28 Cdo 2040/2024-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované U KRÁLOVNY ELIŠKY, a.s., identifikační číslo osoby 269 04 691, se sídlem v Brně, Mendlovo náměstí 959/1b, zastoupené Mgr. Miroslavem Penkou, advokátem se sídlem v Brně, Středova 94/1, o zaplacení 164 868,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 214 C 54/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2024, č. j. 70 Co 126/2023-158, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem I, byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2023, č. j. 214 C 54/2019-131, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 28. 4. 2023, č. j. 214 C 54/2019-138, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 164 868,90 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů vzniklých státu a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek za řízení. Výrokem II bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
2. V meritu bylo soudy rozhodováno o žalobkyní uplatněném nároku na vydání bezdůvodného obohacení (ve formě peněžité náhrady) za užívání pozemků parc. č. 7/2, parc. č. 7/4 a parc. č. 16/2 v katastrálním území Staré Brno ve vlastnictví žalobkyně, které – i jde-li o žalobou vymezené období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017 – podle soudy učiněného zjištění užívala žalovaná (pozemky parc. č. 7/4 a 16/2 jako zastavěné stavbou v jejím vlastnictví, pozemek parc. č. 7/2 coby uzavřené nádvoří před jí v objektu provozovanou vinárnou včetně letní zahrádky) bez toho, že by disponovala titulem k jejich užívání; podle soudy učiněného závěru ani v případě pozemku parc. č. 7/2 nejde o veřejné prostranství. Při zohlednění žalovanou poskytnutého částečného plnění (reflektovaného žalobkyní částečným zpětvzetím žaloby) byla žalobkyni přiznána peněžitá náhrada (z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého protiprávním užitím cizí hodnoty; § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) korespondující hladině obvyklého nájemného za užívání obdobných pozemků v daném místě a čase a za srovnatelných podmínek, jež bylo zjištěno dokazováním, zahrnujícím i expertní dokazování znaleckým posudkem.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva týkající se „statusu veřejného prostranství“ (naplněním jeho znaků v případě jiných než zákonem výslovně vyjmenovaných prostor), již považuje za daných skutkových okolností za otázku v rozhodování dovolacího soudu nevyřešenou. I prostřednictvím jí současně kladených podotázek (vztahujících se zejména k ohraničenosti pozemku a jeho přístupnosti každému bez omezení) kritizuje soudy učiněné posouzení, že pozemek parc. č. 7/2 v katastrálním území Staré Brno (dále i jen jako „předmětný pozemek“ nebo jen „pozemek“) nemá atributy veřejného prostranství (dále namítajíc, že v případě jiného závěru by i žalovaná pozemek – coby veřejné prostranství – užívala v rámci institutu obecného užívání a že i jeho zvláštní užívání mělo by pak i vliv na určení nájemného).
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
8. Dovolání žalované není pro jí předkládanou právní otázku přípustné, neboť vymezením znaků (jiného) veřejného prostranství se vrcholné soudy – dovolací soud nevyjímaje – věnovaly ve své rozhodovací praxi opakovaně. Konkluzím, jichž bylo dosaženo (a na které bude níže poukázáno), se napadené rozhodnutí nepříčí.
9. Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků podle § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), či podle § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je nutné naplnit veškeré jeho znaky (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, nebo jeho usnesení ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2442/2021). Prvním z nich je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. O veřejné prostranství se tak nejedná v případě, kdy obecnému užívání brání faktická překážka; zejména zeď, plot, zátaras či cedule zákazu vstupu, z níž lze dovodit vůli vlastníka, že daný prostor není přístupný každému bez dalšího. Druhým znakem veřejného prostranství, který lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jde především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), o účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či o účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Pokud určitý prostor takový účel plnit nebude, nepůjde o veřejné prostranství (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014). Ohledně demonstrativního výčtu jednotlivých prostor jsoucích veřejným prostranstvím i Ústavní soud zdůraznil, že část věty „a další prostory přístupné bez omezení“ obsažená v ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02).
10. Podle recentní judikatury podmínkou vzniku veřejného prostranství je též souhlas vlastníka pozemku, jenž může být buď výslovný, nebo i jen konkludentní; samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nikoliv však nezbytně pro jeho existenci (jeho další trvání) a váže i právní nástupce vlastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1884/2022, nebo již shora odkazované usnesení sp. zn. 22 Cdo 2442/2021).
11. Jak dovolací soud uvedl ve svém rozsudku ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, způsob užívání veřejného statku vychází z účelového určení veřejného statku. Nejde tedy o užívání libovolné, ale o užívání odpovídající povaze věci a určení statku (tzv. všeobecné užívání). V některých případech je jeho způsob v detailech stanoven zákonnou úpravou (pravidla silničního provozu, obecné užívání lesa v zákoně o lesích), jindy se vychází z povahy věci. K všeobecnému užívání nepotřebuje uživatel žádné povolení; možnost užívat veřejný statek plyne ze zákona nebo eventuálně (není-li takového zákona) z ústavní zásady „vše je dovoleno, co není zákonem zakázáno“ (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, str. 211, Staša, J. Veřejné užívání v Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 7. Vydání. Praha. C. H. Beck, 2009, str. 334 a 335).
12. Pro úplnost lze pak dodat, že za veřejné prostranství nelze pokládat každý pozemek, který veřejnost užívá s ohledem na nepřítomnost technických překážek přístupu na něj. Pozemek, který je veřejností užíván toliko živelně, jejž obec nedestinuje k plnění veřejných účelů a ve vztahu k němuž zůstává vlastníku zachována plná možnost vyloučit třetí osoby z jeho užívání, lze jen stěží kvalifikovat jako veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb. (či § 14b zákona č. 131/2000 Sb.); k tomuto viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014.
13. Při omezených tvrzeních žalované ohledně charakteru pozemku parc. č. 7/2 v katastrálním území Staré Brno jako veřejného prostranství soudy nižších stupňů uzavřely, že daný pozemek není veřejným prostranstvím již s ohledem na to, že nejde o pozemek přístupný každému bez omezení. Jak lze dovodit z výše uvedené rozhodovací praxe, omezení v přístupu (každému) může vyplývat z množiny různých faktických překážek (judikaturou uváděný výčet je charakteru demonstrativního), a není chápáno nezbytně jako fyzické znemožnění vstupu veřejnosti do konkrétního prostoru, což zřetelně plyne z uvádění „cedule zákazu vstupu“ jako prostředku omezení.
Na stranu druhou, není-li přístup k prostoru široké veřejnosti dán, je pojmově vyloučeno, aby se o veřejné prostranství jednalo. Dovolací soud neshledává závěry nižších soudů o omezení přístupu veřejnosti k pozemku (a prostoru, který spoluutváří) za jakkoliv excesivní (jde-li současně o pozemek a prostory, kde je situována provozovna žalované a vstupují-li pak na něj – omezeně – třetí osoby právě v souvislosti s žalovanou poskytovanými službami). K podotázkám žalovanou uváděným lze doplnit tolik, že závěr, zda konkrétní překážka představuje omezení v přístupu k prostoru podle jeho účelového určení, vyplývá z posouzení skutkových okolností.
Sama existence oplocení s uzavíratelnou bránou, jež je (po uzavření) s to zamezit vstupu do prostoru, byť nebývá uzavřena či uzamčena, také může svědčit o okolnosti, že tento prostor není určen k užívání širokou veřejností, neboť je nad ním zachováno právní panství. [Uvedené nevylučuje výjimky, například dětská hřiště, v jejichž případě oplocení s uzavíratelnou brankou obvykle není překážkou přístupnosti, ale naopak prostředkem k realizaci vlastního účelu – vymezením místa pro hru, zajištěním ochrany a pořádku atd.].
V dovolání jsou též opomíjena skutková zjištění, podle nichž na vstupní bráně byly umístěny upoutávky na vinárnu a restauraci, které rovněž svědčí stejnému závěru, tedy že nad prostorem „za branou“ je vykonáváno právní panství (nehledě na okolnost, zda vlastníkovo). Sama skutečnost, že na pozemek vstupovaly další osoby, rovněž není dostatečnou pro závěr, že se jedná o veřejné prostranství (bylo-li nadto zjištěno, že se dělo zejména v souvislosti s žalovanou poskytovanými službami). Užívání pozemku ze strany široké veřejnosti nebylo žalovanou (které by byl závěr o charakteru předmětného pozemku jako veřejného prostranství ku prospěchu) ani tvrzeno, stejně tak jako existence veřejně prospěšného účelu, k němuž dané prostory – mají-li být dle obrany žalované vskutku veřejným prostranstvím – slouží.
14. V dané souvislosti sluší se pak také připomenout, že revize konkrétních odvolacím soudem učiněných skutkových zjištění dovolacímu soudu, jehož kognice je orientována výlučně na otázky právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nepřísluší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), a že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) není pak zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Lze tedy shrnout, že nejde-li v případě předmětného pozemku o veřejné prostranství (jak odvolací soud uzavřel v souladu ze závěry konstantní judikatury), jsou pak nedůvodné i v dovolání dále uvedené námitky, že předmětný pozemek (prostranství) také žalovaná mohla užívat v rámci obecného užívání, nehledě na to, že soudy současně zjištěný způsob užívání pozemku (k podnikání žalované a v jeho rámci poskytovaným službám) se již zřetelně vymyká obecnému užívání veřejného prostranství [a kdy okolnost, že snad disponuje titulem (povolením) ke zvláštnímu užívání veřejného prostranství, zpravidla zpoplatněným, žalovaná ani netvrdí]. Zpochybněno nebylo, že s žalobkyní není žalovaná ani v nájemním poměru (k užívání pozemku nedisponuje ani jiným titulem), což s sebou nese právě závěr o vzniku bezdůvodného obohacení (majetkový prospěch dosahovaný na úkor žalobkyně coby vlastníka pozemku protiprávním užitím cizí hodnoty; § 2991 o. z.).
16. Výše uvedeným je tak odůvodněn závěr o nepřípustnosti podaného dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.), v části směřující proti meritornímu rozhodnutí.
17. Napadá-li pak žalovaná rozsudek odvolacího soudu i v té části výroku I, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího usnesení) potvrzen ve výrocích II – IV, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o povinnosti zaplatit soudního poplatek, jakož i ve výroku II o nákladech odvolacího řízení (uvádí-li výslovně, že rozhodnutí odvolacího soudu je napadeno v jeho celém rozsahu), je přípustnost dovolání proti této části rozhodnutí vyloučena § 238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř.
18. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v sitauci, kdy žalobkyni (k náhradě oprávněné) v dovolacím řízení náklady nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 9. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu