28 Cdo 2160/2024-2093
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) B.-A. K., a b) P. G., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 194/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. února 2024, č. j. 5 Co 920/2023-2040, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jiřího Hartmanna.
1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) výše označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 4. 2023, č. j. 25 C 194/2019-1974, ve výrocích I a III, jimiž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc.
č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k .ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc.
č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, a parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud při posuzování dostatečnosti aktivity oprávněných osob při uspokojování restitučního nároku ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „zákon o půdě“), potažmo liknavosti a svévole žalované, odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015. Zdůrazňovala přitom, že žalobci neprojevili potřebné úsilí a zájem o zisk náhradních pozemků zákonnou cestou (prostřednictvím veřejné nabídky pozemků). Kladla rovněž otázku vhodnosti převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY v situaci, kdy se jejich vydání domáhají i jiné oprávněné osoby. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2121/2022.
3. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je při posuzování aktivity oprávněné osoby, potažmo liknavosti a svévole žalované, při uspokojování restitučního nároku na náhradní pozemek v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „ zákon o půdě“), ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující). Nevhodnost pozemku k vydání oprávněné osobě jako pozemku náhradního nepůsobí pak sama o sobě skutečnost, že je předmětem i jiného, prozatím neskončeného, řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018), ani skutečnost, že byl zařazen do veřejné nabídky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 686/2019, či ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 267/2023).
6. Judikatura dovolacího soudu přitom dovozuje, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
7. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
8. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobců zjištěným skutkovým okolnostem věci nepřiměřené očividně nejsou. Odvolací soud, přihlašuje se k závěrům vyjádřeným již ve svém rozsudku ze dne 4. 3. 2022, č. j. 5 Co 1113/2021-978, a rozsudku soudu prvního stupně ze dne 17. 8. 2021, č. j. 25 C 194/2019-835, vystavěl totiž konkluze o liknavém a svévolném postupu dovolatelky na zjištění, že do současné doby nebyl uspokojen restituční nároku žalobců, jenž byl jejich právním předchůdcem uplatněn již v roce 1992 (při posuzování liknavosti žalované jest vždy zohlednit též délku řízení před pozemkovým úřadem – srov. k tomu kupř. odůvodnění již výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, v němž je taktéž akcentována délka řízení před pozemkovým úřadem, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1587/2020, a ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2760/2020) a jehož uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. § 11a zákona o půdě) dovolatelka (resp. její právní předchůdce – Pozemkový fond ČR) bez relevantního důvodu ztěžovala zejména jeho nesprávným oceněním (nárok za nevydané pozemky v k. ú. XY byl od počátku nesprávně evidován ve výši odpovídající desítkám tisíc Kč, zatímco jeho skutečná hodnota dle znaleckého dokazování koresponduje částce okolo 4 500 000 Kč); k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srov. např. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016.
9. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pak v případě konkurence práv více oprávněných osob domáhajících se vydání téhož náhradního pozemku jest vždy komplexně hodnotit, které z oprávněných osob k uspokojení svého restitučního nároku vydáním požadovaného náhradního pozemku svědčí „lepší“ právo; významným přitom může být zejména okamžik zahájení soudního řízení tím kterým z oprávněných, hospodářský význam požadovaného náhradního pozemku pro jednotlivé žadatele, výše jejich dosud neuspokojených restitučních nároků, doba, po niž jejich nároky zůstávají neuspokojeny, míra jejich aktivity ve veřejných nabídkách apod.; nelze vyloučit ani reálné rozdělení požadovaného náhradního pozemku mezi konkurenty (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2416/2020, ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2910/2020, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 553/2021, ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3314/2021, a ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021).
10. Pro dovoláním obsahově vymezenou otázku týkající se posouzení priority konkurujících si náhradových žalob různých oprávněných osob k týmž pozemkům však dovolání přípustné není a v daném směru nelze identifikovat rozpor napadeného rozsudku s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže relevantní skutečnosti v daném směru nebyly v řízení procesně korektním způsobem uplatněny a ani jinak v něm nevyšly najevo (konkretizace konkurenčního počínání dalších oprávněných osob k pozemkům parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY až za dovolacího řízení představuje pak uplatnění nových skutečností v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř.; viz k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021) a odvolací soud tak danou otázku s přihlédnutím k nyní namítaným okolnostem v rámci hmotněprávního posouzení věci neřešil a řešit ani nemohl (viz bod 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
11. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
13. Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatelky na odklad právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům žalobců, kteří podali v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), celkem ve výši 3 400 Kč.
15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 10. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu