ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců: a) J. H., narozený XY, bytem v XY, b) V. H., narozený XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze, Akademická 663/5, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO: 01312774, se sídlem v Praze, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 11 C 151/2018, o dovolání obou žalobců a o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2021, č. j. 13 Co 237/2019-1476, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2021, č. j. 13 Co 237/2019-1476, se zrušuje ve výroku IV a dále v té části výroku II b), jíž byl potvrzen výrok III rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 25. 7. 2019, č. j. 11 C 151/2018-1067, ohledně zamítnutí žaloby na vydání pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území a obci XY, a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. II. Dovolání žalobců a) a b) v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku II b) rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2021, č. j. 13 Co 237/2019-1476, jíž byl potvrzen výrok III rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 25. 7. 2019, č. j. 11 C 151/2018-1067, ohledně zamítnutí žaloby na vydání pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY a obci XY, se odmítá. III. Dovolání žalované se odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen – „soud prvního stupně“) ze dne 25. 7. 2019, č. j. 11 C 151/2018-1067, byl (v jeho výroku I) nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY, a to za podmínek blíže specifikovaných v uvedeném výroku. Týmž rozsudkem bylo řízení částečně zastaveno ohledně části žaloby směřující k vydání pozemků identifikovaných ve výroku II, ve výroku III byla žaloba částečně zamítnuta co do požadavku žalobců na vydání dalších pozemků, mimo jiné pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY, pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY a pozemku parcelní číslo XY v
katastrálním území XY. Ve výroku IV rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení. K odvolání jak žalobců, tak žalované Krajský soud v Brně (dále jen – „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2021, č. j. 13 Co 237/2019-1476, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), výrok III částečně (co do části požadovaných pozemků) zrušil a řízení v témže rozsahu zastavil (výrok II a/), dále týž výrok částečně (ohledně žalobci požadovaných pozemků parcelní číslo XY v katastrálním území XY, parcelní číslo XY v katastrálním území XY a parcelní číslo XY v katastrálním území XY) potvrdil (výrok II b/) a konečně tentýž výrok ohledně pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY změnil tak, že nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu tohoto pozemku za podmínek zde blíže uvedených (výrok II c/).
Ve výroku III odvolací soud řízení ohledně zde blíže specifikovaných pozemků zastavil a ve výroku IV rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Takto bylo rozhodnuto o žalobě na vydání pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jen „zákon o půdě“) s tím, že žalobci jsou dědici původní oprávněné osoby, a tedy podle zákona o půdě nositeli restitučního nároku na vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, které nemohly být pro zákonem stanovené překážky vydány.
Po zopakování a doplnění dokazování odvolací soud uzavřel, že právním předchůdcům žalobců byly v padesátých letech minulého století odňaty pozemky v katastrálním území XY (blíže identifikované v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), přičemž v době jejich odnětí bylo území těchto pozemků částečně regulováno přehledným regulačním a zastavovacím plánem pro část území XY, jenž byl vyložen od 14. 12. 1935 do 10. 1. 1936, potvrzen Ministerstvem veřejných prací a podepsán ministrem, a na jeho základě byly tyto pozemky určeny k zastavění průmyslovou výrobou (tzv. „jižní regulační plán“).
Další odňaté pozemky pak spadaly do území regulovaného „Návrhem přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro část území XY – (XY) s přilehlými částmi XY – (XY), Prahy XY – (XY) a Prahy XY – (XY) mezi státními silnicemi XY a XY (resp. třídami XY a maršála XY), východně od ulice XY, měřítko 1:2280“ (tzv. „severní regulační plán“), dle něhož byly tyto pozemky určeny k souvislému zastavění bytovými nebo rodinnými domy a komunikacemi nebo průmyslovou výrobou. Zbylé pozemky nebyly určeny k zastavění.
Postup žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců byl liknavý a svévolný. Výše restitučního nároku každého ze žalobců činí 9 596 740 Kč, a bezmála čtyřicetinásobně tak převyšuje výši jejich nároku evidovanou žalovanou. O výši restitučního nároku žalobců bylo soudy opakovaně rozhodováno, a to včetně Nejvyššího soudu, žalovaná však k přecenění restitučního nároku nepřistoupila. Tyto restituční nároky zůstaly zatím z větší části neuspokojené.
Bylo rovněž prokázáno, že pozemky, které byly oceněny jako stavební či částečně stavební, byly v době přechodu na stát určeny k zastavění, a to výše uvedenými zastavovacími plány z třicátých let minulého století, jakkoliv Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy eviduje potvrzení Ministerstvem veřejných prací toliko ve vztahu k jižnímu regulačnímu plánu, nikoliv již ve vztahu k severnímu regulačnímu plánu. Avšak z dalšího dokazování lze uzavřít, že i tento regulační plán potvrzen byl, o čemž svědčí skutečnost, že orgány veřejné moci, které rozhodovaly o povolení stavby v území zahrnutém do tohoto plánu, uváděly, že se jedná o území regulované potvrzeným plánem.
V souladu s těmito plány výstavba probíhala, o čemž svědčí návrh na schválení programu výstavby pro podrobný územní plán XY města, stejně jako ortografické letecké snímky či zákresy v mapě stavebních pozemků. Stavební charakter odňatých pozemků pak nebyl zpochybněn ani nově předloženými důkazy (e-mailovou zprávou M. K. ze dne 18. 6. 2020 či vyjádřením Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy ze dne 9. 2. 2017 – správně zřejmě ze dne 9. 2. 2020 /pozn. Nejvyššího soudu/). Při ocenění odňatých pozemků vycházel odvolací soud ze znaleckého posudku doc.
Ing. Jaromíra Rysky, CSc., který zhodnotil jako přesvědčivý a logicky odůvodněný. Co se týče vhodnosti jednotlivých pozemků požadovaných v předmětném řízení žalobci k vydání, ztotožnil se odvolací soud se soudem prvního stupně, že k vydání pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY nebrání ani ta skutečnost, že se nachází v dobývacím prostoru a částečně v chráněném ložiskovém území. Tento pozemek je v platném územním plánu zahrnut do plochy zemědělské, je zčásti zarostlý zelení a neexistují žádné překážky, které by žalobcům znemožňovaly tento pozemek obhospodařovat.
I sousední pozemek je zemědělsky obděláván a vydání uvedeného pozemku nebrání ani to, že na jeho západním okraji se nachází hrana místního lomu. Odvolání žalované, které směřovalo právě proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl tento pozemek žalobcům vydán, proto nebylo shledáno důvodným. Při posouzení důvodnosti odvolání žalobců dospěl odvolací soud k závěru, že ohledně pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY (jehož hodnota činí 126 300,70 Kč) byla žaloba soudem prvního stupně správně zamítnuta, neboť vůči tomuto pozemku (jeho části) uplatnila právo třetí osoba podle § 10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb., a dále proto, že mezi částí tohoto pozemku a stavbou ev.
č. XY, postavenou na pozemku parcelní číslo XY, existuje funkční souvislost. Pozemek parcelní číslo XY je obklopen pozemkem požadovaným k vydání a vlastník stavby ev. č. XY (provozovna občerstvení) užívá část pozemku parcelní číslo XY na základě nájemní smlouvy jako prostor sloužící k posezení pro zákazníky provozovny. Vydání této části pozemku by tak mělo za následek výraznou překážku pro fungování občerstvení a existence posezení by v téže části pozemku znemožňovala zemědělskou činnost žalobců.
Žalobcům nelze vydat ani zbývající část pozemku, neboť podle nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn.
III. ÚS 3804/19, by postup spočívající v rozdělení pozemku na základě rozhodnutí soudu porušoval princip dělby moci ve smyslu čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy České republiky; rozhodnout o dělení pozemku přísluší toliko správnímu orgánu, nikoliv soudu. Rovněž nebylo možno vydat pozemek parcelní číslo XY v katastrálním území XY (jehož hodnota byla zjištěna ve výši 5 884 Kč), neboť část tohoto pozemku je územním plánem obce XY určena k zastavění stavbami dopravní infrastruktury, ani pozemek parcelní číslo XY v katastrálním území XY (jeho hodnota byla zjištěna ve výši 5 313,60 Kč), neboť v jeho případě se nejedná o zemědělský pozemek – netvoří zemědělský půdní fond, není zemědělský využíván, je zcela zarostlý akátovým náletem a v katastru nemovitostí je označen jako neplodná půda.
Ohledně právě uvedených pozemků tak bylo shledáno nedůvodným rovněž odvolání žalobců. Nicméně odvolací soud shledal odvolání žalobců důvodným co do požadavku na vydání pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY (jehož hodnota byla zjištěna ve výši 5 884 Kč), neboť překážku pro jeho vydání netvoří ve smyslu § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb. ani žaloba na určení vlastnického práva k tomuto pozemku, kterou podala nadace FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG. Uvedené ustanovení brání toliko vydání pozemku, ve vztahu k němuž je vedeno řízení podle zákona o půdě, zákona č. 403/1990 Sb., zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 243/1992 Sb. V daném případě se však jedná o žalobu podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, přičemž dotčený pozemek lze zemědělsky obhospodařovat, při hospodaření nevzniknou jiné problémy a nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu.
Proti výroku II b) v té části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně stran zamítnutí žaloby ohledně pozemků parcelní číslo XY v katastrálním území
XY a parcelní číslo XY v katastrálním území XY, a dále proti výroku IV podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z toho, že odvolací soud se v napadeném rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V souvislosti s právním hodnocením odvolacího soudu týkajícím se pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY, žalobci poukázali na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, podle nichž nároky oprávněných osob podle zákona o půdě mají prioritu před jinými nároky.
K této interpretaci se pak přihlásil i Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009. Žalobci nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o funkční souvislosti předmětného pozemku s pozemkem parcelní číslo XY a stavbou ev. č. XY, neboť funkční souvislost je podle ustálené judikatury dána jen v případě, kdy pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek, přičemž stavbu (dřevěnou chatu) lze užívat i bez předmětného pozemku a nejedná se o veřejný zájem, ale o zájem soukromé osoby.
Co se týče poukazu odvolacího soudu na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 3804/19, ohledně nemožnosti rozdělní pozemku, žalobci poukázali na dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž je možno pozemek rozdělit i na základě soudního rozhodnutí. Ve vztahu k závěrům odvolacího soudu stran nemožnosti vydat pozemek parcelní číslo XY v katastrálním území XY, upozornili žalobci na to, že zmíněná plocha komunikace/prostranství místního významu v územním plánu je pouze návrhovou plochou, která nepředstavuje hranice možného řešení, je zvýrazněna bez vlastní plochy a není ohraničena.
To znamená, že v budoucnu bude muset být tato plocha ještě upřesněna a prověřena. Charakter zákresu v územním plánu má tedy charakter výhledu, resp. rezervy, a nebrání tak převodu pozemku. Proti výroku I a výroku II c) rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu zodpovězena.
Žalovaná namítá, že pozemky zahrnuté do severního regulačního plánu nebyly určeny k zastavění, neboť tento regulační plán nebyl schválen regulační komisí a nebyl potvrzen Ministerstvem veřejných prací, a proto je nebylo možno ohodnocovat jako pozemky stavební. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom nepostačuje, aby se podle určité územně plánovací dokumentace postupovalo, ale aby tato dokumentace byla rovněž existující a aby byla schválená. Severní regulační plán však podle žalované nejenže nenabyl platnosti, ale ani existence, zůstal pouze v rovině návrhu jako nepodepsané správní rozhodnutí.
Odkaz odvolacího soudu na dřívější rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, v nichž byl uvedený regulační plán posouzen jako nikoliv nicotný, není podle názoru žalované přiléhavý, neboť tato rozhodnutí se
nezabývala nově předloženými důkazy (e-mailovou zprávou M. K. ze dne 18. 6. 2020 a vyjádřením Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy ze dne 9. 2. 2020). Odvolací soud sice také uzavřel, že závěr o stavebním charakteru odňatých pozemků je založen na vícero v řízení zjištěných skutečnostech, nikoliv výhradně na existenci uvedeného plánu, avšak žalobci netvrdili, ani nedoložili, že by severní pozemky měly být oceněny jako stavební vzhledem k něčemu jinému než k severnímu regulačnímu plánu. Naopak žalovaná doložila, že i několik let po odnětí pozemků na nich bylo hospodařeno zemědělsky.
Z těchto důvodů se rozsudek odvolacího soudu odchyluje od judikatury Nejvyššího soudu. Dosavadní rozhodovací praxe ve vztahu k nárokům žalobců spočívala na interpretaci podle žalované nešťastného vyjádření Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy obsaženého v dopise ze dne 9. 2. 2017, v němž uvedený institut uvedl, že eviduje a archivuje severní a jižní regulační plán a že neeviduje „jinou dobově platnou územně plánovací dokumentaci.“ Z tohoto vyjádření vycházel i znalec doc. Ryska a soudy v jiných řízeních.
Žalovaná však k dokazování předložila dopis Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy ze dne 2. 9. 2020, v němž bylo jednoznačně potvrzeno, že uvedený institut v dopise ze dne 9. 2. 2017 platnost severnímu regulačnímu plánu nijak nepřisuzoval. Dále žalovaná poukazovala na vyjádření M. K., vedoucí Kanceláře archivu a spisové služby Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy, která zhodnotila severní regulační plán jako neplatný, neboť ten byl před druhou světovou válkou pouze vyložen, ale nebyl schválen a potvrzen, a to ani druhotně ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století.
Platnost tohoto regulačního plánu podle stejné osoby nevyplývá ani z jiných, žalobci předložených, důkazů. V souvislosti se závěry odvolacího soudu vztahujícími se k pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY žalovaná namítla, že překážku pro jeho vydání představuje skutečnost, že se na něm nachází dobývací prostor, přičemž tato otázka nebyla v dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešena
(Nejvyšší soud se dosud zabýval toliko otázkou, zda překážku pro vydání pozemku představuje existence chráněného ložiskového území), byť v usnesení ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2372/2019, Nejvyšší soud naznačil, že by vymezení dobývacího prostoru mohlo tvořit překážku pro vydání pozemku. Dobývací prostor sice (stejně jako ložiskové území) nepředstavuje překážku pro vydání pozemku ani podle zákona o půdě ani podle § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., ale na rozdíl od chráněného ložiskového území lze u dobývacího prostoru bezpečně dovodit, že jeho umístění se neslučuje se zemědělským využitím tohoto pozemku.
Ve vztahu k závěrům odvolacího soudu stran pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY žalovaná namítá, že v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu nebyla vyřešena otázka, zda probíhající řízení o určení vlastnického práva k pozemku může bránit jeho převodu na oprávněnou osobu podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb., podle § 11 odst. 13 zákona o půdě či z jiného důvodu. Podle žalované ani jedno z těchto ustanovení na obdobnou situaci nedopadá, přesto takový pozemek není vhodný k převodu, neboť by oprávněné osobě mohl způsobit problémy.
Určovací žalobou je totiž zpochybněno vlastnické právo žalované, jejíž souhlasný projev vůle se smlouvou o bezúplatném převodu pozemku soud nahrazuje svým rozhodnutím. Podle žalované by se nabízelo, aby soud ve vztahu k tomuto pozemku řízení přerušil a vyčkal rozhodnutí o určovací žalobě. K dovolání žalobců podala žalovaná vyjádření, v němž namítá, že dovolání žalobců není přípustné, neboť ti ve svém dovolání nespecifikovali, u které otázky hmotného či procesního práva se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolací soud přehodnotit, a nedostatečně tak vymezili předpoklady přípustnosti dovolání.
Rozhodnutí odvolacího soudu stran nemožnosti vydání pozemků parcelní číslo XY v katastrálním území XY a parcelní číslo XY v katastrálním území XY je podle žalované správné a souladné s dosavadní judikaturou. Žalobci se vyjádřili k dovolání žalované s tím, že v něm žalovaná odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, která již byla překonaná, přičemž odvolací soud se řídil judikaturou aktuální. Posouzení platnosti severního regulačního plánu soudy nižších stupňů je podle žalobců správné, přičemž v této souvislosti poukázali na potřebu brát v úvahu rozmanité okolnosti, které se v kontextu konkrétního případu jeví jako relevantní, a dále na nutnost maximálního naplnění restitučních předpisů.
V kontextu daného sporu žalobci poukázali především na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019. Odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posoudil stavební charakter odňatých pozemků a vypořádal se i s nově předloženými důkazy ze strany žalované. Těmito důkazy podle žalobců nebylo prokázáno nic nového.
Co
se týče převoditelnosti vydaných pozemků, odvolací soud se podle mínění žalobců přesvědčivě vypořádal s podmínkami převoditelnosti obou z nich, přičemž ve vztahu k pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY žalobci dodávají, že zákon o půdě výslovně předvídá, že oprávněným osobám budou vydávány i pozemky s vymezeným dobývacím prostorem (§ 11a odst. 6 ve spojení s § 11 odst. 3). Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobců i žalované projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že obě dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (žalobci a žalovanou) zastoupenými advokáty (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a to ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání žalobců částečně přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí ve vztahu k posouzení rozdělitelnosti pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území a obci XY spočívá na vyřešení otázky, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dospěl-li k závěru, že soudním rozhodnutím nelze dotčený pozemek rozdělit.
Ve zbylém rozsahu shledal dovolací soud dovolání žalobců nepřípustným. Dovolání žalované bylo dovolacím soudem posouzeno jako nepřípustné v celém jeho rozsahu. Dovolání žalované není přípustné pro vyřešení otázky stavebního charakteru odňatých pozemků (dotčených tzv. severním regulačním plánem) v době jejich přechodu na stát, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není co do posouzení této otázky rozporné s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. V ní bylo opakovaně uzavřeno, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve
smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015). Dovolací soud v této souvislosti rovněž aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně kupříkladu jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn.
28 Cdo 4120/2016, a
rozhodnutí v něm odkazovaná), přičemž judikatura poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, pouze příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015).
Argumentací žalované obdobné té, kterou předkládá v daném případě, se Nejvyšší soud již zabýval ve své předchozí judikatuře, která se rovněž týkala obdobných nároků na vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté a dotčené týmž regulačním plánem. Za všechny lze zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, v němž dovolací soud uvedl, že ačkoliv severní regulační plán „nebyl dle skutkových zjištění soudu prvního stupně, která převzal také odvolací soud, potvrzen Ministerstvem veřejných prací …, jiná v době odnětí původních pozemků platná územně plánovací dokumentace není Institutem plánování a rozvoje hl.
m. Prahy evidována a z provedeného dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že výstavba (i podle tohoto) regulačního a zastavovacího plánu fakticky probíhala. Namítá-li dovolatelka, že závěr o stavebním charakteru původních pozemků lze opřít toliko o platnou územně plánovací dokumentaci, přičemž návrh regulačního a zastavovacího plánu nepotvrzený Ministerstvem veřejných prací je nicotný, nelze než poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž při hodnocení povahy odňatých pozemků soudy zohledňují rozmanité okolnosti, které se v kontextu projednávaného případu pro posouzení této otázky jeví relevantní.“ V právě souzeném případě nebyl závěr učiněný odvolacím soudem o stavebním charakteru odňatých pozemků postaven toliko na konkluzi o existenci platného (severního) regulačního plánu, nýbrž byl dovozen i z jiných skutkových zjištění (jejichž zpochybněním nemůže být založena přípustnost podaného dovolání – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, civilní část) – např. územního rozhodnutí o vyvlastnění pozemku ze dne 22. 1. 1969, zápisu sepsaného stavební komisí dne 19. 6. 1950, návrhu na schválení programu výstavby pro podrobný územní plán XY či ortografických leteckých snímků. Z tohoto důvodu lze přitakat i názoru odvolacího soudu, že na závěr o stavebním charakteru pozemků dotčených severním regulačním plánem nemohly mít žádný vliv žalovanou nově předložené důkazní prostředky, jimiž měla žalovaná v úmyslu prokázat toliko (opět) své tvrzení, že severní regulační plán byl neplatný.
Dovolání žalované není přípustné ani pro vyřešení otázky vhodnosti převodu náhradního pozemku, na němž se nachází dobývací prostor. Nejvyšší soud již opakovaně uvedl, že při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst.
1 zákona o půdě)
je nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12.
2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, a rozsudek téhož soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3240/2018), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Ve vztahu k otázce, zda je vhodný k vydání (náhradní) pozemek, na němž se nachází dobývací prostor (ve smyslu § 25 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, ve znění pozdějších předpisů), se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2868/2020, v němž uvedl, že „jestliže … odvolací soud na základě provedeného dokazování …, vycházeje ze zjištění, že pozemek parc.
XY v k. ú. XY, byť zahrnut do chráněného ložiskového území a dobývacího prostoru kamenolomu, je (stejně jako sousedící pozemky) přesto zemědělsky obhospodařován, není nikterak zastavěn (ani bezprostředně nesouvisí s žádnou stavbou) a není ani součástí žádného uceleného (funkčně propojeného) souboru nemovitostí (průmyslového areálu), dovodil, že tento představuje vhodný náhradní zemědělský pozemek, je zjevné, že se svými konkluzemi od ustálené judikatury dovolacího soudu (včetně judikatury pojednávající o nepřevoditelnosti pozemků tvořících součást funkčně propojených souborů staveb a pozemků – areálů; viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, či jeho usnesení ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2873/2017, nebo ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017) nikterak neodchýlil.“ Podobně i v souzeném případě odvolací soud dospěl k závěru o vhodnosti vydání předmětného pozemku oprávněné osobě na základě zjištění, že pozemek je v platném územním plánu zahrnut do zemědělské plochy, je zčásti zarostlý zelení a že i sousední pozemek je zemědělsky obhospodařován, a že proto neexistují žádné překážky pro jeho zemědělské využití.
K tomu lze pouze doplnit, že ani § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., nevylučuje vydání pozemku, na němž se nachází dobývací prostor, přičemž § 11 odst.
3
zákona o půdě s převodem pozemků určených pro těžbu nerostů oprávněným osobám výslovně počítá (byť oprávněné osoby mají na výběr, zda budou požadovat vydání takového /odňatého/ pozemku nebo pozemku jiného podle § 11a zákona o půdě). Přípustnost dovolání žalované nezakládá ani otázka, zda převodu náhradního pozemku brání skutečnost, že v jiném probíhajícím řízení je projednávána žaloba na určení vlastnického práva jiné osoby k témuž pozemku. Pro úspěch žaloby o nahrazení projevu vůle směřující k vydání náhradního pozemku je mimo jiné esenciální vyřešení otázky, zdali jde vůbec o pozemek ve vlastnictví státu (České republiky) s příslušností hospodaření pozemkového úřadu (§ 11b zákona o půdě), kterou soud řeší jako otázku předběžnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3752/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1838/2020); o splnění uvedených podmínek ke dni rozhodování odvolacího soudu v posuzovaném řízení nebylo pochyb. Žaloba na určení podle § 80 o. s. ř., o níž je rozhodováno v jiném řízení, pak netvoří překážku pro vydání náhradního pozemku ve smyslu § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb. (toto ustanovení se týká pouze restitučních nároků uplatněných podle zvláštních předpisů), a sama skutečnost, že je dotčený pozemek předmětem i jiného, prozatím však neskončeného, řízení, nebrání, aby o něm bylo vedeno a rozhodnuto řízení nynější (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018). Tento závěr byl zopakován i v rozsudku ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3314/2021, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že nevhodnost pozemku k vydání oprávněné osobě jako pozemku náhradního nepůsobí (vedle již zmíněné skutečnosti, že je dotčený pozemek předmětem jiného probíhajícího řízení) ani skutečnost, že byl zařazen do veřejné nabídky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 686/2019) a ani sama skutečnost, že byl daný pozemek dotčen předběžným opatřením, jímž je žalované zapovězeno s pozemkem nakládat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2416/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2910/2020). Argumentuje-li žalovaná závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 547/2021, pomíjí, že v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud posuzoval případ, kdy odvolací soud řízení nepřerušil a rozhodl v situaci, kdy před správním orgánem bylo vedeno řízení o restitučním nároku původního vlastníka pozemku, tedy (na rozdíl od právě souzeného sporu) právě to řízení, na které pamatuje § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb. Ze všech výše vyložených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalované není přípustné, a proto je podle § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl. Co se týče dovolání žalobců, dovolací soud, na rozdíl od názoru žalované, dospěl k závěru, že z jeho obsahu je možno dovodit naplnění náležitostí dovolání vyžadovaných § 241a odst. 2 o. s. ř., a to včetně vymezení předpokladů jeho přípustnosti.
Dovolání žalobců však není přípustné pro vyřešení otázky, zda vydání pozemku (parcelní číslo XY v katastrálním území XY) brání skutečnost, že část tohoto pozemku je určena k budoucímu rozšíření stavby dopravní infrastruktury, jestliže se jedná toliko o plochu návrhovou, která bude muset být teprve v budoucnu ještě upřesněna a prověřena, neboť relevantní závěry odvolacího soudu vztahující se k této otázce jsou souladné s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, jenž dovodil, že „je-li pozemek určen pro realizaci veřejně prospěšné stavby, je rozhodující stav dle územně plánovací dokumentace, přičemž je irelevantní, kdy (a zda vůbec) dojde k takto plánovanému využití pozemku, přičemž nutná není ani konkretizace (plánované) veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1875/2020). Dovolání žalobců proto bylo dovolacím soudem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. v této části odmítnuto. Dovolání žalobců není přípustné ani v té části, v níž směřuje proti výroku IV rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.), což však v případě byť i jen částečného zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů ve věci samé nebrání dovolacímu soudu, aby výrok o nákladech řízení coby výrok závislý na zrušeném rozhodnutí rovněž zrušil (§ 243e odst. 2, věta třetí o.
s. ř). Dovolání žalobců je tak podle § 237 o. s. ř. přípustné pouze pro vyřešení otázky vztahující se k možnosti vydání pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY, spočívající v tom, zda lze žalobcům coby osobám oprávněným vydat tu část tohoto pozemku, která netvoří jeden funkční celek se stavbou ev. č. XY postavenou na pozemku parcelní číslo XY v témže katastrálním území, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Bylo-li dovolání shledáno přípustným, zabýval se dovolací soud tím, zda dosavadní řízení není postiženo zmatečnostmi (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.
s. ř.) či jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Žalobci žádné takové vady řízení nenamítali a dovolací soud je z obsahu soudního spisu nezjistil, proto se zabýval posouzením otázky zakládající přípustnost dovolání. Je nutno předeslat, že dovolací soud nepovažuje za nikterak nepřiléhavé závěry odvolacího soudu stran nemožnosti vydání celého dotčeného pozemku z důvodu faktického využívání jeho části coby plochy sloužící jako posezení pro zákazníky občerstvení provozovaného vlastníkem stavby č. ev.
327. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu je v tomto směru založena na tom, že zákon o půdě výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze – tzv. funkční souvislost (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn.
28 Cdo 2016/2010, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi
jednotlivými objekty či pozemky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje se vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb a ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní (přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). Dospěl- li proto v daném případě odvolací soud k závěru, že nemožnost užívat příslušnou část dotčeného pozemku by znamenala výraznou překážku pro provoz a fungování občerstvení, a že proto není možno tento pozemek vydat v jeho úplnosti, nelze jeho posouzení ničeho vytknout. V rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu se tedy rozhodnutí odvolacího soudu ocitlo jen a pouze v případě zodpovězení otázky, zda lze žalobcům coby osobám oprávněným vydat tu část uvedeného pozemku, která není užívána jako posezení zákazníků občerstvení.
Ovšemže i v tomto směru odvolací soud vycházel z dobově relevantní judikatury Ústavního soudu (konkrétně z jeho nálezu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19), podle níž nebylo možné, aby k rozdělení pozemku došlo na základě rozhodnutí soudu, byť opatřeného příslušným oddělovacím geometrickým plánem. Nejvyšší soud však i po vydání právě uvedeného nálezu Ústavního soudu na své rozhodovací praxi, umožňující (i v poměrech restitučních řízení) rozdělení pozemku soudním rozhodnutím, setrval a potvrdil ji zejména v rozsudku ze dne 27.
4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021 (publikovaném pod číslem 13/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), podle něhož „rozhodnutím podle zvláštního právního předpisu ve smyslu ustanovení § 82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., k jehož vydání se nevyžaduje rozhodnutí stavebního úřadu o rozdělení pozemku, se rozumí i pravomocný rozsudek soudu o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou podle ustanovení § 11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku v situaci, kdy tento pozemek sice není vhodný k vydání oprávněné osobě v celé své výměře, ale jeho převoditelnost je dána k části oddělené geometrickým plánem, jenž se stává nedílnou součástí rozsudku.“ Navíc od závěrů prezentovaných v nálezu, sp. zn. III.
ÚS 3804/19, se Ústavní soud odklonil ve stanovisku pléna ze dne 12. 10. 2021, sp.
zn. Pl. ÚS-
st. 54/21 (publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 408/2021 Sb.), což samozřejmě nemohlo být odvolacímu soudu v době jeho rozhodnutí známo. Nicméně založil-li odvolací soud svůj závěr o nemožnosti vydat žalobcům část pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY toliko na tom, že pozemek nelze rozdělit soudním rozhodnutím, je v tomto rozsahu jeho právní posouzení nesprávné. Nejvyšší soud shledávaje dovolání žalobců v této části opodstatněným (v situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu) rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku I bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o.
s. ř.) zrušil a věc v témže rozsahu tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2, věty první, o. s. ř.). Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.). Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.