28 Cdo 3014/2024-725
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce M. V., zastoupeného JUDr. Lukášem Kučerou, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 413/2, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 61/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. června 2024, č. j. 14 Co 162/2023-693, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4.501,20 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Lukáše Kučery, advokáta se sídlem v Brně, Bašty 413/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2023, č. j. 16 C 61/2017-633, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 11. 5. 2023, č. j. 16 C 61/2017-641, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok II.), žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 13.455,- Kč (výrok III.) a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost společně a nerozdílně s žalovanou nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 13.455,- Kč (výrok IV.).
2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce proti výrokům II., III. a IV., žalované proti výrokům I., III. a IV. i vedlejšího účastníka proti výroku IV. rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, č. j. 14 Co 162/2023-693, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil [výrok I., bod a)] a ve výrocích III. a IV. změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 13.033,- Kč a žalobce je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 31.750,- Kč [výrok I., bod b)]. Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 2.090,- Kč (výrok II.) a o povinnosti žalobce nahradit vedlejšímu účastníkovi k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 7.937,60 Kč (výrok III.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým až svévolným, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatovaly přitom, že žalobou vymezené pozemky [vyjma pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jenž se stal předmětem úplatného převodu vlastnického práva mezi žalovanou jako prodávající a vedlejším účastníkem (vystupujícím v řízení před soudy nižších stupňů) F. P., společně s manželkou B. P. jako kupujícími] jsou vhodné k převodu na žalobce. Jelikož hodnota předmětných pozemků vybraných žalobcem jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti části výroku I., jíž byl potvrzen ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně, a proti akcesorickým nákladovým výrokům) podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Má za to, že se vůči žalobci nechovala liknavě, neboť stát byl schopen uspokojit restituční nároky oprávněných osob, tedy i žalobce, avšak díky jeho nečinnosti, spočívající v nedostatečné účasti ve veřejných nabídkách, k tomu nedošlo. Nadto zdůraznila, že žalobce se v minulosti několika veřejných nabídek zúčastnil a byl v nich úspěšný, čímž získal řadu lukrativních náhradních pozemků, z nichž část záhy převedl na třetí osobu, což odporuje účelu a smyslu zákona o půdě. Dále se domnívá, že předmětné pozemky nenaplňují materiální znak zemědělského pozemku, pročež je pokládá za nevhodné k převodu na žalobce jako pozemky náhradní. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání žalované neztotožnil s argumentací žalované stran předpokladů pro uspokojení restitučního nároku žalobce mimo zákonem předpokládaný postup, jakož i nepřevoditelnosti předmětných pozemků jako pozemků náhradních k uspokojení restitučního nároku. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. 6. 2024 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 2. 3. 2017 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné.
9. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Důvodnost žaloby na uložení povinnosti žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při jejím liknavém postupu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky. Ani postup podle ustanovení § 11a zákona o půdě, jenž zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek, nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností žalované k převodu náhradních pozemků (srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018 – zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem žalované, přičemž struktura její nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Rozhodnutí soudu, v němž bude žalované uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, pak ve vztahu k ostatním oprávněným osobám nelze pokládat za diskriminující a je v souladu s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt); srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (tyto nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).
10. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srovnej § 11a zákona o půdě), je přitom jistě třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; bezúplatný převod pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého na vykrytí restitučního nároku bude tedy namístě tehdy, když se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). Při posuzování liknavosti žalované jest pak vždy zohlednit délku řízení před pozemkovým úřadem (srovnej k tomu kupř. odůvodnění již výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaného pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž je taktéž akcentována délka řízení před pozemkovým úřadem – restituční nárok zde byl uplatněn v roce 1992 a rozhodnuto o něm bylo až v roce 2006 – nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1587/2020, a ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2760/2020).
11. Závěr o liknavosti žalované (ohledně uspokojení zbylé části nároku) nevylučuje pak ani okolnost, že v minulosti byl nárok oprávněné osoby již částečně uspokojen (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, či na něj navazující unesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5712/2015, ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018, ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2802/2019, a ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 261/2020).
12. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady (viz námitky, že žalobce o uspokojení restitučního nároku neusiloval dostatečně aktivně) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
13. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobce přitom nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů totiž vyplývá, že nárok žalobce, k jehož uplatnění došlo ze strany jeho právní předchůdkyně již v roce 1991, nebyl dosud zákonem regulérním způsobem uspokojen. Přestože délka řízení před pozemkovým úřadem bez dalšího (sama o sobě) nemusí zakládat mimořádnost okolností odůvodňujících převod konkrétních pozemků nezařazených do veřejné nabídky žalované oprávněné osobě, nelze přehlížet, že o nevydání odňatých pozemků pro zákonné překážky bylo v posuzovaném případě rozhodnuto až v roce 2007, přičemž restituční nárok žalobce od jeho uplatnění u pozemkového úřadu zůstává neuspokojen.
Aktivitě žalobce při uspokojování restitučního nároku (snaze domoci se uspokojení restitučního nároku formou účasti na veřejné nabídce pozemků, a nikoliv „jen“ prostřednictvím žaloby o nahrazení projevu vůle) přitom nasvědčuje jeho účast v nabídkových řízeních konaných v letech 2013 až 2017. Žalobce se poté, co na něj v roce 2013 přešel restituční nárok jeho právní předchůdkyně děděním, zúčastnil do doby podání žaloby v roce 2017 devíti veřejných nabídek z celkem 14 nabídkových řízení vyhlášených podle zákona o půdě, respektive 17 při zahrnutí veřejných nabídek konaných dle ustanovení § 7 zákona č. 95/1999 Sb., přičemž právní předchůdkyně se veřejných nabídek nemohla účastnit z důvodu prokazatelně nepříznivého zdravotního stavu a vysokého věku.
O aktivitě žalobce pak – obecně vzato – vypovídá i jeho účast ve veřejných nabídkách pozemků organizovaných v letech 2004 a 2005 (byť ve vztahu k jinému nároku, než o jehož uspokojení jde v projednávané věci), na něž žalovaná poukazuje ve svém dovolání. Na základě těchto skutečností, ovšem i s přihlédnutím k tomu, že struktura nabídky náhradních pozemků neměla potřebné kvalitativní a kvantitativní parametry k uspokojení nároku žalobce jako oprávněné osoby (žalovaná z různých důvodů nenabízela pozemky odpovídajících kritérií a při převodech pozemků preferovala před oprávněnými osobami osoby jiné – např. v případě pozemku parc.
č. XY v katastrálním území XY, původně zařazeného do veřejné nabídky, upřednostňovala jeho směnu před jeho převodem ve veřejné nabídce), soudy nižších stupňů v souladu s citovanou judikaturou dovodily, že následkem liknavého postupu žalované nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jeho žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků. K námitce žalované stran částečného uspokojení nároku žalobce, jeví se vhodným podotknout, že ohledně dosud nevypořádané části nároku zůstává žalovaná v prodlení a ani toliko částečné uspokojení nároku oprávněné osoby bez dalšího neznamená, že postup žalované nelze co do zbytku nároku kvalifikovat jako liknavý (k tomu srovnej opětovně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).
Na uvedeném pak ničeho nemění okolnost, že žalobce v minulosti některé z náhradních pozemků získaných ve veřejných nabídkách nabídl k prodeji třetím osobám (k tomu přiměřeně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2663/2020).
14. Přiléhavost postrádá odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, jež se otázkou aktivního přístupu oprávněné osoby při uspokojování jejího restitučního nároku zabývá (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem daného případu, s nímž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není. V dovolatelkou odkazovaném sporu se přitom jednalo o situaci diametrálně odlišnou, kdy se oprávněná osoba neúčastnila veřejných nabídek a ani jinak o saturaci svého nároku neusilovala a kdy postup žalované ve vztahu k ní nevykazoval žádné další prvky liknavosti či svévole.
15. Dovolatelkou vznášená kritika vůči soudy učiněným závěrům o svévoli a liknavosti, relativizující současně i snahu žalobce o uspokojení nároku (týkající se především počtu veřejných nabídek, jichž se žalobce zúčastnil, popřípadě mohl zúčastnit), představuje polemiku zjevně se skutkovými, a nikoliv právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li dovolatelka dále za to, že žalobě o nahrazení projevu vůle lze vyhovět pouze tehdy, pokud oprávněná osoba o vydání náhradního pozemku požádala v zákonem stanovené lhůtě, pak nelze přehlédnout, že dovolatelka žádnou konkrétní „zákonnou“ lhůtu, jež by měla být dodržena, ani nezmiňuje.
16. V dovolání nelze v souladu s ustanovením § 241a odst. 6 o. s. ř. uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1079/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2113/2019). Proto z hlediska dovolacího přezkumu není rozhodné tvrzení žalované (poprvé uplatněné až v dovolání) o nepřípustnosti vydání předmětných pozemků žalobci, neboť u těchto pozemků není nenaplněn materiální znak zemědělského pozemku. Žalovaná v nalézacím řízení a ani v řízení před odvolacím soudem netvrdila, že by předmětné pozemky nebyly z jakéhokoli důvodu vhodné k převodu do vlastnictví oprávněné osoby. Jedná se ostatně o pozemky, jež sama žalovaná zařadila do veřejné nabídky pozemků dle zákona o půdě.
17. Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k té části výroku I., jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o nákladech prvostupňového řízení v poměru mezi žalovanou a žalobcem, jakož i ve
vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení v poměru mezi žalovanou a žalobcem, neboť žalovaná výslovně uvedla, že tyto vedlejší výroky rozsudku odvolacího soudu jsou dovoláním rovněž dotčeny. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
18. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobci tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 4.501,20 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 3.420,- Kč (tarifní hodnota odpovídá hodnotě uspokojeného restitučního nároku ve výši 57.018,10 Kč) – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 781,20 Kč.
20. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobce, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 11. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu