28 Cdo 2803/2019-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní
věci žalobců a) J. B., narozeného dne XY, bytem XY, a b) J. V., narozené dne
XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Zuzanou Navrátilovou, advokátkou se
sídlem v Praze 3, Jeseniova 1151/55, proti žalované České republice - Státnímu
pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o
uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 7 C 113/2018, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne
6. června 2019, č. j. 23 Co 39/2019-235, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 8.951,58 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. Zuzany Navrátilové, advokátky se sídlem v Praze 3, Jeseniova
1151/55.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání žalované
rozsudkem ze dne 6. 6. 2019, č. j. 23 Co 39/2019-235, potvrdil v napadených
výrocích II. a III. rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 23. 11. 2018, č. j. 7 C 113/2018-150 [jímž bylo opraveno usnesení téhož soudu ze dne
23. 10. 2018, č. j. 7 C 113/2018-121, co do označení pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I.), jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobci
smlouvu o bezúplatném převodu pozemků (v tam specifikovaném znění) parc. č. XY,
parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, vše v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, vše zapsáno na LV č. XY u
Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, do jejich
podílového spoluvlastnictví, každému v rozsahu id. ? (výrok II.), a jímž
žalované uložil povinnost nahradit žalobcům, každému v rozsahu jedné poloviny,
náklady řízení ve výši 197.642 Kč k rukám zástupce žalobců (výrok III.)] a
rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení, a
to každému z nich ve výši 20.008 Kč k rukám advokátky žalobců (výrok II.). Soudy tak rozhodly o požadavku žalobců na uložení povinnosti žalované uzavřít s
nimi smlouvu o bezúplatném převodu označených náhradních pozemků ve vlastnictví
státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
půdě“), z titulu jejich restitučního nároku přiznaného jim rozhodnutím
Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 7. 10. 2002, č. j. PÚ 442/02, týkajícího se
pozemku parc. č. XY původního Pozemkového katastru v k. ú. XY, obec XY, o
výměře 9 206 m2, jenž byl uplatněn ve lhůtě do 31. 12. 1992 a teprve dne 7. 10. 2002 bylo rozhodnuto příslušným orgánem, že žalobci jsou oprávněnými osobami
podle § 4 zákona o půdě. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, sp. zn. 28 Cdo 2740/2015, sp. zn. 28 Cdo 1799/2018 a
sp. zn. 28 Cdo 1867/2015 uzavřel, že v uspokojení restitučního nároku žalobcům
bránil liknavý přístup žalované, neboť nevyhověla jejich důvodnému a
opakovanému návrhu na přecenění části původního pozemku PK parc. č. XY, v
důsledku čehož ani nebylo možné po žalobcích spravedlivě požadovat jejich účast
ve veřejných nabídkách náhradních pozemků (byť se jich i účastnili), neboť by
jejich prostřednictvím vydání odpovídajících náhradních pozemků stejně nemohli
(s ohledem na žalovanou dosud tvrzenou a evidovanou částku restitučních nároků)
dosáhnout; bylo tedy namístě chránit legitimní očekávání žalobců plynoucí z
„letitého nároku“ založeného rozhodnutím pozemkového úřadu a žalobě vyhovět
převodem náhradních pozemků mimo režim § 11a zákona o půdě. Námitce žalované,
že pozemek PK parc. č. XY měl být (celý) oceněn pouze jako tzv. zemědělský
pozemek, odvolací soud nepřisvědčil s tím, že stavba vodohospodářského díla
(dešťová zdrž) povolená v roce 1986 byla důsledkem již dříve schváleného
územního plánu z konce 70. let, kterým tento pozemek převedený na stát na
základě kupní smlouvy ze dne 19. 12.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná z důvodu nesprávného právního
posouzení věci dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spatřuje v tom,
že závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od rozhodovací praxe, a to nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS
1088/2012, podle kterého restituční řízení by se nemělo podobat loterii, tj. že
v rámci skupiny oprávněných osob, na které restituční předpisy dopadají, je
třeba se všemi nakládat stejným způsobem, od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 28 Cdo 5016/2014 a sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 a ostatní judikatury Nejvyššího
soudu vztahující se k liknavosti a diskriminaci, od rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 28 Cdo 2930/2011, dle jehož závěru nelze počítat s cenovým navýšením
pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po
přechodu na stát nebo právnickou osobu, od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
23 Cdo 1961/2009, v němž dospěl k závěru, že soud je vázán i posouzením
předběžné otázky pouze v odůvodnění rozhodnutí, aniž by posouzení této otázky
bylo přímo předmětem sporu, a od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
1221/2002, zabývajícího se otázkou, zda je vodní dílo - dešťový sběrač (dešťová
zdrž) samostatnou věcí v právním smyslu anebo zda jde o součást pozemku, na
kterém stojí, v němž dospěl k závěru, že nelze učinit obecný závěr bez
posouzení konkrétní situace. Dovolatelka nesouhlasí s oceněním původního
pozemku PK parc. č. XY v k. ú. XY jako stavebního a namítá, že v řízení „nebylo
prokázáno, že tento pozemek měl stavební charakter k datu jeho přechodu na stát
[…] na základě kupní smlouvy ze dne 19. 12. 1983“, když „povolení ke stavbě XY
dešťového sběrače bylo vydané až dne 14. 10. 1996“ (k tomu odkázala na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, sp. zn. 30 Cdo 3107/2014,
sp. zn. 28 Cdo 1494/2017 a sp. zn. 28 Cdo 1992/2015). Dále s odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94, a usnesení
téhož soudu ze dne 29. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 430/2018, zpochybňuje hodnocení
znaleckého posudku Ing. Petra Ondraschka soudy obou stupňů a vytýká jim, že
„nepřipustily“ vypracování revizního znaleckého posudku za účelem ocenění
původního pozemku PK parc. č. XY. Konečně namítá, že „odvolací soud se při svém
rozhodování odchýlil od primárního smyslu a účelu zákona o půdě“. Dovolatelka
navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobci v písemném vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto
jako nepřípustné, neboť dovolatelka v něm neuvedla, v čem spatřuje naplnění
předpokladů přípustnosti dovolání, a při řešení které otázky se odvolací soud
odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017,
jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb.), a po zjištění, že dovolání (které posoudil podle jeho obsahu)
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se dovolací řízení končí,
bylo podáno včas, oprávněnou osobou, za niž jedná pověřená zaměstnankyně, která
má odpovídající právnické vzdělání, dospěl k závěru, že podle § 237 o. s. ř.
není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu
– srov. zejm. jeho nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne
30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13.
12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v
závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované
(jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává
Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na
vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze
vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je
výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným
osobám pokládat za diskriminující (k tomu srov. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp.
zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).
Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako
přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované
[a jejího právního předchůdce - Pozemkového fondu ČR (dále jen „Fond“)], jímž
bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby
zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků)
nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě
odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě
spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, a ze dne 3. 8.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a
hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
státu (i při zohlednění postupu Fondu) je především otázkou skutkových
zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu
právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom,
zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole
- nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn.
28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná
skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady
nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat
toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek.
Platí také, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění křivd způsobených
vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době
nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se
zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických
vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen
požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí ustoupit
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo
436/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011,
dále též nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, a
jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 101/03).
Hodnotící závěr odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu dovolatelky (i
s přihlédnutím k počínání Fondu) při uspokojování restitučního nároku žalobců
není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry založily soudy
obou stupňů na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních
hledisek, jež vyšla v řízení najevo. Odvolací soud (jenž vzal za správná
zjištění soudu prvního stupně) vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k
uspokojení podstatné části restitučního nároku žalobců, navzdory jejich
aktivitě, když svůj restituční nárok uplatnili již v roce 1992, přičemž
pozemkový úřad o něm rozhodl až v roce 2002 (viz rozhodnutí Magistrátu hlavního
města Prahy ze dne 7. 10. 2002, č. j. PÚ 442/02), že žalovaná (resp. Fond) bez
relevantního důvodu ztěžovala jeho uspokojení zásadně předpokládaným postupem
(tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. § 11a zákona o půdě),
zejména nesprávným oceněním jejich restitučního nároku (cena odňatých pozemků
prokázaná znaleckým posudkem Ing. Petra Ondraschka ze dne 7. 10. 2012, č.
074/2012-ON-797, v řízení před soudy nižších stupňů mnohanásobně převyšuje
ocenění provedené žalovanou; k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění
restitučního nároku pak srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6.
2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016). Následně (zejména od roku 2010) se žalobci
domáhali svých nároků soudně, účastnili se rovněž veřejných nabídek, přičemž
několik pozemků vysoutěžili, současně však žádali o přecenění restitučních
nároků, k čemuž žalovaná přistoupila pouze u jejich dalšího nároku (založeného
rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 2. 2. 2000, č. j. PÚ
4194/92), avšak ve vztahu k předmětnému nároku žádosti o přecenění z let 2010 a
2015 zamítla. Soudy obou stupňů (vycházeje mj. též ze zjištění Nejvyššího
kontrolního úřadu za kontrolované období let 1999-2003) rovněž přihlížely i k
tomu, že poté, co žalobci v roce 2002 nabyli předmětný restituční nárok, byla
již nabídka náhradních pozemků ze strany žalované neadekvátní a nedostatečná
(neměla potřebné kvalitativní a kvantitativní parametry, aby bylo možno nárok
žalobců uspokojit v přiměřené době zákonem předpokládaným způsobem).
Závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované nejsou
rozporné ani s dalšími dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu,
v nichž byly otázky liknavosti a svévole státu (a Fondu) při uspokojování
restitučních nároků posuzovány prizmatem téže relevantní judikatury, vždy však
se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem té které věci (kdy v některých
jiných konkrétních případech nebyly liknavost či svévole v počínání žalované
zjištěny). Odkázala-li dovolatelka na závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího
soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, a ze dne 18. 1. 2012, sp.
zn. 28 Cdo 2930/2011, pak obě tato rozhodnutí byla zrušena Ústavním soudem
(nálezy ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16, a ze dne 21. 5. 2013, sp.
zn. IV. ÚS 1088/12). Přiléhavost postrádá rovněž poukaz dovolatelky na nález
Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, v němž Ústavní soud
- s respektem k principu rovnosti a z něj dovozovaného pravidla o
ekvivalentnosti ceny náhradního pozemku ceně odňatého pozemku - jako ústavně
nepřípustnou odmítl mechanickou aplikaci zásady shody charakteru původního a
náhradního pozemku na případy zákonem nijak nezohledňovaných změn územního
uspořádání obcí.
Předestírá-li dále dovolatelka námitky týkající se posouzení charakteru
odňatého pozemku (PK parc. č. XY v k. ú. XY) v době jeho přechodu na stát,
potažmo na ně navazující otázku určení výše restitučního nároku žalobců, je
nutné poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž
koresponduje i rozhodnutí odvolacího soudu), kterou byl formulován a odůvodněn
závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát
evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje
existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby,
bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění
stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve
smyslu § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, a ze dne 3. 6. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28
Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).
Závěr o stavebním charakteru odňatého pozemku učinily oba soudy nižších stupňů
na základě konkrétních skutkových zjištění (jejichž zpochybněním nemůže být
založena přípustnost podaného dovolání, jak vysvětleno výše), že v době
přechodu odňatého pozemku na stát existovala pro dané území platná územně
plánovací dokumentace (schválený územní plán z konce 70. let), pozemek byl
vykoupen za účelem výstavby (vodohospodářské dílo), ke které následně i došlo
(pročež oprávněným osobám nebylo možno pro překážku uvedenou v zákoně o půdě
tento pozemek vydat).
Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic
nemění ani závěry z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, jež spočívá na posouzení, že toliko
existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a
i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby
určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Jak se však
podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v posuzované věci není
rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako
pozemků stavebních) založeno toliko na existenci směrného územního plánu, nýbrž
na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků
stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem
výstavby, platná územně plánovací dokumentace, realizace výstavby).
Odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo
430/2018, nelze považovat za přiléhavý proto, že v této věci odvolací soud
nesprávně dovodil, že odňaté pozemky (jakož i pozemky náhradní) je třeba ocenit
jinak než podle kritérií stanovených vyhláškou č. 182/1988 Sb., což je
evidentně případ odlišný od nyní posuzované věci.
Výtky dovolatelky vůči hodnocení znaleckého posudku znalce Ing. Petra
Ondraschka, jímž v řízení bylo provedeno dokazování, nepředstavují uplatnění
způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a nezakládají tudíž
žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva způsobilou založit
přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.). Otázka, nakolik je konkrétní posudek
přesvědčivý, respektive do jaké míry skýtá náležitý podklad pro učinění
potřebných skutkových zjištění, má pak skutkový charakter, a nepodléhá tudíž
dovolacímu přezkumu zacílenému výlučně na aspekty právní (srov. kupříkladu
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2870/2014, a ze
dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014, a ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo
3808/2016, nebo jeho rozsudek ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5705/2015).
Odvolací soud (vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně)
ostatně hodnotil zmíněný znalecký posudek v souladu se zásadami přijatými
ustálenou judikaturou dovolacího soudu (včetně dovolatelkou citovaného rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94), tedy důvodně čerpal
své skutkové závěry významné pro vydání předmětných pozemků z tohoto znaleckého
posudku.
Pokud pak jde o výtku dovolatelky, že soudy obou stupňů „nepřipustily“
vypracování revizního znaleckého posudku za účelem ocenění odňatého pozemku PK
parc. č. XY, je třeba poukázat na to, že soud rozhoduje o tom, které z
navrhovaných důkazů provede (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.). Tato
výtka dovolatelky je proto bezcenná a nadto nelze přehlédnout, že již soud
prvního stupně zmiňovaný důkaz neprovedl pro jeho nadbytečnost, což i
dostatečně odůvodnil.
Lichá je též výtka dovolatelky, že odvolací soud „nesprávně vyložil a aplikoval
judikaturu, týkající se výkladu bezúplatného převodu pozemků do vlastnictví
oprávněné osoby podle § 11 odst. 2 zákona o půdě“, neboť toto ustanovení
odvolací soud při svém rozhodnutí neaplikoval.
Pouhý odlišný názor dovolatelky (že u odňatého pozemku „nebyl prokázán stavební
charakter k datu jeho přechodu na stát“) na to, jaké skutečnosti lze mít na
základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k
prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení
důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj
vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3.
2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014,
ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33
Cdo 1189/2015).
Není dán ani žalovanou dovozovaný rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, v němž
se Nejvyšší soud vyslovil k procesní otázce týkající se interpretace § 132 o.
s. ř., připomínaje - ve vazbě na § 159a o. s. ř. - že soud není vázán
posouzením předběžné otázky toliko v odůvodnění jiného, dříve vydaného
rozhodnutí, v němž posouzení této otázky nebylo přímo předmětem sporu. S
řešením této procesní otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jež je
výsledkem aplikace norem hmotného práva na dokazováním zjištěný skutkový stav,
spojeno není.
Odkázala-li dále dovolatelka na závěry dovozené v rozsudcích Nejvyššího soudu
ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22
Cdo 1221/2002, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3107/2014, a v usnesení téhož
soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1494/2017, pak jde o odkazy na
rozhodnutí, jež byla vydána ve skutkově i právně odlišných věcech. V rozsudku
sp. zn. 28 Cdo 1081/2009 se dovolací soud zabýval aplikací § 30 zákona o půdě
ve spojení s § 1 odst. 1 zákona o půdě, v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1221/2002
výkladem pojmu stavba ve vztahu k hrázi rybníka, v rozsudku sp. zn. 30 Cdo
3107/2014 při aplikaci § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
řešil dostatečnost (určitost) označení vodohospodářského díla (čistírny
odpadních vod) v převodní smlouvě za situace, kdy byly nesprávně zapsané údaje
v katastru nemovitostí, a v usnesení sp. zn. 28 Cdo 1494/2017 se ve věci
bezdůvodného obohacení za užívání pozemku vlastněného žalobkyní zabýval i tím,
zda na něm umístěná retenční nádrž není neoprávněnou stavbou.
Ani prosté tvrzení dovolatelky, že odvolací soud porušil její právo na
spravedlivý proces, nemůže založit přípustnost podaného dovolání, není-li
současně vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti ve
smyslu § 237 o. s. ř. (viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 58.; dále srov. též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 2. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6067/2017, a ze dne 24. 4. 2018, sp.
zn. 23 Cdo 1014/2018).
Protože dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu