USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, IČ 430 05 314, se sídlem v Praze 2, K Rotundě 100/10, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti žalovaným 1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 36 C 215/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2024, č. j. 26 Co 114/2023-135, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
specifikovaného pozemku (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nevyhověl tak žádání žalobkyně, jež se jako církevní právnická osoba domáhala ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.”), určení vlastnického práva České republiky k pozemku parc. č. 54/4 v katastrálním území Drasty, obci Klecany.
Okresní soud zjistil, že žalobkyně byla v roce 1899 zapsána jako vlastník označené nemovitosti, jež byla rozhodnutím Okresního národního výboru Praha-sever dne 23. 9. 1958, respektive následně vydanou přídělovou listinou, převedena do vlastnictví Státního statku, národního podniku, ředitelství Ďáblice. Na základě smlouvy o bezúplatném převodu majetku ze dne 31. 12. 1997 podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „zákon o velké privatizaci“), je jako vlastník v katastru nemovitostí zapsán druhý žalovaný.
K argumentaci žalobkyně shledal, že k převodu dotčené nemovitosti došlo v rozporu s blokačním ustanovením § 3 zákona o velké privatizaci ve znění účinném do 31. 12. 2012, pročež pokládal zmíněnou smlouvu, jež se týkala i sporného pozemku, za neplatnou. Soud prvního stupně měl však za to, že vlastnické právo k předmětné nemovitosti nabyl druhý žalovaný mimořádným vydržením v režimu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Neshledav na jeho straně nepoctivý úmysl ve smyslu posledně citovaného ustanovení, žalobu zamítl.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2024, č. j. 26 Co 114/2023-135, k odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III změnil, jinak je potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III). Krajský soud považoval rozhodnutí okresního soudu za procesně bezchybné, řízení za bezvadné a provedené dokazování za dostatečné. Zjištěný skutkový stav označil za správný a konstatoval, že tento nedoznal změn ani po doplnění dokazování v odvolacím řízení.
Krajský soud se ztotožnil s úsudkem soudu prvního stupně stran neplatnosti shora zmíněné smlouvy o bezúplatném převodu majetku pro její rozpor s blokačním ustanovením § 3 zákona o velké privatizaci. K námitkám žalobkyně domáhající se zkoumání, zda a od jakého okamžiku byl druhý žalovaný faktickým držitelem pozemku majícím držební vůli, podotkl, že podle rozhodnutí o privatizaci byl předmětem bezúplatného převodu pozemek již sloužící výlučně hlavnímu městu Praze, tedy že sporný pozemek byl již v době zamýšleného převodu druhým žalovaným, případně jeho právním předchůdcem fakticky ovládán.
Z obsahu neplatné smlouvy dovodil, že předmětem převodu měly být taxativně vyjmenované stavby a technologie, včetně kalojemů na daném pozemku. K předání a převzetí předmětu smlouvy pak došlo ve smyslu § 19 zákona o velké privatizaci ke dni účinnosti smlouvy. Krajský soud dodává, že dle jeho mínění se tak stalo nejpozději v den jejího uzavření, tj. 31. 12. 1997, od něhož držel druhý žalovaný dotčený pozemek a choval se jako jeho vlastník. Naproti tomu žalobkyně jako majitelka nejednala a své tvrzené právo uplatnila až v roce 2022.
Poukázal na závěry judikatury, dle nichž dlouhodobá držba nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by měl za to, že držitel užívá jeho pozemek. Uzavíraje, že druhý žalovaný držel daný pozemek pro sebe nejméně 25 let (nerušen jakoukoliv aktivitou ze strany žalobkyně) nikoliv v nepoctivém úmyslu, shledal naplněnými podmínky mimořádného vydržení, pročež rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, přijal-li skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a v potřebě posoudit v rozhodovací praxi doposud neřešenou otázku. Extrémní nesoulad přijatých skutkových konkluzí s dokazováním vidí především v závěru o faktické držbě druhého žalovaného, která nebyla v řízení dokázána. Vycházely-li soudy z naznačeného závěru nemajícího oporu v provedeném dokazování, porušily tím její právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1488/2009 a sp. zn. 21 Cdo 65/2000, jakož i na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16, jeho nález sp. zn. III. ÚS 1604/13 a usnesení sp. zn. III. ÚS 2652/17. Zdůrazňuje k tomu, že ze samotné smlouvy o bezúplatném převodu se nepodává, kdy došlo k předání jejího předmětu, a chybí i jakýkoliv zápis o převzetí privatizovaného majetku ve smyslu § 19 zákona o velké privatizaci, z něhož by bylo lze na ujmutí se faktické držby usuzovat. Z blíže rozebraných důvodů považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a odvolacímu soudu vytýká vadu řízení, nevypořádal-li se s navrženými, avšak neprovedenými důkazy.
4. Za v judikatuře doposud neřešenou otázku označuje relevanci dobré víry držitele a aktivity původního vlastníka pro úsudek o mimořádném vydržení ve smyslu § 1095 o. z. ve sporech podle § 18 zákona č. 428/2012 Sb. Dovolatelka v této souvislosti zdůrazňuje, že se domáhá určení vlastnického práva České republiky, nikoliv svého, pročež pokládá za irelevantní, byla-li ve vztahu k předmětnému pozemku jakkoliv aktivní. Za bezvýznamnou prohlašuje též dobrou víru druhého žalovaného, neboť ta není v případě mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. podstatná. Zohledňoval-li odvolací soud řečené aspekty, příčí se jeho rozhodnutí i citované judikatuře (rozsudkům Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1866/2000 a sp. zn. 22 Cdo 2520/2011). Vzhledem k vylíčenému navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku I.
5. K dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil druhý žalovaný, jenž předně postrádá vymezení jeho přípustnosti, pročež (byť se dále vyjadřuje i k věcné argumentaci dovolatelky) navrhuje jeho odmítnutí. V obdobném duchu se vyjádřila i první žalovaná.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobkyně ovšem za přípustné pokládat nelze.
10. K námitkám dovolatelky ohledně závěru soudů o faktické držbě pozemku druhým žalovaným jeví se nutným připomenout, že se jedná o úsudek skutkový. Nejvyšší soud pak již v řadě svých rozhodnutí upozornil, že skutková zjištění nalézacích soudů v rámci dovolacího řízení revidovat nelze, neboť dovolací soud jakožto instance toliko přezkumná, a nikoliv nalézací je jimi při svém rozhodování vázán (k tomu srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1344/2018, popř. jeho usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2588/2014). Dožaduje- li se tedy žalobkyně přehodnocení náhledu na faktickou držbu pozemku druhým žalovaným, brojí proti skutkovým zjištěním, čímž nemůže přípustnost dovolání založit. Za uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž není možné považovat zpochybňování právního posouzení věci, vychází- li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
11. Řečeného si je ostatně vědoma sama žalobkyně, která se však domnívá, že jde o konkluzi extrémně rozpornou s v řízení provedeným dokazováním. Jejímu mínění ovšem přisvědčit nelze. Naopak závěr zejména odvolacího soudu k uvedenému aspektu je možné mít za přesvědčivý a řádně odůvodněný, vychází-li z listinných důkazů (rozhodnutí o privatizaci, jejímž předmětem byl majetek již tehdy sloužící výlučně hlavnímu městu Praze a jím, respektive jeho právním předchůdcem fakticky ovládaný, dále ze smlouvy ze dne 31.
12. 1997, v níž je sporný pozemek výslovně jmenován, přičemž obsahuje i údaj o tom, že se na něm nachází kalojemy sloužící přilehlé čističce odpadních vod). K žalobkyní namítané vadě řízení spočívající v neprovedení jí navržených důkazů, jíž se dovolací soud ovšem může zabývat toliko v případě již přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř. a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2761/2014, a ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2428/2016), lze nadto připomenout ustálenou rozhodovací praxi, podle níž účastník řízení nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení každého jím navrženého důkazu před soudem.
Soud v intencích ustanovení § 120 odst. 1, věty druhé, o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srovnej § 157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1566/2019). Rovněž v tomto směru je tedy napadené rozhodnutí možné shledat korektním, vysvětlil-li odvolací soud, z jakých důvodů provedení dalších žalobkyní navržených důkazů zamítl (viz body 30 a 31 odůvodnění naříkaného rozsudku).
Z právě vyloženého je zjevné, že se v posuzované kauze odvolací soud od judikatury citované dovolatelkou v části dovolání brojící proti závěru o skutečné držbě pozemku druhým žalovaným neodchýlil.
12. K druhé dovolatelkou artikulované otázce stran podmínek mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. jeví se vhodným poukázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž podmínkou mimořádného vydržení vedle uplynutí dvojnásobně dlouhé vydržecí doby není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; tedy ujal-li se držby v přesvědčení, že nepůsobí nikomu újmu (k tomu viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod č. 15/2023 Sb. rozh. obč.). Odvolací soud tak zcela správně zkoumal dobrou víru druhého žalovaného, měl-li tento předmětný pozemek vydržet, neboť v případě mimořádného vydržení sice není vyžadována poctivá držba (jako je tomu v případě řádného vydržení ve smyslu § 1089 o. z.), leč určitá míra dobré víry ano [k tomu blíže viz BĚLOVSKÝ, P. in SPÁČIL, J., KRÁLÍK, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 377, z judikatury vedle shora citovaného srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, nebo jeho usnesení ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3680/2023]. Nelze tedy přitakat mínění dovolatelky, že by předložená otázka (význam dobré víry držitele pro mimořádné vydržení) nebyla v rozhodovací praxi doposud řešena, či snad, že by odvolací soud uvedený aspekt zohledňoval v rozporu s judikaturou.
13. Táže-li se dále dovolatelka, je-li faktorem ovlivňujícím mimořádné vydržení rovněž její aktivita coby původního vlastníka pozemku a nyní osoby oprávněné ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., lze přisvědčit jejímu názoru, že nedomáhá-li se svého vlastnického práva, nýbrž určení, že vlastníkem je první žalovaná, nejde o situaci totožnou s kauzami vtělenými do rozhodnutí, na něž odkazuje odvolací soud. Naříkané úvahy odvolacího soudu je nicméně zapotřebí chápat spíše jako projev zásady vigilantibus iura scripta sunt, tedy že práva náleží bdělým, a domáhala-li by se žalobkyně svého práva ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. dříve po jeho přijetí, mohla by mimořádnému vydržení vlastnického práva druhým žalovaným zabránit. Závěru odvolacího soudu nelze tedy rozumět tak, že by snad podmínkou mimořádného vydržení byla (ne)aktivita původního vlastníka – zde církevní právnické osoby. Napadené rozhodnutí tudíž na vyřešení předestřené otázky nespočívá, pročež ani skrze ni není možné přípustnost dovolání založit (blíže viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1121/2018, jakož i v něm citovaná rozhodnutí).
14. Spatřuje-li dovolatelka naplnění konkrétního hlediska přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. v tom, že se jedná o řízení podle § 18 zákona č. 428/2012 Sb., nutno poznamenat, že restituční aspekt na východiscích pro posouzení mimořádného vydržení ničeho nemění. V rozebraných úvahách odvolacího soudu pak nelze vidět ani dovolatelkou skrze odkazy na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, a ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, uveřejněný pod č. 45/2003 Sb. rozh. obč., naznačovaný odklon od ustálené rozhodovací praxe.
15. S ohledem na odůvodnění napadeného rozhodnutí i obsáhlou a vyčerpávající formulaci dovolacích námitek sluší se dodat, že rozsudek odvolacího soudu je možné pokládat za přezkoumatelný (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč., nebo jeho usnesení ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1834/2024).
16. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání není možné pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, první žalované byla přiznána paušální částka 300 Kč ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a náklady procesně úspěšného druhého žalovaného, jež mu v dovolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem, pak nelze v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu pokládat za účelné, neboť u statutárních měst lze zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva i zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních okolností vyžadujících zastoupení advokátem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1571/2021, nebo ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, a judikaturu zde odkazovanou), které v dané kauze tvrzeny ani zjištěny nebyly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 1. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu