USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, proti žalovanému J. Š., zastoupenému Mgr. Ing. Jindřichem Hrochem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bohuslava ze Švamberka 1284/12, o zaplacení částky 1 069 250 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 445/2020, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2024, č. j. 27 Co 57/2024-106, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 973,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Jindřicha Hrocha, advokáta se sídlem v Praze 4, Bohuslava ze Švamberka 1284/12.
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I usnesení odvolacího soudu); zároveň byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
2. Proti usnesení odvolacího soudu (v rozsahu výroku I) podala žalobkyně
(dále i jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešených. V dovolání předestírá především otázky konkurence (a distinkce) návrhů na přerušení řízení podle 109 odst. 2 písm. c) a § 110 občanského soudního řádu a náležitostí usnesení o přerušení řízení dle tohoto ustanovení.
Namítá, že v řízení byly řádně učiněny dva procesní návrhy na přerušení řízení dle výše odkazovaných ustanovení občanského soudního řádu, pročež byl soud prvního stupně povinen jednoznačně rozhodnout, kterému návrhu vyhoví a kterému nikoliv. Dovolatelka má za to, že z důvodu v dovolání namítaných nedostatků usnesení, jímž bylo řízení přerušeno (zejm. absence příslušného ustanovení v jeho výroku), nebylo toto usnesení s to založit pro účastníky řízení povinnost podat návrh na pokračování v řízení dle § 111 odst. 4 občanského soudního řádu a v případě jeho nepodání vést k zastavení řízení.
3. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (v textu i jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
4. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
6. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
7. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je účelem přerušení řízení podle § 110 o. s. ř. (tzv. klidu řízení) poskytnout účastníkům řízení časový prostor pro možnost k mimosoudnímu vyřešení sporu tam, kde to umožňuje povaha věci, a to případně i za pomoci smírčího nebo mediačního jednání prováděného jinou osobou nebo zařízením (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 758). Na tento cíl logicky navazuje § 111 odst. 4, poslední věty, o. s. ř., neboť lze mít důvodně za to, že pokud účastníci přerušeného řízení (podle § 110 o. s. ř.) nevyvíjí po dobu jednoho roku od přerušení řízení žádnou procesní aktivitu, jež by vedla k obnovení řízení, v němž by bylo soudem rozhodnuto o uplatněném nároku, je možné presumovat, že došlo k vyřešení sporu mimosoudní cestou (za jehož účelem bylo řízení přerušeno), a účastníci proto na pokračování řízení netrvají (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3948/2017). K přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pak přistoupí soud tehdy, jestliže probíhá jiné řízení nebo pokud dal podnět k jeho zahájení, v němž je řešena (má být řešena) otázka, která může mít význam pro jeho rozhodnutí a již by si jinak mohl předběžně vyřešit sám (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Důvod přerušení tu spočívá zejména v hospodárnosti řízení (k tomu např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 752).
8. V posuzované věci soud prvního stupně usnesením ze dne 22. 6. 2023, č. j. 3 C 445/2020-62, dle § 111 odst. 4 o. s. ř. zastavil řízení o zaplacení specifikované částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Konstatoval, že usnesením ze dne 30. 5. 2022, č. j. 3 C 445/2020-57, došlo dle § 110 o. s. ř. k přerušení řízení, přičemž účastníci (v zákonné roční lhůtě) nenavrhli, aby soud v řízení pokračoval (návrh žalobkyně na prominutí zmeškání lhůty podle § 58 odst. 1 o. s. ř. k podání návrhu na pokračování v řízení byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 17. 10. 2023, č. j. 3 C 445/2020-83, ve znění usnesení ze dne 30. 11. 2023, č. j. 3 C 445/2020-91, ve spojení s potvrzujícím usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2024, č. j. 22 Co 15/2024-99, zamítnut; dovolání proti tomuto usnesení Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1382/2024). Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení k odvolání žalobkyně přezkoumal a shledal, že veškeré podmínky pro zastavení řízení dle § 111 odst. 4 o. s. ř. byly splněny, pročež napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.
9. Dovolatelka v dovolání namítá, že účastníci nežádali o přerušení řízení (výlučně) dle § 110 o. s. ř., přerušení se dovolatelka domáhala (také) z důvodu, že v jiném řízení měla být vyřešena otázka významná pro rozhodnutí ve věci [§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.]. Soud prvního stupně v usnesení ze dne 30. 5. 2022, č. j. 3 C 445/2020-57, explicitně uvedl, že řízení přerušuje na základě shodného vyjádření vůle účastníků sporu dle § 110 o. s. ř. a současně účastníky výslovně upozornil na důsledky nepodání návrhu na pokračování v řízení ve smyslu § 111 odst. 4 o. s. ř. Nemohly tedy vyvstat žádné pochybnosti o tom, jaký procesní postup soud prvního stupně volí. Domnívala-li se žalobkyně, že k přerušení řízení mělo dojít podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., nikoli (dle jejího mínění nesprávně) podle § 110 o. s. ř., nebo že usnesení o přerušení řízení (jeho výrok) vykazovalo nedostatky, bylo namístě, aby proti němu brojila příslušnými opravnými prostředky (k přípustnosti odvolání proti usnesení o přerušení řízení dle § 110 o. s. ř. viz např. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 5 Co 1176/2012, uveřejněné pod číslem 27/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Nelze přehlížet, že argumentace obsažená v dovolání ve skutečnosti směřuje především ke zpochybnění správnosti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení přerušeno, proti němuž však žalobkyně odvolání nepodala a promeškala tak možnost vyjádřit případný nesouhlas s postupem soudu. Usnesení o přerušení řízení podle § 110 o. s. ř. se stalo pravomocným, čímž se nejen uzavřela relativně samostatná fáze soudního řízení, nýbrž i možnost namítat nesprávnost tohoto rozhodnutí (jenž navíc obsahovalo i citaci ustanovení § 111 odst. 4 o. s. ř. zakotvujícího nevyhnutelnost podání návrhu na pokračování v řízení, jak naznačeno výše). Soud prvního stupně pak již – vázán svým předchozím rozhodnutím, potažmo ustanovením § 111 odst. 4 o. s. ř. – po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty rozhodl o zastavení řízení (viz také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3839/2013). Bylo-li tedy o návrhu na přerušení řízení rozhodnuto shora popsaným způsobem, mohla se dovolatelka proti tomuto postupu bránit podáním opravného prostředku, anebo se řídit „instrukcemi“ soudu (vycházejícími ze zákonné úpravy), jak má dále procesně postupovat. Dovolatelka však žádné z těchto možností nevyužila, čímž se připravila o možnost věcného projednání žaloby (k tomu viz také usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1552/19, či usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 2083/07).
11. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak nikterak nekoliduje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1804/2013, ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4013/2009, ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4304/2010, ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3655/2020, nebo ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 26 Cdo 738/2017) i Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3056/17, nebo ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 3189/17), z níž vyplývá, že není-li návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku od právní moci usnesení o přerušení řízení podle § 110 o. s. ř., soud řízení zastaví (§ 111 odst. 4 o. s. ř.). Marné uplynutí této roční lhůty je spojeno se zánikem práva účastníka na pokračování v řízení, neboť § 111 odst. 4 o. s. ř. nedává soudu jinou možnost než v takovém případě řízení zastavit.
12. Namítá-li dovolatelka také, že postupem soudu v posuzované věci bylo zasaženo i do jejích ústavně zaručených práv, nelze než uvést, že za situace, kdy se oba účastníci aktivně podíleli na přerušení řízení a žádný z nich v rozporu se zásadou vigilantibus iura (každý nechť střeží svá práva) nepodal včasný návrh na pokračování v řízení, je výsledek spočívající v zastavení řízení v dané věci důsledkem touto účastnicí zvoleného postupu v řízení, nikoli protiústavním zásahem do jejích základních práv (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 33 Cdo 845/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 608/2022, z judikatury Ústavního soudu pak např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3253/09, nebo ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1452/10).
13. Argumentace dovolatelky (s poukazem na § 169 odst. 2 o. s. ř.), že v situaci, kdy usnesení nemusí obsahovat odůvodnění (jak je tomu dle jejího mínění i v posuzovaném případě), je nezbytné, aby soud ve výroku usnesení uvedl zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí (přičemž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1007/2016), resp. v tomto směru kladená otázka procesního práva rovněž nemůže v poměrech posuzované věci založit přípustnost dovolání (napadené rozhodnutí na jejím řešení nezávisí), již proto, že v přítomné věci soud prvního stupně rozhodl o přerušení řízení usnesením, které odůvodnil.
14. Jde-li o výtky dovolatelky vystihující vady řízení [překvapivost rozhodnutí, nedostatky výroku usnesení o přerušení řízení (k tomu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 640/2003), nebo že soud nerozhodl o zamítnutí návrhu na přerušení řízení dle § 109 odst. 2 psím. c/ o. s. ř.], sluší se připomenout, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud (v souladu s § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.) přihlíží (jen) v případě přípustného dovolání; zmatečnosti ani jiné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). K výtce, že napadené rozhodnutí je překvapivým rozhodnutím, lze také odkázat na závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se dané problematiky a připomínající, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). O takový případ v nyní posuzované věci nejde.
15. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání – poměřováno hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. – v posuzované věci nebyly naplněny.
16. Pro úplnost lze dodat, že proti té části výroku I usnesení odvolacího soudu, jíž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno i ve výroku II o nákladech řízení, dovolatelka podaným dovoláním (posuzováno dle jeho obsahu) nebrojí (když proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání ani přípustné není; srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
17. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněného) žalovaného, jenž se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 6 290 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů; jelikož dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu nikoliv ve věci samé, přísluší advokátovi za úkon právní služby mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny (§ 11 odst. 2 písm. c/ a odst. 3 cit. vyhlášky; dále pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 324/98, nebo ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 ICdo 19/2012, uveřejněné pod číslem 81/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], spolu s náhradou hotových výdajů stanovenou paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1 383,90 Kč.
18. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (vydaná po 1. lednu 2001) jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 11. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu