28 Cdo 2607/2024-285
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně E.ON Energie, a.s., identifikační číslo osoby 260 78 201, se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalované KATRING, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 407 65 091, se sídlem v Mochově, U Mrazíren 397, zastoupené JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem v Jílovém u Prahy, K Vršku 80, o zaplacení částky 2 599 813,24 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 137/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2024, č. j. 53 Co 164/2024-227, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23 171,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Vincíka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8.
Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 11. 2023, č. j. 9 C 137/2022-162, jímž se žalované ukládá zaplatit žalobkyni částku 2 599 813,24 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a nahradit specifikované náklady řízení (výrok I); k tomu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dovolatelka). Rozsudek jím napadla ve výroku I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé. Přípustnost dovolání (v intencích § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) vymezila argumentem, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud bezezbytku nevyřešených; jako důvod ohlašuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
3. Podle dovolatelkou uplatněné argumentace se odvolací soud zpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Cdo 1166/2004, ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, a ze dne 2. 9. 2008 sp. zn. 25 Cdo 127/2007, jež řeší problematiku předsmluvní odpovědnosti v případě ukončení jednání o uzavření smlouvy, která – pokračuje dovolatelka – nepatří ke smluvní odpovědnosti (za porušení smlouvy), ale jde o mimosmluvní závazkový vztah; přitom porušení jen smluvené povinnosti lze zajistit (utvrdit) smluvní pokutou a taková situace dle mínění dovolatelky v přítomné věci nenastala. Dále dovolatelka předestírá i otázku moderace smluvní pokuty, považujíc posouzení odvolacího soudu za rozporné s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, i nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 990/23; namítá, že v daném směru není významné, zda byl návrh na moderaci smluvní pokuty zmíněn do doby koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř., dodávajíc, že i okolnosti o nepřiměřenosti smluvní pokuty v době jejího sjednání byly rámcově zřejmé (byly tvrzeny či jinak vyšly najevo) již v době před koncentrací řízení. Jako otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou dovolatelka klade, má-li soud i v intencích odkazované evropské legislativy přezkoumat, je-li ujednání o smluvní pokutě jasné, srozumitelné a učiněné na základě svobodné vůle, a lze-li přezkoumat přiměřenost smluvní pokuty, případně přistoupit k její moderaci; k ní (znovu) nastoluje i otázku týkající se možnosti platného sjednání smluvní pokuty v rámci mimosmluvního závazkového vztahu pro případ neuzavření realizační smlouvy, případně pak účtování poplatků zákazníkům v souvislosti se změnou dodavatele elektrické energie. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolatelka současně za nepřezkoumatelné.
4. Dovolatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že se žaloba na zaplacení požadované částky zamítá, a že se žalobkyni ukládá povinnosti k náhradě (žalovanou specifikovaných) nákladů řízení.
5. Spolu s dovoláním učinila dovolatelka návrh na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. O něm Nejvyšší soud již dříve rozhodl usnesením ze dne 4. 9. 2024, č. j. 28 Nd 379/2024-38.
6. Žalobkyně podala k dovolání nesouhlasné vyjádření, navrhujíc, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné. Poukázala mimo jiné na to, že jednání účastníků v přítomné věci vyústilo v uzavření smlouvy, kterou byly vázány obě smluvní strany, že žalovaná smluvenou povinnost porušila, že do doby koncentrace řízení nezmínila žádnou okolnosti o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nehledě na to – pokračuje žalobkyně – že porušením smluvené povinnosti a neuzavřením smlouvy byla žalobkyně poškozena a sjednaná smluvní pokuta představuje jen zlomek ceny zajištěné (neodebrané) elektrické energie.
7. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
8. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je přípustné.
9. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými), když současně není dána ani žádná z výluk přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 o. s. ř.
10. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
12. Dovoláním kladená otázka týkající se tzv. předsmluvní odpovědnosti a možnosti sankcionovat toliko ukončení jednání o uzavření smlouvy smluvní pokutou nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení rozhodnutí nezávisí, jestliže v přítomné věci – dle soudy učiněných zjištění – mezi stranami neprobíhala (jen) jednání o smlouvě (jíž by žalovaná následně odmítla uzavřít), ale kontraktační proces byl dovršen uzavřením smlouvy (o smlouvě budoucí). Nepřípadný je tak jak odkaz žalované (coby strany již uzavřené smlouvy) na ustanovení § 1728 o. z. (ve snaze legitimovat důvod pro ukončení jednání o smlouvě) a na judikaturu dovolacího soudu týkající se právě tzv. předsmluvní odpovědnosti (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Cdo 1166/2004, ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, a ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007, s nimiž tak napadené rozhodnutí v kolizi není). Oproti tomu smlouva o smlouvě budoucí, byť jako nástroj k uzavření zamýšlené realizační smlouvy, je již sama o sobě smlouvou, jejíž porušení zakládá tzv. kontraktní odpovědnost ve smyslu § 2913 o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3062/2021).
13. Se zřetelem na soudy učiněná zjištění (jejich správnost dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich kritika nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.) a na ně navazující právní posouzení, jež zahrnuje (již v intencích vnitrostátní legislativy) i posouzení platnosti (případně zdánlivosti) smlouvy a v ní obsaženého ujednání o smluvní pokutě, a to i co do vůle jednajících osob, jejího projevu a určitosti obsahu právního jednání (smlouvy), nemůže založit přípustnost dovolání ani dovolatelkou formulovaná otázka dožadující se takového posouzení i podle v dovolání nově odkazované evropské legislativy [směrnice Evropského parlamenty a Rady (EU) 2019/944 ze dne 5. června 2019 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o změně směrnice 2012/27/EU (dále jen „Směrnice“)]. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že obsahem účastnicemi uzavřené smlouvy – v rámci jejich podnikatelské činnosti – byl závazek obou smluvních stran uzavřít v dohodnuté době smlouvu o dodávkách elektrické energie i s jasně stanovenými parametry (a to i co do doby trvání smluvního vztahu, označení odběrných míst, předpokládaného množství odebrané elektrické energie a její ceny), jejíž naplnění bylo utvrzeno smluvní pokutou, při současně sjednaném způsobu jejího určení (výpočtu).
14. Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace dovolatelky (jí formulované otázky) – nově uplatněná až v dovolání – zda je souladné se Směrnicí, aby jí coby zákaznici byla účtována smluvní pokuta či podobný poplatek související se změnou dodavatele. Ani takový závěr odvolací soud neučinil (na řešení dovolatelkou kladené otázky rozhodnutí nezávisí), v situaci, kdy je v souzené věci uplatňován nárok na smluvní pokutu dovozovaný z porušení smluvené povinnosti uzavřít smlouvu (nikoliv ze změny dodavatele; žalovaná nebyla zákazníkem od dodavatele již odebírajícím elektřinu), nehledě na to, žalovaná (jež nemá ani postavení spotřebitele) jakkoliv nedokládá, že by se na ni mohla vztahovat právě i ochrana podle odkazovaného čl. 12 odst. 2 Směrnice (že by patřila do některé ze dvou tam uvedených kategorií chráněných zákazníků; dodávku elektrické energie sjednávala pro svou podnikatelskou činnost a také netvrdila okolnosti o tom, že by měla postavení „malého podniku“) a kdy i jí odkazovaná legislativa stanoví pak výjimky z tam uvedené, státům uložené povinnosti i ve vztahu k chráněným zákazníkům (viz čl. 12 odst. 3 Směrnice).
15. Nejvyšší soud pak neshledává rozpor napadeného rozhodnutí ani s odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu (a Ústavního soudu) týkající se moderace smluvní pokuty (§ 2051 o. z.).
16. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněném pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2023“) se Nejvyšší soud odklonil od své dřívější rozhodovací praxe (představované například rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3249/2019, či usneseními ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1121/2020, a ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2578/2019) a uzavřel, že moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o.
z. nelze (oproti pojetí přijatému při výkladu § 301 obchodního zákoníku) pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání. Jejím východiskem se naopak stává zkoumání přiměřenosti konkrétní pohledávky na smluvní pokutu a jejím cílem pak zajištění toho, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta in concreto nepřiměřená (srov. bod 53 odůvodnění R 76/2023). K posouzení (ne)přiměřenosti nároku ze smluvní pokuty si soud musí nejprve prostřednictvím výkladu ujednání o smluvní pokutě podle § 555 a násl. o.
z. ujasnit, jakou funkci měla daná smluvní pokuta (in concreto) plnit, neboť v závislosti na tom, jaké funkce plní, sleduje smluvní pokuta různé zájmy stran a pro posouzení přiměřenosti tak budou rozhodující též odlišné aspekty (srov. bod 57 odůvodnění R 76/2023). Poté se soud zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.
Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit.
V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje (srov. bod 66 odůvodnění R 76/2023).
17. V R 76/2023 Nejvyšší soud taktéž dovodil, že povinností věřitele ze smluvní pokuty (jakékoli) je pouze tvrdit a prokázat, že smluvní povinnost byla utvrzena smluvní pokutou v určité výši a následně porušena. Je to naopak dlužník, jehož tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně objasnění okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty (tj. i okolností týkajících se výše škody, zavinění, či případného naplnění liberačních důvodů) (srov. bod 62 odůvodnění R 76/2023). Je tedy povinností dlužníka tvrdit a prokazovat, v čem konkrétně spočívá nepřiměřenost požadované smluvní pokuty (srov. též bod 27 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022). Moderace přitom může být užita jen tam, kde o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty nepanují pochybnosti, neboť jen tehdy je soudní zásah do pohledávky věřitele (tj. do vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod) ospravedlnitelný (srov. bod 56 odůvodnění R 76/2023).
18. V rozsudku ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022, uveřejněném pod číslem 29/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud konstatoval, že za návrh na snížení smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. lze považovat i takový procesní úkon (námitku) dlužníka (žalovaného), ze kterého je patrné, že se dlužník domáhá (byť i jen částečného) zamítnutí žaloby z důvodu, že má požadovanou smluvní pokutu za nepřiměřenou (popírá přiměřenost její výše). Není nezbytné, aby se dlužník výslovně dožadoval aplikace moderačního oprávnění soudem, tj. aby výslovně navrhoval snížení smluvní pokuty. Naproti tomu prosté popření existence (právního základu) nároku na smluvní pokutu samo o sobě nestačí k tomu, aby takový úkon dlužníka mohl být považován za návrh na snížení smluvní pokuty. Pokud z projevu vůle dlužníka (jeho smyslu) nelze současně dovodit výhrady dlužníka k přiměřenosti požadované smluvní pokuty, není soud oprávněn si za účastníka takový obsah úkonu domýšlet, tedy činit z něj závěry, které z jeho obsahu ve skutečnosti nevyplývají.
19. Procesní úkon (námitku), jímž se dovolává nepřiměřenosti nároku na smluvní pokutu, může dlužník vznést v řízení kdykoliv, a to až do okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž při jeho posouzení lze vycházet jen z těch skutečností a důkazů, jež byly uplatněny do doby koncentrace řízení; návrh nemůže být důvodný, je-li jeho posouzení spojeno s nepřípustným uplatněním nových skutečností nebo důkazů (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 767/2024, obdobně i dovolatelkou odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 990/23).
20. V posuzované věci odvolací soud, obdobně jako soud prvního stupně, neshledal návrh na moderaci smluvní pokuty důvodným nikoliv proto, že byl uplatněn až po koncentraci řízení (dle § 118b odst. 1 o. s. ř), nýbrž proto, že k němu do doby koncentrace řízení nebyly ze strany žalované uplatněny žádné okolnosti odůvodňující moderaci smluvní pokuty (tím méně označeny důkazy k jejich prokázání) a tyto okolnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. I tyto své závěry odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí dostatečně (zcela konkrétně, i s odkazem na žalovanou učiněná podání a jejich obsah) osvětlil, s tím, že uplatněná obrana (do doby koncentrace řízení vylíčená tvrzení, vesměs se připínající k platnosti smluvního ujednání z jiných důvodů) neobsahuje tvrzení o okolnostech právně významných pro posouzení (závěr) o nepřiměřenosti smluvní pokuty v intencích odkazované judikatury. Zpochybňuje-li snad k tomu dovolatelka i hodnotící závěry odvolacího soudu o učiněných zjištěních, nevystihuje tato její obrana způsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 1 věty první o. s. ř.
21. Kritizuje-li pak dovolatelka postup soudu v řízení, namítajíc i nepřezkoumatelnost rozhodnutí, vystihují její námitky vady řízení, které nemohou přípustnost dovolání založit (ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné; srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Vytýkaným defektem nadto rozhodnutí odvolacího soudu ani postiženo není, tedy nelze je označit za nepřezkoumatelné (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Z jeho odůvodnění je zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a případné dílčí nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelky.
22. Z výše uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání. Napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
23. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
24. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně, jež se prostřednictvím zástupce z řad advokátů vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 18 700 Kč, spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 4 021,50 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025 Mgr. Petr Kraus předseda senátu