28 Cdo 2279/2023-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce D. P., zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka 1363/2, proti žalovaným 1. J. T., zastoupenému JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, a 2. Agrokont s.r.o., IČ 032 45 578, se sídlem v Praze 4, Jaurisova 515/4, o 830.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 30 C 109/2022, o dovolání 1. žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. prosince 2022, č. j. 10 Co 221/2022-101, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. 7. 2022, č. j. 30 C 109/2022-73, připustil, aby do řízení na straně žalované přistoupila jako další účastník společnost Agrokont s.r.o. Soud procesním stranám při jednání konaném dne 14. 6. 2022 předestřel svůj předběžný právní názor, že žalovaný není ve věci pasivně věcně legitimován, tvrdí-li žalobce, že omylem poukázal na základě kupní smlouvy uzavřené se společností Agrokont s.r.o. na bankovní účet uvedený ve smlouvě (náležející žalovanému) částku 1.000.000 Kč, místo ujednaných 170.000 Kč, neboť takto sjednaný účet představoval pouhé platební místo.
Ačkoli však prvnímu žalovanému podle soudu od počátku nesvědčí pasivní věcná legitimace, nepředstavuje návrh na přistoupení druhé žalované dle § 92 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pokus o obcházení institutu záměny účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř., jelikož je žalobce zjevně dále přesvědčen, že osobou, jež se na jeho úkor obohatila, je první žalovaný, a přistoupení nové žalované navrhl jen pod vlivem právního názoru soudu, s nímž se neztotožňuje.
Přistoupení druhé žalované rovněž nelze pokládat za nehospodárné, jelikož je řízení na samém počátku, a první žalovaný je navíc jednatelem i společníkem druhé žalované, o veškerých relevantních okolnostech tak bude na straně žalované fakticky hovořit jedna osoba.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 12. 2022, č. j. 10 Co 221/2022-101, usnesení soudu prvního stupně k odvolání prvého žalovaného potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že žalobní tvrzení má za nedostatečná, neurčitá a poněkud chaotická, a vytkl okresnímu soudu, že vyjádřil předběžný názor na věc, aniž učinil procesní opatření k odstranění vad žaloby. Za daných okolností odvolací soud nemá za to, že by na základě žalobcových přednesů bylo možné učinit jednoznačný závěr ohledně pasivní věcné legitimace prvního žalovaného, který by vedl k úvaze o nepřípustném obcházení pravidel o záměně účastníků.
Nelze totiž s jistotou predikovat, zda bezdůvodné obohacení vzniklo plněním na základě právního důvodu (smlouvy uzavřené mezi žalobcem a společností Agrokont s.r.o.), či nikoli. K tomu bude zapotřebí provést dokazování a učinit skutková zjištění, jež bude možno právně kvalifikovat a stanovit, kdo se případně bezdůvodně obohatil na úkor koho. Rozhodnutí soudu prvého stupně je tak ve výsledku věcně správné, a odvolací soud je proto mohl potvrdit.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, namítaje, že se soudy nižších stupňů odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu, a jeho dovolání je proto přípustné podle § 237 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodováno o přistoupení nové žalované, pokládá dovolání za přípustné též podle § 238a o. s. ř.
4. Dovolatel má za to, že na jeho straně je dán zcela zřejmý nedostatek pasivní věcné legitimace. Žalobce v žalobě tvrdí, že požaduje vydání prospěchu vzniklého vyšším než ujednaným plněním na základě smlouvy se společností Agrokont s.r.o. Pokud tedy žalobce na základě smlouvy plnil více než byl povinen, není prvý žalovaný, jenž nebyl stranou dotčené smlouvy, pasivně věcně legitimován bez ohledu na to, že je majitelem účtu, na který bylo plněno. Naznačený závěr je v judikatuře vyslovován ve vztahu k neplatné smlouvě, zatímco pro případ poskytnutí prospěchu omylem nad rámec ujednaného smluvního plnění tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena.
5. Vzhledem ke zjevnému nedostatku pasivní věcné legitimace na straně prvního žalovaného lze uzavřít, že se žalobce návrhem na přistoupení účastníka pokouší obejít institut záměny účastníků (a s ním spojenou potřebu souhlasu druhé procesní strany), na čemž ničeho nemění ani to, že žalobce trvá na svém nesprávném právním názoru o pasivní věcné legitimaci prvního žalovaného. Pokud má žalobce za to, že je k vydání bezdůvodného obohacení povinen první žalovaný, není k přistoupení druhé žalované žádný důvod. I kdyby žalobce svůj návrh učinil z procesní opatrnosti, mělo by být přistoupení nového žalovaného vyloučeno v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž nelze navrhnout přistoupení nového žalovaného z důvodu nejistoty o tom, zda pasivní věcná legitimace v průběhu sporu přešla na jiný subjekt.
6. Dovolatel dále namítá, že petit, jak byl uveden v žalobcově návrhu na přistoupení nové žalované, zakládá neprojednatelnost žaloby, neboť je v něm uvedeno, že jsou oba žalovaní povinni žalobci plnit s tím, že plněním jednoho z nich zaniká v daném rozsahu povinnost druhého. Žalobcem zvolená formulace neodpovídá procesnímu vztahu žalovaných, nýbrž předpokládá ručitelský vztah. Návrhu na přistoupení nové žalované s tím, že má být platební povinnost alternativně uložena dvěma žalovaným, nemůže být vyhověno. Žalobní tvrzení jsou nadto ve vztahu k druhé žalované zcela nedostatečná.
7. Přistoupení druhé žalované je dále v rozporu se zásadou hospodárnosti proto, že žalobu lze proti prvnímu žalovanému bezodkladně zamítnout; naopak ve vztahu k nové žalované se povede nákladný a důkazně náročný spor. I z toho důvodu měl být návrh na přistoupení další žalované zamítnut, jelikož zbytně prodlouží spor mezi dosavadními účastníky. Navíc se jím zhoršuje postavení původního žalovaného, neboť v řízení proti němu by společnost Agrokont s.r.o. mohla vystupovat jako svědek. Přistoupením do řízení v pozici nového účastníka však jmenovaná společnost tuto pozici ztrácí a může být vyslechnuta pouze jako účastník, jehož výpověď je hodnocena coby méně věrohodný důkaz.
8. Z těchto důvodů první žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem změnil tak, že se nepřipouští přistoupení druhé žalované do řízení.
9. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
10. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dle § 238a o. s. ř. je dovolání dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s. ř.), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o. s. ř.).
13. Napadené rozhodnutí nepatří mezi usnesení vyjmenovaná v § 238a o. s. ř. (v projednávané věci nejde o usnesení, jímž by bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o přistoupení dalšího účastníka, ale o usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o přistoupení dalšího účastníka do řízení; podobně viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 32 Cdo 589/2018, ze dne 4. 4. 2022, sp. zn. 26 Cdo 599/2022, či ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1546/2022) a dovolání proti němu není přípustné ani podle § 237 o. s. ř., jelikož nezávisí na vyřešení žádné otázky hmotného nebo procesního práva, jež by odpovídala kritériím posledně citovaného ustanovení.
14. Nejvyšší soud ve své judikatuře setrvale dovozuje, že je nepřípustné, aby byl návrhem na přistoupení dalšího žalovaného do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) obcházen institut záměny účastníků (§ 92 odst. 2 o. s. ř). Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu lze v tomto případě zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3935/2011, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1676/2013, a ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3582/2019).
15. S touto rozhodovací praxí, jejíž nerespektování dovolatel namítá, je však napadené usnesení v souladu, neboť nelze konstatovat, že by již nyní bylo zřejmé či nepochybné, že původní žalovaný postrádá pasivní věcnou legitimaci z hlediska žalobcem uplatněného nároku. Jak si ostatně všímá sám dovolatel, problematika určení, kdo je povinen k vydání bezdůvodného obohacení, jež bylo získáno převodem peněžní částky provedeným v důsledku omylu nad rámec povinnosti sjednané ve smlouvě na účet osoby odlišné od smluvní strany určený jako platební místo, nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu [která se koncentrovala na otázku důsledků plnění na účet ujednaný jako platební místo s cílem dostát (byť neplatně sjednanému či zrušenému) smluvnímu závazku (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1592/2021, nebo jeho usnesení ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2591/2021, ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 43/2022, a ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1175/2023)] výslovně řešena. Dovolací soud ji přitom v žádném případě nemíní vypořádat v tomto dovolacím řízení, neboť napadené usnesení nespočívá na řešení otázky, kdo je v posuzovaném sporu pasivně věcně legitimován, nýbrž pouze otázky, zda je nedostatek věcné legitimace na straně původního žalovaného bez dalšího zřejmý. Vzhledem k tomu, že prve zmíněná otázka postrádá zcela jednoznačné řešení, musí být odpověď na otázku uvedenou na druhém místě negativní, aniž je zapotřebí problém pasivní věcné legitimace v tuto chvíli věcně posuzovat.
16. To, že žalobce z procesní opatrnosti navrhuje ve světle předběžně vyjádřeného názoru okresního soudu přistoupení druhé žalované, přestože jinak setrvává na svém původním právním názoru o pasivní věcné legitimaci prvního žalovaného, vnímá Nejvyšší soud jako legitimní postup, jehož přípustnost odpovídá postavení žalobce coby pána sporu a dispoziční zásadě jako jednomu ze základních principů civilního procesu sporného (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 825/2009, ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3935/2011, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1676/2013; k možnosti podání návrhu na přistoupení nového žalovaného z důvodu procesní opatrnosti viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 29 Odo 238/2003, či ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3582/2019).
17. Z judikatury dovolacího soudu se dále podává, že soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř., bylo-li navrženo jen z důvodu žalobcovy nejistoty o tom, zda po zahájení řízení nastala skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod povinnosti, o niž v řízení jde, ve smyslu § 107a o. s. ř. (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 337/2007, uveřejněné pod č. 12/2008 Sb. rozh. obč., a dále usnesení téhož soudu ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2292/2014, či ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3013/2020). O takovou situaci se však v projednávané kauze nejedná, jelikož případná pasivní věcná legitimace druhé žalované se neodvíjí od zcizení předmětu sporu po zahájení řízení (a z něj vyplývajícího přechodu žalobcem tvrzené platební povinnosti na jiný subjekt), ale od právního posouzení důsledků původního skutkového děje spočívajícího v převodu peněžní částky na účet prvního žalovaného.
18. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí rovněž tehdy, kdyby v jeho důsledku nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalované, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod č. 9/2002 Sb. rozh. obč., popřípadě usnesení ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1651/2009, a ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2982/2022).
19. V dané věci však dovolateli nelze přisvědčit, že by snad návrh žalobce na přistoupení druhé žalované zakládal neurčitost ohledně toho, jaký požadavek je vůči oběma žalovaným uplatňován. Vzhledem k tomu, že se žalobce nemůže domáhat uložení povinnosti „buď prvnímu žalovanému, nebo druhé žalované“, jelikož procesní úprava nepřipouští alternativní postavení účastníků na straně žalované (srovnej krom jiných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2215/2010, ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2042/2010, a ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1477/2016), uplatnil požadavek vůči oběma žalovaným s tím, že plněním jednoho z nich zanikne platební povinnost druhého. Zda toto vyjádření odpovídá hmotněprávnímu poměru obou žalovaných, není otázkou způsobilosti žalobního návrhu k projednání, ale hmotněprávní důvodnosti žaloby. Není-li na straně obou žalovaných dána tvrzená platební povinnost, projeví se tento následek v zamítnutí žaloby vůči jednomu či oběma z nich, není to však nikterak na překážku rozhodnutí ve věci samé, a tedy ani připuštění navrhovaného přistoupení druhé žalované.
20. Dovolateli nelze přitakat ani potud, že by tvrzení týkající se právního postavení druhé žalované byla nedostatečná pro skutkové vymezení uplatněného nároku. V návrhu na přistoupení dalšího účastníka ze dne 25. 6. 2022 (č. l. 55–58) se uvádí, že žalobce uzavřel s druhou žalovanou zastoupenou prvým žalovaným smlouvy o koupi pozemků v katastrálním území XY ze dnů 19. 12. 2019, 22. 1. 2020 a 22. 2. 2020, že tyto smlouvy podepsal a že na účet označený ve smlouvě zaslal kupní cenu, dopustil se však omylu, neboť namísto 170.000 Kč poslal 1.000.000 Kč, a uskutečnil tedy bezhotovostní převod, pro který absentoval právní důvod. Skutkový základ nároku se proto jeví i ve vztahu k druhé žalované vymezený tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1105/2021), a tudíž jako způsobilý projednání. Dovolací soud se nikterak nevyjadřuje k otázce, zda jsou předestřená tvrzení dostatečná k unesení břemene tvrzení, břemene substancování či břemene důkazního; to jsou však již podmínky věcného úspěchu návrhu proti druhé žalované, nikoli samotného přistoupení dané účastnice do řízení.
21. Rovněž námitka, že je přistoupení druhé žalované do řízení v rozporu se zásadou procesní ekonomie, se jeví neopodstatněná. Jak podotkl již soud prvého stupně, v dané věci dosud proběhlo jediné jednání, na němž nebyl učiněn přednes žaloby ani neproběhlo žádné dokazování (viz protokol na č. l. 51). Nehrozí tedy, že by přistoupení nové účastnice vyvolávalo potřebu opakovat již učiněné procesní úkony (podobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 825/2009, ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4640/2017, a ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1891/2021). Rozhodný skutkový děj se přitom odvíjí od uzavření smlouvy mezi žalobcem a společností Agrokont s.r.o., prima facie se tedy nejeví, že by přítomnost této společnosti v řízení vyvolávala potřebu dalšího rozsáhlého dokazování, jež by bylo ve sporu mezi žalobcem a původním žalovaným nadbytečné, neboť povahu a obsah vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou by bylo zapotřebí objasnit v každém případě.
22. Bude-li se situace mezi žalobcem a prvým žalovaným jevit tak transparentně, jak se domnívá dovolatel, bude ostatně možné ve vztahu mezi nimi rozhodnout částečným rozsudkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 825/2009, ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 196/2011, a ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3900/2010). Konečně lze podotknout, že posouzení procesní ekonomie přistoupení nového účastníka na straně žalované musí z povahy věci náležet primárně soudu prvého stupně, který odpovídá za účelné a plynulé vedení procesu, a nikoli soudu dovolacímu (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 763/2005, a ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3267/2012).
23. Argumentuje-li dovolatel tím, že po přistoupení druhé žalované bude členy jejího statutárního orgánu možné vyslechnout toliko jako účastníky řízení postupem podle § 131 o. s. ř. (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1397/2006, uveřejněný pod č. 1/2008 Sb. rozh. obč.), což povede k tomu, že budou dané výpovědi hodnoceny jako méně věrohodné, než kdyby společnost Agrokont s.r.o. v pozici žalované nevystupovala, je nutno podotknout, že také účastnická výpověď podléhá volnému hodnocení důkazů a nemusí vést nutně k opatření méně spolehlivých či významných poznatků (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5766/2017). I v případě, že by členové statutárního orgánu této společnosti vystupovali v řízení jako svědci, mohl by navíc soud při hodnocení důkazů zohlednit, že by závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace na straně dovolatele mohl implikovat přítomnost povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení u zmíněné společnosti, a naopak. Nelze tedy přisvědčit dovolateli, že by přistoupení druhé žalované zhoršovalo jeho postavení z hlediska hodnocení důkazů.
24. Z naznačených důvodů Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání prvního žalovaného pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§ 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 3. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu