28 Cdo 1944/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní
věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v
Šumperku, Starobranská 4, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky,
se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 45797072, o uložení povinnosti
uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp.
zn. 10 C 151/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
- pobočka v Olomouci ze dne 8. 1. 2009, č. j. 12 Co 552/2008-253, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 8. 1. 2009, č.
j. 12 Co 552/2008-253, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 7.
2008, č. j. 10 C 151/2005-235, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Šumperku k dalšímu řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 8. 1. 2009, č. j. 12 Co 552/2008-253, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 7. 2008, č. j. 10 C 151/2005-235, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl
povinen uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu pozemků blíže specifikovaných ve
výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění
soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se
soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce provozuje zemědělskou
činnost ve značném rozsahu, podniká jako zemědělský podnikatel v rostlinné a
živočišné výrobě, na velké výměře půdy v katastrálním území Š., Ch., K. p. K. S., N. S. a V. V., přičemž chová 76 kusů dobytka. Vzal za prokázané, že žalobce
podniká též v dalších oblastech, má živnostenský list na maloobchod, turistické
ubytovny, horské boudy, restaurace, provoz sportovních areálů a stadionů. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že nelze posoudit, zda úplata
kterou žalobce uhradil za postoupení pohledávky, je v nějakém podstatném
nepoměru s nárokem, který uplatnil na finanční náhradu a která by činila
399.103,70 Kč. Zjistil, že žalobce hospodaří převážně na pozemcích označených
jako travní porost a ke dni 31. 3. 2008 měl 76 kusů živých zvířat ustájených ve
dvou stájích ve S. M. p. K. S. Dále vzal za prokázané, že žalobci byla
poskytnuta na základě rozhodnutí státního zemědělského intervenčního fondu
platba za hospodaření v méně příznivé oblasti a za obhospodařovanou plochu
zemědělské půdy včetně podpory na přežvýkavce, dále mu byly podle rozhodnutí
ministerstva zemědělství, zemědělské agentury a pozemkového úřadu poskytnuty
dotace na pořízení vakcín skotu a rovněž podporu z programu Nákazový fond,
státní zemědělský intervenční fond žalobci též poskytl dotaci. Podle odvolacího
soudu však nelze dovodit, že by sporné nemovitosti plánoval žalobce právě k
rozšíření své zemědělské, nikoliv jiné podnikatelské výroby. Odvolací soud za
rozhodující považoval nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne
13.12.2005, jímž byl zrušen § 13 odst. 6,7 zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o půdě“) ve znění zákona č. 253/2003 Sb. a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., a to ve vztahu k oprávněných osobám, kterým vzniklo
právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě ve znění zákona č. 183/19993 Sb., a k jejich dědicům. Zaujal názor, že podle výslovného znění
shora uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu ČR se zrušení týkalo pouze původních
oprávněných osob. Konstatoval, že pekuniární účely cese u postupníků jsou v
daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2
zákona o půdě původním restituentům. Shodně se soudem prvního stupně tedy
odvolací soud dovodil zánik nároku žalobce co by postupníka na náhradní pozemek
podle § 11 zákona o půdě. Odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 29. 12. 2008, sp.zn. III. ÚS 2693/08 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28
Cdo 436/2007, v němž byla připuštěna výjimka z tzv.
restituční tečky pro
postupníky - soukromě hospodařící zemědělce, kteří provozují zemědělskou výrobu
a kteří cesí získali nároky na vydání pozemku s cílem rozšířit své zemědělské
hospodářství. Dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že předmětné pozemky
žalobce nezbytně potřeboval k tomu, aby mohl svoji zemědělskou výrobu rozšířit. Uzavřel, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 436/2007 nelze v dané
věci aplikovat.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V dovolání
rekapituloval dosavadní průběh řízení. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího
soudu má ve věci samé zásadní právní význam, neboť řeší právní otázku ohledně
zániku jeho práva a o spekulativnosti získání jeho nároku v rozporu s dosavadní
judikaturou dovolacího soudu. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítal, že
soudy obou stupňů na jeho případ neaplikovaly rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze
dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, i když pro to byly splněny všechny
důvody. Dále konstatoval, že soudy nezdůvodnily, z jakého důvodu, proč a ke
kterému datu jeho právo na uzavření smlouvy o převodu pozemků zaniklo.
Poukazoval na skutečnost, že je soukromý zemědělec a na pozemcích, ohledně
kterých se domáhá uzavření smlouvy, zemědělsky hospodaří a je jejich nájemcem.
Podle dovolatele je tedy jeho cílem rozvíjet zemědělskou výrobu na pozemcích
svých a nikoli pronajatých. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem
řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s.
ř.). Dovolací soud při hodnocení přípustnosti dovolání v daném případě dospěl k
závěru, že žalobcem nastolená právní otázka je v rozporu s hmotným právem a
současnou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Proto je třeba na dovolání
pohlížet jako na přípustné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a současně i
důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že nárok na převod
náhradních pozemků, který žalobce získal postoupením od jiné oprávněné osoby,
zanikl ze zákona dnem 31. 12. 2005, a to podle článku VI zákona čl. 253/2003
Sb., který zůstal vůči postupníkům v platnosti i poté, co vůči původním
oprávněným osobám a jejich dědicům byl zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn.
Pl. ÚS 6/05.
Zmíněný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož je žalobce
(postupník pohledávky) vyjmut z okruhu oprávněných osob, na něž se nevztahují
účinky zák. č. 253/2003 Sb., vychází z doslovného výkladu zákona a derogačního
nálezu Ústavního soudu a nepřihlíží k jejich smyslu a účelu, jak je nyní
reflektován i dovolací soudem v jeho současné rozhodovací praxi. Žalobce
důvodně poukazuje na rozsudek dovolacího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28
Co 436/2007, ve kterém Nejvyšší soud při řešení obdobné otázky poukázal na
povinnost obecného soudu poskytnout s ohledem na ústavně chráněné právo na
individuální posouzení věci (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech) spravedlivou ochranu práv
konkrétnímu účastníku řízení a naznačeným způsobem rozlišil skupinu postupníků
z hlediska ust. § 13 odst. 6 a 7 zák. o půdě na skupinu, která sledovala
získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska, a na
osoby, které sledovaly cíle hospodářské a u nichž by se újma spojená se zánikem
práva na náhradní pozemek jevila jako nepoměrná ztráta majetku. Dovodil, že
pouze na první skupinu lze vztáhnout úvahy Ústavního soudu, obsažené v jeho
nálezu z 20. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, které jej vedly k tomu, že nezrušil
ustanovení zákona o půdě o zániku jejich práva na náhradní pozemek. K těmto
závěrům se dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např.
rozsudek ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 921/2007, ze dne 28. 5. 2008, sp.
zn. 28 Cdo 1236/2008, ze dne 1.8.2008, sp. zn. 28 Cdo 1608/2008, ze dne 4. 9.
2008, sp. zn. 28 Cdo 2278/2008, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1283/2008,
ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 10712007, ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 28
Cdo 302/2007, ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 101/2009, a mnohá další) a činí
tak i v nyní posuzované věci.
K dosud uvedené argumentaci dovolací soud dodává, že i při rozhodování
o restitučních nárocích musí tedy být, a to při veškerém respektu k ústavním
hodnotovým kautelám, právním principům i obecným právním zásadám, nezřídka
vyzdvižena individuální spravedlnost. To nepochybně patří k rozhodovacímu
procesu soudu, používaném při řešení právních otázek restitučních věcech, mají-
li být zachovány principy inherentní (materiálnímu) právnímu řádu.
Nejvyšší soud nesídlí některé interpretační závěry Ústavního soudu,
vyjádřené v souvislosti s postoupenými nároky na náhradní pozemky podle § 11
odst. 2 zákona o půdě (a statusem postupníků) v závěrečných pasážích jeho
nálezu Pl. ÚS 6/05. Nedomnívá se, že by bylo možné v podstatě paušálně odepřít
postupníkům právo na soudní ochranu stran těchto nároků, které přitom zůstaly
nároky restitučními (viz § 33a odst. 1 zákona o půdě, podle jehož poslední věty
má nabyvatel – postupník postavení oprávněné osoby podle tohoto zákona). Závěry
Ústavního soudu by tak znamenaly odepřít postupníku lidskoprávní ochranu podle
evropské Úmluvy. Ústavní soud učinil s poukazem na neaplikovatelnost Dodatku č.
1 Úmluvy v těchto věcech. Podle dovolací soud zde lze akcentovat výjimky,
které opravňují k uspokojení nároku postupníka na náhradní pozemek, a to z
hlediska aplikace práva i v obecné rovině – s oporou v ustanovení § 126 o. z. o
ochraně vlastnického práva i v č.l. 11 Listiny základních práv a svobod o
pokojném užívání majetku (pokrývající též oprávněné vlastnické nároky.).
Jestliže z tvrzení postupníků a následně provedených důkazů vyplývají ve věcech
jejich nároků takové okolnosti, jako např. již předchozí soustavné hospodaření
postupníka se zemědělskou půdou, pak jde nepochybně o skutečně závažné
Zjištění soudu o těchto a podobně významných skutečnostech tak umožňují soudu,
aby bylo rozhodnuto ve prospěch nároku postupníka na náhradní pozemek podle §
11 odst. 2 zákona o půdě, resp. vyhovět žalobě, kterou se postupník domáhá
nahrazení projevu vůle Pozemkového fondu uzavřít s ním smlouvu o převodu
náhradního pozemku.
Odvolací soud posuzoval postavení žalobce formálně, nikoliv z
hledisek výše uvedených, ačkoliv jeho negativní rozhodnutí o věci samé na
vyřešení této právní otázky spočívá. Nepřiléhavě hodnotil konkrétní skutečnosti
o žalobcově statusu a nepřihlédl ani k jeho tvrzení, že žalobce nesledoval
cíle komerční či spekulační, nýbrž, že jeho cílem bylo rozšíření zemědělského
hospodářství a tím přispění k lepší péči o půdu i k hospodářskému rozvoji
venkova, a to v souladu se smyslem a účelem restitučních předpisů.
Z výše uvedeného nemohl dovolací soud dospět ke spolehlivému
závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu v této věci bylo možno považovat za
správné. Dovolací soud proto zrušil rozhodnutí jak odvolacího soudu, tak i
soudu prvního stupně (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.) a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu a
rozhodne nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.
s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. července 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu