28 Cdo 318/2024

28 Cdo 318/2024-160

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně A. H., zastoupené JUDr. Davidem Kourou, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 120/7, proti žalovanému J. H., zastoupenému Mgr. Ing. Janem Havlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1104/13, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 292/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. srpna 2023, č. j. 61 Co 156/2023-127, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni částku 14.600 Kč k rukám advokáta JUDr. Davida Koury do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 31. 3. 2023, č. j. 11 C 292/2022-90, určil obsah ve výroku specifikované darovací smlouvy mezi účastníky týkající se spoluvlastnického podílu ve výši ? na nemovitosti – pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY, v k. ú. XY, zapsaného na LV č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY, dále jen „nemovitost“ (výrok I.),

a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud měl v řízení za prokázané, že žalovaný a matka žalobkyně v rámci dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví uzavřeli dne 15. 3. 2016 též smlouvu o smlouvě budoucí (dále jen „smlouva“) ve prospěch jejich dcery (nynější žalobkyně), na kterou se žalovaný zavázal převést nejpozději do šesti měsíců ode dne její zletilosti vlastnické právo k polovině nemovitosti. Následující ustanovení dohody zavazovalo žalovaného pro případ, že nebude naplněno výše řečené a žalovaný nemovitost převede na třetí osobu, vyplatit matce žalobkyně 300.000 Kč. Dle zjištění okresního soudu smluvní strany smlouvu o smlouvě budoucí uzavřely platně a jejich úmyslem přitom bylo, aby budoucí smlouvou bylo vlastnické právo k polovině nemovitosti na žalobkyni převedeno bezplatně.

Soud souhlasil s tvrzením žalovaného, že mu další ustanovení smlouvy dávala možnost nemovitost kdykoliv prodat třetí osobě a vyplatit matce žalobkyně dohodnutou částku, nicméně rozhodl podle stavu panujícího ke dni vydání rozsudku, za něhož vlastnické právo žalovaného trvalo, nahradil tudíž jeho projev vůle uzavřít s žalobkyní darovací smlouvu.

2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 8. 2023, č. j. 61 Co 156/2023-127, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a zavázal žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Žalovaný rozporoval skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně vzniku i obsahu smlouvy, tvrdil změnu okolností ve smyslu § 1788 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a argumentoval i skutečností, že nemovitost nemohl prodat, neboť na návrh matky žalobkyně bylo vydáno předběžné opatření a navazující rozhodnutí zapovídající mu dispozici s nemovitostí, jež zrušil až Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1895/2021. Odvolací soud přisvědčil výkladu sporných ujednání smlouvy provedenému soudem prvního stupně a uvedl, z jakých důvodů považuje daný výklad za jediný možný výsledek postupu dle zákonných výkladových pravidel. Vysvětlil, proč nedal za pravdu žalovanému v otázce změny okolností, a ozřejmil, že rozhodoval podle stavu v době vydání jeho rozsudku, za něhož byl žalovaný stále vlastníkem nemovitosti, a šlo tedy o jednu z variant předvídaných smlouvou.

3. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni v celém rozsahu podal žalovaný dovolání, maje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího a Ústavního v otázkách: a) zda má při zkoumání obsahu právního jednání přednost gramatický, systematický a logický výklad před skutečnou vůlí účastníků; b) zda lze odůvodnění rozsudku odvolacího soudu učinit pouhým odkazem na skutkový/ právní závěr soudu prvního stupně, který však též není odůvodněn; c) zda se soud může bez náležitého odůvodnění odchýlit od názoru Nejvyššího soudu, který byl vysloven v případu skutkově i právně podřaditelném pod napadené rozhodnutí. Ke všem zmíněným otázkám uvedl dovolatel několik rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud odchýlit.

4. Dále dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, jež dosud nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny. Konkrétně má jít o otázky: d) zda je soud při výkladu právního jednání vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který byl ohledně téhož právního jednání vysloven v jiném řízení; e) zda je možné neprovádět dokazování ohledně účastníkem tvrzené změny okolností ve smyslu § 1788 odst. 2 o. z. a f) zda je soud vázán skutkovým stavem ke dni vyhlášení rozsudku ve smyslu § 154 odst. 1 o. s. ř. bez ohledu na to, že tento stav byl zapříčiněn předběžným opatřením.

5. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba o nahrazení projevu vůle zamítá, a přiznal mu náhradu nákladů řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc okresnímu soudu (správně zřejmě krajskému soudu) k dalšímu řízení.

6. K dovolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně, jež ho považuje za nepřípustné a navrhuje jeho odmítnutí.

7. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.

8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Dovolání žalovaného není přípustné.

11. Z právní úpravy i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyjadřující se k výkladu adresovaných právních jednání (podle § 556 o. z.) vyplývá závěr, že základním hlediskem je zde podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran. Soud nejprve zjišťuje, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících zjištěných okolností. Skutečnou vůli jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Při zjišťování úmyslu jednajícího soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Při nalézání tohoto úmyslu je třeba zohlednit též praxi zavedenou mezi stranami v právním styku, to, co právnímu jednání předcházelo, i to, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (viz za všechny rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 381/2022).

12. Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace totiž neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle je třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno, a významné rovněž je, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen (k tomu srovnej obdobně namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011, nebo ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 949/2013).

13. Vedle toho nelze při výkladu právního jednání opomenout interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z úsudku, že strany jednaly racionálně. Volní projev je nutné vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti). Zde lze přihlédnout ke konkrétním okolnostem a zájmům jednajícího i adresáta (za všechny viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020, a v něm citovaná rozhodnutí).

14. Výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není zpravidla řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se odvolací soud může odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srovnej především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1872/2023).

15. V prvních dvou dovolacích námitkách žalovaný vyčítá odvolacímu soudu, že nedostatečně zkoumal skutečnou vůli účastníků smlouvy, respektive že učinil odůvodnění svého rozhodnutí pouhým odkazem na závěry soudu prvního stupně. Ani v jednom směru se však tvrzení dovolatele nezakládá na pravdě, neboť nelze seznat, že by odvolací soud upřednostnil výklad textu smlouvy před zkoumáním vůle jednajících ani že by ve svém odůvodnění odkázal bez dalšího na závěry okresního soudu. Odvolací soud se sice v bodě 10 odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s výkladem sporných ujednání smlouvy učiněným soudem prvního stupně, v následujících bodech však rozvádí důvody, proč k takovým závěrům dospěl, reaguje též na odvolací námitky.

Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že se odvolací soud snažil zjistit skutečnou vůli kontrahentů, neboť nevycházel toliko z textu smlouvy, ale reflektoval výpovědi účastníků smlouvy i jejího autora (advokáta) a přihlédl též k tomu, co uzavření smlouvy předcházelo, a okolnostem, za nichž byla uzavřena (viz body 13 a 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

16. Z výše uvedeného plyne, že k odklonu odvolacího soudu od ustálené judikatury dovolacího a Ústavního soudu při řešení zmíněných otázek nedošlo a dovolání v tomto ohledu není přípustné. Proti skutkovým závěrům obecných soudů ohledně zjištěné vůle účastníků smlouvy poté nemá dovolatel v současné době dovolací námitku, neboť tímto mimořádným opravným prostředkem mohou být namítány toliko nedostatky v právním posouzení odvolacího soudu (respektive soudu prvního stupně), nikoliv v jejich skutkových zjištěních (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). 17. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že jen výrok rozhodnutí je způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí a vykonatelností, zatímco prostřednictvím odůvodnění rozhodnutí soud sděluje své skutkové a právní závěry ve výroku vyjádřené. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu a o níž proto soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015, a v něm uvedená rozhodnutí). 18. Námitkami c) a d) dovolatel cílí na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1895/2021, jímž zdejší soud zrušil rozsudky obecných soudů zapovídající žalovanému nakládání s nemovitostí, přičemž zdůrazňuje závěry přijaté dovolacím soudem v tomto rozhodnutí a tvrdí, že jsou jimi soudy v nynějším řízení vázány. Zde je nezbytné zdůraznit, že dovolací soud v uvedené věci především vytknul nalézacím soudům nedostatečně provedené dokazování, případně až nepřezkoumatelnost jejich závěrů, jež nebyly opatřeny řádnými skutkovými zjištěními. Již z toho je patrné, že není možné vztahovat jeho konkluze na současnou věc, v níž bylo prováděno samostatné dokazování. Co se týče dovolatelem akcentované pasáže rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1895/2021 „(z)jištění, že ,bylo dohodnuto, že žalovaný bude bydlet s dcerami účastníků v nemovitosti do dosažení jejich zletilosti a darováním poté nemovitosti převede na ně ve lhůtě šesti měsíců‘, které soud prvního stupně zmiňuje v souvislosti s výkladem ‚sporných ustanovení‘ Dohody (a které odvolací soud převzal), z Dohody vůbec nevyplývá; nic takového zde není slovy vyjádřeno a dovozené údaje nelze dovodit ani výkladem tohoto právního jednání. Jde o skutkový závěr Dohodou nepodložený, resp. v extrémním rozporu s jejím obsahem“, nebyla v nynější věci zjištěna dohoda, že žalovaný bude bydlet s dcerami, naopak skutečnost, že mělo jít o převod bezúplatný (tedy darování), v tomto řízení vyplynula jak ze svědeckých výpovědí (matky žalobkyně a advokáta, jenž jako vzdálený příbuzný žalovaného na jeho žádost sepisoval smlouvu), tak z okolností jejího uzavření a logiky věci (viz body 13 a 14 rozsudku odvolacího soudu). Z řečeného plyne, že ani tyto dovolatelem vznesené otázky nemohou přípustnost dovolání přivodit. 19. Rovněž dovolatelem vznesená otázka e), sporující soudem neprovedené dokazování ohledně jím tvrzené změny okolností, nenasvědčuje přípustnosti dovolání, neboť dovolatel jí upozorňuje na vady řízení, jež nejsou způsobilé založit přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné; srovnej § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř., z judikatury poté například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2545/2022. Nadto je nutné zdůraznit, že odvolací soud zcela přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozsudku osvětlil, z jakého důvodu dokazování k této otázce neprováděl, a to s ohledem na nezpůsobilost žalovaným tvrzených skutečností přivodit řečenou změnu okolností (viz body 21-23 rozhodnutí). 20. K poslední dovolatelem předestřené otázce nezbývá než dodat, že soudy toliko rozhodly ve smlouvou předvídané situaci, v níž byl žalovaný stále vlastníkem nemovitosti, žalobkyně nabyla zletilosti a projevila o nemovitost zájem, byla tedy naplněna žalovaným a matkou žalobkyně sjednaná varianta; v dané konkrétní situaci, především s ohledem na obsah posuzované dohody, již není podstatné, z jakých důvodů žalovaný nepřevedl nemovitost na třetí osobu. Skutečnost, že rozhodnutí zapovídající žalovanému nakládat s nemovitostí byla posléze dovolacím soudem zrušena, by mohla mít vliv toliko na možnost domáhat se náhrady škody předběžným opatřením či následnými rozhodnutími způsobené. S odvolacím soudem se lze poté ztotožnit v závěrech vyslovených v bodě 24 jeho rozhodnutí, že pro rozsudek je rozhodný stav v době jeho vydání (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) i že žalobkyně nebyla stranou dohody, v rámci níž byla sjednána smlouva o smlouvě budoucí, ani navrhovatelkou předběžného opatření, nelze jí tedy jeho vydání a následné zrušení klást k tíži. 21. Ačkoliv dovolatel v jím uplatněném mimořádném opravném prostředku výslovně uvádí, že napadá oba výroky rozsudku odvolacího soudu, přípustnost dovolání vzhledem k výroku II. daného rozhodnutí nijak nevymezuje. V této části je ostatně dovolání dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, neboť se týká výroku o náhradě nákladů řízení. 22. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 23. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 AT (za tarifní hodnotu byla určena částka 1.500.000 Kč jakožto hodnota spoluvlastnického podílu na nemovitosti) činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 14.300 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč má poté žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 14.600 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 7. 2024

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu