28 Cdo 2009/2024-386
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně: Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze, se sídlem v Praze 1, Hrad III. nádvoří 48/2, identifikační číslo osoby: 14451115, zastoupena JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, za účasti: Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, o vydání nemovitých věcí a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 154/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2024, č. j. 4 Co 85/2022-369, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit Lesům České republiky, s. p., náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Krajský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2021, č. j. 38 C 154/2016-274, zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 23. 3. 2016, č. j. SPU 143760/2016/Ro, sp. zn. SP12403/2015-537100, tak, že žalobkyni budou vydány pozemky parc. č. 306/2 o výměře 436 m2 a parc. č. 330/1 o výměře 36.294 m2, oba v katastrálním území Břežany u Lešan, a pozemek parc. č. 1174/3 o výměře 3.675 m2 v katastrálním území Lešany nad Sázavou (výrok I.). Žalobkyni vydal nemovité věci v katastrálním území Břežany u Lešan, a to pozemky parc. č. 302 o výměře 2.194 m2, parc. č. 303 o výměře 126 m2, parc. č. 304 o výměře 6.777 m2 a pozemek parc. č. 330/1 o výměře 23.621 m2, vymezený geometrickým plánem číslo 476-2021504/2021, a vyhotovený společností H.C.M. s. r. o., který je nedílnou součástí rozsudku (výrok II.). Dále žalobkyni v katastrálním území Lešany nad Sázavou vydal pozemky parc. č. 1171 o výměře 126 m2, parc. č. 1203/1 o výměře 1.695 m2, parc. č. 1203/2 o výměře 255 m2 a pozemek parc. č. 1174/3 o výměře 1.571 m2, vymezený geometrickým plánem číslo 562-2021505/2021, a vyhotovený společností H.C.M. s. r. o., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok III.). Tím v rozsahu výroků II. a III. nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 23. 3. 2016, č. j. SPU 143760/2016/Ro, sp. zn. SP12403/2015-537100 (výrok IV.). Dalšímu účastníku řízení uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 24.414,07 Kč (výrok V.).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), a že jí žalobou nárokované pozemky byly odňaty v důsledku skutečností uvedených v ustanovení § 5 odkazovaného předpisu. Mezi účastníky řízení bylo sporné, zda vydání žalobou vymezených pozemků žalobkyni jakožto oprávněné osobě brání ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zmíněný výlukový důvod se v případě nárokovaných pozemků (vyjma pozemků specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně) neuplatní, jelikož po aktualizaci Zásad územního rozvoje Středočeského kraje účinné od 4. 9. 2018 nejsou dané pozemky zasaženy plánovanou výstavbou veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury – stavbou dálnice D3, byť ke dni doručení výzvy k vydání sporných pozemků povinné osobě byly zákonné podmínky výlukového důvodu uvedeného v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. naplněny.
3. Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání dalšího účastníka řízení proti výrokům II., III., IV. a V. rozsudkem ze dne 8. 2. 2024, č. j. 4 Co 85/2022-369, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. změnil tak, že zamítl žalobu o vydání pozemků v katastrálním území Břežany u Lešan, a to pozemků parc. č. 302, parc. č. 303, parc. č. 304 a pozemku parc. č. 330/1, vymezeného geometrickým plánem číslo 476-2021504/2021, vyhotoveným společností H.C.M. s. r. o., a dále pozemků v katastrálním území Lešany nad Sázavou parc. č. 1171, parc. č. 1203/1, parc. č. 1203/2 a pozemku parc. č. 1174/3, vymezeného geometrickým plánem číslo 562-2021505/2021, a vyhotoveným společností H.C.M. s. r. o. – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit dalšímu účastníku řízení náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 27.885,- Kč a náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 7.314,- Kč (výroky II. a III.).
4. Odvolací soud ve věci rozhodoval v pořadí druhým rozsudkem po kasaci svého předchozího rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1190/2023. Poté, co doplnil dokazování, dovodil na rozdíl od soudu prvního stupně existenci překážky pro vydání předmětných pozemků žalobkyni dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Konstatoval, že k okamžiku podání výzvy k vydání nemovitostí (tj. ke dni 6. 9. 2013) byly předmětné pozemky určeny v Zásadách územního rozvoje Středočeského kraje, účinných od 22. 2. 2012, pro vybudování veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury (dálnice D3). Uvedl, že koridorem pro vybudování veřejně prospěšné stavby dálnice D3 jsou předmětné pozemky zasaženy i dle územního plánu obce Lešany účinného od 14. 5. 2015, k jehož aktualizaci k tomuto datu došlo proto, aby odpovídal Zásadám územního rozvoje Středočeského kraje, účinným od 22. 2. 2012, jakož i dle územního plánu obce Lešany účinného od 3. 7. 2023. Podotkl přitom, že plánovaný koridor veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury – dálnice D3 – nebyl dotčen ani 2. aktualizací zásad územního rozvoje kraje ze dne 4. 9. 2018.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že se odvolací soud neřídil závazným právním názorem vysloveným v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1190/2023. Namítá též extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich hodnocením ze strany odvolacího soudu. Poukazuje rovněž na nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku a na porušení svého práva na spravedlivý proces. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrzuje, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Další účastník řízení ve vyjádření k dovolání přisvědčil správnosti rozsudku odvolacího soudu. Domnívá se, že uplatněná dovolací argumentace představuje pouhou polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu, jež přípustnost dovolání nezakládá. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. 2. 2024 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 26. 5. 2016 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobkyně není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné.
10. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a přístupné - stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu - na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017, či ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018, proti němuž směřující ústavní stížnost Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2811/18 – zmíněné usnesení - stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu - je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz) je ustálena v závěru, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [viz např. § 170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 183/2006 Sb.“], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci; územně plánovací dokumentací se přitom podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 183/2006 Sb., rozumí 1. územní rozvojový plán; 2. zásady územního rozvoje; 3. územní plán; 4. regulační plán. Soudní praxí byl pak formulován a odůvodněn i ten závěr, že [z hlediska naplnění výlukového důvodu dle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb.] nepostačí vymezení plánované stavby, coby stavby veřejně prospěšné, v územním plánu obce, odporuje-li tento schváleným zásadám územního rozvoje kraje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2992/2019, ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2359/2020, a ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3003/2020).
11. Rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv. Přípustnost vyvlastnění (odejmutí vlastnického práva) - v případě (plánované) veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury - přitom plyne již z příslušných ustanovení zvláštních předpisů - viz § 17 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (k tomu přiměřeně srovnej i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, publikovaný pod číslem 134/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, publikovaný pod číslem 11/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
12. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. nebrání naturální restituci těch pozemkových částí, jež koridorem plánované výstavby dopravní infrastruktury, vyznačeným v územně plánovací dokumentaci, dotčeny nejsou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2777/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 973/2020); celý pozemek je přitom restituční výlukou dotčen toliko v případě, kdy je územně plánovací dokumentací k realizaci veřejně prospěšné stavby určen v celém rozsahu (srovnej dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2902/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1714/2023, ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 967/2023, a ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 811/2022).
13. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, uveřejněném pod číslem 98/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak dovolací soud formuloval a odůvodnil závěr, že za okamžik rozhodný pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace (zda vymezuje pozemek určený k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury) se z hlediska naplnění uvedené podmínky výlukového důvodu upraveného v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. zásadně považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné (tj. je třeba vycházet ze schválené územně plánovací dokumentace platné k okamžiku učinění výzvy k vydání nemovité věci; srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 675/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1714/2023), ustálená judikatura ovšem současně (v souladu se zásadou ex favore restitutionis) zohledňuje – ve prospěch oprávněné osoby – též pozdější změny mající za následek odpadnutí daného výlukového důvodu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4344/2019, ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2479/2021, ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2218/2021, ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 811/2022, ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 967/2023, či ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1714/2023).
14. Vyšel-li v posuzované věci odvolací soud ze zjištění, že (již) v době podání výzvy oprávněné osoby k vydání věci (6. 9. 2013) byly předmětné pozemky dotčeny (ve svém celém rozsahu) plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury – stavbou dálnice D3, vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci, a že ani později nenastaly v územně plánovací dokumentaci změny ve vymezení koridoru pro výstavbu této veřejně prospěšné stavby, jež by měly za následek odpadnutí daného výlukového důvodu [při zjištění, že soudem prvního stupně uvažovaná 2. aktualizace Zásad územního rozvoje Středočeského kraje, účinná od 4. 9. 2018, na plánovanou veřejně prospěšnou stavbu dálnice D3 nedopadá], nikterak se tím od shora nastíněné judikatury dovolacího soudu, týkající se výkladu a aplikace ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., na níž není důvodu cokoliv měnit, neodchýlil.
15. Námitce dovolatelky, že se odvolací soud neřídil závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1190/2023, nelze přisvědčit. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud se náležitě zabýval tím, zda v důsledku 2. aktualizace Zásad územního rozvoje kraje z roku 2018 byl koridor plánované dálnice D3 vyveden mimo nárokované pozemky či nikoliv. Svůj závěr o existenci výlukového důvodu dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. opřel o zjištění učiněná soudem prvního stupně na základě důkazů provedených v řízení (viz zejména Zásady územního rozvoje Středočeského kraje účinné od 22. 2. 2012 a územní plán obce Lešany účinný od 14. 5. 2015), jakož i o zjištění z jím provedeného dokazování (viz grafická část 2. aktualizace Zásad územního rozvoje Středočeského kraje ze dne 4. 9. 2018, informace a mapové aplikace uvedené na internetových stránkách Středočeského kraje a územní plán obce Lešany účinný od 3. 7. 2023). Skutečnost, jaké důkazy mají být podkladem pro řešení otázky, zda jsou předmětné pozemky dotčeny plánovanou stavbou dálnice D3 podle platných a účinných Zásad územního rozvoje Středočeského kraje i po jejich 2. aktualizaci z roku 2018, součástí závazného právního názoru dovolacího soudu nebyla.
16. Zpochybňuje-li pak dovolatelka závěry odvolacího soudu o tom, zda (či v jakém rozsahu) jsou předmětné pozemky dotčeny plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury, představuje její kritika zjevně polemiku se skutkovými, a nikoliv právními, konkluzemi odvolacího soudu. Platí přitom, že skutkovými zjištěními soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1039/2019, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoliv přitom dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti - posuzováno podle obsahu dovolání - uplatněnými námitkami zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1515/2019, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Nutno současně uvést, že námitky dovolatelky v tomto směru ani nejsou korektní, jestliže z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného postupu odvolacího soudu (a nebylo tak zasaženo do práva žalobkyně na spravedlivý proces; k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, bod 24, nebo přiměřeně též dovolatelkou citovaný nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1491/17).
18. Přiléhavost přitom postrádá výtka dovolatelky, že odvolací soud nevycházel ze samotného obsahu Zásad územního rozvoje Středočeského kraje ve znění jejich 2. aktualizace ze dne 4. 9. 2018, neboť doplnění dokazování směřovalo právě ke zjištění, co územně plánovací dokumentace obsahuje. Odvolací soud tak reflektoval, že obsah Zásad územního rozvoje Středočeského kraje po jejich 2. aktualizaci z roku 2018 neumožňoval učinit jednoznačný závěr o přináležitosti předmětných pozemků ke koridoru veřejně prospěšné stavby dálnice D3, jestliže jeden z výkresů předmětné pozemky pro daný záměr stavby dálnice určoval a další z výkresů nikoli.
Shledal-li odvolací soud, že 2. aktualizace Zásad územního rozvoje Středočeského kraje z roku 2018 se plánované veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury (dálnice D3) netýká, což se podává jak z informací uveřejněných Středočeským krajem na internetových stránkách, tak z mapové aplikace Územně plánovací dokumentace ve Středočeském kraji, není jeho konkluze, že předmětné pozemky nelze žalobkyni pro zákonnou překážku upravenou v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. vydat, nikterak excesivní.
Ostatně právně významnou skutečnost lze prokazovat i pouze prostřednictvím nepřímých důkazů – v takovém případě ji lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, respektive že je pravdivá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1263/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013).
19. V souvislosti s uplatněnou námitkou dovolatelky o nedostatečném odůvodnění (nepřezkoumatelnosti) rozsudku odvolacího soudu pak nelze pustit ze zřetele ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků obsažených v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv žalobce, jemuž nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí formuloval dovolání, jehož nepřípustnost ovšem nepadá na vrub kvalitě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobkyně měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku jsou zřejmé důvody, pro které soud rozhodl tak, jak se uvádí ve výrokové části.
Skutečnost, že těmito námitkami se jí nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný.
20. Opodstatnění nemá ani kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatelky v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi. Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4.
9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5.
1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV.
ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int).
Odvolací soud přitom dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně odůvodnit.
21. Kritizuje-li dovolatelka dále, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, jeví se vhodným dodat, že závěry odvolacího soudu nepochybně nelze označit za odporující dovolatelkou zmíněnému ústavně zaručenému právu jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebyly námitky vznesené žalobkyní shledány důvodnými. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces lze odkázat i na recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22 a 23, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18), jíž byl překonán Ústavním soudem původně prezentovaný názor (viz nález ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a může založit přípustnost dovolání.
22. Z uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a dalšímu účastníkovi řízení vznikly v dovolacím řízení náklady, je žalobkyně povinna dalšímu účastníkovi řízení tyto náklady nahradit. Výše náhrady vychází z ustanovení § 1 odst. 1, odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely
rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a činí 300,- Kč. 24. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se další účastník řízení domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 13. 8. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu