28 Cdo 2828/2019-651
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobkyně A. T., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem
Černickým, advokátem se sídlem v Praze, Revoluční 1044, proti žalované České
republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem
v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu
pozemků, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 207/2018, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5.
března 2019, č. j. 20 Co 48/2019-598, t a k t o :
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná (dále jen „dovolatelka“) napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek
odvolacího soudu, kterým byl v odvoláním napadených výrocích II. a III. potvrzen částečný rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 12. 2018 č. j. 9 C 207/2018-570 [jímž nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní
smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu (v tam
specifikovaném znění) podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o půdě“), a to parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, a parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY (výrok II.), s tím, že touto smlouvou se vypořádává nárok
žalobkyně ve výši 253.186 Kč, a jímž dále rozhodl, že o návrhu na nahrazení
projevu vůle žalované ve vztahu k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY,
jakož i o nákladech řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci
(výrok III)]. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci, jehož „přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje ve vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny, resp. mají být vyřešeny rozdílně, resp., že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když“
1) „v otázce týkající se ocenění restitučních nároků žalobkyně jsou rozhodnutí
soudu prvního stupně i odvolacího soudu zcela nepřezkoumatelná“. K tomu
dovolatelka uvedla, že v řízení před soudy obou stupňů zdůrazňovala, že jde-li
o restituční nároky z titulu správních rozhodnutí v pořadí 6 až 11 (uvedených
ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně obsahujícího znění smlouvy, jímž
byl nahrazen projev její vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu dvou
pozemků ve vlastnictví státu), „jsou tyto uplatněny nově a o těchto doposud
nebylo rozhodováno“, a že „pokud měl být převedenými pozemky uspokojen pouze
restituční nárok žalobkyně z titulu rozhodnutí v pořadí 1 až 5, je výrok jeho
rozsudku zjevně nesprávný, když operuje i s rozhodnutími, která nebyla
podrobena soudnímu přezkumu“;
2) „v otázce týkající se posouzení důvodnosti, respektive přípustnosti
uspokojování restitučního nároku osob oprávněných prostřednictvím náhradových
žalob nikterak nezohlednil nedostatek součinnosti oprávněné osoby stran
uspokojení jejího restitučního nároku“. K tomu dovolatelka namítá, že žalobkyně
neprokázala ani jedinou řádnou účast ve veřejných nabídkách, „tedy neprokázala
projevení součinnosti tak, jak ji obligatorně vyžaduje pro případ náhradových
žalob judikatura Nejvyššího soudu“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, a ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015);
3) „v otázce týkající se posuzování liknavosti a svévole žalované v
období před vydáním rozhodnutí ve správním řízení pro účely posouzení
oprávněnosti náhradové žaloby hodnotil i chování správního orgánu rozhodujícího
o samotné existenci restitučního nároku“.
K této otázce dovolatelka namítá, že
případnou aktivitu žalobkyně ve smyslu účasti na veřejných nabídkách je možné
zkoumat pouze v období po vydání rozhodnutí o restitučních nárocích. Nesouhlasí
proto se závěrem odvolacího soudu, že nese odpovědnost za průtahy při
vyřizování restitučního „návrhu“ od samého počátku, neboť judikatura Nejvyššího
soudu ani Ústavního soudu neodvodila liknavost a svévoli žalované ve vztahu k
postupu ve správním řízení, avšak soud prvního stupně i odvolací soud
východiska v existující judikatuře nepřípustně rozšířily i na posuzovanou
situaci, čímž se při řešení této právní otázky odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
28. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2014);
4) „rozhodující otázku posuzování liknavosti a svévole povinné
osoby v tom kterém konkrétním případě tuto vyřešil odchylně od ustálené
judikatury dovolacího soudu“. K této otázce dovolatelka namítá, že žalobkyně
neprokázala své tvrzení, že žalovaná vůči ní při uspokojování jejího nároku
postupovala liknavě, svévolně či diskriminačně, a nebyla tak splněna základní
podmínka pro podání žaloby, a pokud odvolací soud dospěl k opačnému závěru,
odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015). Dále dovolatelka s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1013/2012, a na
usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10, namítá
nesprávné ocenění nevydaných pozemků v rozporu s § 28a zákona o půdě, když
jejich stavební charakter vyplývající ze samotných uzavřených kupních smluv, v
nichž je uveden účel výkupu, nemůže být dostačující pro ocenění podle § 14
odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu „v plném
rozsahu“ zrušil „a to spolu s výroky II. a II. rozsudku soudu prvního stupně“ a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání (mimo jiné) s odkazem na § 13
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, označila sedm pravomocných rozsudků
okresních soudů (ve spojení s pravomocnými rozsudky krajských soudů), jimiž
bylo vyhověno jejím žalobám na vydání náhradních pozemků, přičemž Nejvyšší soud
ve věci týchž účastníků naposledy rozhodl rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2893/2018, kterým sice rozsudek odvolacího soudu částečně zrušil a věc
mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení ohledně dvou pozemků z důvodu jejich
nevhodnosti, jinak dovolání žalované odmítl. V souzené věci žalovaná nevhodnost
náhradních pozemků nenamítá. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017, navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako
nepřípustné. Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o
něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s.
ř.“, a
po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se
odvolací řízení končí, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalovanou),
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. K otázkám dovolatelky uvedeným pod body 2) a 4) dovolání:
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního
soudu - srov. zejména jeho nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, ze
dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne
13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena
v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu
žalované (či jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR – dále jen „Fond“) může
oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného
pozemku a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta
sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu
srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod
č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 62/2010“). V judikatuře dovolacího i Ústavního soudu je rovněž dlouhodobě zastáván názor,
že se osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních
pozemků, mohou žalobou domáhat, aby byla Fondu, resp. žalované, která je od 1. 1. 2013 jeho nástupkyní, uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu
konkrétních, jimi vybraných pozemků (byť jinak právem na výběr pozemku, který
jim má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou, srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud Fond
(žalovaná) neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající
dostatečné kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování
restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by
bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (srov. opětovně R 62/2010, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, a již
citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 a sp. zn. III. ÚS
495/05). Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a
hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
Pozemkového fondu ČR (resp.
žalované), je především otázkou skutkových zjištění
a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního
posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující
se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky
libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a
zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány též
citovanou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Případné
vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky
skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko
prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). V projednávané věci odvolací soud nepochybil, pokud se vzhledem ke skutkovým
okolnostem zjištěným soudem prvního stupně ztotožnil s jeho hodnotícím závěrem,
že postup žalované založený na nesprávném ocenění restitučního nároku
žalobkyně, na něž ji žalobkyně opakovaně upozorňovala, lze označit přinejmenším
za liknavý, a že tak žalovaná znemožnila žalobkyni uspokojení jejího
restitučního nároku zákonem předpokládaným způsobem, tj. v rámci veřejných
nabídek, jichž se přesto žalobkyně opakovaně účastnila, přičemž v řízení bylo
současně prokázáno, že svůj nárok aktivně uplatňovala i výzvami učiněnými mimo
veřejné nabídky, vždy však byla neúspěšná. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se
dlouhodobě nemůže domoci svých práv, nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že
přisvědčil i závěru soudu prvního stupně, že následkem přinejmenším liknavého
postupu dovolatelky nebylo lze po žalobkyni spravedlivě požadovat další účast
ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015,
nebo ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017), a žalobu o uložení
povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků proto v jejím základu považoval za
důvodnou. Byť řešení předběžných otázek není pro soudy v dalších řízeních závazné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, ze dne
22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo
4166/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo
1462/2016), nebylo v dané věci možné rozumně očekávat, že by dovolací soud
rozhodl odlišně než v jiných sporech mezi týmiž účastnicemi řízení založených
na totožných správních rozhodnutích o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy
o bezúplatném převodu náhradních pozemků, za pozemky, které nebyly žalobkyni
vydány [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28
Cdo 2040/2017, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání žalované (proti
vyhovujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017, sp. zn.
17 Co
514/2016), v němž žalovaná uplatnila totožné námitky jako v nyní posuzované
věci (ústavní stížnost v této věci žalovaná nepodala), neboť dovolací soud
nepovažoval za nepřiměřený závěr odvolacího soudu, že žalovaná postupovala při
uspokojování restitučního nároku žalobkyně liknavě, a dále usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2733/2018, jímž bylo jako nepřípustné
odmítnuto ze stejných důvodů dovolání žalované (proti vyhovujícímu rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Co 192/2017), a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2752/2018, jímž bylo jako
nepřípustné odmítnuto ze stejných důvodů dovolání žalované (proti vyhovujícímu
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 26 Co 396/2017), v
nichž žalovaná taktéž uplatnila totožné námitky jako v nyní posuzované věci
(ústavní stížnost v těchto věcech taktéž nepodala)]. Nemůže být tak pochyb o
tom, že žalobkyně v daném řízení měla legitimní očekávání, že soudem bude
předběžná otázka postupu žalované vůči ní při uspokojování jejího restitučního
nároku posouzena stejně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006,
sp. zn. I. ÚS 398/04). Odkázala-li dovolatelka na závěry dovozené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne
16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, a ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4190/2015, a v rozsudku téhož soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo
2772/2015 (nesprávně uvedeno ze dne 28. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2014), pak
jde o rozhodnutí, jež byla vydána za poměrů nikoliv srovnatelných s poměry nyní
projednávané věci. Usnesení ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, bylo
vydáno za situace, kdy se žalobkyně domáhala převodu pozemku, který byl ve
zřejmém nepoměru k jejímu restitučnímu nároku, a ani si včas neopatřila
podklady pro jeho ocenění. V usnesení ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4190/2015, dovolacím soudem aprobovaný závěr odvolacího soudu o zamítnutí
žaloby byl založen zejména na tom, že žalobce měl odmítavý postoj k uzavření
převodních smluv v případech, v nichž v nabídkových řízeních uspěl, a i
nepřiměřené nároky na kvalitu náhradních pozemků. V rozsudku ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, pak byl závěr soudů obou stupňů o liknavém či
dokonce svévolném postupu žalované (či jejího předchůdce) dovolacím soudem
shledán zjevně nepřiměřeným za situace, kdy v řízení nebyly zjištěny žádné
konkrétní okolnosti vedoucí k takovému závěru. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka formulovaná
dovolatelkou pod bodem ad 3), neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu
– jak z jeho odůvodnění vyplývá - nezávisí, neboť ji odvolací soud neřešil. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost
dovolání založit nemůže (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo
5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015).
Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu koresponduje rozhodnutí odvolacího
soudu i v závěrech, pokud se ztotožnil se soudem prvního stupně ohledně výše
restitučního nároku žalobkyně, respektujících východisko, že pozemky, které
byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly
určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace,
vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence
územního rozhodnutí o umístění stavby), je třeba ocenit jako pozemky určené pro
stavbu ve smyslu § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015). Jestliže
v řízení bylo zjištěno, že odňaté pozemky byly v letech 1971 až 1984 v souladu
s vydanými územními rozhodnutími či směrným plánem vykupovány za účelem
komplexní výstavby sídliště, a že výstavba tohoto sídliště na vykoupených
pozemcích skutečně byla realizována, pak závěry soudů, že odňaté pozemky je
třeba ocenit jako stavební, ustálené rozhodovací praxí dovolacího soudu
neodporují. K bodu 1) dovolání: Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá, že k vadám
řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě ani
tzv. jiné vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou. Navíc je možno poukázat na to, že dovolatelkou namítanou vadou
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů obou stupňů evidentně netrpí, neboť soudy
přesvědčivě vysvětlily jimi přijatý závěr, že činí-li cena dvou pozemků
nárokovaných žalobkyní v daném řízení dle znaleckého posudku 253.186 Kč,
nedojde k překročení restitučního nároku žalobkyně, jelikož na základě
(prvních) pěti rozhodnutí správního orgánu není její nárok uspokojen v rozsahu
881.680 Kč. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto
rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení
bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. § 243c odst. 3 větu první, § 224
odst. 1 a § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.