28 Cdo 2166/2025-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Janem Štanglem, advokátem se sídlem ve Vysokém Mýtě, Bří Škorpilů 44, proti žalované D. P., zastoupené Mgr. Blankou Vančurovou, advokátkou se sídlem v Přelouči, Hradecká 1383, o zaplacení částky 3 093 281 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 C 28/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2025, č. j. 13 Co 8/2025-115, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2025, č. j. 13 Co 8/2025-115, se mění takto: Usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 10. 2024, č. j. 2 C 28/2024-81, se mění tak, že řízení se nezastavuje.
1. Podanou žalobou se žalobce domáhá zaplacení částky 3 093 281 Kč jako bezdůvodného obohacení na podkladě tvrzení, že tato částka představuje jím vynaložené investice do specifikovaných nemovitostí (náklady na stavbu rodinného domu, studny a venkovní úpravy), jež měli účastníci řízení původně v podílovém spoluvlastnictví a v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k těmto nemovitostem (vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 125/2020) o těchto nákladech – ač k nim bylo vedeno důkazní řízení – nebylo meritorně rozhodnuto.
2. Okresní soud v Třebíči (soud prvního stupně) usnesením ze dne 16. 10.
2024, č. j. 2 C 28/2024-81, zastavil řízení (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobci (výrok III).
3. K žalobcem podanému odvolání Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 3. 2025, č. j. 13 Co 8/2025-115, usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a III (výrok I), změnil ve výroku II o náhradě nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
4. Odvolací soud vzal za správný soudem prvního stupně učiněný závěr, že projednání dané věci – v ní uplatněného nároku na náhradu investic do nemovitosti, jež byly dříve v podílovém spoluvlastnictví účastníků – brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“). Konstatoval, že okolnostmi o investicích do nemovitostí účastníků se soud zabýval již v předchozím řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedeném mezi totožnými účastníky (tehdy v opačném procesním postavení), jež bylo skončeno meritorním rozhodnutím – rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 6. 2022, č. j. 11 C 125/2020-650, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 22. 2. 2023, č. j. 27 Co 290/2022-713, jež dne 27. 3. 2023 nabylo právní moci. V něm soudy současně dospěly k závěru, že podíl účastníků na vybudování rodinného domu a souvisejících úpravách nemovitostí byl totožný a že nebyl dán důvod pro vybočení z parity spoluvlastnických podílů. Na závěru, že v přítomném řízení je dána překážka věci rozhodnuté, podle obou soudů nic nemění ani to, že o tvrzených investicích do nemovitostí (které soudy v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nadto neměly za prokázané) nebylo rozhodnuto samostatným výrokem, tedy že se procesní neúspěch žalobce v předchozím řízení (v němž vystupoval v pozici žalovaného), jde-li o současně vnesený požadavek na náhradu investic, neprojevil zamítavým výrokem.
5. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce (dále i jen „dovolatel“) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné považuje dovolatel posouzení otázky, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), tedy jde-li v přítomné věci o tutéž věc, o níž již bylo dříve pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 125/2020, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Namítá, že v dříve skončeném řízení uplatňoval (v procesní pozici žalovaného) nárok na možné zohlednění vynaložených prostředků v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví, zatímco v přítomné věci uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení po jeho zrušení. Argumentuje, že bezdůvodné obohacení z titulu zhodnocení nemovité věci bývalým spoluvlastníkem vzniká až ke dni zániku spoluvlastnictví a nárok na vydání bezdůvodného obohacení není vyloučen ani po vypořádání podílového spoluvlastnictví. S odkazem na „28 Cdo 1281/2010“ současně namítá, že „pokud soud o nároku nerozhodne výsudkem, není dána překážka rei iudicatae“. K tomu namítá, že neprojednání věci (o níž nebylo výrokově rozhodnuto) porušuje jeho právo na spravedlivý proces. Navrhuje zrušení napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření a navrhla jeho odmítnutí.
7. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
8. Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
9. Dovolání (posuzované potud především z obsahového hlediska) je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro ně jinak neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř.), neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky procesního práva – posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté – při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Po přezkoumání napadeného usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v hranicích otázky, pro jejíž řešení je přípustné dovolání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
11. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
12. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
13. Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
14. Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
15. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), jakožto neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení, nastává, má-li být v novém řízení projednána stejná věc (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3804/2015). O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn – ze stejného skutku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2503/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3378/2021, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 303/2021).
16. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně – např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3185/2024, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 445/2006 – ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 5. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3109/07, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 26 Cdo 932/2020, či dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2058/2022).
17. Pro posouzení otázky, zda je řízení zatíženo překážkou věci rozsouzené, je pak v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu zásadní zjištění předmětu rozhodnutí, a nikoliv předmětu řízení. Vznikne-li nesoulad mezi předmětem řízení a předmětem rozhodnutí, a to ať již zákonem předvídaným způsobem (tedy postupem podle § 153 odst. 2 o. s. ř.) či naopak v důsledku procesního pochybení soudu, má tento nesoulad vliv i na posouzení překážky věci rozsouzené, která vzniká vždy v rozsahu předmětu rozhodnutí, nikoliv v rozsahu předmětu řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1247/2020, nebo ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 153/2016, v odborné literatuře např. STEINER, V. In HANDL, V. a kol. Občanský soudní řád – komentář. Praha: Panorama, 1985, s. 708).
18. V rozsudku ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016, uveřejněném pod číslem 40/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud některý z účastníků řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (§ 1143 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; dále jen „o. z.“) řádně uplatní nárok na tzv. širší vypořádání (§ 1148 odst. 1 o. z.), nelze o vzájemných platebních povinnostech účastníků rozhodnout jediným výrokem a provést započtení proti budoucímu nároku na zaplacení vyrovnávacího podílu. Nejvyšší soud zde také vyslovil, že účastníkům nic nebrání, aby v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví uplatnili i vzájemné nároky, vyplývající ze širšího vypořádání; také jim nic nebrání, aby u soudu uplatnili jiné vzájemné nároky. Z procesního hlediska půjde o objektivní kumulaci návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a návrhu na širší vypořádání. Výrok rozsudku, jímž soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhoduje o investicích, není z hlediska právní moci závislý na výrocích o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a naopak (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 766/2009).
19. V rozhodovací praxi dovolacího soudu bylo také vysloveno, že i když soud v původním řízení opomenul rozhodnout o části předmětu řízení a není již možno rozhodnout o doplnění o část předmětu řízení postupem podle § 166 odst. 2 věty první o. s. ř., je původní řízení pravomocně skončeno (již neprobíhá). Je-li poté na základě nové žaloby zahájeno řízení, jehož předmět je totožný s částí předmětu původního řízení, o které nebylo rozhodnuto, nejde o situaci dvou současně probíhajících řízení o stejné věci, neboť probíhá již pouze řízení jediné. Podání nové žaloby o této části předmětu řízení tudíž nemůže bránit ani překážka věci rozsouzené, ani překážka věci zahájené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3339/2023, či obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1441/20).
20. Závěr odvolacího soudu, že v přítomné věci je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť o uplatněném nároku žalobce na vypořádání specifikovaných investic bylo již pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 125/2020, přičemž na tom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že se procesní neúspěch žalobce v odkazovaném řízení neprojevil zamítavým výrokem ve věci samé a i v případě nesprávného právního posouzení (včetně chybějícího výroku rozhodnutí) by překážka věci rozhodnuté byla dána, ve světle výše rekapitulovaných závěrů rozhodovací praxe
dovolacího soudu neobstojí a jeho právní posouzení tak nelze než shledat nesprávným (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 21. Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž by se jakkoliv vyjadřoval k podané žalobě po stránce věcné, napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, jak uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí. 22. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť nejde o rozhodnutí, kterým se řízení končí (§ 151 odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s § 243b o. s. ř.). 23. Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 1. 2026
Mgr. Petr Kraus předseda senátu