USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, identifikační číslo osoby 601 62 694, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, proti žalované Eruca Technologies s.r.o., identifikační číslo osoby 248 03 707, se sídlem v Bohumíně, Nový Bohumín, Tovární 319, zastoupené JUDr. Alenou Andruško, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 6, Coriových 822/11, o zaplacení 2 006 977 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 27 C 233/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2024, č. j. 8 Co 239/2023-449,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 8 Co 239/2023-449, Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné („soud prvního stupně“) ze dne 16. 8. 2023, č. j. 27 C 233/2018-405, v odvoláním napadených výrocích II a IV, jimiž se žalované ukládá povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 415 000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a nahradit náklady řízení (výrok I), změnil jej ve výroku V o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek za řízení (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
2. Předmětem řízení je žalobkyní uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“), které – dle oběma soudy shodně učiněného závěru – vzniklo žalované na úkor žalobkyně tím, že v prostorách vlastněných žalobkyní byl po zjištěnou dobu uskladněn materiál žalované (na bezesmluvním základě), aniž by žalovaná za jeho uskladnění poskytla žalobkyni úplatu.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o věci samé (zaplacení částky 1 415 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím), podala žalovaná (dále i jen
„dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení vymezených otázek napadeným rozsudkem odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jakož i od odkazované judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva), a že je jím současně řešena i právní otázka dle mínění dovolatelky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešená; jako dovolací důvod dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ústícím v konkluzi o vzniku soukromoprávního závazku z bezdůvodného obohacení mezi účastnicemi), namítá, že napadené rozhodnutí postrádá řádné odůvodnění a soud jím nedostál postulátům materiálního právního státu, a navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu „zrušen a žaloba zamítnuta“.
4. Žalobkyně podala k dovolání nesouhlasné vyjádření.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
9. Sluší se předeslat, že přípustnost dovolání nemohou založit námitky vystihující vady řízení (bez vytčení kvalifikované otázky procesního práva, jež byla by odvolacím soudem řešena napadeným rozhodnutím), kdy nejde ani o způsobilý dovolací důvod, neboť k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5963/2017, ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1840/2019, či ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1517/2019).
10. V naznačeném směru postrádají relevanci, ovšem i důvodnost námitky dovolatelky o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), k nimž lze pak připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, podle nichž nelze z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020).
11. Odvolacím soudem učiněné závěry (i při aprobaci soudem prvního stupně přijatých skutkových zjištění) jsou logické a srozumitelné, a to i co do posouzení poměru (mezi stranami vzniklého závazku z bezdůvodného obohacení) jako soukromoprávního, nikoliv veřejnoprávního (jak namítala žalovaná), jestliže v linii okolností odvíjejících se od popisované mimořádné události odvolací soud rozlišuje, kdy se žalovaná (jakožto adresát působení veřejné moci) nacházela v podřízeném postavení vůči subjektům veřejné správy a od kdy již její postavení vůči žalobkyni bylo rovné [následné (vy)užívání cizího majetku při absenci spravedlivého (právního) důvodu, implikující vznik bezdůvodného obohacení]. Oponuje-li dovolatelka soudy učiněnému posouzení (jako vztahu soukromoprávního) jen poukazem na absenci smluvního základu (na nedostatek vůle a jejího projevu), nelze než uvést, že právě proto je poměr účastníků posouzen nikoliv jako závazek z právního jednání, ale z bezdůvodného obohacení (při absenci smluvního podkladu, potažmo právního důvodu pro užívání cizí věci, kdy prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo; srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, i ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). Snad jen pro úplnost lze pak odkázat i na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1211/2001, uveřejněné pod číslem 20/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1264/2019, uveřejněný tamtéž pod číslem 19, ročník 2021), z níž se podává mimo jiné, že pro rozlišení soukromoprávních (občanskoprávních či obchodněprávních) vztahů od vztahů veřejnoprávních je rozhodující především posouzení vzájemného postavení jejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na tyto vztahy dopadá.
12. V situaci, kdy v dovolání vznesená argumentace (o absenci vůle a smluvního základu) nemůže úspěšně zpochybnit soudy učiněné posouzení vztahu jako soukromoprávního, je nepřípadný i odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 28. 5. 2009, č. j. 6 Ads 16/2009-81), podle něhož se právní úprava bezdůvodného obohacení nevztahuje na veřejnoprávní vztahy. Zjevně nepřípadný (ve vztahu k nyní řešené problematice) je pak i odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 2764/2016, uveřejněný pod číslem 126/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
13. Míní-li dovolatelka (žalovaná), že žalobkyni vzniklé náklady měly být posuzovány podle § 29 a 30 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a že je nelze kompenzovat z titulu bezdůvodného obohacení (žalované) i vzhledem k zásadě lex specialis derogat legi generali, opětovně přehlíží soudy učiněná skutková zjištění, dle nichž mocenské působení orgánů veřejné moci bylo skončeno okamžikem odvozu materiálu žalované z místa ohrožení do bezpečí, tj. do označených skladů, a následné skladování materiálu již nebylo vynucováno složkami integrovaného záchranného systému (IZS).
Jinak řečeno, napadené rozhodnutí spočívá na konkluzi, že podmínky odpovědnosti za tvrzenou újmu podle zákona č. 239/2000 Sb. nebyly dány, nikoliv na závěru o prioritě aplikace některé z více v úvahu připadajících (kolidujících) právních norem. Poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, uveřejněný pod číslem 10/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3798/2007, uveřejněný pod číslem 74/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyjadřující se (mimo jiné) k otázkám obecnosti a speciality úpravy odpovědnosti státu za škodu obsažené v zákoně č. 240/2000 Sb. a č. 82/1998 Sb., následně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.
12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyjadřující se (mimo jiné) k otázce obecnosti a speciality úpravy odpovědnosti za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb. a zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a následně nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 303/04, a ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16, je tedy v dané věci rovněž nepřípadný.
14. Přípustnost dovolání nemůže pak založit ani námitka, podle níž na straně žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení, ale naopak se prohloubila jí vzniklá škoda. Tvrzením žalované, že situace vzniklá působením složek IZS (přemístění materiálu na jiné místo) pro ni byla ekonomicky nevýhodnou, nikterak nezpochybňuje (nevylučuje) konkluzi, že ekonomický přínos spočíval již v samotném uskladnění materiálu. Dovolací soud tedy neshledává, že by napadené rozhodnutí bylo v jakémkoliv rozporu s rozhodovací praxí, na niž žalovaná v dané souvislosti poukazuje (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1036/2012, ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3281/2012, ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15). Tvrzení, že žalobkyni měly být její výdaje kompenzovány zvláštní náhradou ze státního rozpočtu, je pak očividně v rozporu se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (odvolacím soudem učiněnými skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, oprávněním k jejich přezkumu dle účinné procesní úpravy nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat; k tomu z rozsáhlé rozhodovací praxe viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016).
15. Obrana žalované o existenci právního a spravedlivého důvodu k uskladnění jejího materiálu v prostorách vlastněných žalobkyní (opět) vychází z předpokladu, že toto skladování bylo (i v rozhodné době, za niž se žádá náhrada) vynucováno ze strany orgánů veřejné moci, což je (jak výše uvedeno) v rozporu s nezpochybněným závěrem soudů nižších stupňů.
16. Pakliže žalovaná v dovolání, jeho části „V.C – Postuláty právního státu“ namítá (bez zjevné vazby na konkrétní okolnosti dané věci) nesoulad napadeného rozhodnutí s materiální spravedlností a porušení svého práva na spravedlivý proces, není takto formulována jakákoliv právní otázka, kterou by se dovolací soud mohl zabývat (a jejíž řešení by mohl poměřovat i odkazovanou judikaturou Ústavního soudu). Další zde vznášené námitky pak vykračují z rámce předmětu tohoto řízení (jde-li o soudy učiněnou konkluzi o vzniku bezdůvodného obohacení v případně užívání cizí věci bez právem aprobovaného důvodu).
17. Shora uvedeným je odůvodněn závěr o nepřípustnosti žalovanou podaného dovolání (není-li naplněno žádné z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř., jestliže se odvolací soud napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení).
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco náklady žalobkyně (za vyjádření k dovolání), jež nebyla zastoupena advokátem a jinak nedoložila výši svých hotových výdajů, představuje paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1, ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). 19. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu