28 Cdo 3041/2019-471
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve
věci žalobce M. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Medunou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České
republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774,
se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou,
advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o uložení povinnosti uzavřít
dohodu o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.
zn. 9 C 192/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 22. května 2019, č. j. 26 Co 68/2019-452, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v
Nymburce ze dne 5. 2. 2019, č. j. 9 C 192/2018-411, zrušen v té své části, jíž
bylo žalované uloženo uzavřít s žalobcem dohodu o bezúplatném převodu pozemků
parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v
k. ú. XY, a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno; v části ukládající žalované
uzavřít s žalobcem dohodu o vydání dalších, v tomto výroku rozsudku
identifikovaných pozemků (v katastrálních územích XY, XY, XY, XY, XY, XY, a XY)
jako náhradních podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o půdě“), byl označený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (vše
výrokem I rozsudku odvolacího soudu). V rozsahu výroku pod bodem II byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že „výše restitučního nároku žalobce
uspokojeného vydáním náhradních pozemků činí 1 754 843,80 Kč“ (výrok II
rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto jak o nákladech řízení u
soudu prvního stupně, tak i o nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV
rozsudku odvolacího soudu). Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu podala dovolání žalovaná
(dále též jako „dovolatelka“). Konkrétní hlediska přípustnosti dovolání (ve
smyslu § 237 občanského soudního řádu) připíná k vyřešení otázky promlčení
práva na přecenění restitučního nároku, při němž se měl odvolací soud odchýlit
od konstantní judikatury dovolacího soudu (poukazujíc přitom na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1659/2003 a sp. zn. 28 Cdo 442/2011). Za
nesprávné považuje dovolatelka i ocenění oprávněné osobě odňatých pozemků,
potažmo určení hodnoty restitučního nároku, namítajíc, že odňaté a nevydané
pozemky odvolací soud – v rozporu s jí citovanou judikaturou dovolacího soudu –
nesprávně ocenil jako pozemky stavební. Napadá i vyřešení otázky, zdali byly
splněny předpoklady pro uspokojení nároku oprávněné osoby převodem pozemků mimo
veřejnou nabídku na základě podané žaloby, jsouc přesvědčena o tom, že vůči
žalobci nepostupovala liknavě. Přitom namítá, že se odvolací soud otázkou
liknavosti nezabýval a nezkoumal, jsou-li žalobcem nárokované pozemky jako
náhradní k tomuto účelu vhodné a nebrání-li jejich převodu některá ze zákonem
stanovených překážek. Rozhodnutí dovolatelka napadá i v části výroku o náhradě
nákladů, vytýkajíc zde odvolacímu soudu, že při částečném zastavení řízení
neaplikoval ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“); k tomu srov. část první, čl. II
bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím,
zda je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je
rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237
o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jíž je reflektována i judikatura Ústavního
soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze
dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne
13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena
v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu
(či jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) při uspokojování nároku oprávněné
osoby na převod náhradního pozemku může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu
žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby
bylo lze vázat na podmínku zahrnutí pozemku do veřejné nabídky, a že takový
postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči
ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudní praxe je ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý, ba až svévolný
lze kvalifikovat i takový postup žalované (jejího právního předchůdce), jímž
bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby
zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků)
nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě
odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě
spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému
postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné
zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze
kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku
převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se
oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo
5389/2014). Zde sluší se připomenout, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o
krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je
především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení,
byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné
osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o
tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů
nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze
dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Takovým defektem ovšem hodnotící úvaha odvolacího soudu v dané věci zjevně
netrpí, je-li vystavěna i na tom zjištění, že nárok na převod náhradních
pozemků nebyl uspokojen navzdory aktivnímu přístupu žalobce, resp. jeho
předchůdce, jenž samotný restituční nárok uplatnil u pozemkového úřadu v
zákonných lhůtách již v roce 1991, pravomocně o něm bylo rozhodnuto v roce
2005, přičemž žalobce se také opakovaně účastnil i organizovaných veřejných
nabídek náhradních pozemků, leč překážkou v uspokojení nároku zákonem zásadně
předpokládaným postupem stal se později zejména postoj žalované (jejího
předchůdce), jež lpěla na nesprávném ocenění odňatých pozemků. V souladu s
citovanou judikaturou pak odvolací soud dovodil, že následkem liknavého (až
svévolného) postupu dovolatelky nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat
další účast ve veřejných nabídkách a jako způsobilý prostředek k uspokojení
práv lze připustit i žalobu na vydání konkrétních vhodných (předmětných)
pozemků do veřejné nabídky nezahrnutých. V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl přijat a odůvodněn i ten závěr, že
cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné
osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na
náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a
ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, ústavní stížnost proti němu
podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS
492/10); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že
rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem.
V situaci,
kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky
zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě – v době prodeje existující územně
plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby a její bezprostřední
realizace – je však třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu
ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016). Založil-li odvolací soud svůj závěr, že odňaté pozemky, jež nebylo možné
oprávněné osobě (žalobci, resp. jeho předchůdci) vydat pro zákonnou překážku (§
11 odst. 1 písm. e/ zákona o půdě) a jež v době přechodu na stát byly evidovány
jako zemědělské, je nutno ocenit jako stavební, na skutkovém zjištění, že tyto
přešly na stát za účelem výstavby (pozemky byly v době přechodu na stát
zařazeny do stavebního obvodu č. 11, účelem jejich odnětí státem byla výstavba
a rozšíření závodního dostihového areálu XY), jež byla následně i realizována,
nijak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit,
neodchýlil. Z judikatury vážící se k restitučnímu zákonodárství je současně zjevné i to, že
za zastavěné nutno v daných souvislostech považovat i ty pozemky, jež sice
bezprostředně zastavěny nejsou, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a jsou
potřebné k jejímu provozu a obsluze, případně vykazují se stavbou funkční
souvislost – viz přilehlé pozemky tvořící se zastavěnými pozemky souvislý celek
bez přerušení (vzájemně funkčně provázaný soubor staveb a pozemků – areál);
srov. k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28
Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, nebo jeho usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012 a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, v
němž byl vysloven závěr, že toliko existence směrného územního plánu objektivně
není způsobilá pro svou obecnost a i z hlediska jeho účelu, definovat stavební
určení toho kterého pozemku. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu v otázce
určení charakteru odňatých pozemků (jako pozemků stavebních) není založeno
toliko na existenci směrného územního plánu, ale na dalších skutečnostech, jež
jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních (dle shora citované
judikatury) relevantní (odnětí za účelem výstavby závodiště, odnětí
předcházející územní rozhodnutí, realizace výstavby). Závěry odvolacího soudu
tak nekolidují ani s dovolatelkou v dané souvislosti současně citovaným
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018.
Má-li dovolatelka za to, že dovolací soud se doposud nezabýval otázkou ocenění
oprávněným osobám odňatých a nevydaných pozemků v areálu závodiště ve XY, lze v
tomto směru odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 170/2019, ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019, ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1428/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2514/2019 (vydané ve sporu týchž účastníků), jimiž
Nejvyšší soud aproboval závěry soudů nižších stupňů, jež oprávněným osobám
odňaté a nevydané pozemky situované v areálu závodiště ve XY ocenily ve smyslu
§ 14 vyhlášky č. 182/1988 Sb. jako pozemky stavební. Ani odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28
Cdo 430/2018, nelze v této věci považovat za případný, jestliže v označené,
tehdy projednávané věci odvolací soud nesprávně dovodil, že odňaté pozemky
(jakož i pozemky náhradní) je třeba ocenit jinak než podle kritérií stanovených
vyhláškou č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách
za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání
pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., což je evidentně případ odlišný od
nyní posuzované věci, v níž závěry odvolacího soudu stejným defektem netrpí
(byly-li odňaté pozemky, za něž se žalobci dostává pozemků náhradních, oceněny
právě podle tohoto cenového předpisu). I s touto dovolatelkou odkazovanou
rozhodovací praxí je tedy rozsudek odvolacího soudu v dané věci konformní. Podpůrné závěry uvedené v odkazovaném rozhodnutí, dovolatelkou takto citované,
týkající se kvality podaného znaleckého posudku o ceně pozemků a jeho hodnocení
soudem, byly pak dovolacím soudem vysloveny v situaci, kdy se znalec otázkou
aplikovatelnosti příslušného ustanovení o snížení ceny dle přílohy 7 vyhlášky
č. 182/1988 Sb. ve zmíněném řízení vůbec nezabýval (na rozdíl od nyní
projednávané věci). Rozhodovací praxi dovolacího soudu se odvolací soud nezpronevěřil ani tím, že
nepřisvědčil dovolatelkou vznesené námitce promlčení „práva žalobce na
přecenění“ uplatněného restitučního nároku. Rozhodovací praxe je ustálena i v
tom, že závěry o výši restitučního nároku, vyslovené v pravomocných
rozhodnutích o jednotlivých žalobách na vydání náhradních pozemků týkajících se
týchž účastníků, nejsou pro účastníky ani soudy v jiném řízení (týkajícím se
uspokojení téhož restitučního nároku, resp. jeho zbývající části) závazné
(srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo
4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo
3619/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo
1462/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo
2857/2018). Řízení o žalobách na vydání náhradního pozemku totiž představují
řízení ve věcech týkajících se vlastnického práva k náhradním pozemkům (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017,
nebo ze dne 6. 2. 2019, sp. zn.
28 Cdo 4559/2018), ve kterých výše dosud
neuspokojeného restitučního nároku jest toliko jednou z rozhodných skutkových
okolností (a nikoliv samostatným majetkovým právem, jež by bylo takto
uplatňováno), jež odůvodňují vyhovění žalobě na vydání požadovaného náhradního
pozemku (opodstatňuje-li výše neuspokojeného restitučního nároku vydání zvolené
pozemkové náhrady) a které musí být žalobcem tvrzeny a prokazovány. Z uvedeného
důvodu také rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že samotný požadavek
na „přecenění“ hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky
stanovené zákonem o půdě, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by
podléhalo promlčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, usnesení ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019,
nebo usnesení ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2285/2019). Nadto soudní praxe reflektuje i nejasnosti, které provázely uplatňování nároků
a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle
restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z
klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích
se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To platí obzvláště pro
nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě,
při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné
nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp. Státním
pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a
kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co
možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srov. též závěry
formulované Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS
495/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33/2004, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaném ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 174/2007), přičemž zákon ani
nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou
judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu
konkrétního žalobcem zvoleného pozemku – srov. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Nepovažoval-li tedy odvolací soud námitku promlčení „práva žalobce na
přecenění“ uplatněného restitučního nároku, vznesenou v průběhu řízení
dovolatelkou, za důvodnou, nikterak se tím od rozhodovací praxe dovolacího
soudu, na níž není důvod čehokoliv měnit, neodchýlil. Zjevně nepřípadný je v dané souvislosti odkaz dovolatelky na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1659/2003, jež se zabýval
otázkou počátku promlčecí doby na úhradu za zhodnocení nemovitostí podle
ustanovení § 10 odst. 3 a § 19a odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění
následků některých majetkových křivd, což je případ očividně jiný než nyní
projednávaná věc.
Uvedené platí i pro žalovanou odkazované usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 442/2011, v němž dovolací soud řešil
zcela odlišnou situaci, v níž byla oprávněné osobě poskytnuta za odňaté a
nevydané pozemky finanční náhrada (ve formě směnky), kterou oprávněná osoba
přijala, přičemž až pět let poté u soudu podanou žalobou požadovala doplatek
finanční náhrady za odňaté a nevydané pozemky s odůvodněním, že již vyplacená
finanční náhrada nebyla adekvátní hodnotě odňatých pozemků. Přípustnost dovolání nezakládají ani ty námitky žalované, že se odvolací soud
napadeným rozsudkem nezabýval otázkou liknavosti žalované (jejího předchůdce)
ve vztahu k nárokům žalobce a že nezkoumal, nejsou-li dány zákonné překážky
bránící vydání nárokovaných pozemků žalobci jako pozemků náhradních. Tyto
námitky (i se zřetelem na důvody rozhodnutí odvolacího soudu, shrnuté v bodech
12 a 14 odůvodní napadeného rozsudku, z nějž je zřejmé, že ani tyto otázky
odvolací soud nepominul, zabýval se jimi v dostatečném rozsahu a věc právně
posuzoval i prizmatem tam uvedené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního
soudu) zjevně nejsou korektní a odvolacím soudem přijaté závěry se tudíž
nepříčí ani další dovolatelkou odkazované judikatuře Nejvyššího soudu –
usnesení ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3313/2017, či rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016), jež soudy vyzývá i k
posouzení těchto otázek jako významných pro rozhodnutí o vydání náhradního
pozemku oprávněné osobě. Jelikož relevantní právní otázky odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k
jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek, dovolání
přípustné není (§ 237 o. s. ř.). Směřuje-li snad dovolání též proti té části výroku pod bodem I rozsudku
odvolacího soudu, jíž bylo (pro zpětvzetí žaloby) řízení zastaveno za
současného zrušení dotčené části výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve
vztahu k tomu rozhodnutí postrádá vymezení důvodu dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), přičemž absence těchto
(obligatorních) náležitostí dovolání (o které lze dovolání doplnit jen v
průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.) přestavuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat (k
tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16,
uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výrocích pod
body III a IV, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů, není dovolání v tomto
rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání v jeho celém rozsahu odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání
žalované bylo odmítnuto a kdy náklady, jež vznikly žalobci v souvislosti s
podáním stručného vyjádření k dovolání, s ohledem na rozsah i obsah podaného
vyjádření nelze považovat a účelně vynaložené. Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz
). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.