině ani pouhá
existence územního plánu není dostačujícím podkladem pro změnu charakteru
pozemku a k závěru o stavebním charakteru odňatého pozemku musí být dle
dovolatelky naplněna i jiná (další) kritéria, například bezprostřední realizace
výstavby. Dále dovolatelka oběma soudům vytýká, že se nezabývaly jejími
námitkami vůči platnosti a závaznosti regulačního a zastavovacího plánu Státní
regulační komise. Ani znalecký posudek oceňující původní pozemky jako stavební
dle dovolatelky není prost pochybení, neboť znalec se jednotlivě nezabýval
aplikovatelností cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. a
toliko obecně uzavřel, že uvedená příloha se na původní pozemky nepoužije. Ve
vztahu k pozemku parc. č. XY v katastrálním území S.
pak dovolatelka namítá, že
jde o pozemek k danému účelu nevhodný a oprávněným osobám nepřevoditelný, neboť
je určen záměrem obce k realizaci veřejné zeleně a v územně plánovací
dokumentaci je zakreslen jako plocha parků, k čemuž je také využíván, pročež má
povahu veřejného statku, nelze jej zemědělsky obhospodařovat a žalobcům by
zbylo toliko tzv. „holé vlastnictví“. Přitom dovolatelka soudům vytýká, že se
patřičně nevypořádaly ani s otázkou ocenění náhradních pozemků, aby bylo
najisto postaveno, v jakém rozsahu zde byly restituční nároky žalobců
vypořádány. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků obou soudů nižších stupňů a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci v podaném vyjádření označili dovolání za nepřípustné a „zjevně
bezdůvodné“. Přitom poukazovali na konkrétní skutečnosti, dle jejich
přesvědčení dostatečně opodstatňující závěr o svévolném a liknavém postupu
žalované ve vztahu k jejich nároku, stejně tak jako jejich aktivní snahu
dosáhnout jeho uspokojení. Přitom se vyjadřují i k otázce ocenění pozemků, ve
vazbě na jejich stavební charakter, kdy akcentují skutkovou povahu daných
námitek, jakož i závěry v jiné již dříve skončené věci týchž účastníků, takto
aprobované i dovolacím soudem (usnesením ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo
4148/2019). Za nedůvodnou považují i námitku dovolatelky zpochybňující vhodnost
pozemku parc. č. XY v katastrálním území S. k danému účelu, je-li i tento
pozemek součástí zemědělského půdního fondu a má charakter trvalého trávního
porostu, pročež jej lze zemědělsky obhospodařovat. Navrhli, aby dovolání bylo
odmítnuto jako nepřípustné, event. zamítnuto jako nedůvodné. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10 o. s. ř.), dovolání projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem
stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), se Nejvyšší soud
zabýval přípustností dovolání. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při
zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o stavebním charakteru
původních pozemků (nevydaných rozhodnutím PÚ 150/1991) v době jejich přechodu
na stát, jež s sebou nese i řešení otázky výše restitučního nároku žalobců
(počítaje v něj i nárok na vydání náhradních pozemků dle rozhodnutí PÚ
150/1991), lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (s níž
je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní), jíž byl opakovaně
formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době
přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v
době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem
výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o
umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro
stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne
3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo
4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020). Závěr o (stavebním) charakteru odňatých pozemků učinily oba soudy (okresní i
krajský) na základě konkrétních skutkových zjištění, že v době jejich přechodu
na stát existoval pro dané území regulační plán (regulační a zastavovací plán
Státní regulační komise), jenž příslušné státní orgány považovaly za platný (ač
nebylo prokázáno jeho potvrzení příslušným ministerstvem), že již v době odnětí
pozemků tak existoval záměr využít je k realizaci výstavby a že tato výstavba
byla (byť s jistým časovým odstupem) také realizována. Jde tedy o závěr
založený na komplexním posouzení takto zjištěných skutečností a jako takový
konvenující nejenom shora odkazované rozhodovací praxi dovolacího soudu, ale i
posouzení, jež soudy učinily již dříve v jiné, skutkově a právně podobné věci
týchž účastníků a které – rovněž jako souladné s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu – bylo aprobováno i dovolacím soudem; k tomu srov. již shora
odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo
4148/2019, v němž se dovolací soud zabýval obdobnými námitkami žalované a mimo
jiné připomenul, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu byl opakovaně
aprobován flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v
rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé
relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí
jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná
judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou
taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně (nelze proto přisvědčit
dovolatelce, dovozuje-li z rozhodovací praxe dovolacího soudu, že pro závěr o
stavební povaze původních pozemků musí být kromě existence územně plánovací
dokumentace naplněna také „jiná kritéria“), nýbrž toliko příkladmo uváděné
konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést. Úvaha
soudů nižších stupňů tedy není ani nikterak nepřiměřená (za jakou ji
dovolatelka označuje). Na správnosti ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic nemohou
změnit ani konkluze plynoucí z dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího
soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn.
28 Cdo 1890/2019,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1444/2019,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2031/2019,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2803/2019). Ze
všech těchto rozhodnutí se totiž podává stejný závěr, jako z rozhodnutí výše
citovaných, a sice že na stavební charakter původních pozemků v době jejich
odnětí lze usuzovat na základě různorodých kritérií (v době prodeje existující
územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, realizace výstavby,
existence územního rozhodnutí o umístění stavby). Zpochybňuje-li pak
dovolatelka skutečnosti, na nichž soudy obou stupňů závěr o stavebním
charakteru odňatých pozemků založily (zejména namítá-li nicotnost regulačního a
zastavovacího plánu Státní regulační komise), jde již o polemiku se skutkovými
zjištěními, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, která nevystihuje jediný
přípustný dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím
soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Přípustnost dovolání nemůže pak založit ani námitka dovolatelky, že soudy
nižších stupňů neučinily jednoznačný závěr o ceně vydaných náhradních pozemků,
jestliže neodstranily rozpor v jejich ocenění žalobci a žalovanou. Již v
rozsudku ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, dovolací soud vyložil,
že hodnota restitučního nároku oprávněné osoby i hodnota převáděných náhradních
pozemků jsou v řízení o nahrazení projevu vůle k převodu konkrétních náhradních
pozemků otázkami, jež soud řeší jako otázky předběžné. Tyto otázky nejsou tedy
předmětem sporu (autoritativně rozhodováno je toliko o vlastnictví oprávněné
osoby, nikoliv o hodnotě převáděných náhradních pozemků, či o výši jejího
restitučního nároku) a jejich řešení není pro soudy v dalších řízeních závazné
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Tedy
ani posouzení těchto otázek soudy v posuzované věci nevedlo by k odstranění
„ryze praktických problémů“, kdy „ani jedna ze stran není schopna říct, v jakém
rozsahu již byl restituční nárok žalobců vypořádán“, jak uvádí dovolatelka. Ostatně, i proto rozhodovací praxe – v případně spornosti nároku a jeho výše –
současně připouští i žalobu na určení výše nároku oprávněné osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011).
Skutečnost, že otázka výše nároku a ocenění náhradních pozemků není předmětem
restitučního řízení o nahrazení projevu vůle, je též nezbytným předpokladem pro
rozhodovací praxí vyslovený závěr, že na straně oprávněné osoby může vzniknout
bezdůvodné obohacení, bude-li na ni v rámci restitučního řízení převeden
náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než odpovídá hodnotě
jejího restitučního nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28
Cdo 5721/2017). Proto ani v dané věci nelze soudům důvodně vytýkat, že se detailně nezabývaly
(patrně s ohledem na zásadu procesní ekonomie) odstraněním rozporu v ocenění
předmětných (náhradních) pozemků, bylo-li zřejmé, že i v případě akceptování
jejich ocenění prosazovaného žalovanou bude restituční nárok převyšovat hodnotu
požadovaných pozemků (nehrozí tedy v tomto případě přečerpání restitučního
nároku a zde řešené otázky mají povahu otázek toliko předběžných). Za této
situace tak napadené rozhodnutí na řešení dovolatelkou položené otázky
(promítající se do rozdílného ocenění náhradních pozemků) ani nezávisí a nemůže
tak založit přípustnost dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.). Obdobné závěry se
pak uplatní i v případě námitek, jimiž dovolatelka napadá závěr o určení ceny
původních (odňatých) pozemků s argumentací, že určenou cenu je zde třeba
korigovat srážkami dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Uzavřel-li soud
prvního stupně (jehož závěry odvolací soud aproboval), že i v případě
akceptování srážek navrhovaných žalovanou byla by výše restitučního nároku
žalobců – v poměru k ceně požadovaných náhradních pozemků (i při jejich vyšším
ocenění žalovanou) – více než dostatečná, pak ani tato argumentace dovolatelky
nemůže ovlivnit výsledek tohoto řízení (rozhodnutí v něm vydané) a nemůže tedy
založit přípustnost dovolání. Námitky, jimiž dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, dle nějž si ve
vztahu k restitučnímu nároku žalobců počínala liknavě a svévolně, nevystihují
(od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod (jímž je nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem; § 241a odst. 1 o. s. ř.), jestliže dovolatelka
namítá, že uvedený závěr nemá oporu v provedeném dokazování (uvádějíc, že
žalobci nebylo tvrzeno, ani jinak v řízení nevyšlo najevo, že by žalovaná
bezdůvodně vyčkávala s vydáním rozhodnutí č. PÚ 150/1991). [Námitka, že
„rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu
v provedeném dokazování“, významově odpovídá dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2012 a dle občanského soudního řádu v rozhodném
znění způsobilým dovolacím důvodem není; proto je také bez významu i další
dovolatelkou v této souvislosti odkazovaná rozhodovací praxe (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3414/2012, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn.
32 Cdo 106/2011, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 247/2005) vztahující se
právě k tomuto někdejšímu dovolacímu důvodu]. Závěr soudů nižších stupňů o liknavém a svévolném postupu žalované nadto není
založen toliko na úvaze, že s vydáním rozhodnutí o restituci bylo bez
legitimního důvodu vyčkáváno až do roku 2017 (toliko pro úplnost dovolací soud
uvádí, že okolnosti žalovanou v dovolání uváděné nejsou okolnostmi výjimečnými,
nýbrž typickými pro restituční věci – oprávněné osoby zpravidla uplatňují své
nároky podle označení pozemků v pozemkových knihách, pročež je nezbytné provést
jejich identifikaci, kdy často z původních pozemků v průběhu doby vznikly
pozemky nové, s jiným označením a jinou výměrou; okolnost, že žalovaná
prováděla revizi restitučních sporů, lze pak přičíst k tíži právě žalované),
ovšem ani primárně na závěru o délce řízení, nýbrž především na nesprávném
ocenění původních (nevydaných) pozemků z rozhodnutí PÚ 150/1991 jako pozemků
zemědělských, nikoliv stavebních. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pak i samotné nesprávné
ohodnocení restitučního nároku (tj. určení nesprávné ceny oprávněné osobě
odňatých a nevydaných pozemků), jímž žalovaná (případně její předchůdce –
Pozemkový fond České republiky) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala
uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) lze kvalifikovat jako postup
přinejmenším liknavý, ba až svévolný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 5487/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3041/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo
1190/2020). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s touto rozhodovací praxí
dovolacího soudu konformní. Dovolací námitky žalované stran naplnění podmínek, za nichž se žalobci
(oprávněné osoby) mohou žalobou domáhat vydání konkrétních náhradních pozemků,
a stran ocenění některých odňatých pozemků jako pozemků stavebních, resp. ocenění jimi požadovaných pozemků jako náhradních, tedy přípustnost dovolání
založit nemohou. Řešení dovolatelkou současně vytčené otázky hmotného práva – vztahující se k
posouzení, je-li k uspokojení nároku žalobců (jako oprávněných osob) vhodný
(převoditelný) pozemek parc. č. XY v katastrálním území S. – ovšem v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu není a v dané části je tedy nutno
na dovolání pohlížet jako na přípustné (dle § 237 o. s. ř.). Po přezkoumání napadeného rozsudku v uvedeném rozsahu ve smyslu ustanovení §
242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl pak Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v tomto rozsahu i
opodstatněné. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním
zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s.
ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že k předpokladům,
za nichž lze vyhovět žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné
osobě jiné (náhradní) zemědělské pozemky, patří, že oprávněnou osobou
požadované pozemky jsou k danému účelu „vhodné“ (tedy jde o pozemky, jež by
byly – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, či žalované – do veřejné
nabídky takto zařaditelné); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo
99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015. Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku
náhradního (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) nutno hodnotit, zda převodu nebrání
zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona
č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011),
zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k
pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou
jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o
pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28
Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k
individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě
pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s
přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Pod výluku z restituce ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě lze přitom
podřadit i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala
vyprázdněné vlastnické právo z důvodu převažujícího veřejného zájmu, který by v
praxi realizaci žádné ze složek vlastnického práva neumožňoval; jedná se
zvláště o případy, kdy jsou nárokované nemovitosti veřejným statkem, tedy
jsou-li kupříkladu dotčeny institutem veřejného užívání (např. veřejné
prostranství), a vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví
(srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo
3124/2018, odkazující přiměřeně i na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014,
či jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017; z rozhodovací
praxe Ústavního soudu srov. zejména nálezy ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS
581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, k nimž se přihlásil i
později ve svém nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15). Závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že restituční nárok žalobců
lze uspokojit i převodem pozemku parc. č. XY v katastrálním území S., (že jde o
pozemek k danému účelu vhodný, jehož převodu do vlastnictví oprávněné osoby
nebrání žádná překážka) je tedy přinejmenším předčasný v situaci, kdy se
odvolací soud nevypořádal s argumentací žalované (uváděné v průběhu celého
řízení), že tento pozemek je užíván jako veřejný statek (plocha parků) a nelze
jej ani zemědělsky obhospodařovat. Nepostačuje zde proto strohé konstatování,
že u tohoto pozemku nebyla zjištěna „žádná zákonná překážka pro jeho vydání ve
smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb.“ (bod 10 odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu). V uvedeném rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o převodu označeného pozemku (jako
jiného – náhradního – zemědělského pozemku) do vlastnictví žalobců k uspokojení
jejich restitučního nároku (závěr o vhodnosti dalších žalobcům vydaných pozemků
dovoláním sporován není), tudíž rozhodnutí odvolacího soudu správné není a
uplatněný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl naplněn. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu,
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dotčené části výroku pod bodem I
zrušil, spolu s na něm závislým výrokem II o nákladech odvolacího řízení (§
243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud v uvedeném rozsahu výrok I také toto rozhodnutí, spolu s na něm závislými
výroky III a IV o nákladech řízení, a v tom rozsahu věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Ve zbylé části Nejvyšší soud – z důvodů shora vyložených – dovolání jako
nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným
Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz)
. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.