28 Cdo 2733/2018-668
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobkyně A. T., zastoupené Mgr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze
1, Revoluční 1044/23, proti žalované: Česká republika - Státní pozemkový úřad,
IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Dušanem
Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení
projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemku, vedené u Okresního soudu v
Příbrami pod sp. zn. 10 C 49/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 27. června 2017, č. j. 22 Co 192/2017-620, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám Mgr. Petra Černického,
advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení
ve výši 5 469 Kč.
O d ů
v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním výrok II. v záhlaví označeného rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 2. 2017, č. j. 10
C 49/2016-512, ve výroku II. potvrzen, pokud jím byl nahrazen projev vůle
žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků v k. ú. P.,
v k. ú. V. Ch., v k. ú. V. a k. ú. R., a „změněn“ toliko potud, že výše takto
uspokojeného restitučního nároku žalobkyně odpovídá částce 77 218 Kč, a
nákladové výroky III. a IV.
Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe při posuzování otázky důvodnosti žaloby oprávněných osob
podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), na převod konkrétních
náhradních pozemků mimo režim veřejných nabídek, když nezohlednil nedostatek
součinnosti oprávněné osoby, nesprávně posuzoval liknavost a svévoli
dovolatelky, jakož i výši žalobčina restitučního nároku, a v rozporu s
judikaturou rozhodl též o nákladech řízení. V souvislosti s řešením otázky
liknavosti a svévole povinné osoby při uspokojování restitučního nároku
odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, sp. zn. 28
Cdo 4190/2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, sp. zn. 28 Cdo 2772/2014, sp. zn. 28
Cdo 1807/2013 a sp. zn. 31 Cdo 3767/2009. Dovolávala se rovněž rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2770/10, sp. zn. III. ÚS 495/02 a sp. zn. III.
ÚS 495/05. Při řešení otázky ocenění restitučního nároku poukazovala na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4237/2013, sp. zn. 28 Cdo 2930/2011,
a sp. zn. 28 Cdo 2049/2012. Odkazovala rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu sp.
zn. I. ÚS 492/2010 a sp. zn. IV. 1088/2012.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9.
2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první občanského
soudního řádu - o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal
přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu –
srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30.
10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12
2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v
závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu
dovolatelky (či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba
nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by
důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné
nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta
sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu
srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod
č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a
hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou
skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při
přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu
– o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle
či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.
2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015.
Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky
skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko
prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.
s. ř.).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky v posuzovaném případě
lze označit za přinejmenším liknavý (ba až svévolný), přitom není nepřiměřený
zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní
přístup žalobkyně (opakované výzvy k dokončení restitučního řízení, neúspěšné
žádosti o převod zemědělského majetku z 14. 7. 2015 a 30. 11. 2016) bez
ospravedlnitelného důvodu ztěžovala její uspokojení zásadně předpokládaným
postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním
restitučních nároků (cena odňatých pozemků dle závěrů soudů nižších stupňů
mnohonásobně převyšuje ocenění provedené dovolatelkou; k důsledkům lpění
dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož
se ocitla v mnohaletém prodlení (restitučnínárok byl uplatněn již v roce 1992),
odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem
liknavého (až svévolného či diskriminujícího) postupu dovolatelky nebylo lze po
žalobkyni spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo
namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků. Závěry odvolacího
soudu se přitom nijak neodchylují ani od dovolatelkou citovaných rozhodnutí
dovolacího a Ústavního soudu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3.
2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12.
2010, sp. zn. II. ÚS 2770/10), jež se otázkou liknavosti dovolatelky při
uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou)
právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých
posuzovaných případů.
Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu koresponduje rozhodnutí odvolacího
soudu i ve svých závěrech o výši restitučního nároku, respektujících
východisko, že pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako
pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující
územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední
realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), je třeba
ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1
vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne
3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo
4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo
3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn.
28 Cdo 1025/2015). Jestliže se tedy odvolací soud se zřetelem k individuálním
skutkovým okolnostem případu (odňaté pozemky byly v letech 1971 až 1984 v
souladu s vydanými územními rozhodnutími či směrným plánem vykupovány za účelem
komplexní výstavby sídliště P., J. M. – Ch.) přiklonil k ocenění žalobkyni
nevydaných pozemků jako pozemků určených k výstavbě, pak jeho závěry judikatuře
dovolacího soudu neodporují.
Ve vztahu k napadeným nákladovým výrokům pak dovolatelka nevymezila žádnou
konkrétní otázku procesního práva, na jejímž vyřešení by rozhodnutí odvolacího
soudu záviselo a ohledně jejíhož řešení odvolacím soudem by avizovala odklon od
ustálené rozhodovací praxe, případně oznamovala, že tuto otázku rozhodovací
praxe řeší rozdílně nebo že jí dosud řešena nebyla nebo že by oproti řešení
zvolenému ustálenou rozhodovací praxí měla být vyřešena jinak; prostřednictvím
námitek dovolatelky vůči těmto výrokům tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu
§ 237 o. s. ř. nelze usuzovat. Postup odvolacího soudu, jenž o nákladech řízení
rozhodoval, maje na zřeteli výsledky řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.), ostatně
odpovídá ustálené judikatuře, dle níž rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl
účastník procesně úspěšný, závisí na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl
přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3730/2015), i právní úpravě.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolatelkou odkazované předpoklady přípustnosti
dovolání v posuzované věci zjevně naplněny nejsou (§ 237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo
odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněné) žalobkyně patří odměna advokáta
vypočtená z tarifní hodnoty 77 218 Kč (odpovídající odvolacím soudem zjištěné
výši uspokojeného restitučního nároku) za jeden úkon právní služby ve výši 4
220 Kč [srov. § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou
hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže
vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.)
ve výši 949 Kč, celkem tedy 5 469 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu