28 Cdo 2308/2024-663
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyň a) K. S., b) Š. N., c) I. H., d) L. V., e) J. V., f) J. V., a g) V. S., všech zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 16 C 255/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2024, č. j. 19 Co 212/2023-620, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17 303 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2024, č. j. 19 Co 212/2023-620, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 28. 6. 2023, č. j. 16 C 255/2021-512, jímž byl nahrazen projev vůle žalované směřující k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu geometrickým plánem (č. 3043-93/2023, ověřeným Ing. Zuzanou Benešovou) vymezené pozemkové parcely č.XY v k. ú. XY na žalobce, a to žalobkyni a) v podílu ideálních 2/9, žalobkyně b) a c) každé v podílu ideální 1/6, žalobkyni d) v podílu ideální 1/18, žalobce e) v podílu ideální 1/18, žalobce f) v podílu ideální 1/9 a žalobce g) v podílu ideálních 2/9, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku naplnění předpokladů, za nichž se oprávněná osoba může domáhat uspokojení restitučního nároku převodem jí zvoleného náhradního zemědělského pozemku. Vytýkala přitom nedostatečnou aktivitu žalobců, resp. jejich předchůdců, při uplatňování uvedeného nároku. Měla za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 495/02, uveřejněný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, uveřejněný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Nesouhlasila se soudy učiněným závěrem o stavební povaze oprávněným osobám odňatých a posléze nevydaných pozemků (PK část parc. č. XY a část parc. č. XY v k. ú. XY), potažmo s jejich oceněním, namítajíc, že jako stavební nelze ocenit ty pozemky, jež v době odnětí nebyly přímo určeny k zastavění a k jejichž zastavění (závodištěm ve Velké Chuchli) došlo až s jistým časovým odstupem. Mínila, že daná otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Namítala rovněž, že odvolací soudu učinil na základě provedeného dokazování nesprávné závěry stran aplikace srážek ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.
3. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, respektive zamítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. K problematice poskytování jiných (náhradních) zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
6. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).
7. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
8. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).
9. S výše rekapitulovanými závěry ustálené rozhodovací praxe právní posouzení věci odvolacím soudem v přítomné věci v kolizi není a hodnotící úvaha – ústící v konkluzi, že za neuspokojením restitučního nároku žalobců stojí svévole a liknavost žalované – není zjištěným okolnostem nepřiměřená. V tomto směru lze akcentovat oběma soudy učiněná zjištění o aktivitě žalobců (jejich právních předchůdců), zahrnující jak jejich účast v procesu vyhlašovaných veřejných nabídek náhradních pozemků (kdy byl jejich restituční nárok tímto způsobem dokonce částečně uspokojen), jež nevedla k uspokojení jejich nároku, tak i aktivní kroky žalobců za účelem přecenění nároku (např. pořízení znaleckého posudku oceňujícího odňaté a nevydané pozemky jako pozemky stavební), který žalovaná (a její předchůdce, Pozemkový fond České republiky) dlouhodobě a v rozporu se skutečným stavem evidovala v nesprávné výši, odmítajíc jeho přecenění (resp. správné ocenění i na základě žalobci opatřených dokladů, včetně znaleckých posudků), kdy nesprávná kvantifikace restitučního nároku byla jedním z podstatných důvodů, pro který nemohl být nárok uspokojen v plném rozsahu zákonem zásadně předpokládaným postupem, tj. cestou veřejných nabídek náhradních pozemků.
10. V dovolání obsažená kritika soudy učiněných závěrů, zpochybňující aktivitu žalobců (jejich právních předchůdců) při uplatňování restitučního nároku za účelem jeho uspokojení, není korektní, jestliže dovolatelka v daném směru vytýká žalobcům nízkou účast ve veřejných nabídkách, v nichž ovšem jejich nárok (ve správné výši) ani nemohl být plně uspokojen, byl-li žalovanou – navzdory žalobci současně vyvíjené aktivitě – nesprávně kvantifikován. Přitom zde nejde ani o situaci, že by se oprávněné osoby o převod pozemků z veřejné nabídky nezajímaly vůbec (viz jejich účast v procesu veřejných nabídek pozemků realizovaná předchůdkyněmi žalobců) a že by bez legitimního důvodu (za nějž lze považovat i nesprávnou kvantifikaci nároku, od níž žalovaná nemínila ustoupit) od počátku usilovaly o převod konkrétních pozemků mimo rámec veřejných nabídek (a že by si tímto postupem hodlaly zjednat výhodu oproti jiným oprávněným osobám).
11. K otázce ocenění pozemku lze pak také odkázat na závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež vychází z principu, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby a její bezprostřední realizace) je však třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016).
12. Založil-li tudíž odvolací soud svůj závěr o tom, že odňaté pozemky, jež nebylo možné oprávněným osobám vydat pro zákonem stanovenou překážku, jest ocenit jako stavební, na skutkovém zjištění (čerpaném i ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Lucie Cihelkové), že pozemky byly již v době přechodu na stát součástí areálu závodiště, byl k nim přístup po zpevněné komunikaci a areál byl napojen na vodovod, kanalizaci a rozvod elektřiny, nijak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Z judikatury vážící se k restitučnímu zákonodárství je současně zřejmé i to, že za zastavěné lze v daných souvislostech považovat i ty pozemky, jež sice bezprostředně zastavěny nejsou, ovšem se stavbou bezprostředně souvisejí a jsou potřebné k jejímu provozu a obsluze, případně vykazují se stavbou funkční souvislost – viz přilehlé pozemky tvořící se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (vzájemně funkčně provázaný soubor staveb a pozemků – areál); srov. k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, nebo jeho usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014. Uvedeným konkluzím přitom přitakává sama dovolatelka, uvádí-li v bodu 16 dovolání, že „se předmětné pozemky nacházely v prostoru označovaném jako Dostihové závodiště, které bylo provozováno již od r. 1906“.
13. Pro úplnost se sluší připomenout rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jíž se dovolací soud zabýval otázkou ocenění oprávněným osobám odňatých a nevydaných pozemků situovaných právě i v areálu závodiště v Praze – Velké Chuchli; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1428/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2514/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3041/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3136/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 35/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1190/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1723/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3134/2020. Právě citovanými rozhodnutími – ve skutkově a právně obdobných věcech – aproboval závěry soudů nižších stupňů, jež oprávněným osobám odňaté a nevydané pozemky nacházející se v posuzovaném areálu ocenily ve smyslu ustanovení § 14 vyhlášky č. 182/1988 Sb. jako pozemky stavební.
14. Naznačuje-li pak žalovaná i v nyní projednávané věci nesouhlas se soudy nižšího stupně převzatými znaleckými závěry o takovém charakteru odňatých pozemků, jenž neodůvodňuje aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., zejm. srážky za nemožnost napojení na veřejný vodovod a veřejnou kanalizaci, brojí svými argumenty proti skutkovým zjištěním, jakož i proti způsobu hodnocení důkazů, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, obecně pak již shora odkazované usnesení sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Z provedeného dokazování (včetně znaleckých posudků Ing. Cihelkové a Ing Zítka) ostatně jednoznačně vyplývá, že pozemky, coby součást areálu, byly napojeny na veřejný vodovod i kanalizaci, pročež k aplikaci srážek nebylo důvodu. Přitom i otázkou neaplikovatelnosti srážek z ceny podle přílohy č. 7, tabulky I vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve vztahu k odňatým a nevydaným pozemkům v areálu závodiště v Praze – Velké Chuchli se Nejvyšší soud již opakovaně zabýval (srov. např. již shora citované usnesení sp. zn. 28 Cdo 2514/2019).
15. Ke shodným závěrům o liknavosti žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců a ceně odňatých pozemků dospěl ostatně dovolací soud i ve skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1233/2024).
16. Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
17. Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobců patří odměna advokáta ve výši 14 000 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 17 303 Kč.
19. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 11. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu