USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému: SNVD družstvo, identifikační číslo osoby 055 17 362, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 371/1, zastoupené Mgr. Michalem Korandou, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1169/51, o zaplacení 1 173 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 33 C 64/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2023, č. j. 14 Co 169/2023-364, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
1. Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) bylo (pro částečné zpětvzetí žaloby) zastaveno řízení o odvolání žalovaného proti výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 3. 2023, č. j. 33 C 64/2021-306 (dále jen „soud prvního stupně“), jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 112 179 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu); ve výroku I v části ukládající žalovanému zaplatit žalobkyni částku 905 966 Kč se specifikovaným příslušenstvím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a v rozsahu o zaplacení částky 154 855 Kč s určeným příslušenstvím změněn tak, že se v této části žaloba zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu); k tomu bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek za řízení (výrokem III rozsudku odvolacího soudu, měnícím jen co do výše soudního poplatku výrok IV rozsudku soudu prvního stupně) a o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jako i nákladech odvolacího řízení (výroky IV a V rozsudku odvolacího soudu).
2. Soudy bylo takto rozhodnuto o žalobě, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 1 173 000 Kč s tvrzením, že je vlastníkem pozemků, jež jsou zastavěny stavbami ve vlastnictví žalovaného (či slouží jako součást jeho areálu) a takto je žalovaný užívá bez toho, že by byla mezi stranami sjednána nájemní či jiná smlouva, čímž se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje. Výši peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení odvolací soud určil v úrovni obvyklého nájemného zjištěného provedeným dokazováním, včetně expertního dokazování (ve věci podaného znaleckého posudku).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Vytýká nesprávné hodnocení znaleckého posudku co do jeho správnosti a přesvědčivosti (jenž soudy vzaly za podklad pro kvantifikaci bezdůvodného obohacení), namítaje, že odvolací soud měl v tomto případě podle § 127 odst. 2 občanského soudního řádu nechat přezkoumat posudek jiným znalcem. Krom toho dovolatel polemizuje i se závěrem soudů o vlastnictví hlavního města Prahy k předmětným pozemkům k 31. 12. 1949, když důkaz „výpisem z pozemkové knihy s chybějícími listy“ nepovažuje za věrohodný.
4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
9. Ačkoliv dovolatel uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil otázky procesního práva, jež považuje za rozhodovací praxí dovolacího soudu nevyřešené, jím předestřená argumentace nese se především v rovině polemiky s hodnocením provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěnými. Jakkoli podrobná je kritika úvah odvolacího soudu, jež vyslovil při práci s předloženými podklady, nemůže nic změnit na tom, že dovolacímu soudu, který je instancí přezkumnou, nikoli nalézací (skutkovou), nepřísluší, aby do procesu hodnocení důkazů vstupoval a úvahy soudů nižších stupňů revidoval (nejsou-li nadto – tak jako je tomu v posuzovaném případě – ani nepřiměřené). Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely, ani hodnocení jimi provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, a ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti způsobu, jakým byly hodnoceny v řízení provedené důkazy, tak nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
10. Nejvyšší soud však k námitkám dovolatele nad rámec považuje za vhodné uvést i následující. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývají určitá základní východiska ohledně hodnocení důkazů znaleckými posudky, Nejvyšší soud však neshledal, že by postup odvolacího soudu s těmito pravidly byl v kolizi. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nenechal zpracovat revizní znalecký posudek (§ 127 odst. 2 o. s. ř.), sluší se připomenout, že zákon nestanoví předpoklady, za kterých je vypracování revizního znaleckého posudku nutné, a ponechává v tomto směru otevřený prostor diskreci soudu.
Vypracování revizního posudku je na místě zejména tam, kde má soud pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy závisí na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda pokládá pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné, či nikoliv (jde o hodnocení důkazu – znaleckého posudku). Podaří-li se pochybnosti soudu o správnosti posudku rozptýlit, není zapotřebí nařídit vypracování revizního posudku, a to navzdory tomu, že o jeho správnosti účastník nadále pochybuje; důkazy totiž hodnotí výhradně soud. Úvaha soudu nemůže být zcela libovolná, nicméně vždy záleží na konkrétním případu, zda a nakolik lze učinit závěr o zpochybnění posudku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 525/2017, ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 920/2018, nebo ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3933/2019). Ani okolnost, že účastník není „spokojen“ s odbornými závěry znalce ve zpracovaném znaleckém posudku, sama o sobě také není důvodem k postupu soudu, aby v takovéto procesní situaci přistoupil (musel přistoupit) k ustanovení revizního znalce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 920/2018, z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 2.
5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2221/22).
11. Odvolací soud se v přezkoumávané věci nevyžádáním revizního znaleckého posudku nikterak nezpronevěřil procesním pravidlům, a předpoklad dovolatele, že otázka povinnosti zadání revizního posudku dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, je mylný (viz judikaturu výše uvedenou). Odvolacímu soudu nelze v posuzované věci vytýkat, že nepřikročil k ustanovení revizního znalce, pakliže dospěl k závěru, že ustanovená znalkyně ve svém znaleckém posudku (splňujícím formální náležitosti) vyhověla soudem zadanému znaleckému úkolu a řádně vysvětlila, z jakých podkladů při vypracování znaleckého posudku vycházela, přičemž též objasnila způsob, jakým určila výši obvyklého nájemného. Dovolatelem vznesené námitky co do správnosti a přesvědčivosti znaleckého posudku měl odvolací soud za rozptýlené i výslechem znalkyně (tento úsudek pak spadá do rámce volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., a je tudíž z kognice dovolacího soudu zcela vyloučen; k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 525/2017) a v odůvodnění svého rozhodnutí soud zprostředkoval a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil i úvahy (k námitkám dovolatele stran užití nesprávného indexu na zvyšování nájmu v čase viz zejm. body 86 až 88 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) vedoucí k závěru o správnosti zpracovaného znaleckého posudku. I z naposled uvedeného vyplývá, že tato dovolací argumentace (stran správnosti a přesvědčivosti znaleckého posudku) přípustnost dovolání v přítomné věci nezakládá.
12. I v případě druhé otázky směřující k hodnocení důkazů (co do jejich věrohodnosti) platí již výše uvedené, tedy že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009, ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 520/2010, ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2421/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2529/2009, a ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 448/2016) je ustálena v tom, že zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvracejí závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu věci), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak.
Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které – kdyby byly prokázány – mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, a to z hlediska jejich věrohodnosti. Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy „křivě“), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod. O takovou situaci se v posuzované věci nejedná.
I v případě námitek k provedenému důkazu „výpisem z pozemkové knihy“ jde o kritiku skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), která v dovolacím řízení (v němž je dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů) relevantní není (obdobně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění). K argumentaci dovolatele sluší se snad uvést, že provedený důkaz odvolací soud hodnotil nikoliv toliko izolovaně, nýbrž i v kontextu dalších důkazů a zjištěných skutečností, tedy postupem korespondujícím zásadám uvedeným v § 132 o.
s. ř.
14. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem vyžadované předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny.
15. Proto Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalovaného bylo odmítnuto, zatímco náklady (k náhradě oprávněné) žalobkyně představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu). 17. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 3. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu