28 Cdo 2650/2025-295
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: MELVINSTON, SE, IČO 28447671, se sídlem v Praze, Za Vokovickou vozovnou 362/19, zastoupené Mgr. Pavlem Novanským, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 2033/8, proti žalované: OPTILINE a. s., IČO 26270412, se sídlem v Praze 6, Mlýnská 22/4, zastoupená Mgr. Milanem Schagererem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 276/298, o náhradu škody ve výši 3 131 500 Kč a o bezdůvodné obohacení ve výši 2 606 500 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 48/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2025, č. j. 15 Co 452/2024-265, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20 945 Kč k rukám advokáta Mgr. Milana Schagerera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2025, č. j. 15 Co 452/2024-265, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 31. 7. 2024, č. j. 7 C 48/2020-242, potvrdil v části výroku I, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 2 134 359 Kč, a v nákladovém výroku II (výrok II rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Výrokem I přitom odvolací soud řízení o odvolání v části směřující proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 3 603 641 Kč, zastavil.
2. Žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání. Dle obsahu svého podání brojila vůči výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu. Předestřela otázku, zda speciální právní úprava ve smyslu § 104 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“), vylučuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého (za dobu od 12. 2. 2017 do 12. 2. 2020 ve výši 214 797 Kč) žalovanému podnikateli zajišťujícímu veřejnou komunikační síť na úkor žalujícího vlastníka pozemku v důsledku umístění podzemního komunikačního vedení veřejné komunikační sítě bez příslušného soukromoprávního titulu. Kladla dále otázku, zda je dána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovaného podnikatele zajišťujícího veřejnou komunikační síť obstarat si příslušný soukromoprávní titul k realizaci podzemního vedení a vznikem škody (ve výši 1 919 562 Kč) způsobené zmařením plánované výstavby vlastníkem pozemku. Měla za to, že jde o otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny.
3. Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto, případně zamítnuto.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že požadavek na vydání bezdůvodného obohacení je odlišným nárokem od požadavku na jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva. Existuje-li tedy řádný zákonný důvod, na jehož základě oprávněný nabývá prospěch z provozování telekomunikačního zařízení umístěného na cizím pozemku, není tak naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a k bezdůvodnému obohacení dojít nemůže (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3581/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2125/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3428/2022, a ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 809/2013, přičemž se v rozhodnutí uvedené závěry uplatní i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb.; přiměřeně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1915/2021).
6. Jestliže tedy žalovaný podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť je ve smyslu § 104 odst. 1 písm. a) zákona o elektronických komunikacích oprávněn na cizím pozemku zřídit a provozovat podzemní komunikační vedení veřejné komunikační sítě, a to za jednorázovou náhradu, která, není-li smluvně dojednána, je určena rozhodnutím vyvlastňovacího úřadu o zřízení služebnosti (§ 104 odst. 3, 4 zákona o elektronických komunikacích), pak se odvolací soud výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, dovodil-li, že v projednávané věci (v důsledku umístění podzemního komunikačního vedení na cizím pozemku bez odpovídajícího soukromoprávního titulu) skutková podstata bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z. naplněna není – vlastníku pozemku za splnění zákonných podmínek mohla by příslušet jednorázová náhrada za omezení vlastnického práva určená vyvlastňovacím úřadem.
7. Klade-li dovolatelka dále otázku existence příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením právní povinnosti žalovanou a škodou způsobenou zmařením výstavby na pozemku dotčeném umístěním podzemního komunikačního vedení veřejné komunikační sítě, je nutno podotknout, že závěr o absenci příčinné souvislosti nebyl jediným důvodem zamítnutí žaloby v části o náhradu škody. Odvolací soud totiž současně dovodil, že žalovaná právní povinnost neporušila, jestliže v okamžiku umístění podzemního komunikačního vedení nebyla jeho vlastnicí.
Tento závěr přitom dovolatelka efektivně nenapadá, přestože představuje samostatný důvod jejího neúspěchu v části řízení o náhradu škody. Platí přitom, že přípustnost dovolání může být založena, toliko pokud na právní otázce, která byla dle mínění dovolatele odvolacím soudem nesprávně vyřešena a jejíhož přezkumu se domáhá, rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Tento předpoklad není naplněn, je-li závěr o nedůvodnosti žalobou uplatněného nároku založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, z nichž jeden není dovoláním napaden nebo z hlediska dovolacího přezkumu obstojí.
Sama okolnost, že je jeden z důvodů, na nichž spočívá napadené zamítavé rozhodnutí, chybný, nemůže mít vliv na jeho správnost, jestliže druhý důvod nebyl dovoláním dotčen, popřípadě nebyl v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn. V takovém případě není ani zapotřebí hodnotit přesvědčivost prvého z důvodů, o něž se napadené rozhodnutí opírá, neboť to na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 213/2022, ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3260/2021, a ze dne 20.
2. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2817/2023).
8. Závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením právní povinnosti žalovanou a způsobenou škodou napadá dovolatelka ostatně toliko v rovině skutkové (zpochybňujíc konkluze odvolacího soudu, dle nichž právní předchůdci dovolatelky, kteří jsou s ní personálně propojeni, o existenci podzemního komunikačního vedení věděli, pročež samotný nedostatek soukromoprávního titulu k jeho zřízení nemohl být příčinou zmaření později plánované výstavby). Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
9. Podané dovolání tedy – se zřetelem k výše vyřčenému – předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. nenaplňuje.
10. Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v nákladových výrocích, není v uvedeném rozsahu dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
11. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované patří odměna advokáta ve výši 16 860 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 20 945 Kč.
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 12. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu