USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně G. A., zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalovanému P. L., zastoupenému JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, o zaplacení částky 9.398.892 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 357/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2025, č. j. 28 Co 495/2024-545, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 8. 2024, č. j. 9 C 357/2019-462, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 9.398.892 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 9.398.892 Kč od 6. 2. 2019 do zaplacení (výrok I), co do částky 6.647.358 Kč se specifikovaným příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 198.788,20 Kč (výrok III) a dále žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 soudní poplatek ve výši 14.000 Kč (výrok IV).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného proti výrokům I a III rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, č. j. 28 Co 495/2024-545, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 133.239,60 Kč (výrok II).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci řízení, jejichž manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 30. 10. 2008, uzavřeli dne 24. 3. 2005 smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů (dále „předmětná smlouva“), na jejímž základě se žalobkyně stala výlučným vlastníkem nemovitostí dosud náležejících do společného jmění manželů, a to mimo jiné pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, vše v katastrálním území XY (dále „předmětné nemovitosti“).
Předmětné nemovitosti byly prodány v exekuční dražbě a výtěžek z dražby byl dne 26. 5. 2017 vyplacen soudnímu exekutorovi na náhradu nákladů exekuce v částce 2.123.642 Kč, oprávněné obchodní společnosti PON Praha a. s. v částce 7.729.000 Kč k uspokojení výlučného (deliktního) závazku žalovaného vůči této společnosti, jenž vznikl v důsledku jeho trestné činnosti v roce 2004, a dále téže společnosti coby přihlášenému věřiteli v částce 6.647.358 Kč taktéž k uspokojení pohledávky za žalovaným. Soudy nižších stupňů konstatovaly, že i v případě, pokud účelem předmětné smlouvy bylo poškození práv věřitele, nejedná se o smlouvu absolutně neplatnou dle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“ nebo „zákon č. 40/1964 Sb.“), nýbrž o smlouvu relativně neúčinnou dle ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. Dospěly tak k závěru, že co do částky 9.852.642 Kč (respektive 9.398.892 Kč po provedeném započtení pohledávek) se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil ve smyslu ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.
z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“), neboť žalobkyně prostřednictvím zpeněžení svého výlučného majetku, který byl pro účely exekuce považován za majetek patřící do společného jmění manželů, plnila výlučný dluh žalovaného, který měl po právu plnit sám. Ohledně částky 6.647.358 Kč pokládal soud prvního stupně žalobu za neopodstatněnou pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného, jelikož v tomto rozsahu byl výtěžek z exekuční dražby použit na úhradu výlučného dluhu žalovaného, který vznikl až po zániku manželství účastníků řízení, a tudíž k jeho úhradě nemůže být exekučně postižen výlučný majetek žalobkyně.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě pro existenci právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Namítá, že předmětná smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy z důvodu úmyslného zkrácení věřitelů. Odvolací soud měl dle mínění dovolatele zohlednit, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1242/2023 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), nelze dovodit soulad úmyslného zkrácení věřitelů prostřednictvím smlouvy o zúžení společného jmění manželů s dobrými mravy, neboť dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022, rozpor konkrétní smlouvy s dobrými mravy vždy vede k její absolutní neplatnosti. Žádá proto, aby byl spor předložen velkému senátu Nejvyššího soudu postupem předjímaným v ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) – dále „zákon č. 6/2002 Sb.“. Dále spatřuje absolutní neplatnost předmětné smlouvy v jejím rozporu s dobrými mravy v důsledku neúměrného zkrácení žalovaného. Uvádí, že všechna aktiva nabyla podle předmětné smlouvy bez náhrady žalobkyně, což s ohledem na účel této smlouvy (úmyslné zkrácení věřitelů a kořistění žalobkyně) vede k hrubému nepoměru vzájemných plnění, a tudíž je takové jednání nemravné a současně absolutně neplatné. Odvolacímu soudu také vytýká, že neposuzoval, zda relativní neúčinnost a absolutní neplatnost předmětné smlouvy byla založena stejným důvodem, a nezvažoval neplatnost předmětné smlouvy ex officio v plném rozsahu možných důvodů její absolutní neplatnosti. Zdůrazňuje přitom, že se odvolací soud nezabýval případnou absolutní neplatností předmětné smlouvy z důvodu lichvy ani jejím potenciálním rozporem s veřejným pořádkem, přičemž má za to, že odvolací soud měl v této souvislosti na zjištěný skutkový stav aplikovat ustanovení § 1 odst. 2 o. z. ve spojení s ustanovením § 3030 o. z. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil.
5. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalovaného není pro žádnou z jím vymezených právních otázek přípustné.
9. Jelikož k uzavření předmětné smlouvy došlo před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této smlouvy podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. – viz § 3028 odst. 1, 2 o. z.
10. Podle ustanovení § 143a odst. 1 obč. zák. manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.
11. Podle ustanovení § 150 odst. 1 obč. zák. dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Podle ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena.
12. Podle ustanovení § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
13. Nejvyšší soud se k povaze právních úkonů, kterými dochází ke zkrácení věřitele, v poměrech dohody o vypořádání (respektive o zúžení) společného jmění manželů, na kterou dopadá zvláštní právní úprava obsažená v ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák., několikrát vyjádřil, zejména v rozsudku ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 919/2011, dále pak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 215/2021, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1242/2023, a na něj navazujícím usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 926/2025. Zmíněná rozhodnutí ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1242/2023 a sp. zn. 22 Cdo 926/2025 přitom byla vydána v odlišných kauzách týchž účastníků, pročež účastníci mohou legitimně očekávat, že daná, opětovně nastolená předběžná otázka, bude posouzena stejně; k tomu srovnej ustanovení § 13 o. z. a dále přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018, či nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04, jež jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz.
14. Již v rozsudku ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, Nejvyšší soud dovodil, že „zásah do práv věřitelů učiněný dohodou o vypořádání společného jmění manželů nezpůsobuje neplatnost, nýbrž tzv. relativní bezúčinnost této dohody; znamená to, že dohoda sledované právní následky vyvolá, avšak ve vztahu k osobám, v jejichž prospěch byla bezúčinnost nastolena, se na dohodu hledí tak, jako kdyby její právní účinky nenastaly. Tato neúčinnost nastává přímo ze zákona, proto ji lze uplatnit i námitkou ve sporu.“
15. V uvedeném rozhodnutí dospěl dovolací soud k tomuto závěru na základě argumentace, podle níž „ustanovení § 150 obč. zák. představuje – vedle ustanovení § 143a odst. 4 obč. zák., které se týká smluv o rozšíření nebo zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů a smluv o vyhrazení vzniku společného jmění manželů ke dni zániku manželství – ochranu věřitelů, do jejichž práva na uspokojení pohledávek proti jednomu z manželů jako dlužníku nesmí dohoda o vypořádání společného jmění manželů zasáhnout. Dohoda o vypořádání společného jmění manželů se ve smyslu ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. dotýká práva věřitele tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v jejím důsledku věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli – nebýt takové dohody – by se z majetku dlužníka uspokojil.“
16. V rozsudku ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 919/2011, k tomu Nejvyšší soud dále uvedl, že „není pochyb o tom, že zásah do práv věřitelů ve smyslu ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. nezpůsobuje neplatnost, nýbrž tzv. relativní bezúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů; znamená to, že v právních vztazích obecně dohoda sledované právní následky vyvolala, avšak ve vztahu k osobám, v jejichž prospěch byla bezúčinnost nastolena, se na dohodu hledí tak, jako kdyby její právní účinky nenastaly.“
17. Ke shora uvedeným závěrům se shodně dovolací soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4817/2009, v usnesení ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 29 Cdo 270/2009, či v rozsudku ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3215/2009. Závěry o relativní neúčinnosti takového právního úkonu (dohody o vypořádání společného jmění manželů) jsou pak bez pochybností sdíleny i odbornou literaturou (k tomu srovnej ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1007; DVOŘÁK, Jan, SPÁČIL, Jiří. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 3. vydání, str. 208). V posledně jmenovaném díle se přednost relativní neúčinnosti před absolutní neplatností (měla-li být založena stejným důvodem, pro který nastává relativní neúčinnost) zdůvodňuje právní jistotou třetích osob.
18. Z výše uvedené judikatury zjevně nevyplývá, že by dohoda o vypořádání, případně o modifikaci (zde zúžení), společného jmění manželů obecně vzato nemohla být stižena absolutní neplatností, podává se z ní však pro věc určující závěr, že důsledkem zkrácení věřitelů dohodou o vypořádání (či zúžení) společného jmění manželů není absolutní neplatnost takové dohody, ale její relativní neúčinnost. V poměrech zákona č. 40/1964 Sb. totiž absolutní neplatnost dohody o vypořádání, případně o modifikaci společného jmění manželů, nezakládají tytéž skutečnosti, které je činí relativně neúčinnými, a to ani v případě, že účastníci dohody sledují poškození práv věřitele jednoho z nich. I pokud by tedy účelem předmětné smlouvy bylo zkrácení věřitelů žalovaného, nezpůsobuje to její neplatnost ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. (pro rozpor s dobrými mravy z důvodu úmyslného zkrácení věřitelů, jak tvrdí žalovaný), avšak její relativní neúčinnost podle ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. ve vztahu k dotčeným věřitelům. Závěry odvolacího soudu v tomto směru přijaté tudíž nelze kvalifikovat jako rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
19. Připomíná-li dovolatel na podporu svého názoru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy pro úmyslné krácení věřitelů rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022, uveřejněný pod číslem 66/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, jedná se o odkaz věcně nepřiléhavý, řeší-li odkazované rozhodnutí primárně znaky lichevní smlouvy a absolutní neplatnost takových ujednání pro jejich rozpor s dobrými mravy, nikoli právní úkony, kterými dochází ke krácení věřitele, v poměrech dohody o vypořádání, respektive zúžení, společného jmění manželů, na kterou dopadá zvláštní právní úprava obsažená v ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. Taktéž závěry vyslovené v dovolatelem vzpomínaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. 30 Cdo 3540/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 27 Cdo 3134/2023, na posuzovanou věc nedopadají, neboť se jedná o kauzy skutkově i právně nesouměřitelné s projednávanou věcí.
20. Vzhledem k tomu, že nelze identifikovat rozdílnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu při řešení právní otázky stran platnosti, resp. účinnosti, dohody o zúžení společného jmění manželů, sledují-li účastníci takové dohody poškození práv věřitele jednoho z nich, neshledává dovolací soud v nynějším sporu splněnou zákonnou podmínku pro předložení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (§ 20 odst. 1 věta první zákona č. 6/2002 Sb.). Rozpornost judikatury nelze dovozovat z její chybné interpretace dovolatelem, ale výhradně z objektivně existujících rozdílných právních názorů skutečně vyslovených k téže posuzované otázce, což se z odkazované judikatury nepodává.
21. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud neposuzoval neplatnost předmětné smlouvy „ex officio v plném rozsahu možných důvodů její neplatnosti.“ Soud totiž nemůže ze své iniciativy vnášet do řízení skutečnosti, pro které není podklad v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení. To platí i tehdy, mohla-li by nová skutečnost způsobit absolutní neplatnost právního úkonu (viz § 37 a násl. obč. zák.). Dozví-li se však soud o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem, musí k absolutní neplatnosti úkonu přihlédnout z úřední povinnosti. Není-li potom konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral, a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků (k tomu srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 784/2005, uveřejněný pod číslem 25/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, či ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2095/2017). Vzhledem k tomu, že za řízení nevyšly najevo takové individuální skutkové okolnosti, jež by snad byly s to odůvodnit závěr o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy, respektive na jejichž základě by odvolací soud byl povinen k její možné absolutní neplatnosti přihlédnout, nevykazuje rozsudek odvolacího soudu v uvedeném směru odchýlení od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přesto se k dovolacím námitkám žalovaného sluší uvést následující.
22. Dovolává-li se žalovaný aplikace ustanovení § 1 odst. 2 o. z. ve spojení s ustanovením § 3030 o. z. na uzavření předmětné smlouvy, opomíjí, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, vyložil, že přechodné ustanovení § 3030 o. z. nelze interpretovat tak, že by umožňovalo pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. K obdobnému závěru pak dospěl Nejvyšší soud též kupříkladu v usnesení ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5797/2017, v němž uvedl, že žádné z ustanovení § 1 až 14 o. z. není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. 12. 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou). Za situace, kdy předmětná smlouva byla uzavřena před platností i účinností zákona č. 89/2012 Sb., nelze na otázku platnosti jejího vzniku zpětně použít žalovaným předestřené ustanovení nového civilního kodexu. Argumenty, které žalovaný vztahuje k vybraným ustanovením zákona č. 89/2012 Sb. a jejich aplikovatelnosti v projednávané věci, se proto nemohou prosadit.
23. Lichý je též argument žalovaného, že předmětná smlouva představuje smlouvu lichevní. Ačkoliv zákon č. 40/1964 Sb. lichevní smlouvy výslovně neupravoval, judikatura dovodila, že „lichevní jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. O lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin“ (viz např. dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2737/2021, jakož i v něm zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001). Z obsahu spisu se v projednávané věci nepodává, že by některý z účastníků zneužil právně významnou subjektivní okolnost (subjektivní slabost) na straně druhého účastníka způsobem, který by bylo možno označit za naplnění pojmových znaků lichevní smlouvy, a tudíž již jen z tohoto důvodu jednání při uzavírání předmětné smlouvy nevykazuje znaky lichvy.
24. K úvahám žalovaného stran neúměrného zkrácení se pak jeví vhodným podotknout, že v rozsudku ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3822/2010, akceptoval Nejvyšší soud názor vyslovený v odborné literatuře: „Manželé mohou zúžit rozsah společného jmění manželů o konkrétní věci, a to buď o věci, které již jsou předmětem společného jmění, anebo o věci, které v budoucnu získají. Zde se předpokládá existence dvou právních skutečností: smlouvy o zúžení společného jmění manželů a dohody o vypořádání. Již to, že se manželé dohodnou na tom, kdo z nich bude nadále výlučným vlastníkem, je dohodou o vypořádání; smlouva o zúžení a vypořádání tu spadají v jedno.
Může jít o definitivní vypořádání (nabyvatel nabývá bezúplatně nebo úplatně a otázka náhrady je ve smlouvě výslovně řešena) nebo o vypořádání částečné, kdy se manželé dohodnou na tom, kdo bude vlastníkem majetkových hodnot s tím, že náhrada za tyto hodnoty bude určena dodatečně“ (DVOŘÁK, Jan, SPÁČIL, Jiří. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 173). V uvedené publikaci se dále uvádí: „Zde však nastávají těžkosti. Manželé se zpravidla dohodnou na tom, které věci budou ze společného jmění manželů vyňaty a komu připadnou, o náhradě za ně však zpravidla výslovně nejednají.
To je celkem pochopitelné; v době, kdy jsou schopni se takto dohodnout, mají dobré vztahy a patrně o náhradě ani nepřemýšlejí. Nastanou-li později v jejich vztazích neshody, situace se mění a dochází ke sporům. Je pak otázka, zda manžel, který takto věci nabyl, je povinen v rámci vypořádání zaplatit druhému na vyrovnání podílu k nim … Může tu jít o definitivní vypořádání (nabyvatel nabývá bezúplatně) anebo o vypořádání částečné (jde jen o dohodu o prvním kroku, náhrada za věc bude určena později).
Rozhodující pro určení toho, o který z těchto případů jde, je vůle účastníků smlouvy o zúžení společného jmění manželů. V případě, že vznikne spor o obsah této vůle, bude třeba věc posoudit podle pravidel o důkazním břemenu.“ K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4341/2015, a rozsudku ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5905/2016.
25. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž dovodil, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, kterou jeden z účastníků nabude podstatně menší podíl, případně se mu nedostane ničeho, není neplatná pro rozpor s ustanovením § 150 obč. zák., neboť dochází-li k vypořádání zákonného majetkového společenství dohodou, uplatní se při jejím uzavírání dispozitivní volnost účastníků občanskoprávních vztahů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1283/2003). Předestřené závěry se uplatní i při vypořádání společného jmění manželů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4527/2015). Z uvedených rozhodnutí vyplývá zřejmý trend k posílení smluvní volnosti manželů při úpravě jejich majetkových poměrů. Korekcí této smluvní volnosti manželů je pak limitace institutem dobrých mravů vyjádřená v rozsudku ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 141/2009, závěrem, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, podle které jeden z manželů získal všechna společná aktiva představující značný majetek, zatímco značně zadlužený manžel převzal všechna společná pasiva, přičemž mu nezůstalo nic, co by mohl použít na úhradu svého dluhu, je v případě neexistence důvodu ospravedlňujícího uzavření takové dohody neplatná pro rozpor s dobrými mravy.
26. V projednávané věci se odvolací soud výše uvedeným konkluzím rozhodovací praxe dovolacího soudu nezpronevěřil. Z předmětné smlouvy se podává, že účastníci řízení se dohodli na tom, že předmětné nemovitosti tvořící součást společného jmění manželů budou po jeho zúžení ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Účastníci řízení tak v této smlouvě připustili disparitu podílů jednotlivých účastníků dohody. Takový způsob modifikace společného jmění manželů soudní praxe běžně respektuje. Je samozřejmě na účastnících dohod o zúžení společného jmění manželů, zda na obsah takových ujednání přistoupí, případně za jakých konkrétních podmínek. V této souvislosti pak dovolací soud dodává, že k uzavření takových dohod není účastník žádným způsobem nucen a je povinen si s plnou odpovědností zvážit jejich obsah a dosah. Jestliže však na takový způsob modifikace společného jmění manželů přistoupí, nelze dohodu považovat za nemravnou jenom proto, že majetkové hodnoty, o něž bylo společné jmění účastníků zúženo, byly danou dohodou mezi účastníky rozděleny nerovnoměrně.
27. Přisvědčit přitom nelze ani námitce žalovaného, že se předmětná smlouva příčí dobrým mravům pro její nevyváženost ve spojitosti s úmyslem zkrátit jejím prostřednictvím věřitele. V tomto směru je totiž třeba přihlédnout ke skutečnosti, že účel předmětné smlouvy směřoval ke zkrácení věřitelů žalovaného, nikoli žalobkyně. Ani žalovaný ostatně nezpochybňuje, že předmětnou smlouvu uzavřel právě proto, aby nedošlo k postižení majetku ve vlastnictví žalovaného, respektive ve společném jmění žalovaného a žalobkyně. Žalovaný se tedy nemůže úspěšně domáhat, aby byla předmětná smlouva posuzována podle toho, s jakým úmyslem ji účastníci uzavírali, jestliže tento byl odlišný od účelu sledovaného zákonem. Takovýto postup je totiž v příkrém rozporu se zásadou soukromého práva, dle které se nikdo nesmí dovolávat vlastní nepoctivosti (nemo turpitudinem suam allegans auditur; srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2342/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 360/2012). Lze proto uzavřít, že žalovaný zvolil svobodně a vědomě určitý způsob řešení své tehdejší situace a musí též nést důsledky tohoto řešení.
28. Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
29. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř.
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 10. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu