U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Royal party
servis spol. s. r. o., IČ 634 88 817, se sídlem v Brně, Hlinky 131/60,
zastoupené Mgr. Janem Burdychem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 398/4,
proti žalovanému O. Ř., IČ 101 58 707, místem podnikání v Rudné, Masarykova
100/51, zastoupenému JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Revoluční 1044/23, o 96.830 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 10 C 1/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2015, č. j. 21 Co 351/2015-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dle žalobních tvrzení se O.
Ř. na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil převzetím žádané sumy coby zálohy za
plánovaný koncert skupiny K., jenž se ovšem ve smluvený termín neodehrál.
Opodstatnění poukazu žalovaného na technickou neproveditelnost produkce s
ohledem na nepřízeň počasí určeného dne pak žalobkyně vyvracela tím, že bylo
jeho povinností vytvořit si podmínky, jež by vystoupení umožňovaly. Soud
učiněná zjištění, dle nichž byl mezi účastníky uzavřen kontrakt zavazující
žalovaného k realizaci vystoupení skupiny K., které se však následně
neuskutečnilo, posoudil dle § 1724 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále též jen „o. z.“), a zejména § 1980 o. z. reglementujícího
specifika závazku, na jehož opožděném plnění nemá věřitel zájem. Jelikož dle
smlouvy měl opatřit potřebné technické prostředky (až na určité výjimky)
žalovaný, lze jejich neobstarání i za zhoršených klimatických podmínek klást
výlučně k jeho tíži. Splnění sjednaného závazku se pak jevilo objektivně možné.
Vzhledem k tomu, že na opožděném plnění neměl věřitel zájem, je zřejmé, že
závazek v souladu s § 1980 o. z. zanikl prodlením dlužníka, a žalovaného tudíž
dle § 2993 o. z. tíží povinnost v plném rozsahu vrátit, co obdržel. Způsob
vypořádání zaplacených daní je přitom určen daňovými předpisy.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze,
kterýžto je rozsudkem ze dne 3. 12. 2015, č. j. 21 Co 351/2015-69, potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací
soud kvitoval náhled soudu prvního stupně, dle něhož mezi účastníky sjednaný
závazek byl fixní smlouvou ve smyslu § 1980 o. z. a zanikl okamžikem prodlení
žalovaného, pročež bylo v souladu s § 2991 a § 2993 o. z. jeho povinností
vrátit obdržené plnění. Nelze přitom mít za opodstatněné tvrzení odvolatele, že
si danou sumu mohl ponechat na úhradu sjednaného stornopoplatku, neboť na ten
by mu dle dikce kontraktu vzniklo právo toliko při zrušení akce žalobkyní, což
se však nestalo. Nárok na sporný obnos nezakládá ani ujednání o smluvní pokutě,
jelikož žalobkyně se nedopustila porušení svých povinností, jež by dávalo
vzniknout příslušnému právu žalovaného. Krajský soud dále poukázal na to, že i
při takové změně podmínek, pro niž by se vystoupení stalo nemožným (k čemuž
ovšem dle učiněných zjištění nedošlo), by vznikla žalovanému povinnost vydat
obdrženou částku z titulu bezdůvodného obohacení. Opodstatnění postrádá též
argumentace dovozující, že žalovaný nebyl s to plnit v důsledku prodlení
protistrany, jelikož žádná povinnost žalobkyně podmiňující naznačeným způsobem
poskytnutí sporného plnění nebyla sjednána. Kontext projednávaného případu pak
vylučuje i zhodnocení jednání žalobkyně jako rozporného s dobrými mravy či coby
zneužití práva, jemuž by bylo v souladu s § 8 o. z. nutné upřít ochranu.
Závěrem odvolací soud podotkl, že podle § 5 o. z. měl žalovaný jakožto
profesionál v oboru prověřit vhodnost místa k vystoupení i za zhoršených
klimatických podmínek, a rozhodnutí soudu prvního stupně, jež shledal věcně
správným, potvrdil.
Proti rozsudku odvolací instance podal dovolání žalovaný, jenž připomněl, že
již v řízení před soudem prvního stupně zdůrazňoval, že poskytnutí předmětného
plnění za nabízených podmínek nebylo objektivně možné, přičemž k doložení této
skutečnosti navrhoval provedení konkrétních důkazů. Okresní soud ovšem jeho
důkazním návrhům nevyhověl; v odvolání uplatněné výhrady proti tomuto postupu
pak nebyly odvolacím soudem náležitě reflektovány. Naznačený poklesek přitom v
souladu s konstantní judikaturou představuje vadu kompromitující správnost
meritorního rozhodnutí ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. Nedostatkem napadeného
rozsudku je rovněž opomenutí faktu, že předmětná suma byla zdanitelným plněním
poskytovaným mezi dvěma plátci DPH, uplatňujícími vůči příslušnému správci daně
daňové odpočty. Byla-li DPH dovolatelem jakožto příjemcem peněžitého plnění
řádně odvedena a žalobkyně na druhé straně provedla odpočet této daně zaplacené
na vstupu, je očividné, že by se žalobkyně v důsledku vrácení celé fakturované
částky bezdůvodně obohatila, neboť její majetek se snížil pouze o částku bez
uhrazené DPH, čemuž nasvědčuje i judikatura Nejvyššího soudu (viz jeho rozsudky
sp. zn. 25 Cdo 3039/2011 a sp. zn. 25 Cdo 1952/2006).
Dovolatel dále vyjádřil názor, že v průběhu prvoinstančního řízení bylo
prokázáno, že podmínky pro výstavbu pódia a technické zázemí vystoupení měla
zajistit žalobkyně, a poukázal na obsah emailové komunikace mezi účastníky,
jejímž prostřednictvím byla v podstatě sjednána změna smlouvy, kterou žalobkyně
převzala odpovědnost za výběr a způsobilost terénu. Soudy nižších stupňů též
pochybily, pakliže nepřihlédly k obchodním zvyklostem, z nichž vyplývá, že bylo
povinností pořadatelky (žalobkyně) zajistit podmínky pro výstavbu pódia a
technické zázemí. V důsledku nesprávného právního posouzení věci soudy nižších
stupňů byla navíc dovolateli odepřena možnost prokázat, že daná zvyklost v
dotčené oblasti platí.
Žalovaný také upozornil, že postupoval zcela v souladu s úpravou generální
prevenční povinnosti ve smyslu § 2900 o. z., jelikož v důsledku absence
potřebné součinnosti žalobkyně se jevila výstavba pódia rizikovou a hrozilo
jeho zřícení. Na diskreci Nejvyššího soudu ponechal otázku, nelze-li počínání
žalobkyně kvalifikovat jako jednání v rozporu s dobrými mravy a obecnými
zásadami soukromého práva či coby zjevné zneužití práva nepožívající v souladu
s § 8 o. z. právní ochrany. Kritickou poznámku dovolatele si vysloužily rovněž
kontradiktorní vývody ohledně toho, zda bylo žalobkyní na splnění závazku
trváno, k nimž žalovaný podotknul, že alternativní místo plnění závazku bylo
skutečně nabízeno a žalovaný měl při dodržení nároků na bezpečnost akce vůli
vystoupení uskutečnit, leč současně nelze opomíjet ani § 1910 o. z. danou
restrikci stran povinnosti dlužníka plnit za jiných než sjednaných podmínek.
Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu završil návrhem na jeho zrušení a
vrácení věci uvedenému soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2014, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Argumentace žalovaného však neumožňuje pohlížet na podané dovolání jako na
přípustné.
K výtce, že se soudy nevypořádaly s faktem, že část sporné sumy představuje
žalobkyní odpočtená DPH, způsobem souladným s judikaturou, je nutné podotknout,
že odkazovaná rozhodnutí (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp.
zn. 25 Cdo 1952/2006, a ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3039/2011) se
vyslovovala k otázce vyčíslení škody, tedy újmy nastalé v majetkové sféře
poškozeného, jejíž výše se může lišit právě v návaznosti na to, je-li uvedený
subjekt plátcem DPH. Ve vztahu k právu na vydání bezdůvodného obohacení je
ovšem dovolacím soudem setrvale akcentováno, že není rozhodující újma vzniklá
ochuzenému, nýbrž majetkový prospěch získaný obohaceným (viz např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, ze dne 10. 6.
2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014, či ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014).
Pakliže se majetková sféra žalovaného plněním na základě zrušené smlouvy
bezprostředně rozrostla o předmětnou sumu, což není dovoláním sporováno, lze
kvitovat úsudek, že právě tato částka představuje jeho bezdůvodné obohacení,
jakož i tezi, vyřčenou soudem prvého stupně a implicitně aprobovanou soudem
odvolacím, dle níž je třeba vypořádání zaplacených daní ponechat na příslušné
veřejnoprávní úpravě této problematiky.
Poukazuje-li dovolatel dále na skutečnost, že odvolací soud se nedržel v
judikatuře vyjádřených pokynů stran důsledné aplikace § 157 odst. 2 o. s. ř.,
sluší se předně uvést, že svými výhradami zjevně spíše vytyčuje vadu řízení
ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, k níž Nejvyšší soud v zásadě přihlíží
toliko u dovolání, jež obstojí jako přípustné podle § 237 o. s. ř., než otázku
ve smyslu tohoto ustanovení. Přesto se jeví vhodné říci, že má-li dovolatel za
náležitě nepodložený úsudek o uskutečnitelnosti předmětné akce, přehlíží, že
odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že i pokud by se konání sjednaného
vystoupení následně stalo nemožným (a závazek tedy zanikl z tohoto důvodu),
bylo by na plnění obdržené žalovaným třeba pohlížet coby na bezdůvodné
obohacení. Nastíněnou úvahu pak nezpochybňuje ani sám dovolatel. Za dané
situace by tak v potvrzení rozhodnutí okresního soudu navzdory eventuálně
nedostatečně důkazně podpořenému konstatování splnitelnosti smluvního závazku
nebylo namístě spatřovat vadu mající dopad na korektnost rozsudku odvolací
instance, neboť ani při jejím odstranění by se nic neměnilo na výsledném
posouzení merita věci.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit rovněž dovolací argumentace
upínající se k poměru smluvních ujednání a obchodních zvyklostí ve vztazích
mezi podnikateli, jelikož soudy nižších stupňů v naznačeném směru žádné závěry
nevyslovily, a to s ohledem na to, že žalovaný v řízení před soudem prvního
stupně, respektive soudem odvolacím nepředestřel dostatečně konkrétní a
jednoznačná skutková tvrzení, jimiž by postihl existenci jakékoli obchodní
praxe relevantní pro posuzovanou kauzu. Dovolatelem zmíněné otázky se tedy
nestaly předmětem právních úvah soudů nižších instancí, determinovaných v
rozhodné míře procesní aktivitou účastníků, pročež není myslitelné, aby k nim
podával výklad dovolací soud, jehož přezkumná aktivita nemůže sloužit k řešení
toliko hypotetických problémů. Lze dodat, že nepřednesl-li dovolatel příslušná
tvrzení již v řízení před soudy nižších stupňů, není jim možné vytýkat, že se
nezabývaly důkazy ona tvrzení eventuálně prokazujícími, jelikož z logiky věci i
textu zákona se podává (viz zejména § 120 odst. 1 o. s. ř.), že dokazování má
směřovat právě k doložení tvrzených skutečností. Svou výtku v rozebíraném směru
ostatně žalovaný ani nikterak neilustruje uvedením jakéhokoliv důkazu
navrhovaného k prokázání obsahu řečených zvyklostí, čímž jí dále ubírá na
přesvědčivosti.
Domáhá-li se dále korekce úsudku ohledně existence povinnosti žalobkyně k
poskytnutí náležité součinnosti, předestírá tím v podstatě odlišnou verzi
výkladu projevů vůle účastníků, tedy okolností skutkové povahy (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2253/2014, či ze
dne 24. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 203/2015), jejichž zjišťování dovolacímu
přezkumu nepodléhá (viz přiměřeně kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne
3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3268/2014). Zmínka o souladnosti počínání žalovaného
s úpravou generální prevenční povinnosti ve smyslu § 2900 o. z. pak nejenže
nikterak neaspiruje na vymezení otázky dle § 237 o. s. ř., ale současně
postrádá poukaz na to, jak měla daná skutečnost ovlivnit sporný způsob
vypořádání práv a povinností mezi stranami zrušeného kontraktu.
Přípustnost dovolání konečně nezakládá argument týkající se rozpornosti jednání
žalobkyně s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.) či zneužití práva (§ 8 o. z.),
jelikož dovolatel ve vztahu ke vzpomenutým normám opět nikterak nenastiňuje
otázku odpovídající kritériím § 237 o. s. ř., a nadto ani přesvědčivým způsobem
nedokládá, že odvolací soud dotčené neurčité pojmy vyložil způsobem zjevně
neúměrným, a tudíž korigovatelným soudem dovolacím (k tomu více viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Stejně
tak povšechné tvrzení o kontradikci počínání žalobkyně s obecnými zásadami
vyjádřenými v § 3 o. z. pak dovolatel nerozvíjí způsobem, jenž by se jevil jako
postihnutí otázky, pro niž by dovolání v souladu se zákonnými podmínkami mohlo
obstát coby přípustné. Shodně lze hodnotit též kritiku vývodů odvolacího soudu
stran trvání na splnění závazku spojenou s poukazem na úpravu v § 1910 o. z., k
níž lze navíc dodat, že jí není nikterak zpochybňován klíčový úsudek o zániku
závazku, od něhož se odvíjí i vznik povinnosti žalovaného k vydání předmětného
prospěchu.
S ohledem na shora vyřčené tedy Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podle §
243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, v
dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 5. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu