28 Cdo 2039/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Š. S., P.,
zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského
1107/15, proti žalovaným 1. Mgr. P. Z., P., a 2. S team Krkonoš spol. s r.o.,
IČ 639 96 154, se sídlem v Praze 6, Součkova 953/10, oběma zastoupeným JUDr.
Petrem Paroubkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Tuklatská 2091/1, o 27.314,57
EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 EC
1/2011, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 1. prosince 2015, č. j. 15 Co 270/2015-278, ve znění opravného usnesení ze
dne 6. ledna 2016, č. j. 15 Co 270/2015-289, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2015, č. j. 15 Co
270/2015-278, ve znění opravného usnesení ze dne 6. ledna 2016, č. j. 15 Co
270/2015-289, se v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 8 EC 1/2011-225, a ve výroku II.
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
EUR s příslušenstvím řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok III.). Nevyhověl tak původnímu žalobci domáhajícímu se zaplacení
pohledávky, postoupené mu nynější žalobkyní. Požadovaná částka přitom
představuje součet odměn tzv. prize money, jež za své sportovní výkony v
alpském lyžování získala žalobkyně v roce 2008 a které za ni ve formě šeků
převzal první žalovaný (otec žalobkyně). Ten byl až do roku 2009 trenérem a
zároveň manažerem žalobkyně, za niž současně z role vedoucího týmu přebíral na
závodech zmíněné prémie, které mu byly vypláceny na jeho účet. Popsaná
spolupráce mezi nimi fungovala na bázi ústních dohod a byla ukončena v roce
2009. Okresní soud se nejprve zabýval povahou vztahu mezi žalobkyní a prvním
žalovaným a dospěl k závěru, že je zapotřebí ho především hodnotit jako poměr
rodinný, a tudíž občanskoprávní, nikoli závazkový vztah mezi podnikateli
nastalý v rámci jejich podnikatelské činnosti. Dále konstatoval, že se prvému
žalovanému pro nesouhlas žalobkyně s inkasováním odměn na jeho vlastní účet
dostalo bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu ve smyslu § 451
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obč. zák.“). V souladu se zněním § 107 odst. 1 obč. zák. pak shledal právo
na vydání takového plnění promlčeným, neboť subjektivní promlčecí doba k
uplatnění všech dílčích nároků (na jednotlivé odměny) ke dni podání žaloby
uplynula. Obvodní soud dodal, že vznesení námitky promlčení neshledal rozporným
s dobrými mravy. Ve vztahu k druhému žalovanému soud prvého stupně zamítl
žalobu pro nedostatek jeho pasivní věcné legitimace. K částečnému zastavení
řízení co do částky 300 EUR pak přistoupil na základě zpětvzetí žaloby v tomto
směru. Usnesením ze dne 1. 9. 2015, č. j. 15 Co 270/2015-267, odvolací soud
připustil, aby do řízení na místo žalobce vstoupila nynější žalobkyně – Š. S. K odvolání žalobkyně přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně Městský
soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 1. 12. 2015, č. j. 15 Co 270/2015-278,
ve znění opravného usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 15 Co 270/2015-289, ve
výroku I. změnil tak, že prvnímu žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku
27.314,57 EUR spolu se zákonným úrokem z prodlení od 13. 7. 2011 do zaplacení,
ve zbytku je v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně a ztotožnil se s posouzením poměru mezi účastníky jako
vztahu občanskoprávního. Nesouhlasil ovšem již s jeho právním názorem ohledně
počátku běhu promlčecí doby, jejž na rozdíl od něj spojoval až s okamžikem
ukončení vzájemné spolupráce mezi prvním žalovaným a žalobkyní, kdy zároveň
první žalovaný projevil vůli nevydat žalobkyni peníze získané jako ocenění za
její sportovní výkony. Dovodil tedy, že až „na jaře roku 2009“ se žalobkyně
dozvěděla o bezdůvodném obohacení svého otce, a žaloba (doručena soudu dne 31. 12. 2010) byla tudíž podána v rámci dvouleté subjektivní i tříleté objektivní
(požadovány byly odměny získané v roce 2008) promlčecí doby.
Vzhledem k
řečenému a ke skutečnosti, že první žalovaný neprokázal jiný důvod opravňující
ho k ponechání si daných finančních prostředků, přistoupil odvolací soud k
částečné změně napadeného výroku I. rozsudku soudu prvého stupně, jak bylo
popsáno shora, a ve zbylé části jej potvrdil. Rozsudek městského soudu napadl ve výroku I. v části, jíž bylo změněno
rozhodnutí obvodního soudu, jakož i v nákladovém výroku první žalovaný
dovoláním, maje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
pro rozpor rozhodnutí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Za otázku, při
jejímž posouzení došlo k odklonu od rozhodovací praxe dovolacího soudu,
označuje určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby, neboť nesouhlasí se
závěrem, dle nějž se žalobkyně o bezdůvodném obohacení prvého žalovaného
dozvěděla až na jaře roku 2009. Brojí rovněž proti skutkovým závěrům odvolacího
soudu (mimo jiné nesouhlasu žalobkyně se zavedenou praxí mezi ní a jejím otcem
či ujišťování žalobkyně prvním žalovaným o vydání peněz po skončení její
kariéry), jež dle jeho názoru nemají oporu v provedeném dokazování a jsou
činěny v rozporu s § 213 i § 213a o. s. ř. Poukazuje na již proběhnuvší soudní
spory v obdobné věci mezi týmiž subjekty, jež byly zakončeny rozhodnutími
vyznívajícími v jeho prospěch, která následně obstála i v rámci přezkumu před
dovolacím soudem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 33
Cdo 4614/2014, či ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1842/2015). Namítá proto,
že nynějším rozsudkem odvolacího soudu bylo zasaženo do právní jistoty
účastníků, poněvadž bylo rozhodnuto v rozporu s jeho důvodným očekáváním
srovnatelného rozsouzení obdobné věci (viz § 13 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku – dále jen „o. z.“). Rozsudek odvolacího soudu nadto
považuje v části, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, za „vadný a
prakticky nepřezkoumatelný“ s odkazem na četné písařské chyby. Dovolatel
opakovaně odmítá, že by se na úkor své dcery obohatil, přičemž upozorňuje na
ústní dohodu, na základě níž jejich vzájemná spolupráce fungovala, a uvádí
další fakta tento jeho názor podporující. Konečně Nejvyššímu soudu navrhuje,
aby rozsudek v napadené části změnil tak, že potvrdí rozhodnutí soudu prvního
stupně, eventuálně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení s tím, že bude dle § 243e odst. 3 o. s. ř. přidělena jinému senátu
Městského soudu v Praze. K dovolání se vyjádřil druhý žalovaný, jenž se s názorem dovolatele
zcela ztotožnil. Žalobkyně k podanému dovolání rovněž zaslala vyjádření, v němž se
vymezuje k argumentaci předestřené dovolatelem. Má mimo jiné za to, že odvolací
soud korektně odůvodnil, z jakých důvodů se ve svém rozsudku odchýlil od
rozhodnutí soudů v obdobné věci týchž účastníků, jeho závěry považuje za
správné, pročež Nejvyššímu soudu navrhuje, aby podané dovolání pro jeho
nedůvodnost zamítl. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č.
404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. je možné dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat, přičemž jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je
dle odst. 2 citovaného ustanovení i majetkový prospěch získaný plněním bez
právního důvodu. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se pak právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, nejpozději však za tři
roky ode dne, kdy k němu došlo (viz § 107 odst. 2 obč. zák.). V daném případě lze dovolání považovat za přípustné i důvodné, neboť se
odvolací soud při určování okamžiku rozhodného pro počátek běhu promlčecí doby
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud se ve své judikatuře konstantně přiklání k závěru, že pro
posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozví o tom, že došlo na jeho úkor k
získání bezdůvodného obohacení a kdo je nabyl. Vyžadována je skutečná
(prokázaná) vědomost oprávněného, jíž ovšem není myšlena znalost právní
kvalifikace, nýbrž toliko skutkových okolností, z nichž lze vznik práva z
bezdůvodného obohacení dovodit. Oprávněný se o rozhodných okolnostech (vzniku
bezdůvodného obohacení a osobě, jež se obohatila) ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. v podstatě dozví tehdy, má-li k dispozici údaje umožňující mu podat žalobu
na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, přičemž není rozhodné, zda měl
možnost dozvědět se je již dříve (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, a ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo
2758/2006, či jeho usnesení ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4545/2010, a ze
dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3833/2014). Počátek běhu subjektivní promlčecí
doby je přitom nutné hodnotit optikou konkrétních okolností každého
jednotlivého případu (srovnej obdobně kupř.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, či jeho usnesení ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5328/2015). V nyní projednávané věci se z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů podává
závěr, že se prvnímu žalovanému dostalo plnění bez právního důvodu, neboť v
řízení nebyl prokázán titul opravňující ho ponechat si vybrané peníze a
následně s nimi nakládat. S ohledem na takto učiněný skutkový závěr, jenž
nemůže podléhat dovolacímu přezkumu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2588/2014), je pak počátek běhu subjektivní promlčecí doby zapotřebí vázat k
momentu, v němž žalobkyně získala ve shora popsaném smyslu vědomost o vzniku
bezdůvodného obohacení i subjektu, jenž se na její úkor obohatil. Z prokázaných
zjištění nalézacích soudů je dále nepochybné, že se žalobkyně o převzetí
sporných částek dovolatelem i jejich výši dozvěděla vždy krátce (v horizontu
hodin) po závodech probíhajících v roce 2008, pročež nemůže obstát závěr
odvolacího soudu, dle nějž započala subjektivní promlčecí doba plynout až v
roce 2009, tedy v momentě, kdy se žalobkyně s prvním žalovaným rozešli v osobní
i pracovní rovině. Odlišné posouzení věci by mohlo připadat v úvahu za předpokladu, existovala-li
by mezi žalobkyní a jejím otcem ujednání (případně i konkludentní povahy)
upravující jejich vzájemné poměry či řešící inkasování, spravování a další
využívání odměn za sportovní úspěchy žalobkyně. Úvaha městského soudu
odvíjející počátek běhu subjektivní promlčecí doby od ukončení spolupráce mezi
žalobkyní a jejím otcem, jenž měl v té době projevit vůli jí požadované peníze
nevydat, sice (stejně jako některé dílčí skutkové závěry nalézacích soudů
týkající se ústních dohod či zavedené praxe) podává náznak dosavadní existence
vzájemného konsensu stran ohledně dispozice s předmětnými financemi, ovšem
odvolací soud k jednoznačnému závěru o trvání popsaného smluvního vztahu mezi
nimi nedospívá. Výslovně totiž na straně 5 napadeného rozsudku uvádí, že v
dotčeném období nelze o trvání jakékoliv dohody mezi danými subjekty uvažovat
především vzhledem k již dříve projevenému nesouhlasu žalobkyně s tím, že
odměny za rok 2008 měly být rozdělovány „jiným způsobem“, jenž však blíže
neobjasnil. Přestože se tedy dobral zřejmého skutkového zjištění o neexistenci
jakéhokoli ujednání mezi účastníky ve vztahu ke sporným odměnám, uzavřel v
rozporu se shora citovanou judikaturou, že subjektivní promlčecí doba počala
běžet po skončení jejich spolupráce, což naproti tomu implikuje zřejmý
předpoklad existující dohody. K dovolatelem namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí se závěrem
jeví vhodným poznamenat, že nedostatky textu rozsudku mající původ v písařských
chybách, či omylu v počtech, jež však zcela zjevně nezapříčiňují
nesrozumitelnost či vnitřní rozpornost daného rozhodnutí a jsou zhojitelné
postupem dle § 164 o. s. ř. (k čemuž zde bylo ostatně přistoupeno
prostřednictvím opravného usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j.
15 Co
270/2015-289), nelze považovat za vady, jež by způsobovaly nepřezkoumatelnost
rozsudku a mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 242
odst. 3 o. s. ř. (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1215/96). S ohledem na rušící charakter našeho rozhodnutí
není třeba zabývat se dále výtkami obdobné povahy mířícími proti výrokům o
náhradě nákladů řízení, neboť o nich bude městským soudem znovu rozhodováno v
rámci dalšího řízení. Při novém projednávání věci se pak odvolací soud
neopomene vypořádat s námitkou případného rozporu rozhodnutí s ustanovením § 13
o. z. či § 213 i § 213a o. s. ř. Vzhledem ke shora uvedenému je tedy zřejmé, že dovolání bylo žalovaným podáno
důvodně, pročež Nejvyšší soud poté, co neshledal splněnými podmínky pro změnu
rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř. (zejména je
zapotřebí upřesnit skutková zjištění ohledně existence tvrzených dohod mezi
účastníky), přistoupil ve smyslu § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. k jeho zrušení v napadeném rozsahu a vrácení věci v této části městskému soudu
k dalšímu řízení, přičemž ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným již byl
spor pravomocně vyřešen. Současně však odmítl návrh dovolatele na přikázání
věci jinému senátu odvolacího soudu ve smyslu § 243e odst. 3 o. s. ř.,
neshledávaje důvody pro tak výjimečný postup, neboť rozsudek odvolacího soudu
nebyl zrušen pro nedodržení závazného právního názoru ve smyslu § 243g odst. 1
o. s. ř. ani pro závažné vady řízení (srovnej obdobně např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3414/2015). Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, ve
spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 12. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda
senátu