28 Cdo 1767/2025-614
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně I. K., zastoupené JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 185/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. února 2025, č. j. 21 Co 36/2025-591, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.754,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Šťovíčka, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
II), zamítl žalobu ohledně specifikovaných pozemků (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Okresní soud v dané věci rozhodoval poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 19. 1. 2022, č. j. 30 C 185/2021-198, byl částečně zrušen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 9. 2022, č. j. 21 Co 137/2022-274, přičemž mu bylo uloženo zabývat se toliko převoditelností pozemku parc. č. v katastrálním území XY jako pozemku náhradního ve smyslu § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), neboť otázka základu restitučního nároku žalobkyně jako osoby oprávněné dle zákona o půdě již byla vyřešena v předchozích rozhodnutích.
Protože shledal překážky vydání zmíněného pozemku a zároveň žalobkyně rozšířila žalobu označením jiných náhradních pozemků, zaměřil dále dokazování ke zjištění způsobilosti vydání těchto nemovitostí. Okresní soud dospěl k závěru, že jediným vhodným k převodu je pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, pročež nahradil souhlas žalované s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu této nemovitosti. Na základě částečného zpětvzetí žaloby řízení zastavil ohledně pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, co se týče ostatních pozemků, žalobkyni nevyhověl a žalobu v této části zamítl.
2. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 2. 2025, č. j. 21 Co 36/2025-591, k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně vyjma nenapadených výroků II a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. V reakci na výhrady žalované akcentoval, že dotyčný pozemek vskutku není funkčně propojen a provázán se sousedním pozemkem par. č. XY a že jsou neopodstatněné námitky, že pozemek bude sloužit jako ochranné pásmo národního parku a byl vybrán k převodu na Správu Krkonošského národního parku (dále jen „Správa KRNAP“), když ke dni vyhlášení rozhodnutí žádný takový převod realizován nebyl. S ohledem na shora uvedené rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.
3. Proti rozsudku krajského soudu brojí žalovaná dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího v otázce posuzování vhodnosti pozemku k převodu na oprávněnou osobu jako pozemku náhradního. Dovolatelka má za to, že byl vydán pozemek nevhodný, nezařaditelný do veřejné nabídky. Konkrétně uvádí, že předmětný pozemek tvoří funkční celek se sousední nemovitostí, přičemž akcentuje, že dle judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně citované) je za funkční celek nezbytné považovat i přilehlé pozemky, které tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Skutečnost, že se jedná o pozemek nacházející se v ochranném pásmu národního parku, identifikovaný k převodu na Správu KRNAP, považuje za dostatečně právně
relevantní, pročež vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně zužuje právní posouzení otázky veřejného zájmu toliko na (ne)realizování řečeného převodu. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, zdůrazňujíc, že krajský soud nedostatečně aplikoval kritéria proporcionality. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Současně žádá, aby byl proveden odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku krajského soudu.
4. K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně, která daný mimořádný opravný prostředek považuje za nepřípustný. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání ovšem přípustným není.
9. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že jako náhradní pozemky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) lze oprávněné osobě vydat toliko pozemky vhodné. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly, nebýt liknavého či svévolného postupu žalované (a jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR), zařaditelné do veřejné nabídky (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, usnesení téhož soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2372/2019, ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3122/2021, či ze dne 19. 11. 2024, 28 Cdo 2621/2024). Při posuzování „vhodnosti“ náhradního pozemku je především zapotřebí zkoumat, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě a v § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Státním pozemkovém úřadu“). Blíže ke konkrétním aspektům, jež je nutné hodnotit, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1732/2021, či ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2871/2021.
10. Překážkou vydání pozemku podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako pozemku náhradního) může být též funkční souvislost pozemku se stavbou, tedy že pozemek tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Proto je nezbytné přihlížet vždy k celkové funkční provázanosti nárokovaného pozemku s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit ucelený soubor pozemků a staveb. Pro konkluzi o funkční souvislosti pozemků a stavby není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (viz za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, dále usnesení téhož soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, či ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1002/2024). Rozhodovací praxí dovolacího soudu byl aprobován i závěr o možné funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady a rodinnými domy, s nimiž tvoří ucelený soubor (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3266/2019).
11. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu. Dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i zhodnocení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srov. z mnoha rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1223/2025).
12. Jestliže v nyní posuzované věci odvolací soud na podkladě podrobných skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně (pozemek není nutný k užívání stavby, sama vlastnice sousedního pozemku se vyjádřila, že si je vědoma absence práva k předmětnému pozemku, dočasně se o něj starala z estetických důvodů a oplocený je pouze pro lepší zajištění soukromí), jež neopodstatňují závěr, že by snad předmětný pozemek tvořil s vedlejším pozemkem nedělitelný funkční celek, uzavřel, že převodu tohoto pozemku daná překážka nebrání, nelze takové posouzení považovat za nepřiměřené či rozporné s ustálenou rozhodovací praxí (srov. například dovolatelkou poukazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020, v němž je zdůrazněna relevance zkoumání, zda je zahrada k domu připlocena, jakým konkrétním způsobem je užívána, jaké funkce plní a jaký vliv by mělo její oddělení).
13. Argumentace dovolatelky, jíž odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, dle níž se za jeden funkční celek pokládají pozemky zastavěné a dále též přilehlé pozemky, jež se zastavěnými tvoří souvislý celek bez přerušení, je založena na nepřiléhavé interpretaci výše citovaných závěrů. Myšlenkám Nejvyššího soudu totiž nelze rozumět tak, že by za funkční celek měly být bez dalšího pokládány všechny bezprostředně sousedící pozemky, přestože nevykazují žádné účelové sepjetí se stavbou, nýbrž tak, že k zahrnutí pozemků do jediného celku se vyžaduje rovněž zjištění funkční provázanosti souvisle navazujících pozemků s objekty výstavby (srov. za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4096/2018). Právě tato účelová vazba přitom mezi předmětným pozemkem a sousedící nemovitostí zjištěna nebyla.
14. Jednu z dalších překážek vydání může představovat situování pozemku v některé z kategorií zvláště chráněných území výslovně vypočtených v § 6 odst. 1 písm. f) zákona o Státním pozemkovém úřadu (srov. k tomu blíže například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2925/2019, či ze dne 11. 2. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2940/2024). Skutečnost, že se předmětný pozemek nachází v ochranném pásmu národního parku však převoditelnost nevylučuje. Zásadní vliv nemůže mít ani dovolatelkou zdůrazňované tvrzení, že dotyčný pozemek byl identifikován k převodu na Správu KRNAP, neboť lze připomenout, že dovolací soud již v minulosti konstatoval, že nevhodnost pozemků, jež nejsou situovány na území národního parku, k restituci nezakládá sama o sobě ani žádost národního parku o jejich převod (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2282/2023). Nelze tak shledat, že by se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, když uzavřel, že zmíněné námitky dovolatelky neupozorňují na skutečnosti bránící převodu pozemku jako náhradního a pozemek je pro uspokojení restitučního nároku žalobkyně ke dni vyhlášení rozhodnutí vhodný (srov. za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016).
15. Co se týče argumentace dovolatelky, že v řešeném případě má převážit veřejný zájem nad zájmem restitučním, je vhodné podotknout, že ať je již vlastníkem stát, či soukromá osoba, podléhá pozemek nacházející se v ochranném pásmu národního parku režimu právním řádem, zejména pak zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, stanovenému k ochraně životního prostředí. V důsledku vydání daného pozemku oprávněné osobě tak nedochází ke zmaření účelu řečených ekologických opatření, která však současně nejsou takové intenzity, aby omezila nového vlastníka pozemku při hospodaření či v dispozicích s ním v takové míře, že by nemohl plně realizovat své vlastnické právo (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3320/2022). Lze se proto domnívat, že veřejný zájem na ochraně přírody převodem pozemku není nikterak dotčen, pročež není možné vytýkat krajskému soudu, že nedostatečně aplikoval kritéria proporcionality a rozhodl v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz například nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, poukazovaný též dovolatelkou).
16. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Rozhodl-li Nejvyšší soud o dovolání v přiměřené lhůtě, nevypořádal již samostatně návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34).
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 3 AT (tarifní hodnotou je částka 2.690,78 Kč, do níž byl uspokojen restituční nárok žalobkyně) činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 1.000 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč a zvýšením o DPH má poté žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 1.754,50 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 10. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu