28 Cdo 2509/2024-1790
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce K. Č., zastoupeného JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované města Železná Ruda, IČ 002 56 358, se sídlem v Železné Rudě, Klostermannovo náměstí 295, zastoupeného JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 182/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. dubna 2024, č. j. 10 Co 180/2022-1747, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. dubna 2024, č. j. 10 Co 180/2022-1747, se ve výroku I v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. května 2022, č. j. 9 C 182/2018-1499, ve výroku I ohledně pozemků v k. ú. XY parc. č. XY a XY, a ve výrocích II a III ruší a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení, jinak se dovolání žalované odmítá.
(výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) i ve vztahu ke státu (výrok III). Žalobce se coby oprávněná osoba dle § 4 odst. 1, 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), domáhal bezúplatného převodu pozemků v k. ú. XY a k. ú. XY. Soud prvního stupně zkoumal vhodnost žádaných pozemků, načež naznal, že žádný z nich nelze žalobci vydat.
2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 4. 2024, č. j. 10 Co 180/2022-1747, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I zčásti potvrdil vzhledem ke specifikovaným pozemkům a zčásti změnil tak, že nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu vybraných pozemků (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (výrok II) i ve vztahu ke státu (výrok III). Odvolací soud dal částečně soudu prvního stupně zapravdu co do nepřevoditelnosti konkrétních osmi pozemků a v podrobnostech odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. U dalších devíti pozemků (pozemky parc. č. XY – dále jen „pozemek A“ a parc. č. XY – dále jen „pozemek B“ v k. ú. XY, pozemky v k. ú. XY: parc. č. XY – dále jen „pozemek C“, parc. č. XY“, parc. č. XY – dále jen „pozemek F“, parc. č. XY – dále jen „pozemek G“, parc. č. XY – dále jen „pozemek H“, a parc. č. XY – dále jen „pozemek I“, jenž vznikl oddělením z pozemku parc. č. XY geometrickým plánem č. 1472-26/2024) však rozdílně od okresního soudu neshledal žádné zákonné překážky, jež by mohly jejich převodu bránit, s tím, že se vyjádřil ke každému z pozemků a vylíčil důvody jejich vhodnosti k převodu na žalobce. V daném rozsahu tudíž žalobě vyhověl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni v celém rozsahu podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro otázku, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, již formuluje jako otázku vhodnosti pozemků k převodu na oprávněnou osobu coby pozemků náhradních. Dovolatelka s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu upozorňuje, že vhodný k převodu na oprávněnou osobu jako pozemek náhradní není jakýkoliv pozemek, nýbrž toliko ten, jenž vyhovuje zákonným a judikaturou dovozeným limitům. Vyjadřuje se poté k jednotlivým pozemkům, tvrdíc, že odvolací soud pominul, že část pozemků tvoří součást většího funkčního celku, a jsou tedy k převodu nevhodné (pozemky C, D, E a F), z toho navíc pozemek E je dotčen ochranným pásmem vodního zdroje II. stupně. V neposledním tvrdí dotčenost pozemků F, H a I žádostí o jejich bezúplatný převod ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o Státním pozemkovém úřadu“), ze strany vedlejšího účastníka, nemožnost vydání pro označení pozemků územním plánem vedlejšího účastníka jako „plocha přírodní, veřejná zeleň“ (pozemky A, B, G, H) či pro jejich charakter součásti lyžařského areálu (pozemky A a B). K posledně jmenovanému namítá odklon odvolacího soudu od tzv. areálové judikatury dovolacího a Ústavního soudu, reprezentované například nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98 či rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 220/2014, 28 Cdo 3574/2014 a dalšími dvěma usneseními téhož soudu. Nesouhlasí též s úvahou odvolacího soudu, že nad zájmem na provozování lyžování převáží zájem na uspokojení restitučního nároku, vyslovený ve vztahu k pozemkům nacházejícím se v blízkosti lyžařského areálu. Namítá, že soud neaplikoval dostatečně kritéria proporcionality, neboť pokud by tak učinil, musel by dojít k závěru, že pozemky jsou nepřevoditelné již pro překážku spočívající v realizaci veřejného zájmu.
4. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Domáhá se též odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.
5. K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž je nepovažuje za důvodné a navrhuje jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Jako neopodstatněný vnímá i návrh žalované na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
III. Přípustnost dovolání
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolací soud vždy ponejprv zkoumá, zda je dovolání přípustné subjektivně, a teprve poté řeší otázku přípustnosti objektivní. V tomto případě musí konstatovat, že k dovolání do výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil v zamítavém výroku I rozsudek soudu prvního stupně ohledně osmi žádaných pozemků, není žalovaná subjektivně legitimována. Dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, může totiž podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, jež je odstranitelná zásahem dovolacího soudu (srovnej za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2374/2015, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2829/2020). V části shora uvedeného výroku, jíž byla částečně zamítnuta žaloba (respektive potvrzeno její zamítnutí soudem prvého stupně), však bylo žalované odvolacím soudem vyhověno, a proto právě v tomto rozsahu nelze její dovolání považovat za subjektivně přípustné (žalovaná postrádá subjektivní legitimaci), neboť její práva ani povinnosti tímto výrokem nejsou dotčeny, tudíž bylo v tomto rozsahu dovolání žalované odmítnuto dle § 243c odst. 3, věty první, a § 218 písm. b) o. s. ř.
10. V rozsahu, jímž dovolatelka napadá výrok I rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k pozemkům C–I, nelze poté shledat objektivní přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při posuzování převoditelnosti daných pozemků na žalobce neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
11. Překážkou vydání pozemku dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí) – v případě stavby ve vlastnictví státu stavbou zřízenou po vzniku majetkové křivdy – tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně propojený soubor nemovitostí (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně viz například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018, a ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020). Posouzení funkční souvislosti nemovitostí je úzce spjato s individuálními skutkovými okolnostmi případu (hodnotící úvahy soudů nižších stupňů – v rovině navazujícího právního posouzení – nesmí být zjištěným okolnostem nepřiměřené a musí zohledňovat všechna relevantní kritéria).
12. Pokud u pozemků C, D, E a F dovolatelka tvrdí, že jsou součástí funkčního celku, a jako takové nemohou být vydány, opomíjí, že výše uvedená judikatura hovoří o funkčním celku pozemků s objekty výstavby. Překážku převedení pozemku, již prosazuje žalovaná a jíž má být „jednotným způsobem obdělávané pole tvořící funkční celek“ zákon ani judikatura vrcholných soudů nezná. Nadto je třeba podotknout, že odvolací soud se otázkou, zda zmíněné pozemky tvoří funkční celek, dostatečně zabýval v bodech 33-34 svého rozsudku, přičemž jeho úvahy nelze označit za nepřiměřené. Argument dovolatelky, že převedením pozemků bude ohrožen přístup MUDr. P. K. k jeho pozemku, jenž se nachází mezi žádanými pozemky, je oplocen a označen cedulí „zdroj pitné vody“, též nepřevoditelnost pozemků není s to odůvodnit. V této souvislosti lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 170/2019, ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1607/2020, či ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2244/2021), dle níž samotné věcné břemeno bez dalšího není překážkou převoditelnosti pozemku do vlastnictví oprávněné osoby. Skutečnost, že doposud k takovému opatření dotčené osoby nepřistoupily, též sama o sobě nemůže zvrátit závěr o převoditelnosti daných pozemků.
13. Odvolací soud se dostatečně vypořádal i s námitkami dovolatelky, že požadované pozemky F, H a I nelze převést z důvodu žádosti vedlejšího účastníka o jejich bezúplatný převod dle § 7 odst. 1 zákona o Státním pozemkovém úřadu, neboť ze skutkových zjištění nalézacích soudů nevyplývá, že by žádost vedlejšího účastníka naplňovala zákonné požadavky dle uvedeného ustanovení (odvolací soud v bodě 33 rozsudku uvedl, že vedlejší účastník žádost o bezúplatný převod pozemků neodůvodnil, zákonná podmínka zastavitelnosti pozemku veřejně prospěšnou stavbou apod. či takového záměru nebyla naplněna a vedlejší účastník ničeho takového ani netvrdil). Tato námitka dovolatelky tudíž přípustnost dovolání nepřivodí.
14. Pochybení odvolacího soudu nelze shledat ani ve způsobu, jakým reagoval na tvrzení žalobkyně, že pozemky není možno převést, neboť se na nich nachází ochranné pásmo vodního zdroje II. stupně (pozemek E), či že jsou v územním plánu obce evidovány jako plocha přírodní – veřejná zeleň (pozemky A, B, G, H), nebo že se na nich nachází potok a kanalizace, v neposledním též, že jsou dotčeny vydaným předběžným opatřením. První tři ze jmenovaných okolností nejsou překážkami vydání pozemku dle § 11 odst. 1 zákona o půdě, převodu nebrání překážky zakotvené v jiných právních předpisech a na podkladě v dané kauze zjištěných skutkových okolností ani závěry přijaté ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, s čímž se ostatně přiléhavě vypořádal odvolací soud v odůvodnění jeho rozsudku. K předběžnému opatření pak odvolací soud uvedl, že řízení, v němž bylo vydáno, již bylo pravomocně skončeno ke dni 23. 2. 2018. Ani závěr, že je pozemek I po jeho oddělení geometrickým plánem, v důsledku čehož již neobklopuje stavbu rodinného domu, způsobilý k převedení na žalobce, se nikterak nepříčí judikatuře dovolacího soudu.
15. Pokud dovolatelka v případě pozemku I argumentuje též jeho umístěním „v národních přírodních památkách, národních přírodních rezervacích a v prvních a druhých zónách národních parků“, vychází zjevně z jiných skutkových okolností, než jaké zjistily nalézací soudy. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 942/2020, nebo jeho usnesení ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2729/2019).
16. Dovolání žalované je však přípustné v rozsahu, v němž brojí proti závěru odvolacího soudu, že pozemky A a B lze převést na žalobce, neboť se odvolací soud nezabýval otázkou, zda dané pozemky tvoří součást lyžařského areálu, čímž se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího a Ústavního soudu vyžadující takové posouzení.
IV. Důvodnost dovolání
17. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3, věty první, o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované, jež je v části týkající se pozemků A a B pro výše předestřenou právní otázku přípustné, je i opodstatněné.
18. Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] a ani jiné vady řízení, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
19. Vycházeje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu citované již výše v bodě 11, shledal Nejvyšší soud nedostatečným posouzení převoditelnosti pozemků A a B ze strany odvolacího soudu. Soud prvního stupně k oběma uvedeným pozemkům vyslovil, že jsou součástmi lyžařského areálu Samoty (dále jen „areál S.“; viz body 9/15 a 16 rozsudku soudu prvního stupně), čímž ostatně argumentovala i žalovaná. Odvolací soud sice v bodě 23 svého rozsudku v rámci rekapitulace zjištění okresního soudu zopakoval zmíněný závěr, následně v bodě 35 však uvedl, že u pozemků A a B neshledal žádnou zákonnou ani jinou překážku, jež by vylučovala jejich převod na žalobce, byť jsou situovány v blízkosti areálu S., neboť se na nich nenachází žádná stavba či zařízení charakteru stavby. Posléze v témže bodě rozsudku vyjádřil své přesvědčení, že nad zájmem na provozování lyžování převažuje zájem na vypořádání a uspokojení restitučních nároků. Otázkou, zda jsou nárokované pozemky funkčně spjaty s areálem S. a tvoří jeho součást, se však nezabýval.
20. Jakkoliv dovolací soud ve své rozhodovací praxi připustil i vydání náhradních pozemků dotčených sjezdovou tratí (srovnej za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2687/2018, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3093/2018, či již citované usnesení sp. zn. 28 Cdo 2244/2021), v každém z těchto případů nalézací soudy pečlivě zhodnotily, zda jsou žádané pozemky opravdu vhodné k jejich převodu na oprávněnou osobu. Například ve výše uvedeném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3093/2018 jsou zmíněna zjištění soudu prvého stupně, dle nichž se na v oné věci posuzovaných pozemcích v blízkosti sjezdové trati „nenachází stavba vleku, [pozemky] netvoří neoddělitelnou součást sportovního areálu a jsou schopny samostatného užívání, přičemž v ostatních ročních obdobích nic nebrání jejich zemědělskému využívání“. V judikatuře Nejvyššího soudu se poté objevují i rozhodnutí, v nichž bylo v poměrech individuálních skutkových okolností daných věcí shledáno, že náhradní pozemky dotčené sjezdovou tratí či obecně lyžařským areálem převést nelze (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1408/2020, před jehož vydáním nalézací soudy zjistily, že pozemky užívané jako sjezdové tratě bezprostředně funkčně souvisí se stavbami lanových drah či vleků a jsou součástmi lyžařského areálu). V rozsudku téhož soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1702/2023, pak například dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, neboť ten se náležitě nezabýval otázkou, zda nárokovaný pozemek není bezprostředně funkčně propojen se souborem staveb a pozemků tvořících ski areál. Z popsaného je zjevné, že zásadním judikatorním požadavkem je, aby úvahy nalézacích soudů při posuzování přináležitosti pozemků k areálu zohlednily všechny podstatné skutkové okolnosti a aby soudy na věc nahlížely prizmatem relevantních kritérií.
21. V nynější věci však naznačené úvahy v rozhodnutích nalézacích soudů absentují (soud prvního stupně sice uvedl, že jsou pozemky součástí areálu S., tento závěr však též nijak neodůvodnil). Jde-li tudíž o posouzení otázky funkční souvislosti nárokovaných pozemků s jinými nemovitostmi (pozemky zastavěnými lyžařským vlekem a tvořícími areál S.) a od něj odvislé otázky vhodnosti nárokovaných pozemků jako náhradních k bezúplatnému převodu oprávněné osobě, rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí.
22. Odvolacímu soudu v dalším řízení náleží zkoumat, jak jsou pozemky A a B skutečně využívány, zda a nakolik jsou nezbytné pro provoz areálu S., případnou míru provázanosti žádaných pozemků s pozemky tvořícími areál S., význam a četnost využívání zmíněného lyžařského areálu, možné ztížení či dokonce znemožnění jeho provozu, jestliže by pozemky byly převedeny apod. Přitom by měl přihlédnout též k veřejnému zájmu na provozování lyžařského sportu a vysvětlit, zda by v této konkrétní věci nebylo vhodnější uspokojit restituční nárok žalobce vydáním jiných pozemků.
23. Přistoupil-li Nejvyšší soud k rozhodnutí o dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34).
V. Závěr
24. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání žalované zčásti opodstatněným, přistoupil, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. v příslušném rozsahu (včetně nákladových výroků) ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, zatímco ve zbylé části bylo dovolání žalované odmítnuto ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř.
25. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 2. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu