28 Cdo 3202/2024-412
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: ORLEN Unipetrol RPA s.r.o., IČO 27597075, se sídlem v Litvínově – Záluží 1, zastoupen JUDr. Martinem Nedelkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, za účasti: OTE, a.s., IČO 26463318, se sídlem Praha 8, Sokolovská 192/79, zastoupena Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze 10, Krátká 1148/32, za vedlejší účasti na straně OTE, a.s.: ČEZ Distribuce, a.s., IČO 24729035, se sídlem Děčín IV, Teplická 874/8, o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 93/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2024, č. j. 15 Co 52/2024-320, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2024, č. j. 15 Co 52/2024-320, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, č. j. 15 Co 52/2024-320, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 10. 2023, č. j. 25 C 93/2023-242, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 21. 3. 2022, č. j. 07835-33-ERU, sp. zn. SLS-07835/2017-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 7. 2. 2023, č. j. 07835-40/217-ERU, výrokem, dle něhož je obchodní korporace OTE, a.s., povinna zaplatit žalobci 303 468 662,92 Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího
soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). 1.
2. Žalobce se zaplacení uvedené sumy domáhá z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení, korespondujícího příspěvku na podporu obnovitelných zdrojů energie podle zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 (dále jen – „zákon o POZE“), který poskytl vedlejšímu účastníkovi v rámci úhrady za službu distribuce elektřiny, jež byla – v období od 1. 1. 2013 do 30. 9. 2013 – vyrobena a spotřebována v areálu žalobcem provozované výrobny, aniž bylo distribučních služeb vedlejšího účastníka užito.
Zatímco soud prvního stupně žalobu zamítl jednak proto, že v rozhodném období byla dána zákonná povinnost zatížit cenu za distribuci elektřiny příspěvkem na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů také v případě lokální spotřeby výrobce elektřiny v areálu výrobny připojené k distribuční soustavě, a jednak pro nedostatek pasivní věcné legitimace obchodní korporace OTE, a.s. (jíž žalobce příspěvek nehradil), odvolací soud (aniž se zabýval otázkou věcné legitimace účastníků řízení) založil svůj zamítavý rozsudek toliko na závěru, že v rozhodném období stíhala žalobce (bez ohledu na obsah jeho soukromoprávního vztahu s provozovatelem regionální distribuční soustavy – vedlejším účastníkem řízení) zákonná „veřejnoprávní“ povinnost k úhradě zmiňovaného příspěvku.
3. Žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání. Předestřel otázku, zda z hlediska existence oprávnění provozovatele regionální distribuční soustavy vybírat od připojeného výrobce elektřiny příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů též z lokální spotřeby jeho výrobny byl v posuzovaném období rozhodným obsah příslušného soukromoprávního vztahu mezi nimi (smlouvy o distribuci elektřiny). Mínil, že uvedená otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Namítal přitom, že paušální aplikace závěrů dovozených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 (bez vazby na obsah konkrétního soukromoprávního vztahu), je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 950/17, publikovaným pod č. 232/2017 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Vytýkal rovněž, že povinnost výrobců elektřiny odvádět příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů též z jejich lokální spotřeby odporovala ústavněprávním principům v situaci, kdy zákon v rozhodné době okruh adresátů této povinnosti výslovně nestanovil. Odkazoval v této souvislosti na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, publikovaný pod č. 145/2003 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 1611/07, publikovaný pod č. 211/2008 tamtéž, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 7/19, publikovaný pod č. 181/2019 tamtéž, a dovolával se jiného posouzení věci, než jaké plyne z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil nebo jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Obchodní korporace OTE, a.s., a vedlejší účastník vystupující na její straně navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 1.
2. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena na tom, že v režimu právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 vyplývala ze zákona o POZE, ve znění účinném v tomto období, ve spojení s § 22 odst. 1 a § 50 odst. 6 věty první zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), v tehdy účinném znění (dále jen – „energetický zákon“), povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců elektřiny v areálu výroben připojených k distribuční soustavě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32
Cdo 3744/2017, či recentní rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, a ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023).
3. Z ustálené judikatury dovolacího soudu dále plyne, že z konstrukce platby na krytí nákladů podpory elektřiny jako složky regulované ceny za distribuci elektřiny je patrno, že k jejímu placení mělo docházet prostřednictvím ceny za distribuci a že náklady na financování podpory elektřiny prostřednictvím této složky ceny přidružené k ceně za distribuci nesou odběratelé elektřiny jako příjemci služeb distribuce elektřiny. Zatímco však cena za distribuci je kategorií smluvní, ve svém základu soukromoprávní (jde o peněžní protiplnění za použití sítí, rezervování kapacity a překročení rezervované kapacity, srov. § 5 odst. 10 Pravidel trhu s elektřinou), příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, jenž je podle zákonné konstrukce „složkou“ této ceny, je zcela jiné povahy.
Není protiplněním za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem, nýbrž jde o jeden ze zdrojů financování systému podpory preferovaných zdrojů elektrické energie. Povinnost jej platit nebyla založena smlouvou, nýbrž vyplývá ze zákona, a jde o povinnost veřejnoprávní povahy, svého druhu „odvod“ ze spotřebované elektřiny (v tomto směru se příspěvek do jisté míry podobá dani). Jde o úředně určenou částku na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny, přičemž povinnost poskytnout peněžité plnění k financování podpory je založena § 28 zákona o POZE.
Legislativní zakotvení této platby jako složky ceny za distribuci neznamená nic jiného než určení mechanismu (cesty) jejího výběru. Cena za distribuci tu měla ve vztahu k platbám na náhradu nákladů na podporu elektřiny funkci jakéhosi nosiče; k hrazení příspěvku na náklady docházelo prostřednictvím ceny za přenos a ceny za distribuci, resp. odběratelé elektřiny nesli náklady na financování podpory prostřednictvím k cenám distribuce přidružené složky ceny (srov. již výše citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, či ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, zejm. odst. 47-49, nebo ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3635/2018).
4. Dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, dále zdůraznil, že při výkladu zákona se nelze omezit pouze na jeho doslovné znění (jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě a je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu), nýbrž je nezbytné jej vykládat podle jeho smyslu a účelu (srov. také stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2011 Sb. rozh. obč.). Ve vztahu k oprávněnosti výběru příspěvku na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny pak uzavřel, že z pohledu teleologické koherence právního řádu je smysluplný právě takový výklad dotčených ustanovení zákona, který v rámci zákonem stanoveného mechanismu výběru této platby prostřednictvím složky ceny za distribuci elektřiny, tj. v rámci distribučních vztahů, jejichž součástí je i povinnost účastníka trhu s elektřinou zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby, stanovená v § 50 odst. 6 věty první energetického zákona, nezakládá neodůvodněné rozdíly mezi jednotlivými spotřebiteli elektřiny jen podle toho, zda je jimi spotřebovaná elektřina dodávána distribuční soustavou nebo ke spotřebě dochází přímo v areálu výrobny bez použití distribuční soustavy, když pro takové rozlišování z hlediska konečného (klimatického) účelu právní úpravy neexistuje racionální důvod.
Postihuje tedy subjekty, které se spotřebou elektřiny (a tím vyvolanou potřebou její další výroby) podílejí na nepříznivých změnách životního prostředí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023). 1.
2. Dospěly-li tedy soudy nižších stupňů k závěru, dle něhož provozovatel regionální distribuční soustavy je povinen zatížit příspěvkem na podporu obnovitelných zdrojů energie také vlastní spotřebu výrobců elektřiny, když takovým postupem nejsou zakládány neodůvodněné rozdíly mezi jednotlivými spotřebiteli elektřiny, postupovaly v souladu s citovanou judikaturou (na níž není důvodu čehokoliv měnit). Uvedené konkluze pak obstojí i v rovině ústavněprávního přezkumu – viz usnesení ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 1832/20, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podanou proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017.
Prostřednictvím otázky, zda lze
příspěvkem na podporu obnovitelných zdrojů energie zatížit též vlastní spotřebu výrobce elektřiny, tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze (§ 237 o. s. ř.).
3. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je však Nejvyšší soud shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro vyřešení otázky, zda byl v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 pro existenci povinnosti výrobce elektřiny odvést příspěvek na podporu obnovitelných zdrojů energie z vlastní spotřeby rozhodný obsah soukromoprávního ujednání mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny, kterou odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
4. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
5. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
6. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
7. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
8. Podle § 13 odst. 1 zákona o POZE (ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013) operátor trhu účtuje provozovateli regionální distribuční soustavy a provozovateli přenosové soustavy složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny (tj. podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů nebo vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla, srov. legislativní zkratku v § 7 odst. 3) a provozovatel regionální distribuční soustavy a provozovatel přenosové soustavy je povinen hradit ji operátorovi trhu. Způsob a termíny účtování a hrazení složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny stanoví prováděcí právní předpis.
9. Podle § 28 odst. 1 zákona o POZE (ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013) má operátor trhu právo na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny a provozní podporou tepla. Tyto náklady jsou operátorovi trhu hrazeny provozovatelem regionální distribuční soustavy a provozovatelem přenosové soustavy z finančních prostředků, které tvoří složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, a dále dotací z prostředků státního rozpočtu. Provozní podpora tepla je hrazena pouze z dotace z prostředků státního rozpočtu. 1.
2. Podle § 28 odst. 3 zákona o POZE (ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013) pokud limit prostředků státního rozpočtu stanovený podle odstavce 2 po odečtení nákladů spojených s provozní podporou tepla nepostačuje na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny, zahrne Úřad zbývající náklady spojené s podporou elektřiny do složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny. Složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny může Úřad stanovit odlišně s ohledem na velikost spotřeby elektřiny zákazníků.
3. Podle § 50 odst. 6 energetického zákona (ve znění účinném od 30. 5. 2012 do 20. 5. 2014) smlouvou o distribuci elektřiny se zavazuje provozovatel distribuční soustavy zajistit pro účastníka trhu s elektřinou na vlastní jméno a na vlastní účet přenos elektřiny nebo v případě provozovatele distribuční soustavy nepřipojené přímo na přenosovou soustavu distribuci elektřiny, rezervovat požadovanou distribuční kapacitu a dopravit pro účastníka trhu s elektřinou sjednané množství elektřiny a účastník trhu s elektřinou se zavazuje zaplatit regulovanou cenu za distribuci a související služby.
Smlouva o distribuci elektřiny musí obsahovat ujednání o závaznosti Pravidel provozování distribuční soustavy, termín zahájení distribuce elektřiny, způsob měření distribuované elektřiny a jejího průběhu a výčet předávacích míst. Smlouva o distribuci elektřiny se zákazníkem musí dále obsahovat a) výčet odběrných míst, b) oprávnění zákazníka odstoupit od smlouvy v případě neplnění smluvních povinností ze strany provozovatele distribuční soustavy nebo v případě nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek, c) způsob úhrady plateb za distribuci elektřiny, d) způsoby vyrozumění zákazníka o navrhované změně smluvních podmínek a poučení o právu zákazníka na odstoupení od smlouvy v případě nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek, e) dobu trvání smlouvy, f) opatření přijímaná při předcházení stavu nouze, ve stavu nouze a odstraňování následků stavu nouze.
4. Podle § 5 odst. 8 Pravidel trhu s elektřinou na základě smlouvy o distribuci elektřiny se hradí regulovaná cena, kterou je cena za distribuci, cena za systémové služby na úrovni přenosové soustavy, cena na krytí vícenákladů spojených s podporou elektřiny a cena za zúčtování operátora trhu.
5. Podle § 5 odst.
10 věty první Pravidel trhu s elektřinou platba za přenos elektřiny a platba za distribuci elektřiny se skládá z platby za použití sítí, platby za rezervovanou kapacitu a v případě distribuce elektřiny také z platby za překročení rezervované kapacity. Účastník trhu s elektřinou hradí platby za přenos elektřiny nebo za distribuci elektřiny provozovateli přenosové soustavy nebo provozovateli příslušné distribuční soustavy, ke které je zařízení účastníka trhu s elektřinou připojeno. Platba za přenos elektřiny se sjednává pouze pro odběr z přenosové soustavy. Platba za distribuci elektřiny se sjednává zvlášť pro každý odběr z distribuční soustavy s napětím mezi fázemi a) vyšším než 52 kV, b) od 1 kV do 52 kV včetně a c) do 1 kV včetně.
6. Podle zákonodárcem zvoleného mechanismu výběru se úhrada příspěvku na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem regionální distribuční soustavy mohla uskutečňovat v rozhodném období (od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013) pouze v rámci příslušného soukromoprávního vztahu, který umožňoval účtovat takový příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny jako jednu ze složek ceny za distribuci elektřiny, neboť mechanismus jeho výběru byl na takový smluvní závazkový vztah navázán.
Takový soukromoprávní smluvní vztah mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny, v jehož rámci mohla být uplatňována složka ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, ve smyslu § 28 odst. 1 zákona o POZE, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, mohl být založen smlouvou o distribuci podle § 50 odst. 6 energetického zákona, která v sobě zahrnovala povinnost uhradit také další platby související s tím, že bylo provozováno zařízení účastníka trhu s elektřinou (výrobce elektřiny) připojené k distribuční soustavě, případně mohl být založen i v rámci jiné smlouvy uzavřené mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny (např. i ve smlouvě o podpoře výroby elektřiny), z jejíhož obsahu by bylo zřejmé, že upravuje vztahy mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem regionální distribuční soustavy týkající se provozu zařízení výrobce (výrobny elektřiny) připojeného do regionální distribuční soustavy, ačkoliv (dosud) nedošlo k uzavření smlouvy o distribuci podle § 50 odst. 6 energetického zákona (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2215/2023, či ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3400/2022, nebo ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 271/2024).1.
2. Založil-li tedy odvolací soud své právní posouzení, podle kterého k bezdůvodnému obohacení OTE, a. s., na úkor žalobce nedošlo, na závěru, že žalobce byl povinen v rozhodném období odvádět této korporaci příspěvek na podporu obnovitelných zdrojů energie také z vlastní spotřeby (výrobce elektřiny), a to bez ohledu na obsah soukromoprávního smluvního vztahu mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy (vedlejší účastník řízení) a výrobcem elektřiny (dovolatel), odporují jeho konkluze výše citované judikatuře a jsou věcně nesprávné.
Odvolací soud totiž nijak nezohlednil výše citované judikaturní závěry, dle nichž úhrada příspěvku na podporu obnovitelných zdrojů energie mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem regionální distribuční soustavy se mohla v rozhodném období uskutečňovat pouze v rámci příslušného soukromoprávního vztahu, založeného smlouvou o distribuci, případně jinou smlouvou, který umožňoval účtovat příspěvek na podporu obnovitelných zdrojů energie jako jednu ze složek ceny za distribuci elektřiny. Nezabýval se tak podrobněji tím, zda byl dovolatel s provozovatelem regionální distribuční soustavy v příslušném soukromoprávním vztahu, tedy zda byl vedlejší účastník řízení vůbec oprávněn dovolateli podle zákonem nastaveného systému úhrad tento příspěvek v rozhodném období účtovat.
Hradil-li by totiž dovolatel vedlejšímu účastníkovi řízení částku odpovídající příspěvku na podporu obnovitelných zdrojů energie vyúčtovanou neoprávněně, tedy bez existence příslušného soukromoprávního vztahu, dělo by se tak bez právního důvodu a uhrazené částky by představovaly bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
3. Nejvyšší soud tudíž, shledávaje dovolání opodstatněným, dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
4. Odvolací soud bude ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými; bude-li to na místě, přezkoumá i závěr soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace obchodní korporace OTE, a.s. (viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1264/2012).
5. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
6. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz.
1. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.