28 Cdo 2664/2024-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) V. M., a b) R. M., obou zastoupených JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, proti žalované R. J., zastoupené JUDr. Zbyňkem Petrem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží 605, o zaplacení 92 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 397/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, č. j. 68 Co 48/2024-263, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2023, č. j. 60 C 397/2021-215, změněn ve výroku II (o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky) jen co do určení výše nákladů řízení, „jinak“ byl v tomto výroku potvrzen, stejně tak jako ve výroku I (jímž bylo rozhodnuto ve věci samé tak, že se žalované ukládá zaplatit žalobcům částku 92 400 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení), jakož i ve výroku III (jímž bylo rozhodnuto o nákladech státu). Druhým výrokem [bod II] rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
2. Dovoláním žalovaná (dále i jen „dovolatelka“) napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I spatřujíc přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k hodnocení důkazu znaleckým posudkem, potažmo kvantifikaci bezdůvodného obohacení v hladině obvyklého nájemného, dále namítajíc, že postupem soudu bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv (jež vyjmenovává v podaném dovolání). Spolu s dovolacím návrhem učinila i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
3. Nejvyšší soud dovolání odmítl [§ 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“], neboť není přípustné.
4. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepatří mezi rozhodnutí, jež jsou vypočtena v ustanovení § 238a o. s. ř., a dovolání proti němu není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovoláním označené otázky odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit. [Proti té části napadeného výroku I, jež se týká nákladů řízení, je pak přípustnost dovolání vyloučena již ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
5. Žalobci uplatněný nárok na peněžitou náhradu koresponduje bezdůvodnému obohacení, jež vzniklo žalované užíváním bytu (bytové jednotky) ve vlastnictví žalobců bez právního důvodu (bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího žalovanou k užívání této cizí věci) za žalobou vymezené období (od září 2019 do července 2020), tedy protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“).
6. Proti posouzení nároku co do jeho základu žalovaná žádnou dovolací argumentaci (natuž tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání dle § 241a odst. 2 o. s. ř.) ani nevznáší (a kdy jde o závěr odpovídající soudy učiněným zjištěním i předchozím pravomocným soudním rozhodnutím, jež byla vydána ve sporech týchž účastníků o určení vlastnického práva k bytové jednotce a o jejím vyklizení).
7. Výši peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení – jak se podává již z hodnotících úvah soudu prvního stupě, takto i odvolacím soudem aprobovaných – soudy poměřovaly obvyklým nájemným (cenou, jíž by bylo lze dosáhnout pronájmem srovnatelného bytu v daném místně a čase a za srovnatelných podmínek), při jehož zjišťování vycházely z výsledků provedeného dokazování, zahrnujícího i expertní (znalecké) dokazování (znalecký posudek vypracovaný Ing. Petrem Pohlem, Ph.D., doplněný jeho výpovědí).
8. Při kvantifikaci bezdůvodného obohacení se tudíž odvolací soud napadeným rozhodnutím nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací praxe (použitelné i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; k tomu srov. i kritérium obvyklé ceny dle § 2999 odst. 1 o. z.), podle níž výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který vznikl obohacené osobě (zde žalované), jež takto realizovala uživatelská oprávnění k cizí věci, aniž by za to platila úhradu a aniž by se tedy její majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat, kdy majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, již by byl nájemce povinen plnit podle platné nájemní smlouvy a kdy se proto výše náhrady poměřuje právě s hladinou obvyklého nájemného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1504/2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 1081/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4211/2010; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2169/2018, uveřejněný pod č. 47/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3923/19).
9. Zpochybňuje-li pak dovolatelka svými námitkami závěry odvolacího soudu o výši obvyklého nájemného v daném místě a čase, při jehož určení se odvolací soud opřel o výsledky provedeného znaleckého dokazování včetně odborného posouzení zjištěných skutečností znalcem, napadá tím v prvé řadě správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, jež není otázkou právní, ale skutkových zjištění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016; obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Principálně pak platí, že ani volba metody ocenění v rámci odborné úvahy znalce nepředstavuje otázku právní, jejíž řešení by bylo lze s úspěchem zpochybnit v dovolacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1196/2015).
10. Nelze pak dovolatelce přitakat ani v tom, že při hodnocení důkazu znaleckým posudkem v přítomné věci soudy nerespektovaly judikaturou vytčená hlediska pro takové hodnocení. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., není však oprávněn přezkoumávat odborné závěry znalce. Zkoumá tedy přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logického odůvodnění vyslovených závěrů a koherence s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v uvážení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3498/2019, ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3376/2019, a ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1129/2020).
11. Shora uvedeným požadavkům soudy v případě hodnocení posudku zpracovaného v přítomné věci znalcem Ing. Petrem Pohlem, Ph.D., zřetelně dostály a své závěry – srozumitelné, logické a přesvědčivé – vtělily do odůvodnění svých rozhodnutí (viz zejm. body 25 a 26 odůvodnění soudu prvního stupně, takto aprobované i soudem odvolacím). Není korektní výtka žalované, že šlo o hodnocení „pouze formální“, jestliže se soudy zabývaly i tím, vycházel-li znalec z relevantních (dostupných) podkladů a reflektoval-li ve svých odborných úvahách i výši nájemného placeného při pronájmu obdobných nemovitých věcí ve srovnávané lokalitě. Nehledě na to, že i volba metody ocenění patří již k odborné úvaze znalce, nelze tedy znalci v přítomné věci důvodně vytýkat, že neprovedl porovnání s jinými (obdobnými) pronajímanými nemovitostmi [že rezignoval na určení ceny, jež by byla dosažena při poskytování stejné nebo obdobné služby a že jím dosažené závěry (ani materiálně) nevyhovují kritériím obvyklé ceny dle § 2 odst. 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku].
12. Znalec byl soudem také vyslechnut a své závěry obhájil i ve světle žalovanou uplatněných námitek a předestřených okolností, týkajících se jak dalších komparovaných nemovitostí, tak i stavu posuzované jednotky (jíž žalovaná odmítla zpřístupnit, kdy znalec poté vycházel ze standardního stavebně- technického charakteru jednotky a jejího příslušenství).
13. Lze přitom se soudy souhlasit i v tom, že naposled uvedené námitky žalované (včetně skutečností vztahujících se ke konkrétnímu stavu posuzované jednotky) mají pro rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku význam zanedbatelný, dovozovala-li z nich žalovaná, že obvyklé nájemné mělo být stanoveno cca o třetinu nižší (oproti znalcem určenému nájemnému v částce 13 417 Kč měsíčně), uplatňují-li žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení jen v rozsahu, jemuž odpovídá měsíční nájemné 8 400 Kč, tedy nedosahující ani 2/3 „tržního“ nájemného stanoveného znaleckým posudkem.
14. Relevanci v přítomné věci pak postrádá i odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1376/2020 (v něm akcentované rozlišování mezi obvyklou cenou věci a její tržní hodnotou), jestliže znalcem v přítomné věci použité označení ceny (nájemného) jako „tržní“ (při provedeném srovnání s jinými obdobnými pronajímanými nemovitostmi) bylo by spíše jen terminologickou nepřesností, nadto bez vlivu na věcnou správnost rozhodnutí.
15. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani tvrzení dovolatelky o porušení ústavně zaručených práv – práva na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v jeho rámci pak práva být slyšen a vyjádřit se k věci a práva na přístup k soudu, kteréžto námitky dovolatelka ani blíže nekonkretizovala. (V řešené věci dovolatelka toliko polemizovala s hodnocením důkazů, potažmo soudy učiněnými zjištěními a na ně navazujícím právním posouzením věci.) Námitka porušení práva na spravedlivý proces nezaloží přípustnost dovolání ani v kontextu závěru Ústavního soudu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), podle něhož je třeba, aby bylo jako přípustné posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Dovolatelka totiž neformulovala žádnou právní otázku, která by se vztahovala k ochraně základních práv a svobod a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu. Nadto nelze přehlédnout, že v přítomné věci žalovaná strana byla v řízení slyšena, své námitky uplatnila a s její argumentací se soudy vypořádaly, ať již jde o argumentaci uplatněnou v řízení před soudem prvního stupně, či v řízení odvolacím.
16. V situaci, kdy dovolací soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. a/ o. s. ř.), který tak sdílí osud nepřípustného (meritorně neprojednatelného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
18. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 11. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu