28 Cdo 6042/2017-441
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobce S. H., Č., zastoupeného JUDr. Danielem Hladíkem, advokátem se sídlem v
Pardubicích, 17. listopadu 623, proti žalované V. S., S., zastoupené JUDr.
Jaromírem Jeřábkem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Staré náměstí
67, o zaplacení 416 405,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí
nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 231/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. června
2017, č. j. 27 Co 111/2017-381, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze
dne 23. června 2017, č. j. 27 Co 111/2017-391, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21.
června 2017, č. j. 27 Co 111/2017-381, a doplňující usnesení téhož soudu ze dne
23. června 2017, č. j. 27 Co 111/2017-391, se ruší a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
specifikovaným úrokem z prodlení zamítá; současně bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.), náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II.) a povinnosti žalobce k úhradě soudního poplatku
(výrok III.).
Soud prvního stupně dovodil, že se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně
obohatila o 416 405,86 Kč, a současně nepřisvědčil námitce promlčení nároku
vznesené žalovanou. Odvolací soud poté, co (dovozuje, že uvedenému postupu
nebrání systém neúplné apelace) zopakoval důkaz příjmovým pokladním dokladem a
dokazování doplnil o zprávu soudního exekutora Mgr. Petra Polanského a listiny
obsažené v přílohovém spise Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 4T 26/2047
(záznamy o podaném vysvětlení žalobce a svědka M. a o jejich vzájemné
elektronické komunikaci), naproti tomu uzavřel, že nárok žalobce je promlčen,
pročež žalobě nevyhověl. Vyšel totiž ze zjištění, že informace o tom, že se do
dispozice žalované dostaly bez právního důvodu částky, jejichž vydání je coby
bezdůvodné obohacení uplatněnou žalobou vymáháno, získal žalobce nejpozději v
průběhu června 2012. Z toho důvodu shledal, že žaloba došlá soudu prvního
stupně dne 12. 11. 2014 byla podána po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí
doby (§ 107 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12.
2013, dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů
jeho přípustnosti spatřoval v tom, že odvolací soud provedl důkazy nově
předložené v odvolacím řízení a učinil odlišné skutkové závěry z důkazů, které
nezopakoval, přičemž v souhrnu z těchto důkazů vyvodil odlišné skutkové závěry
rozhodné pro právní posouzení promlčení uplatněného nároku, čímž se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkázal přitom na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, publikovaný pod
č. 175/2003 v časopise Soudní judikatura, a nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 385/15, publikovaný pod č. 206/2015 ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu. Konkrétně vytýkal, že doplňující zprávu soudního
exekutora Mgr. Petra Polanského ze dne 6. 6. 2017 si odvolací soud vyžádal k
návrhu žalované uplatněnému až v jejím odvolání. Z uvedeného důvodu měl za to,
že důkaz touto zprávou byl proveden v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř., a
tudíž je důkazem nepřípustným. Uváděl rovněž, že listiny založené ve spise
Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 4 T 26/2017, jimiž odvolací soud k návrhu
žalované učiněnému za odvolacího řízení doplnil dokazování, oproti mínění soudu
druhého stupně nebyly označeny k důkazu již za prvostupňového řízení. Dovolávaje se nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS
1180/14, publikovaného pod č. 35/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo
1509/2006, dále namítal, že odvolací soud učinil oproti soudu prvního stupně
odlišné skutkové závěry z důkazu (elektronická komunikace účastníků řízení na
č. l. 111-112), který nezopakoval. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, anebo aby napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 29. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.) a
ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., přičemž obsahuje náležitosti uvedené
v § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na
vyřešení otázky procesního práva (otázka přípustnosti důkazů nově označených v
odvolacím řízení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
otázky vymezené dovoláním. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s.
ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový (procesní) stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový (procesní) stav nesprávně
aplikoval. Podle § 205a o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před
soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci
samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné
příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi
má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních
prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být
splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo
důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených
povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen
podle § 118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. Systém neúplné apelace, na němž je budováno odvolací řízení ve věcech sporných,
předpokládá, že spor po skutkové stránce proběhne před soudem prvního stupně
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3894/2011). Východiskem je zásada, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být
provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně
významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit
před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné
skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich
prokázání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo
2763/2013). V odvolání proti rozsudkům, které byly vydány ve sporném řízení,
lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v ustanovení §
205a o. s. ř. Pro závěr, zda skutečnosti nebo důkazy, které byly uplatněny v
odvolání, jsou z hlediska ustanovení § 205a o. s. ř. nové, je rozhodné
posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního
stupně, nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo (viz rozsudek sp. zn. 23 Cdo 3894/2011, cit. výše). Vyplyne-li ve sporném řízení potřeba
provedení nenavrženého důkazu z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím
řízení v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o. s. ř., nesmí odvolací soud
takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2078/2010). Měřítkem pro posouzení, zda jsou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně
navrhovány důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, je obsah
spisu soudu prvního stupně. Z pohledu odvolacího řízení jde o nový důkaz tehdy,
jestliže nebyl navržen v průběhu řízení před soudem prvního stupně (tj. od jeho
zahájení do vyhlášení rozsudku) žádným z účastníků a nebyl ani proveden soudem
prvního stupně podle ustanovení § 120 odst.
3 věty první o. s. ř. V případě, že
důkaz byl za řízení před soudem prvního stupně některým z účastníků označen
(alespoň natolik konkrétně, aby mohl být i individualizován), byl z hlediska
ustanovení § 205a o. s. ř. před soudem prvního stupně uplatněn (a nejde tedy o
nový důkaz v odvolacím řízení) bez ohledu na to, jak s ním soud prvního stupně
naložil, tj. například zda důkaz provedl, zda neprovedení důkazu zdůvodnil nebo
zda návrh takového důkazu zcela pominul (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 426/2002, publikovaný pod č. 58/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, dále též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3287/2010). V projednávané věci žel (jak vyplývá z obsahu spisu) k prokázání z hlediska
právního posouzení věci rozhodné skutečnosti (okamžik, kdy se žalobce dozvěděl
o tom, že žalovaná obdržela plnění, jehož vydání z titulu vypořádání
bezdůvodného obohacení je žalobou uplatňováno) za řízení před soudem prvního
stupně důkaz listinami založenými ve spise Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 4T 26/2017 (záznamy o podaném vysvětlení žalobce a svědka M. a o jejich
vzájemné elektronické komunikaci) neoznačil žádný z účastníků, přičemž v
situaci, kdy potřeba jeho provedení v uvedeném stadiu řízení nevyšla najevo,
nebyl tento důkaz proveden ani z iniciativy prvostupňového soudu. Žalovaná jej
označila až v odvolání. Neobstojí přitom úvaha odvolacího soudu, že provedení
dotčeného důkazu v odvolacím řízení, aniž by musely být naplněny podmínky
vyžadované ustanovením § 205a o. s. ř., umožňuje okolnost, že za řízení před
soudem prvního stupně byl učiněn návrh na doplnění dokazování jinou částí
předmětného soudního spisu (návrh žalobce, vznesený při jednání soudu prvního
stupně konaném dne 26. 10. 2016, doplnit dokazování rozhodnutím o zahájení
trestního stíhání žalované a protokolem o výpovědi žalované v postavení
obviněné). Nelze totiž přehlédnout, že takový důkazní návrh učinil za
prvostupňového řízení žalobce, a nikoliv žalovaná, jenž navíc zcela konkrétně
vymezil listiny, jimiž navrhoval provést důkaz, aniž by nadto byť jen okrajově
zmiňoval, že tvoří součást spisového materiálu zahrnujícího též odvolacím
soudem posléze k důkazu čtené listiny, tím méně, že by navrhoval k dokazování
celý obsah takového spisu. Za této situace hodnocení žalobcova důkazního návrhu
jako současné uplatnění důkazu odlišnými (žalobcem nenavrhovanými) listinami
založenými v tomtéž soudním spise konkretizovanými žalovanou až v odvolacím
řízení zjevně odporuje projednací zásadě ovládající občanské soudní řízení
sporné a spočívající v tom, že tvrzení skutečností a navrhování důkazů je
prokazujících je zásadně věcí toho kterého účastníka řízení. Odůvodňovala-li žalovaná uplatnění posuzovaného důkazu v odvolacím řízení
nabytím vědomosti o jeho existenci teprve dnem 6. 1. 2017 (tj. po vyhlášení
rozhodnutí soudem prvního stupně), poukazuje na ustanovení § 205a písm. f) o. s.
ř., dlužno dodat, že skutečnosti a důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až
po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně a které nastaly (existovaly) již
před jeho vyhlášením, nelze uplatnit v odvolání nebo za odvolacího řízení
(jejich uplatnění brání systém neúplné apelace), ale pouze žalobou na obnovu
řízení, jestliže jsou splněny předpoklady vyžadované ustanovením § 228 odst. 1
písm. a) o. s. ř. (kromě dovolatelem uváděného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, cit. výše, lze odkázat na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4365/2009, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1793/2011, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 32 Cdo 680/2017, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2311/2016). Odkaz žalované
na ustanovení § 205a písm. c) o. s. ř. v daných souvislostech rovněž nelze mít
za přiléhavý. Věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí
soudu prvního stupně, totiž ve smyslu ustanovení § 205a písm. c) o. s. ř. nelze
zpochybnit tím, že účastník navrhne jiné důkazy, pomocí kterých má být skutkový
stav zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím
provedeného hodnocení důkazů. Samotným navržením posuzovaného důkazu přitom
žalovaná evidentně nezpochybňovala věrohodnost důkazních prostředků, z nichž
čerpal své skutkové závěry soud prvního stupně, nýbrž nabízela odvolacímu soudu
další důkaz, jehož pomocí měl být skutkový stav zjištěn jinak a z jejího
pohledu správně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. 25
Cdo 4477/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo
520/2010). Provedení předmětného důkazu označeného až v odvolacím řízení tudíž
v systému neúplné apelace neodůvodňuje ani žalovanou poukazované ustanovení §
205a písm. c) o. s. ř. Se zřetelem k výše uvedeným závěrům úvaha odvolacího soudu, jíž odůvodnil
doplnění dokazování v odvolacím řízení o listiny založené ve spise Okresního
soudu v Pardubicích sp. zn. 4T 26/2017 (záznamy o podaném vysvětlení žalobce a
svědka M. a o jejich vzájemné elektronické komunikaci), zjevně správná není. Vytýká-li na druhou stranu dovolatel, že odvolací soud v rozporu se systémem
neúplné apelace ovládajícím odvolací řízení doplnil dokazování zprávou soudního
exekutora Mgr. Petra Polanského ze dne 6. 6. 2017, z níž vyplývá okamžik, kdy
došlo k vyrozumění žalobce o ukončení exekuce vymožením požadovaného plnění,
dovolací soud jeho námitku důvodnou neshledává. Uvedený důkaz byl žalovanou
totiž označen již za řízení před soudem prvního stupně v písemném vyjádření ze
dne 15. 9. 2015 (č. l. 98), v němž navrhuje doplnit řízení zprávou dotčeného
soudního exekutora o okamžiku a způsobu vyrozumění žalobce o vymožení plnění
(jehož následné vydání je předmětem projednávaného žalobního žádání)
poukázaného v souladu s exekučním návrhem na její účet. O důkaz, jenž by byl
uplatněn nově za odvolacího řízení, tudíž evidentně nejde. Relevanci postrádá rovněž námitka dovolatele, že odvolací soud učinil odlišné
skutkové závěry z důkazů, které nezopakoval.
Byť se odvolací soud obecně vzato
může odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně jen tehdy, zopakuje-li
důkazy, z nichž čerpá oproti soudu prvního stupně jiná skutková zjištění (§ 213
odst. 1, 2 o. s. ř.), nelze ztrácet ze zřetele judikaturní závěry, dle nichž v
případě listinných důkazů není porušením zásady přímosti občanského soudního
řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního
stupně, aniž je sám zopakoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007,
sp. zn. 21 Cdo 731/2006, či jeho usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo
2463/2012). Čerpal-li tedy odvolací soud oproti soudu prvního stupně odlišná
skutková zjištění z obsahu vzájemné elektronické komunikace účastníků řízení
(založené na č. l. 111 – 112), případně z jiných listinných důkazů (relevantní
skutkové závěry soudů nižšího stupně se v posuzovaném případě opírají toliko o
listinné důkazy), aniž je zopakoval, zásadám, na nichž je založeno občanské
soudní řízení, se nezpronevěřil. Jiné vady řízení, k nimž by bylo namístě u přípustného dovolání přihlédnout z
povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Jelikož však právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora nastíněnou
otázku přípustnosti nově předloženého důkazu, jejíž řešení má vliv na správnost
rozhodnutí o věci – neobstojí, Nejvyšší soud, shledávaje dovolání opodstatněným
(v situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí
dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu), rozsudek
odvolacího soudu a jej doplňující usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věty
první o. s. ř.) zrušil, a to včetně akcesorických výroků II. a III., a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2, věty první,
o. s. ř.). Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.). Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.