28 Cdo 2248/2021-311
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce S. Ch., nar. XY,
bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, nám.
28. října 1898/9, proti žalovanému Z. F., nar. XY, bytem XY, zastoupenému
obecným zmocněncem R. H., bytem XY, o 1.630.333,50 Kč, vedené u Okresního soudu
Brno-venkov pod sp. zn. 29 C 225/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 11. února 2021, č. j. 13 Co 239/2012-276, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Soud prvního stupně
vyšel ze zjištění, že v řízení vedeném u téhož okresního soudu byl dne 17. 10.
2005 vydán rozsudek pro uznání č. j. 8 C 50/2004-18, na jehož základě bylo v
exekučním řízení vedeném rovněž u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 19 Nc
9083/2006 ve prospěch nynějšího žalovaného vymoženo celkem 1.837.843,50 Kč
(zahrnujících jistinu, náklady nalézacího řízení i náklady exekuce). Zmíněný
rozsudek pro uznání obsahující chybně vyznačenou doložku právní moci byl ovšem
následně rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2011, č. j. 28 Co
52/2009-99, změněn tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. S odkazem na § 451
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(dále jen „obč. zák.“), kvalifikoval soud prvního stupně aktuálně uplatněný
nárok jako právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního
důvodu (rozsudku pro uznání, potažmo navazujícího exekučního řízení), který
odpadl. Skutečnost, že u soudu prvního stupně souběžně dále probíhá řízení pod
sp. zn. 8 C 50/2004, v němž je nynějším žalovaným uplatněný nárok posuzován,
nepovažoval za podstatnou.
K odvolání žalovaného přezkoumal prvoinstanční rozhodnutí Krajský soud v Brně,
jenž je rozsudkem ze dne 6. 6. 2019, č. j. 13 Co 239/2012-200, ve výroku I.
změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud z připojeného spisu sp. zn. 8
C 50/2004 zjistil, že v pokračujícím řízení bylo žalobě na úhradu částky
1.566.020 Kč s příslušenstvím v konečném důsledku vyhověno rozsudkem Krajského
soudu v Brně ze dne 24. 9. 2015, č. j. 28 Co 81/2013-385, ve znění opravného
usnesení téhož soudu ze dne 10. 7. 2017, č. j. 28 Co 81/2013-446. S poukazem na
judikaturu Nejvyššího soudu (jmenovitě jeho rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2561/2014 a
usnesení sp. zn. 28 Cdo 3168/2017) dospěl k závěru, že právo žalobce k vydání
bezdůvodného obohacení nemůže být opodstatněné, poněvadž jeho povinnost vůči
nynějšímu žalovanému na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu úhrady úvěru S.
Ch. Z. F. (řešeno ve zmiňovaném řízení sp. zn. 8 C 50/2004) z pohledu hmotného
práva existovala, pročež ani v důsledku zrušení, respektive změny rozsudku pro
uznání se žalovanému nemohlo dostat bezdůvodného obohacení plněním z právního
důvodu, který odpadl. Nesvědčí-li žalobci nárok na vydání požadované částky,
nemůže být žalovaný v prodlení s její úhradou, a proto je bezpředmětnou námitka
započtení uplatněná žalobcem. Krajský soud přitom nesouhlasil s míněním, že v
nynějším řízení a ve věci vedené pod sp. zn. 8 C 50/2004 jde o rozdílné žalobní
požadavky. Připomněl, že v obou případech byly uplatněny nároky z bezdůvodného
obohacení, a byť jsou postavení účastníků v dotčených sporech opačná, mají oba
požadavky totožný hmotněprávní základ, tj. faktickou provázanost s plněním
žalovaného na úvěr žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož základě
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 952/2020, rozhodnutí
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud kvitoval
postup řečeného soudu potud, ověřoval-li existenci hmotněprávních důvodů
poskytnutého plnění. Nesouhlasil však se závěrem o výši sumy, jež by měla být
žalobci vydána, neboť odvolací soud dostatečně nevzal v potaz rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2015, č. j. 28 Co 81/2013-385, jímž bylo
ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 7. 2017, č. j. 28 Co
81/2013-446, mimo jiné pravomocně vyhověno požadavku F. na vydání částky
1.566.020 Kč s příslušenstvím, a tedy nezohlednil rozdílnou výši i podstatu
částky přiznané ve zmíněném řízení a sumy požadované v řízení aktuálním. Vedle
řečeného připomněl konstitutivní charakter rozhodnutí o nákladech řízení,
pročež shledal, že i z tohoto důvodu rozsudek odvolacího soudu neobstojí. Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, č. j. 13 Co
239/2012-276, prvoinstanční rozhodnutí ve výroku I. v části, kterou bylo
rozhodnuto o částce 1.630.333,50 Kč, změnil tak, že se žaloba o zaplacení
předmětné částky zamítá [výrok I. a)], zatímco v části, kterou bylo rozhodnuto
o částce 207.510 Kč, je potvrdil [výrok I. b)], a žalobci uložil nahradit
náklady řízení před soudy všech stupňů (výrok II.). Respektuje závazný právní
názor dovolacího soudu, konstatoval, že výsledkem řízení u Okresního soudu
Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 50/2004 mezi týmiž účastníky z téhož hmotněprávního
základu, v němž byla F. pravomocně přiznána jistina ve výši 1.566.020 Kč, byla
vyřešena prejudiciální otázka aktuálního řízení, a proto v uvedeném rozsahu je
vyloučen nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení. Dále shledal, že o
bezdůvodné obohacení na straně F. jde v případě vymožené náhrady nákladů
nalézacího řízení, neboť má základ v procesním právu a je konstitutivní povahy. Na druhou stranu ohledně vymožených nákladů exekučního řízení určil, že nebyla
naplněna žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení s tím, že
rozhodnutí o přiznání této náhrady oprávněnému nebylo zrušeno, pročež žalobu v
uvedeném rozsahu zamítl. Vůči výroku I. písm. a) a výroku II. shora uvedeného rozhodnutí brojí žalobce
dovoláním, shledávaje je přípustným ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
pro odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně
především jeho rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1167/99, dle nějž domáhá-li se žalobce
vrácení určité částky s tvrzením, že tuto částku žalovanému bez právního důvodu
zaplatil, leží na něm důkazní břemeno o tomto tvrzení, a je naopak na
žalovaném, který tvrdí, že plnění přijal na základě smluvního ujednání, aby
prokázal existenci a obsah tvrzené dohody, podle níž byl oprávněn plnění
přijmout. Nadto dovolatel upozorňuje na rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s
rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn.
28 Cdo 6042/2017 založený tím, že krajský
soud z vlastní iniciativy provedl důkaz k prokázání hmotněprávního titulu
žalovaným netvrzené pohledávky. V případě částky 64.313,50 Kč (náhrady nákladů
exekučního řízení) namítá, že i v této otázce odvolací soud nevycházel ze
závěrů soudu dovolacího, konkrétně z jeho rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2039/2019,
když žalobu v tomto rozsahu zamítl, neboť rozhodnutí o přiznání zmíněné náhrady
oprávněnému nebylo zrušeno, a uvádí, že otázka vzniku bezdůvodného obohacení ve
vztahu k náhradě nákladů oprávněného, dojde-li ke zrušení exekučního titulu
nezávisle na exekučním řízení po jeho pravomocném skončení pro vymožení plnění,
nebyla dovolacím soudem doposud vyřešena. Dovolatel závěrem poukazuje, že
dovolací soud rovněž neřešil otázku přípustnosti započtení ze strany žalující
strany v případě, že tak není činěno v procesní formě jako obrana či vzájemný
návrh, nýbrž jako hmotněprávní skutečnost. Vzhledem k uvedenému žádá zrušení
napadených výroků rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení. Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od
30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání však za přípustné mít nelze. Závěry dovolatelem citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6042/2017, lze obecně
považovat za platné, ovšem v dané věci se neuplatní, neb dovolatel přehlíží, že
odvolací soud toliko zohlednil z úřední povinnosti známý pravomocný rozsudek
odvolacího soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 28 Co 81/2013-385, ve znění
opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 7. 2017, č. j. 28 Co 81/2013-446, což
mu koneckonců procesní úprava ukládá (§ 121 o. s. ř.). Ve vztahu k nynějšímu
řízení totiž řečený rozsudek představuje závazné vyřešení prejudiciální otázky,
přičemž, jak už bylo dovolacím soudem opakovaně konstatováno, výkladem
ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 159a odst. 1 a
odst. 4 o. s. ř.
při posouzení významu prejudiciální otázky zodpovězené v
jiném, svým předmětem souvisejícím řízení, mezi týmiž účastníky, byl dovozen
závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného úsudku o existenci či neexistenci
nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto
otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Pro soudy a jiné orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových
věcech závazný potud, pokud posuzují jako předběžnou otázku mezi účastníky
právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000,
uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne
29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, či usnesení téhož soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 649/2021). V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo
1454/2009, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je
třeba, půjde-li o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením § 159a
o. s. ř., a posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné
tehdy, pokud byla tato předběžná otázka řešena ve výroku pravomocného
rozhodnutí, což je rovněž i případ projednávané věci. Odvolací soud tak
postupoval správně, když vzal v úvahu konečný výsledek zmíněného řízení
vedeného pod sp. zn. 8 C 50/2004, na jehož základě dospěl k závěru, že právo
dovolatele na vydání bezdůvodného obohacení v jím požadované výši nemůže být,
pokud jde o jistinu v rozsahu částky 1.566.020 Kč, opodstatněné. V tomto směru
tedy nemohou námitky dovolatele přípustnost mimořádného opravného prostředku
přivodit. Vytýká-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že nevycházel ze závěrů uvedených v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2039/2019, přičemž
rovněž uvádí, že otázka vzniku bezdůvodného obohacení ve vztahu k náhradě
nákladů oprávněného v případě zrušení exekučního titulu nebyla dovolacím soudem
doposud vyřešena, je nutné zmínit, že z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že
pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo
na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží. K zastavení exekuce z důvodu, že
dodatečně vyjde najevo, že exekuce byla od samého počátku vedena a provedena na
základě nezpůsobilého exekučního titulu [viz § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.],
musí dojít nezbytně v rámci exekuce, třebaže již ukončené vymožením plnění a
nákladů exekuce. V případném nalézacím řízení zahájeném povinným jako žalobcem
o vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout vymožením plnění, na které
oprávněný a případně soudní exekutor, jde-li o náklady exekuce, neměli právo,
totiž soud nemůže posoudit jako předběžnou otázku, zda byl nebo nebyl dán důvod
pro zastavení exekuce. Do doby ukončení exekuce jiným, procesním právem
předvídaným, způsobem než vymožením totiž přetrvává procesní důvod, pro který
vymožené plnění náleží oprávněnému, případně exekutorovi.
Platí přitom, že
princip právní jistoty nelze vyložit tak, že soud odepře ochranu povinnému,
kterou s ohledem na skutečnosti uvedené výše není možné realizovat jinak než
dodatečným rozhodnutím o zastavení exekuce. Judikatura Nejvyššího soudu je
postavena na zásadě, že exekuci lze vést výhradně na základě způsobilého
exekučního titulu a pro případ, že tomu tak není, musí být exekuce zastavena i
poté, co pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3331/2017, či
rozsudek téhož soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5134/2017, publikovaný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2020). Tyto závěry se
přitom mohou mutatis mutandis uplatnit i tam, kde je exekuce zastavena podle §
268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proto, že byl exekuční titul dodatečně zrušen
(viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo
562/2018). Odvolací soud tedy i zmíněnou otázku vyřešil korektně, když žalobci
jako bezdůvodné obohacení nepřiznal náhradu nákladů exekučního řízení. Přípustnost dovolání nezaloží ani výtky vztahující se k posouzení námitky
započtení, u níž žalobce namítá, že ji neuplatnil jako procesní obranu ve
smyslu § 98 o. s. ř., nýbrž jako hmotněprávní skutečnost. Předpokladem účinné
jednostranné kompenzace je existence obou vzájemných pohledávek v době, kdy byl
učiněn projev vůle směřující k započtení (viz například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3864/2014, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69/2017). Pohledávka žalovaného, jež
byla uplatněna v řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C
50/2004 a proti níž žalobce toliko co do jistiny započetl své pohledávky na
úroku z prodlení, však zanikla vymožením plnění na žalobci ve prospěch
žalovaného v souladu s rozsudkem pro uznání Okresního soudu Brno-venkov č. j. 8
C 50/2004-18 před změnou tohoto rozhodnutí rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 28 Co 52/2009-99. V době uskutečnění hmotněprávního kompenzačního projevu
vůle žalobce na jednání dne 6. 6. 2019, tedy již pohledávka žalovaného, vůči
níž se žalobce pokusil započíst, neexistovala. Navíc nelze přehlédnout, že
žalobce svou pohledávku z velké části odvíjí od absence nároku žalovaného na
zaplacení částky požadované v řízení vedeném u Okresního soudu v Brně pod sp. zn. 8 C 50/2004, což je však v příkrém rozporu se závěrem dotčeného řízení. Zmíněné započtení tudíž nemohlo přivodit pro žalobce příznivější výsledek
řízení. Dovolání žalobce muselo být tedy odmítnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224
odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.