28 Cdo 1791/2024-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. H., zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 13 C 163/2021, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. února 2024, č. j. 103 Co 21/2023-273, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 24. 5. 2023, č. j. 13 C 163/2021-90, určil, že je žalobkyně vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. a obci XY (dále jen „pozemek“) (výrok I), nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu sp. zn. SP9489/2021-537203, č. j. SPU 2668664/2021/37/Mik (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Žalobkyně se domáhala nahrazení výše specifikovaného aktu správního orgánu, jímž bylo rozhodnuto, že žalobkyně není vlastnicí pozemku, neboť ten představuje funkční zázemí bytového domu na sousedním pozemku a je pro něj nezbytný.
Okresní soud zjistil, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), a domáhá se vydání pozemku, jenž přešel na stát restitučními předpisy předvídaným způsobem. Pozemek je svým charakterem přístupovou cestou vedoucí podél bytového domu na sousedním pozemku, nachází se na něm hlavní uzávěr plynu, tři garáže, část přístřešku pro auto, plot, venkovní bazén i venkovní posezení a na jeho hranici s dalšími pozemky je umístěna studna.
Soud uzavřel, že pozemek není zastavěn, neboť se na něm nenachází žádná stavba; dané garáže jsou zřejmě nelegálními stavbami, které nepožívají právní ochrany. Zabýval se pak tím, zda pozemek tvoří s okolními pozemky a objekty funkční celek, přičemž přihlédl k faktu, že jeden ze sousedních pozemků je ve vlastnictví žalobkyně. Jako zásadní shledal skutečnosti, že do bytového domu je zajištěn přístup i z jiného pozemku a že studna je též přístupná, aniž by bylo nezbytné pozemek užít. Plynová přípojka poté není překážkou vydání pozemku, neboť každý vlastník pozemku je povinen zdržet se všeho, co by vedlo k ohrožení inženýrské sítě, a umožnit po nezbytnou dobu její prohlídku a údržbu.
Nadto uvedl, že v případě nezbytně nutného přístupu ke studni či bytovému domu lze uvažovat o zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníků bytového domu. Uzavřel, že při poměřování restitučního nároku žalobkyně a zájmu účastnice řízení neshledal žádný důvod, pro něž by měl zájem účastnice převážit, a restituční nárok tak žalobkyni nelze upřít.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2024, č. j. 103 Co 21/2023-273, k odvolání účastnice řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně o vydatelnosti pozemku pro absenci překážky ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Znovu se zabýval otázkou, zda pozemek nepřináleží k ucelenému funkčně provázanému souboru nemovitostí, přičemž uzavřel, že nepředstavuje nezbytně nutnou část k obsluze a provozu sousední budovy nutnou pro zachování její funkčnosti. Zohlednil též, že na pozemku se nachází toliko tzv. stavby jednoduché, jež dle zákona o půdě nebrání vydání pozemku, na újmu poté nejsou ani případné podzemní přípojky. Vyhověním žalobě nadto nevznikne vlastníku pozemku pouze tzv. holé vlastnictví, odvolací soud tedy přisvědčil soudu prvního stupně, že pozemek je namístě žalobkyni vydat. Krajský soud neopomenul uvážit ani otázku, zda mu náleží již nyní zřídit věcná břemena ve vztahu k vydávanému pozemku, k čemuž uzavřel, že takový krok bude případně vhodnější uskutečnit v rámci samostatného řízení, jehož účastníky budou všichni potenciální oprávnění z věcného břemene, a bude možné zjistit další významné skutečnosti.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze v celém jeho rozsahu podala účastnice řízení dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či pro otázku, jež v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Namítá, že soudy nedostatečně zohlednily širší funkční souvislost pozemku se sousedící nemovitostí, a odchýlily se tak od judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. Jako otázku neřešenou poté předkládá, zda za situace, v níž je nárokovaný pozemek nezbytnou součástí funkčního celku a odvolací soud již predikuje nutnost zajištění věcných břemen, není dána překážka naturální restituce pozemku. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající dle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání účastnice řízení není přípustné.
9. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu je nutno ustanovení restitučních předpisů prioritně vykládat s ohledem na jejich účel, jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum). Institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí; pojem zastavěnosti pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o půdě je tudíž třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem (viz namátkou nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020).
10. Otázky, zda je určitý pozemek zastavěn, jakými stavbami a jakého
jsou tyto stavby charakteru, jsou skutkové povahy, z níž se odvíjí právní posouzení, zda lze pozemek ve smyslu shora citovaného ustanovení vydat, či nikoliv. Pro věc rozhodná skutková zjištění přitom vycházejí z výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nepodléhají (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018, či ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3404/2020). Ostatně v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je pevně ukotven závěr, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. namátkou rozsudky Nejvyššího soudu dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 942/2020).
11. Zákonnou překážkou vydání pozemků podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být též funkční souvislost pozemků se stavbou; pod funkční souvislostí se pak rozumí skutečnost, že „pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek“, čímž je třeba chápat jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 7.
2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 227/2023). Proto je nezbytné přihlížet vždy k celkové funkční provázanosti nárokovaných pozemků s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit ucelený soubor pozemků a staveb. Pro konkluzi o funkční souvislosti pozemků a stavby a potažmo o existenci areálu není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1566/2023).
12. K tvrzení účastnice o existenci překážky vydání pozemku (funkčního propojení pozemku se sousedícím bytovým domem) sluší se uvést, že posouzení funkční souvislosti nemovitostí je úzce spjato s individuálními skutkovými okolnostmi případu (hodnotící úvahy soudů nižších stupňů – v rovině navazujícího právního posouzení – nesmí být zjištěným okolnostem nepřiměřené a musí zohledňovat všechna relevantní kritéria). Jestliže v nyní posuzované věci nalézací soudy, vycházejíce ze zjištěných konkrétních skutkových okolností [pozemek není zastavěn stavbami bránícími jeho vydání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, sousedí s dalším pozemkem ve vlastnictví žalobkyně, do bytového domu je zajištěn přístup i z jiného sousedícího pozemku, pro přístup ke studni není nutné pozemek využít (viz body 20-21 rozsudku soudu prvního stupně), pozemek nepředstavuje klidové zázemí pro bytový dům, parkování vozidel ve vztahu k bytovému domu je zajištěno na jiném pozemku, pozemek nemá charakter veřejného prostranství a přináleží k žalobkyní vlastněným pozemkům, jeho vydáním nenabyde žalobkyně pouze tzv. holé vlastnictví (viz body 32-35 rozsudku odvolacího soudu)] uzavřely, že vydání pozemku oprávněné osobě nebrání zákonná překážka, není přijatý závěr v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Žádný nesoulad poté nelze shledat ani s konkrétními dovolatelkou citovanými rozhodnutími dovolacího a Ústavního soudu.
13. Jestliže se dovolatelka domnívá, že odvolacím soudem predikovaná nutnost zřízení věcných břemen k pozemku nasvědčuje tomu, že by pozemek neměl být vydán, zcela opomíjí zákonnou úpravu, jež přímo popsaný postup předvídá (viz § 9 odst. 5 zákona o půdě: „Pokud je toho nezbytně třeba, může pozemkový úřad zřídit nebo zrušit na převáděné nemovitosti věcné břemeno, případně uložit jiná opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků.“). Nejvyšší soud poté ve své rozhodovací praxi k citovanému ustanovení vyslovil, že slouží k „zajištění racionálního uspořádání poměrů v okolí převáděných nemovitostí tím, že umožňuje uspokojit nároky oprávněných osob a zároveň garantovat zachování veřejného zájmu na ochraně životního prostředí, jakož i důležitých zájmů vlastníků objektů nacházejících se v blízkosti vydávaného majetku“ (srovnej především rozsudek daného soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 685/2015).
14. Otázka, již dovolatelka formuluje jako otázku neřešenou [„zda za situace, v níž nárokovaný pozemek je nezbytnou součástí funkčně provázaného souboru stavby a pozemku vydávaného žalobkyni a odvolací soud již predikuje nutnost zajištění věcných břemen k předmětnému pozemku, není dána překážka naturální restituce pozemku dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě], vychází z odlišných skutkových zjištění, než v nynější věci učinily nalézací soudy (ty shledaly, že pozemek není nezbytně nutný pro řádnou funkčnost sousedního pozemku a na něm stojícího bytového domu), není jí tedy uplatněn způsobilý dovolací důvod (viz výše body 9 a 10 rozhodnutí). Účastnicí zdůrazňovaná skutečnost týkající se věcných břemen není s to závěr o vhodnosti pozemku k vydání změnit, neboť nutnost zřídit na vydávaném pozemku věcné břemeno není zákonnou překážkou, jež by měla restituci pozemku bránit (srovnej předchozí bod rozhodnutí, k překážkám vydání pozemku výše bod 9).
15. Výrok o nákladech řízení dovolatelka napadá zřejmě jen jako výrok akcesorický; dovolání by ostatně proti němu ani nebylo přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
16. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání účastnice řízení bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 10. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu