USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému L. J., zastoupenému JUDr. Ondřejem Preussem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, o 304.885,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 415/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2023, č. j. 11 Co 57/2023-138, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 2. 11. 2022, č. j. 30 C 415/2017-113, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 304.885,33 Kč s příslušenstvím (výrok I), ohledně částky 108.887,67 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech účastníků řízení i státu (výroky III– V). Soud vzal za zjištěné, že žalobkyně byla (v souladu se zápisem v katastru nemovitostí i s pravomocným rozhodnutím o určovací žalobě vydaným mezi účastníky aktuálního sporu) vlastnicí budovy č. p. XY v k. ú. XY. Žalovaný tento objekt od 1. 1. 2014 do 30. 9. 2017 užíval. Namítal-li žalovaný, že je budovu oprávněn užívat, jelikož podle kupní smlouvy uzavřené jeho právním předchůdcem dne 31. 10. 1994 s právním předchůdcem žalobkyně má kupující právo předmět koupě užívat jako nájemce až do rozhodnutí o vkladu práva do katastru nemovitostí, odvětil soud, že tímto rozhodnutím, ukončujícím užívací právo strany kupující, je třeba rozumět i rozhodnutí negativní. Byl-li dne 19. 1. 2000 návrh na vklad vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí katastrálním úřadem zamítnut, pozbyl tím žalovaný titul k užívání sporného objektu. Žalovaný tedy neměl právní důvod k užívání předmětné stavby v rozhodném období, a žalobkyni proto vzniklo právo požadovat po žalovaném náhradu ve výši obvyklého nájemného z titulu bezdůvodného obohacení [§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)]. Výši nároku žalobkyně soud vyčíslil s pomocí v řízení provedeného znaleckého posudku.
2. Současně soud uvedl, že žalobní požadavek není v rozporu s dobrými mravy, žalobou uplatněné právo je však promlčeno za dobu od 1. 1. 2014 do 26. 12. 2014; v tomto rozsahu nezbylo než žalobu zamítnout, přičemž soud se rovněž zabýval námitkami započtení vznesenými žalovaným, neshledal je ovšem opodstatněnými. Započtené pohledávce na vrácení kupní ceny ve výši 512.000 Kč zaplacené právním předchůdcem žalovaného na základě kupní smlouvy ze dne 31. 10. 1994 neodpovídá dluh na straně žalobkyně (nýbrž jiného subjektu), a navíc se jedná o pohledávku promlčenou [s ohledem na uplynutí objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“)] ke dni, kdy se setkala s pohledávkou uplatňovanou v tomto řízení žalobkyní. Zápočet souboru pohledávek ve výši 755.765 Kč, jež se odvíjejí od investic žalovaného do nemovitosti žalobkyně, je pak neurčitý ve smyslu § 553 odst. 1 o. z., a proto se k němu podle § 554 o. z. nepřihlíží. Nelze totiž seznat, v jakém rozsahu má „ta která z pohledávek žalovaného“, jež svou výši převyšují pohledávku žalobkyně, započtením zaniknout.
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2023, č. j. 11 Co 57/2023-138, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného ve výrocích I a III potvrdil, ve výroku IV jej změnil tak, že odlišně stanovil poměr povinnosti k náhradě nákladů státu, ve výroku V prvoinstanční rozhodnutí změnil, pokud jde o výši soudního poplatku, jehož úhrada byla uložena žalovanému, jinak je i v tomto výroku potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvého stupně jak ohledně základu žalobkyní uplatněného nároku, tak ohledně jeho výše. Pokud jde o námitky započtení vznesené žalovaným, ke kompenzaci pohledávky na úhradu 512.000 Kč soud podotkl, že k uspokojení této pohledávky není povinna žalobkyně, a nadto se tvrzené právo žalovaného promlčelo dříve, než se setkalo s žalobním nárokem. Promlčecí doba dle § 107 odst. 2 obč. zák. stran této pohledávky totiž začala běžet již negativním rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 19. 1. 2000, jímž byl zamítnut návrh na vklad vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí, a uplynula 19. 1. 2003. Vyvolal-li žalovaný splatnost této pohledávky ke dni 29. 11. 2019, jedná se o pohledávku promlčenou ke dni, kdy se střetla s pohledávkou, na niž se zápočet provádí. Kompenzace práv na zaplacení 755.765 Kč je jednak neurčitá, jednak se i ona týká pohledávek promlčených ke dni střetu s pohledávkou žalobkyně, jelikož se započtená práva odvíjejí od investic provedených v letech 2010, 2011 a 2014. Konečně započtení pohledávky na zaplacení 462.093 Kč z titulu investice do nemovitosti žalobkyně v roce 2014, jež žalovaný provedl až v odvolacím řízení, se rovněž týká pohledávky, která se promlčela v roce 2017, tedy dříve, než se – tím, že žalovaný v roce 2020 přivodil její splatnost – setkala s pohledávkou žalobkyně. Rozsudek soudu prvého stupně je tak co do merita po skutkové i právní stránce správný.
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu a že jeho rozhodnutí závisí na zodpovězení judikatorně dosud neřešené otázky. Ve svém dovolání argumentuje, že kupní smlouva ze dne 31. 10. 1994 je dosud „platným dokumentem“, jenž ve svém čl. V žalovaného opravňuje k tomu, aby nemovitost užíval jako nájemce až do rozhodnutí o vkladu práva do katastru nemovitostí s tím, že nájemné bude započteno na kupní cenu.
5. Dovolatel dále uvádí, že zápočet pohledávek podáním ze dne 15. 9. 2022 byl učiněn řádně a účinně. Žalobkyně je dlužníkem z pohledávky na vrácení kupní ceny ve výši 512.000 Kč, neboť není myslitelné, aby na ni přešlo vlastnické právo k předmětu koupě, a nikoli závazek zpětně uhradit kupní cenu. K domnělému promlčení práva na vrácení kupní ceny pak žalovaný uvádí, že se o bezdůvodném obohacení a osobě povinné k jeho vydání dozvěděl až ke dni právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na určení vlastnického práva, tj. ke dni 8. 12. 2016; pohledávku pak zesplatnil výzvou ze dne 22. 11. 2019, tedy ještě před uplynutím tříleté promlčecí doby. Pohledávka se tudíž promlčela až poté, co se stala způsobilou k započtení.
6. Žalovaný se také vymezuje vůči závěru, že bylo započtení práva na náhradu investic do předmětné nemovitosti podáním ze dne 15. 9. 2022 neurčité, neboť tímto projevem vůle byla započtena jediná pohledávka z titulu rekonstrukce objektu, nikoli soubor dílčích pohledávek, a kompenzace byla tudíž namítnuta určitě. Dovolatel taktéž zmiňuje, že pro případ, že by započtení ze dne 15. 9. 2022 bylo posouzeno jako neurčité, v odvolacím řízení opětovně započetl právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 462.093 Kč z důvodu konkretizovaných stavebních prací na objektu č. p. 461, jež uhradil na základě faktury zhotovitele ze dne 9. 9. 2014. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že se započítávaná pohledávka promlčela dříve, než nastala její splatnost (čím se setkala s pohledávkou žalobkyně), uvádí žalovaný, že i zde se o vzniku bezdůvodného obohacení a osobě povinné k jeho vydání dozvěděl až ke dni právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, tj. ke dni 8. 12. 2016, takže započítávaná pohledávka nebyla promlčena v době, kdy předžalobní výzvou ze dne 22. 11. 2019 vyzval žalobkyni k plnění.
7. Dovolatel krom již řečeného namítá, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 1. 2014 do 30. 9. 2017 bylo potenciálně uplatnitelné již od roku 2014, kdy se také setkalo s – rovněž uplatnitelnou – pohledávkou žalovaného na náhradu za zhodnocení domu č. p. 461; obě pohledávky se proto střetly dříve, než se formálně staly splatnými. Odvolací soud navíc zcela přehlédl § 617 o. z. Vzájemné pohledávky účastníků tohoto sporu se vztahují k témuž právnímu vztahu, jenž se odvíjí od kupní smlouvy uzavřené s právním předchůdcem žalovaného. Dovolateli proto svědčilo právo dovolat se své pohledávky i po uplynutí promlčecí lhůty v rámci obrany proti pohledávce žalobkyně.
8. Vznesení námitky promlčení žalobkyní je konečně v rozporu s principem poctivosti a představuje nepřiměřenou tvrdost pro žalovaného, neboť vadný stav zapříčinila žalobkyně (potažmo pochybení katastrálního úřadu jako orgánu státu). Dovolatel vnímá jako nemravné samo uplatnění žalovaného nároku, poněvadž z hlediska principu důvěry je nepřijatelné, aby se dovolatel dostal do situace, kdy nevlastní zakoupenou nemovitost a zároveň je úspěšně žalován o vydání bezdůvodného obohacení. Je flagrantním porušením principu poctivosti, pakliže se žalobkyně, jejíž právní předchůdce kupní smlouvu připravil, domáhá vydání bezdůvodného obohacení po žalovaném, jehož právní předchůdce byl v pozici slabší strany. Vadnost daného kontraktu by měla jít k tíži žalobkyně, naopak ve prospěch žalovaného svědčí domněnka, že postupoval poctivě a v dobré víře. Jednání žalobkyně se protiví rovněž zásadě legitimního očekávání, neboť vyvolala zdánlivý právní stav, který obě strany poměrně dlouho respektovaly a chovaly se, jako by žalovaný byl nositelem vlastnického práva.
9. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež navrhla jeho odmítnutí či zamítnutí.
11. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
12. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání žalovaného není přípustné.
15. Namítá-li dovolatel, že je uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyní nepoctivé a protivící se principům důvěry i legitimního očekávání, a dodává-li, že si počínal v dobré víře, je nutno upozornit, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario) právní předchůdce žalovaného tuto nemovitost zamýšlel odkoupit kupní smlouvou ze dne 31. 10. 1994, návrh na provedení vkladu vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí byl ovšem rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 19. 1. 2000 zamítnut (a nebyl proveden ani nikdy později).
16. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom nemůže být držitel vlastnického práva k nemovité věci vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu vlastnické právo skutečně svědčí, pokud nikdy nedošlo k registraci smlouvy státním notářstvím či zápisu vlastnického práva nabyvatele do katastru nemovitostí, ačkoliv z § 133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jasně vyplývalo, že převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnické právo účinností smlouvy, která nastává registrací smlouvy státním notářstvím (dle znění účinného do 31. 12. 1992), respektive vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak (v souladu se zněním účinným od 1. 1. 1993) [viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3037/2011, a ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 21/2021, nebo usnesení téhož soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2800/2022].
17. Vede-li se tedy v projednávané věci spor o peněžitou náhradu za užívání stavby ve vlastnictví žalobkyně v letech 2014 až 2017, je nutno konstatovat, že v rozhodném období žalovaný nemohl od kupní smlouvy z roku 1994 odvíjet dobrou víru, že nemovitost užívá po právu. Opodstatněné a právní ochrany zasluhující přesvědčení, že je vlastníkem budovy č. p. 461 nebylo s to založit ani uzavření zmiňované kupní smlouvy (nenásledovaly-li po něm registrace státním notářstvím či vklad do katastru nemovitostí coby jednoznačnou právní úpravou vyžadované podmínky nabytí vlastnického práva), ani postup katastrálního úřadu (jenž návrh na provedení vkladu zamítl, a žalovaného tedy v přesvědčení o postavení vlastníka nijak neutvrdil; byl-li postup katastrálního úřadu podle názoru žalovaného vadný, bylo se proti němu zapotřebí bránit odpovídajícími právními prostředky v době, kdy vzpomenutý orgán své rozhodnutí vydal).
18. I kdyby bylo nenabytí vlastnického práva ke sporné nemovitosti právním předchůdcem žalovaného zapříčiněno chybou právního předchůdce žalobkyně, nečinilo by to nijak nepoctivým (dle § 6 o. z.) nynější uplatnění požadavku na vydání náhrady za to, že danou věc užíval žalovaný, jenž k tomu (nenabyv vlastnického práva) nebyl oprávněn, o nedostatku svého oprávnění k užívání objektu musel vědět, a pokračoval-li v tomto užívání, činil tak na vlastní riziko. Povinnost žalovaného k vydání majetkového prospěchu žalobkyni Nejvyšší soud nevnímá jako jakkoli nespravedlivou, nýbrž naopak coby logický důsledek faktu, že dovolatel užíval statek ve vlastnictví žalobkyně bez právem uznávaného důvodu.
19. Pakliže dovolatel dále namítá, že jej čl. V kupní smlouvy opravňoval k užívání budovy č. p. 461 až do rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva, je nutno upozornit, že odvolací soud příslušné ustanovení dotčeného kontraktu zcela přiléhavě interpretoval tak, že rozhodnutím bylo v daných souvislostech nutno rozumět též rozhodnutí negativní, jež katastrální úřad vydal dne 19. 1. 2000, a v období určujícím z hlediska nyní projednávaného nároku na vydání bezdůvodného obohacení tak již žalovaný k užívání nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně podle kupní smlouvy oprávněn nebyl. Tato úvaha přitom představuje výsledek výkladu právního úkonu.
20. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k závěru o obsahu právního úkonu dospěl, například jestliže by nevyužil příslušné výkladové metody nebo by jeho úvahy při aplikaci těchto východisek byly zatíženy chybou v logice (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2631/2021, a ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2668/2023).
21. Žádné konkrétní výtky proti postupu odvolacího soudu při výkladu kupní smlouvy ze dne 31. 10. 1994 nicméně dovolatel nevznáší. Jeho prostý nesouhlas s městským soudem učiněným závěrem o významu sporného smluvního ujednání pak v souladu se shora uvedenou judikaturou přípustnost dovolání založit nemůže.
22. Pokud jde o dovolací argumentaci, jež se týká započtení několika tvrzených pohledávek žalovaného proti žalobkyni, podotýká dovolací soud následující.
23. V souladu s § 1982 odst. 1, větou druhou, o. z. lze k započtení přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh.
24. Způsobilost aktivní (započítávané) pohledávky k započtení podle zcela jednoznačného znění zákona vyžaduje existenci práva požadovat uspokojení, tj. splatnost dotčené pohledávky. Pouhé oprávnění přivodit dospělost pohledávky projevem vůle věřitele k založení její kompenzability nepostačuje (srovnej judikatorní závěr, přijímaný i v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, že projev vůle k započtení pohledávky splatné na požádání věřitele nemá žádné právní účinky, jestliže jej věřitel učinil, aniž předtím vyzval dlužníka k zaplacení; srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1534/2018, a ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3418/2019). Dovolatelem akcentovaný fakt, že své právo na náhradu za investice provedené do domu č. p. 461 mohl učinit splatným již od roku 2014, je tak z hlediska posuzování zápočtu této pohledávky bezvýznamný.
25. Podle § 1989 odst. 1 o. z. dále platí, že promlčení pohledávky započtení nebrání, nastalo-li po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení.
26. Z právě citovaného ustanovení plyne, že lze účinně započíst i promlčenou aktivní pohledávku, mohl-li věřitel pohledávky k započtení přistoupit již před jejím promlčením, tedy nebyla-li promlčena v době, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení. Jinými slovy, je-li aktivní (započítávaná) pohledávka jinak kompenzabilní (započitatelná), následným promlčením svoji kompenzabilitu neztrácí. Aktivní pohledávka se přitom stává kompenzabilní, jakmile věřiteli vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky, tj. ve chvíli, kdy se tato pohledávka stane splatnou (dospěje). Naproti tomu podmínkou započitatelnosti pasivní pohledávky (pohledávky, na niž se započítává) je toliko její splnitelnost, tj. právo dlužníka plnit korespondující dluh (viz především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, uveřejněný pod č. 57/2024 Sb. rozh. obč., body 67 a 70).
27. K dovolatelově námitce, že pohledávka na vrácení kupní ceny ve výši 512.000 Kč se ke dni, kdy se stala způsobilou k započtení, nepromlčela, jelikož se o vzniku obohacení dozvěděl až ke dni 8. 12. 2016, je třeba uvést, že tato argumentace se míjí s úvahou, na níž jsou založena rozhodnutí soudů nižších stupňů. Právo na vydání bezdůvodného obohacení se jak v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, tak podle právního stavu účinného od 1. 1. 2014 promlčuje jednak ve lhůtě subjektivní (§ 107 odst. 1 obč. zák., § 619, § 621 a § 629 odst. 1 o. z.) a jednak ve lhůtě objektivní (§ 107 odst. 2 obč. zák., § 638 o. z.). Dotčené oprávnění se přitom promlčí uplynutím té promlčecí lhůty, která marně proběhne jako první (viz namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, a ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, nebo jeho usnesení ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 431/2021, a ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2526/2023).
28. Obvodní soud i soud městský v projednávané věci uzavřely, že se právo žalovaného na vydání částky 512.000 Kč promlčelo uplynutím objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák., jejíž počátek se odvíjí od vzniku bezdůvodného obohacení a pro niž je znalost ochuzeného o okolnostech relevantních pro uplatnění kondikce nevýznamná (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2567/2012, a ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). Závěr o marném uplynutí objektivní promlčecí doby u daného oprávnění, jenž je z hlediska projednávané věci skutečně nosný, přitom dovolatel ponechal stranou své dovolací argumentace, a nemůže proto být podroben přezkumu Nejvyšším soudem, jenž je i po obsahové stránce vázán uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř., viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4069/2019, ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3198/2021, a ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2101/2022). Za dané situace jsou námitky dovolatele ohledně okamžiku, kdy se dozvěděl o vzniku bezdůvodného obohacení a osobě obohaceného, nezávažné, jelikož nemohou nikterak zvrátit závěr, že se dotčené právo promlčelo (uplynutím objektivní promlčecí doby) podstatně dříve, než žalovaný přivodil jeho splatnost, a tím jej učinil způsobilým k započtení ve smyslu § 1989 odst. 1 o. z.
29. Byla-li započítávaná pohledávka na vrácení kupní ceny promlčena ve chvíli, kdy se stala kompenzabilní, obstojí závěr, dle něhož tvrzená kompenzace nevyvolala žalovaným sledovaný efekt, aniž je zapotřebí zabývat se námitkami vůči alternativnímu zdůvodnění neúčinnosti daného zápočtu (nedostatkem podmínky vzájemnosti vyplývajícím z úsudku, že žalobkyně není dlužníkem uvedené pohledávky).
30. K argumentaci, že zápočet práv na zaplacení částky v souhrnné výši 755.765 Kč coby náhrady za investice do objektu ve vlastnictví žalobkyně byl proveden určitě, sluší se připomenout ustálený judikatorní závěr, dle něhož je k řádnému započtení vzájemných pohledávek nutné započítávané pohledávky dostatečně určitě identifikovat, aby bylo zřejmé, které pohledávky a do jaké výše provedeným započtením zanikají. Z projevu vůle směřujícího k započtení musí pak být konkrétně patrno, jaká pohledávka a v jaké výši se k započtení uplatňuje a proti jaké pohledávce věřitele. V případě započtení více vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační projev vůle, určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout. Započítává-li dlužník proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by z jeho právního jednání bylo patrno, která část započítávaných pohledávek započtením zanikla, a která nikoli, je toto právní jednání neurčité (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2901/2021, nebo jeho usnesení ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 81/2022, a ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2796/2023).
31. Není přitom možné akceptovat argumentaci, že žalovaný započetl jedinou pohledávku z titulu rekonstrukce, toliko specifikovanou co do vynaložených nákladů, neboť podle obsahu podání ze dne 15. 9. 2022 (č. l. 100– 101) uplatnil soubor pohledávek vznikajících z prací prováděných na různých částech domu č. p. 461 v rozmezí 4 let. Nejednalo se o právo na plnění, které by bylo založeno jedním časově a věcně souvisejícím skutkovým dějem, nýbrž o soubor oprávnění, jež postupně vznikala, nezávisle na sobě, vždy v okamžiku provedení konkrétního zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně (k otázce, kdy v podobných případech vzniká bezdůvodné obohacení, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 427/2020, a ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2631/2021). Závěr odvolacího soudu, že žalovaný nezapočetl pohledávku jedinou, nýbrž soubor typově arci podobných, leč na odlišném skutkovém základu spočívajících pohledávek, a že nespecifikoval-li, které z těchto pohledávek, převyšujících ve svém součtu výši žalobního požadavku, mají započtením zaniknout a v jakém rozsahu, trpí jeho kompenzační projev vůle neurčitostí ve smyslu § 553 o. z., je proto s judikaturou dovolacího soudu plně konformní (obdobně viz posouzení zápočtu pohledávek se samostatným skutkovým základem v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 32 Cdo 536/2020, a ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1815/2022).
32. Co se týče v odvolacím řízení uplatněného započtení pohledávky na zaplacení 462.093 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo žalobkyni vzniknout provedením stavebních prací na objektu č. p. XY, které žalovaný financoval v roce 2014, je nutno (opětovně) konstatovat, že bezdůvodné obohacení založené provedením investic do majetku obohaceného, pro něž od počátku neexistoval právní důvod, podle ustálené judikatury vzniká již samotnou realizací příslušného výkonu (viz mezi jinými rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4047/2007, nebo usnesení téhož soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1515/2006, a ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2964/2013).
33. Pakliže – jak bylo uvedeno výše – žalovaný musel již v době provádění prací vědět, že investuje do nemovitosti, jež mu s ohledem na neprovedení vkladu do katastru nemovitostí vlastnicky nenáleží, je přiléhavý a s rozhodovací praxí zdejšího soudu konformní závěr odvolacího soudu, že subjektivní promlčecí lhůta ve smyslu § 619, § 621 a § 629 odst. 1 o. z. začala žalovanému plynout již v září 2014, a marně tedy uplynula v roce 2017 (v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 k započetí běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení postačuje, jestliže ochuzený měl a mohl nabýt znalost rozhodných okolností, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020, nebo jeho usnesení ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2526/2023). Z právě řečeného pak plyne, že v listopadu 2019, kdy měl žalovaný podle vlastního tvrzení přivodit splatnost započítávané pohledávky, a tím ji učinit způsobilou k započtení, byla tato pohledávka již promlčená, a k započtení tudíž nezpůsobilá.
34. Tento závěr současně zcela odpovídá obsahu § 617 odst. 2 o. z., který (ve shodě s § 1989 odst. 1 o. z., srovnej výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 101/2023, bod 68) říká, že i po uplynutí promlčecí lhůty se strana může dovolat svého práva při započtení, pokud mohlo být k započtení přistoupeno kdykoli před uplynutím promlčecí lhůty. Vzhledem k nedospělosti pohledávky na úhradu 462.093 Kč z titulu bezdůvodného obohacení nebylo k jejímu započtení možné přikročit dříve, než se v roce 2017 promlčela, a nebyla tudíž splněna hypotéza normy obsažené v § 617 odst. 2 o. z., která za stanovených podmínek zachovává již vzniklé právo započíst pohledávku i po uplynutí promlčecí lhůty.
35. Pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním věci bez právního důvodu v letech 2014 až 2017 a pohledávku na náhradu za zhodnocení této věci investicemi mezi lety 2010 a 2014 pak nelze pokládat za práva vztahující se k téže smlouvě podle § 617 odst. 1 o. z., jelikož ani jedno z těchto práv nevykazovalo (v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 26 Cdo 749/2023, akcentovanou) spojitost s plněním podle kupní smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci účastníků v roce 1994. Jednání žalovaného se odvíjelo od faktu, že – ač nikoli v dobré víře – vykonával domnělé vlastnické právo k domu č. p. 461, přičemž jeho činnost nebyla nikterak orientována na žalobkyni jako právního nástupce druhé smluvní strany. Nejvyšší soud proto nepokládá za možné kvalifikovat oprávnění tímto jednáním založená jako práva, jež se vztahují k téže smlouvě ve smyslu § 617 odst. 1 o. z.
36. Má-li žalovaný za to, že je vznesení námitky promlčení započítávaných pohledávek ze strany žalobkyně nemravné, patří se upozornit, že podle ustálené judikatury dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1775/2022, a ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1897/2022, či jeho usnesení ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 727/2021, a ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2020/2023).
37. Dovolatel přitom nemravnost vznesení námitky promlčení žalobkyní odvíjí výhradně od okolností souvisejících se vznikem objektivně protiprávního stavu, v rámci něhož žalovaný užíval objekt ve vlastnictví žalobkyně a zhodnocoval jej svými investicemi, jelikož klade důraz na pochybení právního předchůdce žalobkyně při pokusu o převod budovy č. p. XY na právního předchůdce žalovaného. Nepoukazuje ovšem na žádné okolnosti, jež by mu překážely ve včasném uplatnění nároků započtených v projednávané kauze, a které by tak mohly opodstatňovat kvalifikaci uplatnění námitky promlčení žalobkyní jako rozporného s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.), principem poctivosti (§ 6 o. z.) či zákazem zneužití práva (§ 8 o. z.).
38. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaného jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
39. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež – nezastoupena advokátem – podala vyjádření k dovolání žalovaného, náleží paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč podle § 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 12. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu