Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Ivy Krejčířové v právní věci žalobců: a) J. C. M., zastoupen Mgr. Liborem Kaslem, LL.M., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 740/1, b) K. C. M., zastoupena JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, proti žalovanému: Národní památkový ústav, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské nám. 162/3, identifikační číslo osoby: 75032333, zastoupen Mgr. Jiřinou Svojanovskou, advokátkou se sídlem v Brně, Šilingrovo nám. 257/3, za vedlejší účasti: Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 147/92, o dovolání žalobkyně b) a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. února 2023, č. j. 18 Co 148/2007-2316, takto:
Dovolání žalobkyně b) a žalovaného se odmítají.
1. Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 27. října 2006, č. j. 5 C 147/92-1123, rozhodl tak, že uložil žalovanému povinnost uzavřít s žalobci dohodu o vydání movitých věcí do jejich spoluvlastnictví s tím, že podíl každého z žalobců činí ?, a sice slavnostního kočáru landauer (výrok I. a/), blíže specifikovaných obrazů (výrok II. a/), svítidel (výrok III. a/), zbraní, brnění a dalších movitých věcí (výrok V. a/), paroží, rohů a hlav s parožím (výrok VI. a/), a žalobu zamítl v části, v níž se každý ze žalobců domáhal uzavření dohody o vydání shora uvedených movitých věcí v rozsahu dalšího podílu ve výši ? pro každého z nich (výrok I. b/, II. b/, III. b , V. b/, VI a/). Dále uložil žalovanému povinnost uzavřít s žalobkyní b) dohodu o vydání movitých věcí, a to blíže specifikovaných lustrů (výrok IV. a/), nádobí a biliáru (výrok VII. a/) a ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným žalobu v tomto rozsahu zamítl (výroky IV. b/ a VII. b/).
2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. 2. 2023, č. j. 18 Co 148/2007-2316, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až III., IV. b), V., VI. a VII. b) potvrdil (výrok I.). Dále ve výrocích IV. a) a VII. a) rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v uvedeném rozsahu zamítl (výrok II.).
3. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na zjištění, že oba žalobci (jejich právní předchůdci) jsou osoby oprávněné dle § 3 odst. 2 až 4 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), podali výzvu k vydání věci ve lhůtě stanovené tímto zákonem a splňují podmínku státního občanství České republiky. Část movitých věcí, které jsou předmětem řízení, patřila původně J. C. M., narozenému v roce XY (dále jen „J.C.M. st.“), a část náležela do reálného svěřenectví (fideikomisu).
Dohodou ze dne 17. 8. 1925 schválenou soudem svěřeneckým F 9/98/10009 a Zemským soudem civilním v Praze, oddělení IX, dne 23. 9. 1925 došlo ke zrušení a vypořádání fideikomisu (§ 2 zákona č. 179/1925 Sb., o zrušení svěřenectví), na základě které do vlastnictví J. C. M., nar. XY (dále jen „J.C.M. ml.“), přešly z fideikomisu ty movité věci, které jsou vymezeny v inventáři a separačním protokolu, vlastníkem ostatních movitých věcí, které se nacházely na XY, zůstal JCM st. Ke konfiskaci movitých věcí ve vlastnictví JCM st.
i JCM ml. nacházejících se na XY došlo nařízením německé státní policie, velitelství Praha, ze 16. 2. 1942, č. 572/41-VI., jež bylo vydáno na základě nařízení tehdejšího říšského protektora o připadnutí jmění v protektorátu Čechy a Morava ze 4. 10. 1939. K žádosti J.C.M st. bylo opatření německé státní policie ze 16. 2. 1942 zrušeno Zemským národním výborem v Praze dne 26. 2. 1947, č.j. 27.947-II/4-47. Již předtím byla výměrem Zemského národního výboru v Praze ze dne 21. 1. 1947, č. IIII-PK-131/20-1946 zrušena konfiskační vyhláška Okresního národního výboru v Příbrami ze dne 13.
7. 1945, č. 11465/45, kterou byl majetek J.C.M. st. konfiskován ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb. Národní správa zavedená na majetek J.C.M. st. dle dekretu č. 5/1945 Sb. byla zrušena Zemským národním výborem v Praze dne 29. 4. 1947, po č. III-NS-zem 380/46. Na majetek J.C.M. ml. byla v roce 1945 zavedena národní správa a výměrem Zemského národního výboru v Praze ze dne 5. 12. 1945, č. 613/44–45- III. -Pk., byl jeho zemědělský majetek konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. pro účely pozemkové reformy.
Konfiskační výměr byl zrušen výměrem Ministerstva zemědělství ze 16. 6. 1948, čj. 114637/48-IX/A-23. Důvodem konfiskace nebyly rasové důvody. Od 1. 5. 1947 byl XY, včetně mobiliáře, odevzdán do správy Národní kulturní komise na základě § 3 odst. 2 zákona č. 137/1946 Sb. Ve vztahu k části mobiliáře XY, jehož vlastníkem byl J.C.M. st., byla zrušena konfiskační rozhodnutí a J.C.M. st. byla umožněna návštěva zámku a doplnění sbírek (mohl částečně nakládat s tímto majetkem), čímž stát uznal vlastnictví J.C.M.
st. k mobiliáři XY. J.C.M. st. tudíž vlastnického práva nepozbyl, ve vztahu k němu tak nešlo o konfiskovaný majetek, který přešel na stát, a nelze ani učinit závěr, že by jej stát převzal bez právního důvodu před 25. 2. 1948.
4. Odvolací soud korigoval názor soudu prvního stupně toliko v otázce důvodnosti nároku žalobkyně b) k movitým věcem specifikovaným ve výrocích IV. a) a VII. a), které byly ve vlastnictví J.C.M. ml. na základě dohody o zrušení a vypořádání fideikomisu, a na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že uvedené movité věci nelze vydat, neboť k jejich převzetí majetku státem došlo před rozhodným obdobím (před 25. 2. 1948) a ke konfiskaci nedošlo z rasových důvodů (viz nález Ústavní soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 1283/17).
5. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně toliko v rozsahu výroku II.) napadla dovoláním žalobkyně b), v němž uplatňuje konkrétní hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, jež je pro projednání a rozhodnutí věci v dovolacím řízení rozhodné [(dále jen „o. s. ř.“); srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], a namítá, že dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena otázka, zda může odvolací soud poté, kdy bylo jeho rozhodnutí zrušeno Ústavním soudem v obnoveném řízení o ústavní stížnosti, odmítnout věcně se zabývat částí řízení, o níž musí z důvodu kasace znovu rozhodnout. Další dosud nevyřešená otázka se pak týkala se zřetelem na konkrétní poměry projednávané věci podmínek aplikace ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
6. Žalobce a), žalovaný a vedlejší účastník se k dovolání žalobkyně b) nevyjádřili.
7. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně toliko v rozsahu výroku I.) napadl dovoláním žalovaný, v němž uplatňuje konkrétní hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a argumentuje tím, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jíž odvolací soud posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a sice zda a kdy došlo k odnětí vlastnického práva k mobiliáři a zda movité věci v rozhodném období nabyl stát (odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 503/96, uveřejněný pod číslem 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1586/2009; toto usnesení je - shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Dále namítá odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky rozhodného okamžiku, kdy stát převzal movité věci od právního předchůdce žalobců. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 963/2006, a ze dne 28. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 503/96, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 832/2021. Jako dosud neřešenou vznáší otázku, zda je možné vyjít ze skutkového a právního stavu vysloveného v jiném řízení téhož soudu, aniž odvolací soud provedl navržené důkazy nebo rozhodl o jejich neprovedení. Domnívá se, že při řešení otázky procesního práva, zda může skutková zjištění činit odlišný soud než ten, který důkaz provedl, a zda takový postup není v rozporu se zásadou přímosti, se odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (konkrétně připomíná nálezy Ústavního soudu ze dne 12.
10. 2004, IV. ÚS 57/04, a ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14; tyto nálezy jsou - shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Dále má za to, že při posuzování určitosti výroků rozsudku se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1258/2005, ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2925/2004, a ze dne 22.6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2871/2020) a vznáší otázku, která dle jeho názoru dosud dovolacím soudem nebyla řešena, zda se v případě pochybnosti o rozsahu a vypořádání majetku ze zaniklého fideikomisu uplatní fikce ustanovení dle § 17 zákona č. 179/1924 Sb., o zrušení svěřenectví.
Namítá, že při řešení otázky hmotného práva týkající se rozsahu příslušenství zámku, se odchýlil od dobové rozhodovací praxe, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 13. 4. 1928, sp. zn. R I 282/28, publikovaného ve Vážného sbírce pod č. 7960, a ze dne 13. 7. 1920, sp. zn. Rv II, 101/20, publikovaného ve Vážného sbírce pod č.
598. Navrhl, aby dovolací soud v dovoláním dotčeném rozsahu rozsudek odvolacího změnil tak, že ve výrocích I. až III., IV. b), V., VI. A VII.
b) změní rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítne, popřípadě aby v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalobkyně b) se podrobně vyjádřila k dovolání žalovaného a navrhla jej pro nepřípustnost odmítnout. Otázky týkající se okamžiku odnětí vlastnického práva k mobiliáři státem a převzetí majetku státem bez právního důvodu, které žalovaný předkládá dovolacímu soudu k řešení, míří k přezkumu skutkových otázek, které nemohou být předmětem dovolacího řízení. Převzetí skutkových a právních závěrů odvolacím soudem v rámci jednoho soudního spisu a jednoho soudního řízení (případně převzetí skutkových zjištění učiněným jiným senátem téhož soudu rozhodujícím ve stejné věci) považovala za zákonný procesní postup odvolacího soudu zcela v souladu s § 122 o.
s. ř. Zdůraznila, že v minulosti opakovaně docházelo k přejímání skutkových a právních závěrů nikoliv pouze mezi jednotlivými soudy v rámci jednoho řízení, nýbrž mezi samostatnými restitučními spory (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 3285/19). V posuzovaném případě měl žalovaný možnost vyjádřit se k provedeným důkazům, jeho procesní práva tudíž zůstala nedotčena. Ohledně námitky žalovaného týkající se neurčitosti blíže konkretizovaných movitých věcí, jejichž vydání se žalobci domáhají, odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 24.
3. 2004, sp. zn. I. ÚS 38/02, přičemž odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího nebo Ústavního soudu a napadené rozhodnutí je dostatečné určité. Zdůraznila, že nemůže jít k tíži žalobců, že žalovaný během užívání mobiliáře nevedl dostatečně podrobnou inventarizaci majetku umožňující přesnou identifikaci jednotlivých předmětů. Otázka týkající se vypořádání fideikomisu je založena na polemice se skutkovým stavem zjištěným soudy obou stupňů. Pokud žalovaný namítá, že v obou restitučních nárocích byl uplatněn totožný předmět, měl tak učinit v řízení před nalézacími soudy a měl k tomuto tvrzení označit důkazy, což však neučinil.
Zámecký mobiliář není příslušenstvím zámku a judikatura zmiňovaná žalovaným je na daný případ nepoužitelná.
9. Žalobce a) ve svém vyjádření navrhl dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítnout, neboť jeho podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a se skutkovými závěry. Při posouzení otázky, kdy stát znemožnil právnímu předchůdci žalobců, J.C.M. st., nakládat s jeho movitými věcmi na XY, posoudil odvolací soud v souladu s nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 25/17, když od přijetí tohoto nálezu nedošlo k žádné změně skutkového stavu. Ohledně výkladu institutu národní správy dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. poukázal na obsah rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4048/2009, podle něhož národní správa sloužila k omezení v užívání a disponování s nemovitostmi, avšak neměla za následek změnu ve vlastnických vztazích k dotčenému majetku. Ohledně procesní námitky o neopakování důkazů odvolacím soudem poukázal na to, že se jedná o jedno soudní řízení vedené před soudem prvního stupně pod sp. zn. 5 C 147/92, byť z procesních důvodů rozhoduje o každé části řízení jiný odvolací senát, a odkázal na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na nález ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. III. ÚS 3285/22). Dále se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu ohledně vypořádání fideikomisu i příslušenství zámku a poukázal na smysl a účel restitučního zákonodárství. Námitku nedostatečné identifikace některých movitých věcí považoval za nedůvodnou, poukázal na to, že žalovaný v průběhu řízení proti identifikaci jednotlivých položek sbírek ničeho nenamítal, a to za situace, kdy byl držitelem těchto movitých věcí a byl odpovědný za jejich evidenci.
10. Vedlejší účastník se k dovolání žalovaného nevyjádřil.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou dovolání žalobkyně b) a žalovaného přípustná (§ 237 o. s. ř.).
12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jenž takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně b) a žalovaného nejsou přípustná.
14. Dovolání žalobkyně b):
Žalobkyně b) předkládá dovolacímu soudu k řešení dvě otázky. V prvé z nich definované jako „nesprávně omezený rozsah odvolacímu přezkumu“ odvolacímu soudu vytýká, že se zřetelem na body odůvodnění 47. až 49. a 108. plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 25/17, se již v dalším řízení nezabýval restitučním nárokem dovolatelky jako právní nástupkyně (dědičky ze závěti) původního vlastníka, J.C.M. ml., přičemž dovolací argumentaci zakládá na výkladu o povaze ústavní stížnosti v obnoveném řízení před Ústavním soudem (cituje i z judikatury ÚS) a připomíná, že zrušil- li Ústavní soud, mimo jiných, i předchozí rozsudek odvolacího soudu (č. j. 18 Co 148/2007-1227) jako celek, měl odvolací soud v dalším řízení věc projednat a rozhodnout o ní v obou restitučních větvích, tj. nikoliv jen o majetku J.C.M., st., ale i o majetku J.C.M., ml.
15. V rozsahu této otázky není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť na jejím řešení (viz znění otázky pod bodem 14. textu dovolání) není rozsudek odvolacího soudu založen; (k přípustnosti dovolání, chybí-li její obecný předpoklad, srovnej z judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Jak plyne z bodů 72. až 93. (vyjma bodu 90.) odůvodnění rozsudku, odvolací soud se zabýval i restitučním nárokem žalobkyně b) a byť skutková zjištění v daném směru převzal výlučně z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 6. 2022, č. j. 23 Co 396/2009-2252, nemůže dovolatelka důvodně hájit stanovisko, že by se jejím nárokem, jenž je odvozován od původního vlastníka, J.C.M. ml., odvolací soud v dalším řízení věcně nezabýval.
Ostatně odvolací soud nárok žalobkyně b) a jeho důvodnost opřenou o § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. posuzoval po vydání plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 25/17, i přesto, že Ústavní soud, jehož právním názorem dotýkajícím se rozsahu přezkumné činnosti obecných soudů po povolené obnově řízení a kasaci předchozích rozhodnutí jsou soudy obecné justice v dalším řízení vázány (článek 89 odst. 2 ústavy České republiky), jednoznačně konstatoval, že „musí vycházet z právního názoru Evropského soudu pro lidská práva, který ve věci stěžovatelů shledal porušení Úmluvy ve vztahu k soudním řízením o movitý majetek původně se nacházející v XY a pouze ve vztahu k důkazům představovaným především rozhodnutím Ministerstva zemědělství č. j.
33.219/47-IX A 3 ze dne 30. 4. 1947“, dále, že „rozhodnutí Ústavního soudu se tedy může týkat výlučně nároku stěžovatelů na vydání věcí po J. C. M. starším. Stejně tak se pouze touto otázkou mohou zabývat obecné soudy v dalším řízení. Rozhodování o samostatném nároku stěžovatelky tak je uzavřeno a nemůže být již rozhodnutím ve věci sp. zn. Pl. ÚS 25/17 dotčeno“ a že „jakkoliv Ústavní soud zrušil tato rozhodnutí v celém jejich rozsahu, jeho závazný právní názor pro další řízení se týká pouze té části, která souvisí s nároky stěžovatelů po J.
C. M. starším. Kasační výrok rozhodnutí Ústavního soudu nemění nic na tom, že část věci týkající se nároku po J. C. M. mladším zůstává obnovou řízení nedotčena“ (viz body 47., 49. a 108. odůvodnění plenárního nálezu).
16. Ve druhé otázce (viz znění otázky pod bodem 32. textu dovolání) žádá dovolatelka přijetí v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neprovedeného výkladu aplikační podmínky ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. „z důvodu rasové perzekuce“. Tuto podmínku je nutno, dle mínění dovolatelky, interpretovat jednak s přihlédnutím k zásadě ex favore restitutionis a dále se zřetelem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2430/13 (ve věci obnovy řízení – XY). Ani řešení této otázky přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. I dovolací soud jako vrcholná instance obecné justice je vázán právním názorem vyjádřeným v plenárním nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 25/17, že obnovené řízení se v další jeho fázi před obecnými soudy může týkat toliko posouzení společného nároku žalobců a) a b) odvozených od odnětí vlastnického práva původnímu vlastníku J.C.M st. (viz výklad v předchozím bodu odůvodnění tohoto usnesení), a důvodnost žaloby tak má být prověřena na základě důkazů osvětlujících časové a věcné okolnosti odnětí vlastnického práva tomuto původnímu vlastníku (viz část V. odůvodnění plenárního nálezu).
17. Sluší se pro ozřejmění komplexního přístupu dovolacího soudu k posouzení přípustnosti dovolání žalobkyně b) pro řešení otázky volající po interpretaci formulace „z důvodu rasové perzekuce“ obsažené v § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. uvést, že přesvědčivý výklad s patřičným odůvodněním a zdrojovou argumentací podal Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04 [(věc vydání XY) - viz detailní rozbor dané problematiky v článku XII. odůvodnění, zejména s akcentem na vysvětlení úmyslu zákonodárce v odstavci v pořadí čtvrtém], z něhož při posouzení samostatného nároku dovolatelky po jejím otci vycházel Ústavní soud při rozhodování v obnoveném řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 1283/17). Při formulaci dovolací otázky dovolatelka využila poněkud nešťastné formulace v bodě 92. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž se uvádí, že „žádný konkrétní důkaz ve vztahu ke konkrétní konfiskaci majetku C. M. nebyl v řízení předložen.“ Odvolací soud touto větou reagoval na zjištění, která byla učiněna v řízení vedeném odvolacím soudem pod sp. zn. 23 Co 396/2009, kde se k otázce možné konfiskace majetku rodiny C. M. okupačními orgány vyjadřovaly znalecké posudky a další expertízy, jež připouštěly možné rasové motivy konfiskace majetku u J.C.M. ml. Z vlastního konfiskačního aktu (Nařízení německé státní tajné policie ze dne 16. 2. 1942, č. 572/41-VI.), jenž se týkal majetku obou původních vlastníků, však žádný rasový motiv konfiskace zjištěn nebyl a tento stav zůstal nezměněn i po provedeném dokazování v obnoveném řízení ve věci vydání XY. Nelze tudíž důvodně předpokládat, že by na základě téhož konfiskačního rozhodnutí orgánu okupační moci mohl být rasový motiv majetkové perzekuce otce žalobkyně b) zjištěn ve vztahu k mobiliáři zámku, nebyl-li zjištěn u majetku nemovitého.
18. Dovolatelka favorizuje před závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 1283/17, jímž bylo rozhodnuto v obnoveném řízení, konkluze plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 1014, sp. zn. I. ÚS 2430/13, jímž byla obnova řízení povolena. Má za to, že III. senát Ústavního soudu měl před vydáním meritorního rozhodnutí, jež navíc nebylo přijato jednomyslně, volit postup dle ustanovení § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a věc předložit k rozhodnutí pléna. S takovým názorem se Nejvyšší soud neztotožňuje. Dovolatelka přehlíží, že od konkluzí vážících se k výkladu formulace „z důvodů rasové perzekuce“ podaného v nálezu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, se sice formálně I. senát Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2430/13 neodchyluje (tento postoj explicitně stvrzuje v bodě 22. odůvodnění nálezu), nicméně v dalším textu nálezu na podkladě dovolatelkou dodatečně zajištěných důkazů (prokazujících židovský původ předků otce dovolatelky) podává potencionálně možný vlastní - oproti nálezu sp. zn. III. ÚS 107/04 - konkurující pohled na interpretaci dané zákonné formulace (srovnej bod 50. odůvodnění nálezu) s uvedením odlišného pohledu na účel a smysl novely zákona č. 87/1991 Sb., jak byl vysvětlen v nálezu sp. zn. III. ÚS 107/04. Nejvyšší soud rovněž nemohl pustit ze zřetele, že konkurující konkluze nálezu sp. zn. I. ÚS 2430/13 o potřebě extenzivnějšího výkladu zákonné formulace „z důvodů rasové perzekuce“ byla přijata v rozhodnutí o povolení obnovy řízení, v němž soud, Ústavní soud nevyjímaje, zásadně posuzuje, zda nové skutečnosti, rozhodnutí či důkazy, které nemohl bez své viny účastník řízení použít v původním řízení, resp. zda důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení, mohou pro účastníka řízení přivodit příznivější rozhodnutí ve věci [viz § 63 zákona č. 182/1993 Sb. a § 228 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.]. Úvahy vyjádřené v nálezu sp. zn. I. ÚS 2430/13 však šly mnohem dále. Účastníkům řízení byly komunikovány způsobem založeným na predikci příznivějšího rozhodnutí v závislosti ne toliko na podkladě nových skutečností, rozhodnutí či důkazů, ale na jiné interpretaci skutkové podstaty aplikované právní normy.
19. Dovolání žalovaného: Žalovaný předkládá dovolacímu soudu k vyřešení šest právních otázek. Všechny se týkají potvrzujících výroků rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o vrácení mobiliáře XY původně vlastnicky náležícího J.C.M. st. (ročník XY).
20. Přípustnost dovolání pro řešení otázky a) kdy a zda vůbec došlo k odnětí mobiliáře J.C.M. st. státem, a b) kdy stát převzal mobiliář J.C.M. st. bez právního důvodu je třeba řešit se zřetelem na aplikované posouzení odvolacím soudem a jeho poměr k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, s níž má být přijaté posouzení v rozporu. Obě otázky jsou založeny na společné dovolací argumentaci vycházející z tvrzení, že vlastnictví mobiliáře bylo J.C.M. st. odňato již před rozhodným obdobím a restituční titul dle ustanovení § 6 odst. odst. 1, popřípadě dle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se tudíž nemohl uplatnit.
21. V rozsahu položené otázky, zda k odnětí vlastnického práva J.C.M. st. k mobiliáři XY došlo ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť na řešení této otázky odvolací soud dovoláním dotčený rozsudek nezaložil. Absentuje tak obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
22. Dovolateli lze sice přisvědčit, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá explicitní závěr, zda důvodem odnětí byl některý z restitučních titulů dle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nebo ustanovení § 6 odst. 2 téhož zákona, nicméně z bodu 89. odůvodnění rozsudku vyplývá podstatný závěr, že k odnětí vlastnického práva J.C.M. st. nedošlo před rozhodným obdobím, kdy všechny na jeho majetek aplikované právní postupy vedoucí k odnětí vlastnického práva byly ještě před rozhodným obdobím zrušeny a v případě uvalené národní správy bylo uvažováno o jejím zrušení právě v souvislosti se zrušením konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. Absence jakéhokoliv právního důvodu odnětí vlastnického práva před rozhodným obdobím, která se „protáhla“ až do období po 25. 2. 1948, tak fakticky vyloučila možnost případ posoudit podle restitučního titulu dle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a nabízelo se pouze užití ustanovení § 6 odst. 2 téhož zákona. Jestliže se odvolací soud v projednávané věci úzce přimknul ke skutkovým a právním závěrům rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2022, č. j. 23 Co 396/2009-2252, pak převzetím právních závěrů z rozhodnutí v předchozím (jiném) řízení odvolací soud aproboval i takové posouzení, že majetek byl J.C.M. st. odňat bez právního
důvodu. Dovolatelem tvrzené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívající v mylné aplikaci ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. tudíž nezakládá ani důvod dovolání dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
23. Přípustnost dovolání dále nezakládá ani řešení právní otázky, ke kterému okamžiku (zda ještě před rozhodným obdobím či již v rozhodném období) stát bez právního důvodu převzal movité věci tvořící alodní vlastnictví J.C.M. st., a není tudíž ani opodstatněně uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (při aplikaci ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Dovolatelem označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, popřípadě Nejvyššího soudu Československé republiky (viz strana 12 textu dovolání), respektive jejich konkluze, s nimiž má být řešení dovoláním vymezené právní otázky (z hlediska odklonu odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu) poměřováno, do poměrů projednávané věci pro zcela specifické nesouměřitelné skutkové okolnosti nedopadají. Ostatně, dovolatel se ani nepokusil závěry z uvedených rozhodnutí, byť stručně, přiblížit a označenými rozhodnutí pouze uzavřel text, v němž rozvinul vlastní právní úvahy.
24. Žalovaný v dovolání vychází - jako z prokázaného – z takového skutkového základu věci, dle nějž se stát fakticky chopil movitého majetku tvořícího oddělené vlastnictví J.C.M. st. na základě konfiskačního aktu vydaného podle dekretu č. 12/1945 Sb. (vyhláška Okresního národního výboru v Příbrami ze dne 13. 7. 1945, č. j. 11465/45) a ani po jeho zrušení (k odvolání původního vlastníka) výměrem Zemského národního výboru v Praze ze dne 21. 1. 1947, č. III-PK-131/20-1946, v držbě, byť neoprávněné, neustal a tento stav dále pokračoval i v rozhodném období. K odnětí mobiliáře XY původnímu vlastníkovi ještě před rozhodným obdobím pak argumentuje rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 29. 4. 1947, č. j. 33.219/47-IX/A-3, na jehož základě byla schválena dohoda mezi Národním pozemkovým fondem a Národní kulturní komisí o převzetí správy a užívání zámeckých objektů, včetně mobiliáře, uzavřená dne 22. 4. 1947.
25. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, respektive na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srovnej např. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
26. Ze skutkových zjištění, která odvolací soud převzal z výsledků dokazování provedeného v odvolacím řízení ve věci sp. zn. 23 Co 396/2009 (viz body 56. až 70. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), však rezultuje - oproti skutkové argumentaci dovolatele - jiný skutkový závěr, jenž odvolací soud v přítomné právní věci zformuloval v bodě 71. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku, a sice že po zrušení konfiskačního rozhodnutí ještě před začátkem rozhodného období se stát v tomto období choval k majetku J.C.M.
st. na XY, včetně mobiliáře, jako k vlastnictví původního vlastníka. Takový závěr je podporován i obsahem sdělení Zemského národního výboru v Praze (orgán, jenž rozhodl o zrušení konfiskace majetku J.C.M. st.) ze dne 29. 4. 1947, č. III NS-380/96-1946, v němž národní správě velkostatku C. M. v XY sdělil záměr v souvislosti se zrušenou konfiskací rozhodnout i o zrušení národní správy, jakož i obsahem sdělení národní správy velkostatku C. M. ze dne 24. 6. 1947, v němž se referuje o průběhu návštěvy, mimo jiných, i J.C.M.
st. z předchozího dne a deklaruje se, že jmenovanému patří inventář, zařízení a sbírky v zámku, jenž do zámku přivezl k uložení další historické listiny. Nelze rovněž pominout, že zmíněnou dohodu ze dne 22. 4. 1947 mezi Národním pozemkovým fondem a Národní kulturní komisí, jež je verifikována rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 29. 4. 1947, č. j. 33.219/47-IX/A-3, je třeba vykládat v souvislosti s přípisem Ministerstva zemědělství a lesního hospodářství č. j. 150.868/57-232-VI ze dne 27.
5. 1957 adresovaným Ministerstvu kultury – státní památkové správě. Ministerstvo v něm "potvrzuje, že rozhodnutím ministerstva zemědělství ze dne 30. dubna 1947 č. j. 33.219/47-IX A 3 byl odevzdán do správy a užívání Národní kulturní komise podle § 2 a § 3 zákona ze dne 16. května 1946 č. 137/46 Sb. jako státní kulturní majetek XY se všemi nemovitostmi, které tvoří podle § 7 odst. 4 dekretu č. 12/45 Sb. se zámeckou budovou jediný celek a sice ...". Následuje výčet pouze nemovitých věcí. Listina dále pokračuje: "Ministerstvo zemědělství a lesního hospodářství Vás zmocňuje, abyste si podle tohoto potvrzení ve smyslu § 11 zákona č. 90/47 Sb. provedli knihovní pořádek sami, totiž abyste v příslušných knihovních vložkách, ve kterých jsou tyto nemovitosti zapsány a) dali vyznačit vlastnické právo ve prospěch Národní kulturní komise, resp. jejího právního nástupce / § 11 zákona č. 90/47 Sb. /, b) dali vyznačit, že závady na listě ,C' kromě případných reálných břemen nepostihují přidělený majetek / § 9 zákona č. 90/47 Sb. /.“
27. Nelze v poměrech projednávané věci přehlédnout, že otázkou, zda movité věci umístěné na XY, jež vlastnicky náležely J.C.M. st., byly původnímu vlastníku odňaty bez právního důvodu před rozhodným období nebo až po rozhodném datu 25. 2. 1948, se s konečnou platností zabývaly soudy v řízení o vydání 68 obrazů (viz rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 7. 1998, sp. zn. 5 C 207/98-120, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 26 Co 351/99-164, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2446/2000), přičemž dospěly k totožnému závěru, tj. že k odnětí vlastnického práva k předmětným obrazům došlo bez právního důvodu až v rozhodném období. I v tomto řízení bylo akcentováno sdělení Zemského národního výboru v Praze ze dne 29. 4. 1947, č. III NS-380/96-1946, v němž národní správě velkostatku C. M. v XY sdělil záměr v souvislosti se zrušenou konfiskací rozhodnout i o zrušení národní správy, jež si nebylo možné v dobovém kontextu vyložit jinak, než jako uznání vlastnického práva J.C.M. st. i k inventáři, zařízení a sbírkám na XY.
28. Izolované posouzení rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 29. 4. 1947, č. j. 33.219/47-IX/A-3, na jehož základě byla schválena dohoda mezi Národním pozemkovým fondem a Národní kulturní komisí o převzetí správy a užívání zámeckých objektů, včetně mobiliáře, uzavřená dne 22. 4. 1947, kterou v dovolání akcentuje žalovaný, tak naráží nejen na obsah posléze vydaného sdělení Zemského národního výboru v Praze ze dne 29. 4. 1947, č. III NS-380/96-1946, ale pomíjí i skutečnost, že citované rozhodnutí bylo vydáno v souvislosti se správou a využitím zámeckých nemovitostí a objektů, včetně mobiliáře k nim náležícího („všechen jejich mobiliář“), jenž sdílel právní osud nemovitých věcích náležících do fideikomisu (nikoliv do alodního vlastnictví J.C.M. st.); k tomu srovnej závěr plynoucí z bodu 89. odůvodnění plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 25/17.
29. Přípustnost dovolání nezakládá ani řešení dalších dvou otázek souvisejících s procesním postupem odvolacího soudu, který zcela převzal skutkové i právní závěry z dříve vydaného rozsudku jiného senátu odvolacího soudu ze dne 23. 6. 2022, č. j. 23 Co 396/2009-2252.
30. Zásada přímosti (v intencích vymezené otázky pod bodem 4 na straně 6 textu dovolání) se zřetelem na dovolatelem označenou judikaturu na straně 14 dovolání porušena nebyla, neboť odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu se vážou k řešení problematiky diformity skutkových zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího, jenž dospěl k odlišným skutkovým a navazujícím právním závěrům bez toho, aby opakoval důkazy, na jejichž základě se hodlal od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlit. Postup odvolacího soudu v projednávané věci tak nesouvisí s problematikou dokazování před odvolacím soudem ve smyslu ustanovení § 132, § 211, § 115, § 213 odst. 1 a § 214 odst. 1 o. s. ř. Nejde však ani o problematiku založenou na aplikaci ustanovení § 122 odst. 1 a 3 o. s. ř., jak o ní ve vyjádření k dovolání uvažuje žalobkyně b). Na této otázce není dovoláním dotčený rozsudek založen a v poměrech přítomné právní věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
31. Dovolání žalovaného ovšem není přípustné ani pro řešení otázky, jež dle mínění dovolatele dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, a sice zda odvolací soud mohl v tomto řízení vyjít bez dalšího ze skutkového a právního stavu vysloveného v odvolacím řízení vedeném (stejným) odvolacím soudem pod sp. zn. 23 Co 396/2009, aniž by přitom reflektoval jakoukoliv důkazní aktivitu, k níž byli účastníci řízení připraveni. Sluší se uvést, že postup odvolacího soudu v tomto řízení je ztotožnitelný s procesem využití tzv. soudních notoriet. Odvolací soud tudíž zcela zjevně přihlédl ke skutečnostem známým z jeho úřední činnosti (z činnosti „téhož soudu“); aplikoval tak ustanovení § 121 o. s. ř. a při vyřešení (v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jakož i jiných vrcholných soudů, již řešené) otázky využití soudních notoriet se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
32. V nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 3285/19 [viz bod 58. odůvodnění na nějž ve vyjádření k dovolání přiléhavě odkazuje žalobkyně b)] se uvádí: „Měl-li by soud vycházet při společném skutkovém základu pro více sporů ze skutečností zjištěných v jednom řízení i ve všech ostatních řízeních bez dalšího, aniž by byli stejní i všichni účastníci ve všech těchto řízeních, byl by tím takový účastník řízení, který neměl možnost podílet se na dokazování v tom řízení, jehož skutková zjištění mají být přebírána do všech dalších řízení bez potřeby je v nich samostatně dokazovat, znevýhodněn způsobem, který by kolidoval s jeho právem na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.“ Argumentací a contrario pak lze dospět k logickému závěru, že v související věci týchž účastníků, v níž je předmětem řízení typově totožný nárok, jehož důvodnost by se dokazováním prověřovala stejnými důkazy, jejichž hodnocení již bylo týmž soudem provedeno, a zjištěn určitý skutkový základ rezultující v konkrétní právní posouzení věci, lze skutkové i právní závěry z předešlého řízení bez dalšího převzít. Tento závěr byl z hlediska závaznosti vlastních právních názorů jednoho a téhož soudu vyjádřených v téže věci verifikován Ústavním soudem v nálezu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. III. ÚS 3285/22. Odlišovacím kritériem přitom nemůže být skutečnost, že závěry citovaného nálezu ( viz ……„tentýž odvolací soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve“…….) byly vysloveny formálně vzato v jediném řízení, z jehož předmětu nebyly určité části vyloučeny k samostatnému projednání a rozhodnutí (jako v poměrech projednávané věci).
33. Ve řízeních probíhajících u Okresního soudu v Pardubicích a skončených vydáním částečných rozsudků (rozsudky ze dne 2. 7. 1998, č. j. 5 C 207/98-120, ze dne 27. 10. 2006, č. j. 5 C 147/92-1123, a ze dne 22. 4. 2009, č. j. 5 C 147/92-1337) a u Krajského soudu v Hradci Králové (rozsudky ze dne 1. 6. 2000, č. j. 26 Co 351/99-164, a ze dne 23. 6. 2022, č. j. 2022, č. j. 23 Co 396/2009-2252) posuzovaly soudy v celé šíři jak společný nárok žalobců a) a b), tak i samostatný nárok žalobkyně b), přičemž shodný rezultát ohledně učiněných skutkových závěrů a navazujícího právního posouzení věci, k nimž se přichýlil i odvolací soud v dovoláním dotčeném rozsudku [i se zřetelem k tomu, že Ústavní soud se v plenárním nálezu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 25/17, jenž časově předcházel vydání rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 6. 2022, č. j. 2022, č. j. 23 Co 396/2009-2252, ke skutkovým i právním otázkám souvisejícím zejména s nárokem uplatněným žalobci a) a b) návodně vyjádřil – viz body 72. až 77., 82. až 84. a 102. až 104. a 109. odůvodnění nálezu], zjevně z hlediska předvídatelnosti rozhodování soudu a právní jistoty týchž účastníků řízení obstojí.
34. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu byla otázka tzv. soudních notoriet řešena např. v rozsudcích ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 205/2020, nebo v usnesení ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3669/2019, a v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu například v rozsudku ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 1 As 100/2009 (tento rozsudek je přístupný na webových stránkách Nejvyššího správního soudu https://www.nssoud.cz). Správný postup při využití soudních notoriet by měl být takový, že v následném řízení soud účastníkům sdělí, že bude z určitých soudních notoriet vycházet, čímž jim dá možnost správnost některé z nich zpochybnit, a podle jejich reakce se pak buď vznesenou námitkou zabývá, anebo není-li takové námitky, bez dokazování o věci rozhodne, přičemž v rozhodnutí důvody svého postupu vyloží. V poměrech projednávané věci platí, že odvolací soud řečený postup dodržel. Žalovaný měl možnost se v obou řízeních k provedeným důkazům vyjádřit, což také učinil (ostatně platí to i pro rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 29. 4. 1947, č. j. 33219/47-IX/A-3, jež v dovolání žalovaný zmiňuje), a byl seznámen s tím, že v tomto řízení z důkazů provedených v dříve skončeném řízení sp. zn. 23 Co 396/2009 bude odvolací soud vycházet. V reakci na toto sdělení odvolacího soudu odkázal na listiny založené ve spisu, ale žádné procesní námitky nevznesl. Za tohoto stavu postup odvolacího soudu stručně komunikovaný pod bodem 49. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku (materiálně odpovídající stavu, při němž odvolací soud využil tzv. soudních notoriet) v konfrontaci s konkluzemi výše označené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obstojí.
35. Dovolání žalovaného není přípustné ani pro řešení otázky nedostatku materiální vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, pro nedostatečnou, popřípadě zaměnitelnou, identifikaci jednotlivých žalobci nárokovaných věcí. Řešení dané otázky nelze zcela zjevně poměřovat s konkluzemi vyplývajícími z dovolatelkou specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. 20 Cdo 1258/2005, 20 Cdo 2871/2020, 20 Cdo 965/2003 a 21 Cdo 1720/2004 danou otázku řešila s přihlédnutím k jinému druhu exekučním titulem ukládaných povinností (specifikace částky, z níž se počítá žádaný úrok z prodlení, individualizace podílových fondů spravovaných povinnou, jež mají být exekucí postiženy, vymezení povinnosti spojené s umožněním přístupu na pozemek, specifikace poplatku z prodlení) a pouze rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. 22 Cdo 428/2006 a sp. zn. 28 Cdo 2925/2004 se týkají vydání movitých věcí. Přijaté závěry jsou ovšem formulovány na základě nesouměřitelných skutkových okolností (žalobní žádání na vydání věcí popsaných jejich umístěním v konkrétní místnosti, nedostatečná specifikace několika málo movitých věcí a apel na soud, aby ustanovení § 43 o. s. ř. neinterpretoval formálně).
36. Ani ilustrativní argumentace žalovaného týkající se lustru s knížecím erbem, jenž byl jedním výrokem vydán do spoluvlastnictví žalobců (jako původní vlastnictví J.C.M. st.), a druhým výrokem o něm negativně rozhodnuto ve vztahu k žalobkyni b) - jako původní vlastnictví J.C.M. ml. - nezpochybňuje materiální vykonatelnost rozhodnutí. Tento stav s materiální vykonatelností rozsudku odvolacího soudu ostatně nijak nesouvisí, neboť za předpokladu, že se jedná o jedinou věc, mohl být jejím prostřednictvím uspokojen buď společný restituční nárok žalobců (odvozovaný od J.C.M. st.), anebo samostatný restituční nárok žalobkyně b) - odvozovaný od J.C.M. ml. a nikoliv nároky oba, což je vyhovujícím výrokem (potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu) a zamítavým výrokem (měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu) logicky vyjádřeno.
37. Relevanci námitky o nedostatku materiální vykonatelnosti dovoláním dotčeného rozsudku je nutné – dle mínění Nejvyššího soudu – hodnotit se zřetelem na obsah dovolání žalovaného na straně 15, kde je nekonkrétně poukazováno na to, že na zámku se nacházejí věci, jež ve větším počtu odpovídají popisu věcí specifikovaných v žalobě, že je požadováno vydání věcí, které se v zámku nenacházejí, a že ani nelze určit, zda některé opět žalovaným nespecifikované věci existují. Žalovaný touto argumentací v prvé řadě přehlíží, že věci vydané do spoluvlastnictví žalobců, ohledně nichž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, jsou opatřeny inventarizačními čísly, které jim přiřadil stát (vyjma věcí uvedených ve výroku VI.a.
rozsudku odvolacího soudu), a tudíž by měly být podle těchto čísel dohledatelné. Dovolací soud dále považuje za významné, že žalovaný v průběhu řízení neuplatnil tvrzení, že by některé z nyní nárokovaných věcí (s uvedením jejich přesní specifikace) byly v mezidobí od jejich odnětí státem odvezeny, prodány, směněny, popř. byla s nimi učiněna jiná právní dispozice, jež by bránila jejich vydání žalobcům. Pokud by některé věci nebylo možné dostatečně identifikovat (typicky položky uvedené ve výroku VI.a.
dovoláním dotčeného rozsudku), pak dovolací soud připomíná, že s ohledem na povahu uplatněného nároku materiálně založeného na požadavku vydání velkého množství movitých věcí se jeví žádoucí upřednostnit pozici žalobců, kteří s odstupem několika desetiletí od ztráty držby věcí jejich právním předchůdcem nemusí mít objektivní možnost každou konkrétní věc vyčerpávajícím popisem specifikovat. Konečně, v poměrech projednávané věci žaloba typově obsahuje nárok restituční a svou povahou se jedná o žalobu na obnovení vlastnického práva (ve formě nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s žalobci dohodu o vydání věcí) k věcem odňatým v rozhodném období.
V uvedeném směru tudíž lze – na rozdíl od názoru žalovaného – přihlédnout i k závěrům podávajícím se z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 38/02. Není přitom podstatné, že nález se explicitně vyjadřuje k problematice náležité specifikace nárokovaných věci v restituční výzvě. Dosah jeho konkluzí je ostatně mnohem širší, jak se ostatně podává z článku II. odůvodnění nálezu (z odstavců pátého až sedmého), z něhož je zřejmý akcent na účel a smysl restitučního zákonodárství (konkrétně v posuzované věci zákona č. 87/1991 Sb.), v jehož duchu je třeba posuzovat i proces uspokojování restitučních nároků, včetně způsobu, jakým je o těchto nárocích rozhodováno.
38. Dovolání není dále přípustné ani pro řešení otázky (dle dovolatele v rozhodovací praxi dosud neřešené), zda v případě pochybností stran rozsahu a vypořádání majetku zaniklého fideikomisu se uplatní zákonná fikce dle ustanovení § 17 zákona č. 179/1924 Sb., o zrušení svěřenectví, a ani pro řešení otázky, při jejíž posouzení se měl odvolací soud odchýlit od dobové judikaturu (dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 13. 4. 1928, RI 282/28, Vážný 7960, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 1920, sp. zn. Rv II 101/20, Vážný 598) vykládající pojem „příslušenství“ dle ustanovení § 296 Obecného občanského zákoníku (dále „OZO“) šířeji, než učinily soudy obou stupňů.
39. Již bylo výše vyloženo (bod 29. odůvodnění tohoto usnesení), přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. může být založena rovněž pouze tehdy, je-li splněn její obecný předpoklad, a sice že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Vymezení obou otázek je navíc neseno výlučně skutkovými argumenty. Žalovaný tak ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení (má-li za splněné podmínky pro aplikaci § 17 zákona č. 179/1924 Sb.), nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, respektive na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srovnej např. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
40. Skutkový stav o tom, co do fideikomisu patřilo a co nikoliv, náležitě zjistil soud prvního stupně, jehož konkluze skutkové logicky vyplývají z provedených důkazů, a i skutečnosti dokumentované listinnými důkazy z let 1945 až 1948 prokazují, že na zámku se nacházely movité věci náležící výlučně J.C.M. st. na straně jedné a J.C.M. ml. na straně druhé (viz sdělení Národní správy C. M. ze dne 24. 6. 1947, číslo 219/Ns, adresované Národní kulturní komisi pro správu státního kulturního majetku). Zabývat se právními otázkami souvisejícími s aplikací ustanovení § 17 zákona č. 179/1924 Sb., o zrušení svěřenectví, by tudíž znamenalo přijmout snahu žalovaného věc odlišně právně posoudit na základě jiného skutkového stavu (ignorováním dohody o vypořádání svěřenectví), než k jakému dospěly soudy obou stupňů, což v režimu právní úpravy dovolacího řízení není s účinností od 1.
1. 2013 možné. Pochybnosti, jež aktivují užití § 17 citovaného zákona, tak měl pouze dovolatel, nikoliv soudy nižších stupňů, jež po skutkové stránce zjistily ten stav, jenž žádné pochybnosti nevyvolával. K otázce předmětu fideikomisu i k související otázce, co náleželo k příslušenství zámku dle dohody o zrušení svěřenectví z roku 1925 (otázku rozsahu příslušenství žalovaný formuluje jako další vedlejší právní otázku, kterou by měl Nejvyšší soud jako otázku dosud neřešenou posoudit), provedl soud prvního stupně velmi podrobné dokazování a učiněné skutkové závěry i náležitě vysvětlil (viz strany 12 až 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Důležitý je i odkaz soudu prvního stupně na další doprovodné listiny uvedené na str. 14 odůvodnění rozsudku, z nichž se potvrzuje to, co žalovaný v dovolání zpochybňuje, tedy existence relativně dobře rozlišitelného vlastnictví fideikomisního a alodního. Na další straně odůvodnění rozsudku je pak argumentováno ve vztahu k rozsahu fideikomisu a příslušenství, jež do něj náleželo, i dalšími důkazy [svědecká výpověď M. a účastnická výpověď právního předchůdce žalobce a)].
41. Námitka žalovaného o zužujícím pojímání příslušenství dle ustanovení § 296 OZO („Také obilí, dříví, píce pro dobytek a všeliké jiné třebas již sklizené plodiny, jakož i veškerý dobytek a všeliké nástroje a nářadí k nemovitému statku náležející pokládají se potud za nemovité věci, pokud jich k dalšímu řádnému provozování hospodářství je potřebí.“) soudy obou stupňů nečiní rovněž dovolání přípustným, neboť je opět vedena skutkovou argumentací, že z provedeného dokazování mělo vyplynout něco jiného, než co bylo po skutkové stránce zjištěno soudy nižších stupňů. Ostatně z jednotlivých ustanovení OZO, v nichž je upraven institut příslušenství (§ 294 až § 297a OZO), nelze dovodit, že by příslušenstvím nemovité věci měl být veškerý mobiliář (souhrn všech movitých věcí), jež je v nemovitosti umístěn. Odkaz žalovaného na dobovou judikaturu (výše specifikovanou) není případný. Pro nesouměřitelné skutkové okolnosti nelze poměřovat movité věci tvořící inventář zámku (navíc zcela jednoznačně rozdělený na předmět alodního vlastnictví a předmět vlastnictví fideikomisního) s movitými věcmi určenými k provozu mlýna (viz Vážný 598) a hospodářství (viz Vážný 7960: „Rekursní soud přehlédl, že bryčky užívá dlužník nejen k osobním vyjížďkám do města, nýbrž i k dovážení nákupů domů a k dovážení mléka na stanici. Avšak, i kdyby jí užíval jen k osobním vyjížďkám, musila by se pokládati za nutnou v hospodářství, neboť každé větší hospodářství vyžaduje časté pochůzky a tu, mají-li se konati pěšky, jest to ztráta času, kterou může býti mnoho promeškáno, rationelní vedení hospodářství vyžaduje tedy i rychlého komunikačního prostředku, zvláště v moderní době, která nedovoluje provozovati živnost zastaralým primitivním způsobem.“).
42. Jelikož dovolání žalobkyně b) i žalovaného nejsou přípustná, Nejvyšší soud obě dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
43. O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení ve věci končí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, publikované pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud prvního stupně samostatným usnesením. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 10. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu