28 Cdo 3268/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně IKOZ, s. r. o.,
IČ 475 38 171, se sídlem v Mníšku pod Brdy, Stříbrná Lhota 745, zastoupené
JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 18/25,
proti žalované M. B., IČ 738 15 977, místem podnikání v Mníšku pod Brdy,
Lhotecká 1053, zastoupené JUDr. Alenou Jarešovou, advokátkou se sídlem v Praze
10 – Malešicích, Polygrafická 262/3, o zaplacení 200.150,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 270/2009, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2013, č.
j. 29 Co 368/2013-252, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení
částku 11.422,40 Kč k rukám advokátky JUDr. Aleny Jarešové do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud zjistil, že žalobkyně pronajala žalované nebytové prostory ve své
nemovitosti, přičemž tyto prostory byly v nájemní smlouvě vymezeny pouze
odkazem na kolaudační rozhodnutí ze dne 21. 3. 2005 a plánek č. 1 s tím, že
zmíněné listiny měly tvořit nedílnou součást smlouvy. Smlouvu o nájmu daných
prostor ovšem soud považoval za neurčitou, a tedy i neplatnou dle § 37 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obč. zák.“), poněvadž v ní nebyla specifikována výměra ani umístění
pronajímaných prostor a plánek, který žalobkyně předložila teprve na posledním
jednání soudu po téměř čtyřech letech od zahájení řízení, v době uzavírání
smlouvy její součást netvořil. Názor soudu nezvrátilo ani žalobkyní předložené
kolaudační rozhodnutí ze dne 18. 2. 2005, neboť nebylo prokázáno, že se
skutečně jedná o rozhodnutí, jež mělo být připojeno k nájemní smlouvě a jež v
této smlouvě bylo identifikováno toliko svým vydáním ke dni 21. 3. 2005. V dané
věci nebylo sporu, že žalovaná prostory v nemovitosti žalobkyně užívala, pročež
žalobkyni mohlo vzniknout právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §
451 obč. zák. Jelikož však žalobkyně přes opakované poučení nenavrhla žádné
důkazy ke zjištění výše obvyklého nájemného za obdobné prostory v daném místě a
čase, respektive množství energií, jež žalovaná spotřebovala, nemohl soud než
žalobu zamítnout. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2013, č. j. 29 Co 368/2013-252, k
odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud aproboval
skutkové závěry soudu prvního stupně i jeho právní názor, že nájemní smlouva
uzavřená mezi účastníky musela být shledána neplatnou, jelikož v ní nebyla
upřesněna výměra ani umístění prostor, jež představovaly její předmět. Soud
prvního stupně správně konstatoval, že plánek předložený přibližně po čtyřech
letech probíhajícího řízení netvořil přílohu předmětné smlouvy, a přesvědčivý
byl rovněž jeho úsudek, že ohledně kolaudačního rozhodnutí ze dne 18. 2. 2005,
jež okresní soud provedl k důkazu, nebylo postaveno najisto, zda je totožné s
rozhodnutím ze dne 21. 3. 2005, které mělo být ke smlouvě připojeno. Žalobou
uplatněný nárok bylo možno posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení, ježto
však žalobkyně navzdory několika procesním poučením nevyčíslila přesnou výši
bezdůvodného obohacení ani v tomto směru nenavrhla žádné relevantní důkazy,
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost má
za danou skutečností, že se odvolací soud při posouzení otázky platnosti
nájemní smlouvy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(jmenovitě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo
2085/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn.
26 Cdo
4979/2010), když při výkladu tohoto právního úkonu nepřihlédl ke všem
okolnostem souvisejícím s uzavřením a trváním smluvního vztahu ani k obsahu
předloženého kolaudačního rozhodnutí. Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí byl
založen i tím, že odvolací soud nezhodnotil veškeré důkazy s ohledem na jejich
obsah a vzájemnou souvztažnost. Dovolatelka pokládá za nesprávné, pokud soudy
nižších stupňů dovodily, že součást nájemní smlouvy netvořil plánek předmětných
prostor, jen na základě fáze řízení, ve které dovolatelka tuto listinu soudu
předložila, a také v této otázce spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Navíc podotýká, že kopii smlouvy se všemi přílohami předložila soudu
již v minulosti, obsah spisu však neodpovídá procesním úkonům účastníků a nebyl
ze strany soudu prvního stupně veden řádně. Rovněž pochybnosti soudů nižších stupňů o totožnosti předloženého kolaudačního
rozhodnutí s rozhodnutím, jež bylo přílohou nájemní smlouvy, jsou
neopodstatněné, neboť datum 21. 3. 2005 je datem nabytí právní moci
kolaudačního rozhodnutí vydaného dne 18. 2. 2005, pročež lze jednoznačně
konstatovat, že nájemní smlouva odkazuje právě na toto rozhodnutí, které
umožňuje dostatečnou identifikaci pronajímaných nebytových prostor. Vadný je
též závěr odvolacího soudu o nemožnosti určení výše plnění za odběr elektrické
energie, neboť žalobkyně vypočetla množství energie spotřebované žalovanou jako
rozdíl celkového množství elektřiny odebraného v daném objektu a odběru energie
zjištěného pomocí podružných elektroměrů, jež měřily spotřebu toliko v té části
nemovitosti, kterou žalovaná neužívala. Odvolací soud dále nesprávně posoudil otázku uznání dluhu žalovanou, k němuž
došlo podpisem splátkového kalendáře, jejž obě strany připravily s úmyslem
uspokojit jasně identifikovanou pohledávku žalobkyně a v němž byla uvedena výše
dluhu žalované vůči žalobkyni. Lze přitom dovodit, že přinejmenším ve výši
částky uvedené ve faktuře č. 100531 na úhradu nájemného, kterou žalobkyně v
řízení předložila, žalovaná svůj dluh uznala. S přihlédnutím ke všem uvedeným
důkazům je nutné uzavřít, že předmětná nájemní smlouva je platná, ostatně
žalovaná ji za platnou pokládala po celou dobu, kdy pronajaté nebytové prostory
užívala, což měl odvolací soud při hodnocení určitosti smlouvy vzít v úvahu. Z
těchto důvodů dovolatelka navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření k dovolání poukázala žalovaná na skutečnost, že dovolatelka
rozporuje hodnocení důkazů soudem prvního stupně a soudem odvolacím, jež však
podle konstantní judikatury dovoláním napadnout nelze. Námitka, že soud
nehodnotil důkazy s ohledem na jejich obsah a vzájemnou souvztažnost, je podle
názoru žalované velmi nekonkrétní, odkazy dovolatelky na dřívější rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou pak zcela nepřípadné, neboť se týkají věcí skutkově
odlišných, respektive spočívajících na jiné právní otázce. Dovolacímu soudu
proto navrhuje podané dovolání odmítnout, eventuálně zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na předmětné dovolání však jako na přípustné ve smyslu citovaného ustanovení
pohlížet nelze.
Dovolatelka formulací svých dovolacích námitek zpochybňuje převážně hodnocení
důkazů soudy nižších stupňů, nedbajíc, že podle rozhodného znění procesní
úpravy je jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci
(§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a že úlohou Nejvyššího soudu, jak opakovaně připomíná
ve své rozhodovací praxi, přehodnocování skutkových zjištění není (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2455/2013).
Přípustnost dovolání tak nemůže být dovozována z polemiky se závěrem nalézacích
soudů, že plánek předložený dovolatelkou na posledním jednání ve věci před
soudem prvního stupně netvořil součást nájemní smlouvy, již uzavřela se
žalovanou. Pakliže soudy za daných okolností při zjišťování skutkového stavu
braly v potaz i stádium procesu, v němž došlo k předložení určitého důkazu,
nevykročily tím z mezí zásady volného hodnocení důkazů a své povinnosti pečlivě
přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, pročež dovolací soud nemůže než
respektovat výsledek jejich úvahy stran váhy jednotlivých důkazů. Obdobně i
dovolatelčina kritika zjištění odvolacího soudu, podle nějž určení množství
energií odebraného v rozhodném období žalovanou není na základě provedeného
dokazování možné, má povahu čistě skutkovou a nepoukazuje na žádnou právní
otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Jiný závěr konečně nelze učinit ani ohledně
námitky, že odvolací soud nesprávně posoudil, zda došlo k uznání dluhu
žalovanou, podává-li se z napadeného rozsudku, že v řízení nebyl proveden žádný
důkaz, jenž by takové uznání podpisem splátkového kalendáře či jiné listiny
žalovanou prokazoval, a že naopak žalovaná obsah faktur adresovaných jí
žalobkyní rozporovala. Dovolatelka tak ani v tomto bodě nenapadá právní
hodnocení věci odvolacím soudem, nýbrž předestírá odlišnou verzi výkladu
projevů vůle žalované, tedy okolností skutkové povahy (srov. kupř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2253/2014), než z jakých
při svém právním posouzení vycházel odvolací soud, což nicméně v dovolacím
řízení s úspěchem činit nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1348/2014). Vytýká-li dovolatelka okrajově odvolacímu
soudu nedostatky při vedení spisu, jedná se o námitku konkrétní vady řízení,
nikoli však o označení otázky procesního práva, s ohledem na niž by se dovolání
mohlo jevit přípustným (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014,
sp. zn. 26 Cdo 2411/2013, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8.
2014, sp. zn. 23 Cdo 1950/2014).
Jediná dovolatelkou vznesená námitka, z níž by potenciálně mohla vyplývat
přípustnost jejího dovolání, se týká posouzení platnosti předmětné smlouvy o
nájmu nebytových prostor. Ani zde však nelze mít za to, že by se soudy nižších
stupňů ve svém právním posouzení odchýlily od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, která v případech, kdy je pro právní úkon stanovena pod
sankcí neplatnosti písemná forma (jež byla v projednávané věci vyžadována § 3
zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění
pozdějších předpisů), ukládá posuzovat určitost projevu vůle podle obsahu
listiny, na níž je tento úkon zaznamenán. Nestačí přitom, že účastníkům smlouvy
je jasné, co je jejím předmětem, není-li to poznatelné z textu listiny, neboť
určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by
neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1551/2006,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1961/2012,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2220/2011,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3632/2012, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2871/2013).
Požadavku určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu lze vyhovět i
písemným odkazem na jinou listinu, z níž je předmět úkonu objektivně (tedy
každému, a nikoli jen smluvním stranám) poznatelný, a to za předpokladu, že je
v této listině označen zcela nezaměnitelným způsobem (srov. kupř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 622/2010, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3846/2009, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1766/2013). S předeslanými
tezemi ovšem souvisí i to, že také samotný odkaz smluvních stran na jiný
dokument by měl být natolik určitý, aby umožňoval jednoznačné ztotožnění
listiny, v níž je provedeno vymezení předmětu smlouvy uzavírané v obligatorně
písemné formě.
Nepřisvědčily-li proto soudy nižších stupňů tvrzení dovolatelky, že kolaudační
rozhodnutí ze dne 18. 2. 2005, jež v řízení předložila, bylo identické s oním
rozhodnutím, které předmětná nájemní smlouva označuje výlučně prostřednictvím
skutečnosti, že pochází „ze dne 21. 3. 2005“, nelze jejich úvahy ohledně této
otázky za daných okolností pokládat za nepřiměřené či vykračující z mezí
stanovených dřívější judikaturou dovolacího soudu, a jejich úsudek tedy není na
místě zpochybňovat (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8.
2012, sp. zn. 22 Cdo 3308/2010). V tomto směru by nebylo přiléhavé ani
dovozovat, že se napadený rozsudek dostává do rozporu s rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2085/2005, jehož stěžejním závěrem je
potřeba hodnocení určitosti nájemní smlouvy ve světle všech souvisejících
okolností každého případu, což v přezkoumávané věci soudy nižších stupňů
učinily způsobem v zásadě uspokojivým (ohledně listin, jež měly tvořit nedílnou
součást nájemní smlouvy). Dovolatelkou zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4979/2010, pak postrádá jakoukoli relevanci ve
vztahu k řešené kauze, neboť pojednává o soukromoprávních následcích stavebního
určení pronajímaných prostor podle veřejnoprávních předpisů, nikoli o
požadavcích na náležité vymezení předmětu nájmu ve smlouvě.
Jelikož tedy dovolatelka nepředestřela žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva ve smyslu § 237 o. s. ř., přistoupil Nejvyšší soud v souladu s § 243c
odst. 1, větou první, o. s. ř. k odmítnutí jejího dovolání pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7
bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby
(sepsání vyjádření k dovolání) 9.140,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů
za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3
o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
11.422,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. března 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu