28 Cdo 2083/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobce Ing. Josefa Holka, IČ 184 91 618, s místem podnikání v Ostravě –
Heřmanicích, Žebrákova 911/7, zastoupeného Mgr. Ivem Tichovským, advokátem se
sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti žalovanému
statutárnímu městu Ostrava – městskému obvodu Moravská Ostrava a Přívoz se
sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Prokešovo náměstí 8, zastoupenému JUDr.
Hanou Sayehovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská
třída 49, o zaplacení 1.688.898,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Ostravě pod sp. zn. 80 C 8/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2012, č. j. 15 Co 703/2012-716, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám JUDr. Hany
Sayehové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady
dovolacího řízení ve výši 15.360,- Kč.
Žalobce se po žalovaném domáhá zaplacení částky 1.688.898,- Kč s příslušenstvím
s odůvodněním, že s ním dne 19. října 1992 uzavřel smlouvu o dílo, v níž se
zavázal (jako zhotovitel) provést pro něj dílo v souladu s projektovou
dokumentací. Cena díla byla dohodnuta v cenové úrovni roku 1992 ve výši
10.800.000,- Kč (bez DPH). Jelikož dílo mělo být odevzdáno v prosinci 1993,
měly být do dohodnuté ceny promítnuty platební změny v roce 1993. V důsledku
prodlení žalovaného však došlo k dokončení díla až v roce 1994, což se
projevilo v konečné ceně díla, která byla oproti sjednané ceně vyšší o
2.620.997,- Kč. Žalobce se však domáhá zaplacení toliko částky 1.688.898,- Kč. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. prosince 2011, č. j. 80 C 8/99-657,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1.688.898,- Kč se
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o nákladech státu (výrok
II.) i účastníků (výrok III.). Účastníky uzavřenou smlouvu o dílo č. 011092/06
ze dne 19. října 1992, na jejímž základě žalobce (jako zhotovitel) provedl dílo
(přístavbu budovy Základní školy Gebauerova v Ostravě, včetně nezbytných úprav
hlavní budovy školy a přilehlých prostor), soud hodnotil jako neplatnou, neboť
v ní chybí vymezení předmětu díla (§ 536 obch. zák.). Jelikož si účastníci
podle této neplatné smlouvy již plnili, posoudil soud žalobcem uplatněný nárok
jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák., které
představuje rozdíl mezi hodnotou budovy před její adaptací a po ní. Znaleckým
posudkem byla cena díla určena částkou 14.042.007,- Kč (nejnižší náklady, které
by objednatel musel vynaložit na zhotovení stejného díla), od níž soud odečetl
jednak částku 11.656.494,- Kč, kterou již žalovaný žalobci zaplatil, a jednak
částku 122.262,97 Kč za fakturované avšak neprokázané práce (konkrétně jejich
provedení žalobcem). Z výsledné částky (2.263.250,10 Kč) pak soud žalobci
přiznal částku 1.688.898,- Kč, jejíhož zaplacení se žalobou domáhal (§ 153
odst. 2 o. s. ř.). Obranu žalovaného, tkvící v námitce započtení jeho tvrzených
pohledávek vůči žalobci, soud neakceptoval a neshledal ji důvodnou. K další jím
vznesené námitce neshledal soud právo na vydání bezdůvodného obohacení
promlčeným s odůvodněním, že byť se v posuzované věci jedná o obchodně
závazkový vztah, a v takovém případě je promlčecí doba čtyřletá (§ 397 obch. zák.), není možné k vznesené námitce promlčení přihlédnout, neboť se zde
uplatní ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., tj. za situace, v níž žalovaný
poskytnuté plnění nemůže žalobci vrátit, nemůže ani jeden z účastníků vznést
námitku promlčení. Soud neměl právo na vydání bezdůvodného obohacení za
promlčené rovněž proto, že podle něj není rozhodující datum uvedené jako
předání díla (tj. den 18. května 1994), jelikož žalobce v tento den neprojevil
vůli dílo předat a práce na díle (spolu s odstraňováním vad díla) probíhaly
ještě v září 1994 (žaloba byla podána dne 2. června 1998). K odvolání obou účastníků přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v
Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 18. prosince 2012, č. j.
15 Co 703/2012-716,
změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 1.688.898,- Kč s příslušenstvím
zamítl, rozhodl o nákladech řízení státu i účastníků (to vše výrokem I.) a
rozhodl rovněž o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uzavřená smlouva o dílo, na
jejímž základě došlo účastníky k vzájemnému plnění, je absolutně neplatná, a
žalobce tak uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák. K odlišnému závěru však odvolací soud dospěl v otázce promlčení
uplatněného práva. Počátek běhu promlčecí doby pro vydání plnění uskutečněného
podle neplatné smlouvy se podle něj řídí ustanovením § 394 odst. 2 obch. zák.,
a z tohoto hlediska je pro projednávanou věc rozhodující, kdy žalobce svými
úkony dal najevo, že dílo dokončil, resp. kdy se rozhodl je předat žalovanému,
přičemž z výsledků dokazování se podává, že k předání díla došlo dne 18. května
1994 podepsáním zápisu o odevzdání a převzetí stavby. Není přitom rozhodné, zda
dílo bylo v tomto okamžiku bez vad. Od zmíněného dne pak počala běžet čtyřletá
promlčecí doba (§ 397 obch. zák.), která uběhla dne 18. května 1998, avšak
žaloba byla u soudu podána až dne 2. června 1998, tj. po jejím marném uplynutí. Právo na vydání bezdůvodného obohacení je proto promlčené a ustanovení § 107
odst. 3 obč. zák. se v posuzované věci neuplatní, neboť nejde o situaci, která
by některému z účastníků bránila vznést námitku promlčení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co
do důvodů má (podle obsahu podání) za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Především tvrdí, že v
projednávané věci je na místě aplikovat ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák.,
jelikož proti sobě stojí na jedné straně nepromlčitelné vlastnické právo (ke
zhotovenému dílu) a na druhé straně promlčitelné právo na peněžité plnění (na
zaplacení ceny díla). Na podporu tohoto závěru odkazuje na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3677/2009. Pro případ, že by zmíněná
argumentace nebyla shledána důvodnou, podpůrně namítá, že odvolací soud
nesprávně určil počátek běhu promlčecí doby, protože závěr, že promlčecí doba k
uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení v projednávané věci počíná
běžet dnem, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo, není správný, a to s odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1245/2005. Tvrdí, že pokud
žalovaného vyzval k plnění (konečnou fakturou) na konci měsíce července 1994,
nemohla promlčecí doba začít běžet již v květnu 1994, jak nesprávně dovozuje
odvolací soud. V neposlední řadě zpochybňuje i závěr odvolacího soudu, že k
předání díla došlo již dne 18. května 1994, a ztotožňuje se s názorem soudu
prvního stupně, že tento den rozhodně neprojevil vůli dílo předat, jelikož
nebylo v uvedený den dokončeno, bez vad a způsobilé k užívání. Současně
poukazuje na to, že ještě v září 1994 byly na díle prováděny práce, které
nebyly jen odstraňováním vad, nýbrž také jeho zhotovováním. S ohledem na shora
uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě v
celém rozsahu vyhověl. Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl,
aby Nejvyšší soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1, věty první, o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné. Vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží dovolací soud z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním
– zabýval tím, zda jsou naplněny dovolatelem uplatněné dovolací důvody, tedy
prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem a zvážení, zda
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování.
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle nepřiléhavého právního předpisu, nebo správně vybraný
právní předpis chybně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z
účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle § 394 odst. 2 obch. zák. u práva na vrácení plnění uskutečněného podle
neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo. Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí
promlčecí doba čtyři roky. Podle § 107 odst. 3 obč. zák. jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy
povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce
promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat. Po právní stránce je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že žalobce
vůči žalovanému uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo
plněním z neplatné smlouvy (§ 457 obč. zák.), právo je však promlčené, neboť
čtyřletá promlčecí doba počala běžet okamžikem, kdy žalobce dílo žalovanému
předal (§ 394 odst. 2 obch. zák.), a uběhla před podáním žaloby (§ 394 obch. zák.), přičemž v posuzované věci nelze aplikovat ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. Nejvyšší soud již ve své dřívější judikatuře dovodil, že v případě nároku,
který vychází z obchodně závazkového vztahu, na vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého přijetím plnění z neplatné smlouvy, dává odpověď na otázku, kdy
počíná běžet promlčecí doba ve vztahu k takovému plnění, ustanovení § 394 odst. 2 obch. zák. a otázku délky promlčecí doby zodpovídá ustanovení § 397 obch. zák. (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. května
2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 105, ročník 2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna
2013, sp. zn. 23 Cdo 3041/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna
2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 16, ročník 2005). Právě řečeným ovšem není vyloučena možnost
aplikace ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., neboť tento případ obchodní
zákoník neupravuje (nejde totiž o otázku běhu či délky promlčecí doby), a proto
se použije ustanovení předpisu obecného (občanského zákoníku). Domáhá-li se proto žalobce toho, aby v projednávané věci bylo aplikováno
ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., je vhodné nejprve uvést, že citované
ustanovení míří pouze na případy synallagmatických závazků, kdy na jedné straně
stojí právo, které se promlčuje, a na druhé straně právo nepromlčitelné, tedy
především na případy, v nichž oproti sobě stojí právo na vydání peněžitého
plnění vůči vlastnickému právu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. srpna 2007, sp. zn. 33 Odo 791/2005). Podle ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. přitom musí být vydáno vše, co bylo
nabyto bezdůvodným obohacením.
Není-li to dobře možné, zejména proto, že
obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Při
úvaze, zda je možné vydání toho, co bylo neoprávněně získáno, je třeba
přihlížet ke všem důsledkům tohoto navrácení v předešlý stav, a to zejména z
hlediska hospodárnosti, aby totiž k němu nedocházelo za cenu znehodnocení nebo
dokonce zničení věcí, jež by jinak mohly sloužit svému účelu tam, kde jsou
umístěny (zabudovány), a aby také nedocházelo i k dalším nákladům, jež by bylo
třeba vynaložit na demontáž vracených věcí (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 25. dubna 1975, sp. zn. 2 Cz 8/75, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30, ročník 1977). V projednávané věci
je zřejmé, že vrácení plnění poskytnutého žalobcem dobře možné není. Dílo se
stalo součástí nemovitosti a nelze je bez dalšího odstranit, aniž by se
nemovitost znehodnotila. Navíc by si odstranění díla zjevně vyžádalo značné
dodatečné náklady. Plnění poskytnuté žalobcem přitom spočívalo ve výkonech
(např. montáž). S ohledem na právě uvedené proto nelze než uzavřít, že za
plnění poskytnuté žalobcem musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Takovýto závěr
je pak v souladu i s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává,
že shora citované ustanovení je v případě neplatné smlouvy o dílo třeba
vykládat tak, že rozsah obohacení na straně objednatele spočívá ve výkonech
provedených zhotovitelem, za něž mu je povinen objednatel poskytnout peněžní
náhradu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2008, sp. zn. 26
Odo 1790/2006). Z právě uvedeného (jakož i ze samotné žaloby) je zřejmé, že žalobce (jako
zhotovitel díla) se může domáhat (a také domáhá) toliko vydání peněžité náhrady
(a nikoli vlastnického práva), a rovněž žalovaný se může po žalobci domáhat
vydání jen a pouze peněžitého plnění, které mu na základně neplatné smlouvy již
poskytl (v podobě zaplacené částky za dílo), přičemž obě práva se promlčují. V
projednávané věci tedy proti sobě stojí dvě promlčitelná práva na peněžitá
plnění, a proto zde ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. aplikovat nelze
(přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2003, sp. zn. 33 Odo 773/2002). Dovolává-li se žalobce závěrů z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna
2010, sp. zn. 28 Cdo 3677/2009, je nutné na tomto místě uvést, že ty nelze při
řešení otázky aplikace ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. v nyní projednávané
věci použít, neboť uvedené rozhodnutí řešilo promlčení práva u absolutně
neplatné smlouvy o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu (tj. situaci, v níž žalobce – domnělý kupující – nemohl namítat promlčení
vlastnického práva). Z výše uvedeného se pak rovněž podává, že argumentace žalobce, který počátek
běhu promlčecí doby spojuje s výzvou k plnění (konečná faktura z měsíce
července 1994) ve smyslu ustanovení § 340 obch.
zák., není přiléhavá a
správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nemůže, jelikož počátek běhu
promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím
plnění z neplatné smlouvy v případě obchodně závazkového vztahu se řídí
ustanovením § 394 odst. 2 obch. zák. (k tomu viz judikatura citovaná výše). Dovolává-li se žalobce ve vztahu k této své argumentaci závěrů z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2009, sp. zn. 32 Cdo 4746/2008, nelze
přehlédnout, že tyto na nyní projednávanou věc nedopadají, neboť citované
rozhodnutí řeší otázku počátku běhu promlčecí doby podle § 391 odst. 1 obch. zák., přičemž stanovení počátku běhu promlčecí doby podle tohoto ustanovení má
obecnou povahu a platí podpůrně jen v případě, že obchodní zákoník nestanoví
pro počátek běhu promlčecí doby pro jednotlivé skupiny práv něco jiného, což je
právě případ nyní posuzované věci, v němž ustanovení § 394 odst. 2 obch. zák. stanoví odlišný počátek běhu promlčecí doby pro práva na vrácení plnění
uskutečněného podle neplatné smlouvy. Současně lze dodat, že ani závěry z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 32 Odo 1245/2005, se v
nyní projednávané věci neprosadí, neboť citované rozhodnutí je založeno na
řešení otázky určení výše bezdůvodného obohacení (jako peněžité náhrady
odpovídající nejnižším nákladům, které by v daném místě a čase musely být
vynaloženy na dosažení stejného plnění) vzniklého plněním bez právního důvodu
(§ 451 odst. 1 obč. zák.), což je opět případ odlišný od dané věci. Zpochybňuje-li žalobce závěry odvolacího soudu, že k předání díla došlo dne 18. května 1994, uplatňuje tím dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.,
přičemž za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je
třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř.,
protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků,
které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti je
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002). Těmito vadami však rozsudek odvolacího soudu s přihlédnutím k ustanovení § 242
odst. 3, věty první, o. s. ř. rozhodně netrpí. Soud se totiž soustředil na
nalézání rozhodujících skutečností z hlediska aplikované právní normy. Při
objasňování vážícím se k okamžiku předání díla vzal v úvahu pouze skutečnosti
vyplývající z provedených důkazů, z nichž žádný nepominul, při jejich hodnocení
postupoval způsobem předepsaným ustanovením § 132 o. s. ř. a přihlédl ke všemu,
co za řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Tvrzený dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
tedy rovněž naplněn není. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (jejich
obsahového vymezení) správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo
a Nejvyšší soud nezjistil ani jiné vady, k nimž u přípustného dovolání přihlíží
z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2,
část věty před středníkem, o. s. ř.). Podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před
středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. má žalovaný vůči žalobci, jehož dovolání
bylo zamítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení
sestávajících z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen
– „advokátní tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu
protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 1.688.898,- Kč (§
8 odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 15.060,- Kč (§ 7 bod 6 advokátního
tarifu), a paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§ 13
odst. 3 advokátního tarifu). Nejvyšší soud proto žalobci uložil, aby žalovanému
nahradil náklady dovolacího řízení v celkové výši 15.360,- Kč. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. října 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu