28 Cdo 3238/2023-118
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce T. P., zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované Cloud Telecom a.s., identifikační číslo osoby 041 93 946, se sídlem v Praze 6, Skuteckého 1705/3a, zastoupené Mgr. Milanem Kvasnicou, advokátem se sídlem v Bohumíně, Na Úvoze 392, o zaplacení částky 127 413 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 283/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2023, č. j. 20 Co 199/2023-90, takto:
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2023, č. j. 20 Co 199/2023-90, a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 3. 2023, č. j. 14 C 283/2021-70, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 28. 3. 2023, č. j. 14 C 283/2021-70, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 127 413 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Soud prvního stupně tak rozhodl ve věci, v níž se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky s příslušenstvím coby peněžité náhrady z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo dle žalobních tvrzení vzniknout žalované na úkor žalobce užíváním pozemku v žalobcově spoluvlastnictví, který je zastavěn stavbou ve vlastnictví žalované; náhrada je požadována za užívání pozemku v období od 6. 7. 2018 do 6. 7. 2021.
3. Podle soudem učiněných zjištění je žalobce zapsán v katastru nemovitostí jako spoluvlastník (s podílem o velikosti ?) pozemku parc. č. XY (dále jen „pozemek“) v katastrálním území XY, jenž je zastavěn objektem k bydlení (budovou) č. p. XY, jenž je ve vlastnictví žalované. Původně budova sloužila jako zahradní domek (k tomuto způsobu užívání byla postavena) a spolu s pozemky byla ve vlastnictví družstva Drutex, lidového a výrobního družstva v Praze. V roce 1968 byla ve svém původním stavu, coby zahradní domek, prodána paní L. F., která ji na základě „povolení k adaptaci“ z roku 1973 zrekonstruovala a přestavěla na objekt k bydlení. Na základě dohody uzavřené dne 30. 5. 1991 tehdy povinnou osobou (družstvo DM servis) a oprávněnými osobami (V. P. a H. M.) podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, byl pozemek vydán právním předchůdkyním současných „katastrálních spoluvlastníků“ (jimiž jsou nyní žalobce a paní J. M.).
4. Na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že žalobce není ve věci aktivně legitimován (není nositelem nároku na vydání bezdůvodného obohacení), jestliže stavba jako objekt k bydlení byla zřízena až po převzetí pozemku státem, dohoda o vydání věci tak koliduje s ustanovením § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. a jako taková je – pro rozpor se zákonem – absolutně neplatná (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“) a nemohlo podle ní dojít k převodu vlastnického práva na oprávněné osoby, od nichž své právo následně odvozuje žalobce.
5. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. 7. 2023, č. j. 20 Co 199/2023-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněné závěry o neplatnosti dohody o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., byl-li jejím předmětem pozemek zastavěný trvalou stavbou, jež byla zřízena na pozemku až po jeho převzetí státem. Vedle toho pak sám zvažoval i možnost originárního nabytí vlastnického práva k pozemku vydržením (podle § 134 odst. 1 obč. zák.), k níž uzavřel, že není splněna podmínka oprávněné držby podle § 130 odst. 1 obč. zák. po zákonem stanovenou (desetiletou) dobu, neboť osoby, jež jako nabyvatelé uzavřely dohodu o vydání pozemku, nemohly být v dobré víře, že jim pozemek patří, jestliže se nepřesvědčily o jeho skutečném stavu (jeho zastavěnosti), resp. jejich případná dobrá víra byla pak zpochybněna nejpozději v okamžiku, kdy od zástupkyně tehdejší vlastnice budovy v roce 1996 obdržely dopis (datovaný 30.
3. 1996), v němž byly na zastavěnost pozemku výslovně upozorněny. Otázkou mimořádného vydržení se ani odvolací soud nezabýval. Pro absenci vlastnického práva oprávněných osob, jež tedy nemohlo přejít ani na žalobce, pak jako správný stvrdil závěr soudu prvního stupně o nedostatku věcné legitimace žalobce k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. S odkazem na § 214 odst. 3 občanského soudního řádu o odvolání rozhodl bez nařízení jednání.
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále pak i na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené. Za nesprávné (a odchylující se od ustálené rozhodovací praxe) považuje dovolatel posouzení otázky zastavění pozemku ve smyslu § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., potažmo platnosti dohody o jeho vydání v restituci oprávněným osobám. K tomu poukazuje na žalovanou a soudy nikterak nezpochybněné skutečnosti, podle nichž se stavba (coby zahradní domek) nacházela na pozemku již před jeho převzetím státem a byla toliko upravena za účelem bydlení. Argumentuje, že rozhodovací praxe dlouhodobě zastává názor, že § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. je ustanovením dispozitivním, a není-li zpochybněno dispoziční oprávnění osoby, nečiní zastavěnost pozemku neplatnost dohody o jeho vydání. Za chybné považuje dovolatel i posouzení otázky vydržení vlastnického práva, resp. oprávněnosti držby. Namítá, že v situaci, kdy odvolací soud posuzoval i otázku vydržení, jíž se soud prvního stupně vůbec nezabýval a neučinil k ní žádná skutková zjištění, nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání; jiný postup považuje dovolatel za rozporný s § 214 odst. 3 občanského soudního řádu, jestliže odvolací soud nemohl činit skutková zjištění k soudem prvního stupně neřešené otázce vydržení vlastnického práva bez toho, že by k ní sám provedl dokazování. Pochybení shledává dovolatel i v tom, že v situaci, kdy soudy neměly za doložené skutečnosti o jeho aktivní legitimaci, mu nebylo poskytnuto poučení podle § 118a občanského soudního řádu. Navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
9. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
10. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými), když současně není dána ani žádná z výluk přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 o. s. ř.
13. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť při řešení otázky platnosti dohody o vydání pozemku podle zákona č. 403/1990 Sb., ve světle zastavěnosti pozemku coby překážky naturální restituce podle § 10 odst. 4 cit. zákona (na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí), se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
15. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu, jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a v hranicích vymezené otázky, pro kterou bylo připuštěno dovolání (§ 242 o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
17. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Zákon č. 403/1990 Sb. se vztahuje na následky majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě movitým věcem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, podle zákona č. 71/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některého soukromého domovního majetku, a znárodněním zestátněním na základě výměrů některých odvětvových ministerstev, vydaných po roce 1955 a odvolávajících se na znárodňovací předpisy z roku 1948. Za odnětí vlastnického práva ve smyslu tohoto zákona se považuje i přechod vlastnického práva na základě kupní smlouvy podle § 4 odst. 1 a 2 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. (srov. § 1 cit. zákona).
19. Zmírnění následků majetkových křivd podle tohoto zákona spočívá ve vydání věci fyzické nebo soukromé právnické osobě, které byla odňata (dále jen „vlastník“) na základě předpisů uvedených v § 1, v poskytnutí peněžní náhrady (§ 14) nebo ve vydání kupní ceny (§ 15) anebo v doplatku rozdílu mezi peněžní náhradou a kupní cenou (§ 16).
20. Podle § 5 zákona č. 403/1990 Sb. je povinná osoba povinna neodkladně vydat věc oprávněné osobě na její písemnou výzvu (odstavec 1). Povinná osoba a oprávněná osoba sepíší dohodu o vydání věci a o vzájemném vypořádání nároků podle tohoto zákona (odstavec 2).
21. Podle § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává; oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada (§ 14).
22. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
23. Soudy obou stupňů v posuzované věci shodně dospěly k závěru, že žalobce není (spolu)vlastníkem pozemku, pročež není ve sporu aktivně legitimován. Dohodu o vydání věci uzavřenou s právními předchůdkyněmi žalobce shledaly absolutně neplatnou podle § 39 obč. zák. pro rozpor s § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., neboť trvalá stavba (objekt k bydlení) na pozemku byla zřízena až po jeho převzetí státem. Jak se však podává z oběma soudy současně učiněných zjištění, na pozemku již v době před jeho převzetím státem stál zahradní domek bez čísla popisného (bod 8., 9. a 20. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V roce 1968 byl tento domek (bez pozemku) převeden do vlastnictví paní L. F., jež ho přestavěla k bydlení (k tomuto účelu byla stavba následně v r. 1980 zkolaudována). S touto skutečností se soudy náležitě nevypořádaly, resp. své závěry založily toliko na zjištění, že po převzetí pozemku státem došlo k přestavbě objektu a změně způsobu jeho užívání.
24. Pro posouzení, zdali uzavření dohody směřující k naturální restituci obnovením vlastnického práva k pozemku bránila překážka podle ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., potažmo je-li uzavřená dohoda stižena neplatností (na což navazuje závěr o nabytí vlastnického práva a aktivní věcné legitimaci žalobce) je v prvé řadě nutno posoudit, zdali takto přestavěná budova je stavbou novou, zřízenou ve smyslu § 10 odst. 4 zákona č. 403 /1990 Sb. až po převzetí pozemku státem (vybudovanou poté, co původní stavba zanikla) anebo jde toliko o změněnou (původní) nemovitost (jež si zachovala svou právní existenci).
25. Judikatura Nejvyššího soudu ve vztahu k ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (jejíž závěry jsou analogicky aplikovatelné i v režimu ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., jehož první věta je identická se zněním ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.; viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4560/2014) dovodila, že v rámci zásady, podle níž stavba není součástí pozemku (§ 119 odst. 2, § 120 odst. 2 obč. zák.; k jejich aplikovatelnosti na projednávanou věc viz § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), je účelem tohoto ustanovení zabránit oddělenému vlastnictví pozemků a staveb na nich zřízených.
Za stavbu je ve smyslu této právní úpravy třeba považovat takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech, v technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, tedy stavbu relativně trvalého charakteru. Ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. (analogicky § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.) pak dopadá na případy, kdy na pozemku byla po jeho převzetí státem vybudována stavba splňující shora uvedená kritéria, která jako samostatná věc je způsobilá být předmětem právních vztahů, není tedy toliko součástí věci ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
12. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2646/2023, a judikaturu tam citovanou).
26. Pro posouzení vzniku stavby jako věci je rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. Tímto minimálním okamžikem je u nadzemních staveb, kterou je i posuzovaná budova, stav, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Od tohoto okamžiku, v němž se již vytvořila i vlastnická práva ke stavbě, jsou pro takto vytvořenou oblast vlastnických vztahů veškeré další stavební práce bezvýznamné, i když náklady na ně mnohonásobně převýší náklady již vynaložené.
Vše, co v důsledku přístavby, přestavby, jiné stavební změny nebo dokončovacích prací tak ke stavbě přiroste, stává se její součástí a vlastnicky náleží tomu, komu patřila stavba jako věc v okamžiku svého vzniku (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, publikovaném i v časopise Soudní rozhledy, ročník 1998, č. 12). Uvedené pravidlo se obdobně uplatní při posouzení zániku stavby jako věci. Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných konstrukcí na místě – základech – původní stavby je v této souvislosti nerozhodný (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28.
2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, a ze dne 26. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1241/2010, a dále v literatuře např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 689).
27. U staveb obytných a staveb občanských tato zásada platí bezvýjimečně. I když může k zániku stavby jako věci v občanskoprávním smyslu dojít ojediněle i jiným způsobem (např. obestavěním), stavby pro bydlení, pro individuální rekreaci, stavby občanského vybavení a v převažující většině i stavby sloužící výrobním účelům zanikají vždy destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním nadzemním podlažím (obvykle při současném odstranění zdiva příček), v důsledku čehož zaniká stav poskytující obraz o dispozičním řešení původní stavby. Z hlediska posouzení otázky zániku původní stavby přitom není rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí, neboť původní stavba buď zanikla a nově vybudované konstrukce pak tvoří součást stavby nové, nebo nezanikla a nově zbudované konstrukce tvoří součást stavby původní. Pro posouzení zániku původní stavby je tedy v těchto případech významné to, co bylo odstraněno, nikoliv to, co bylo nově vybudováno, přičemž pro závěr o zachování dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží je rozhodující, zda došlo k úplné či částečné destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží. Při úplné destrukci obvodových zdí je nepochybné, že původní stavba zanikla. V případě částečného zbourání těchto zdí je nutno posoudit míru uvedených zásahů (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2646/2023, či ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98).
28. Nezanikla-li původní stavba při stavebních úpravách, potom logicky platí, že vše, co k ní v důsledku těchto úprav přiroste, a jinak splňuje podmínky § 120 obč. zák. („přístavba“, „nadstavba“, „vestavba“), se stává součástí původní stavby, a není rozhodné, jaká byla cena provedených stavebních úprav, z jakých zdrojů byla hrazena a v jakém rozsahu tyto úpravy kvantitativně či kvalitativně původní stavbu rozšířily, resp. změnily. Rozsah a úroveň stavební obměny při přestavbě, právě proto, že původní stavba jako věc nezanikla, nemá vliv na trvání její existence coby věci v právním smyslu; stavba existuje kontinuálně, byť posléze jako věc změněné povahy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1191/2000, ze dne 17. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 755/96, ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 460/96, ze dne 26. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 862/97, ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1735/97, ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2394/99).
29. Odvolací soud (ani soud prvního stupně) se výše citovaných judikatorních závěrů nedržel, nezabýval-li se – se zřetelem ke všem v řízení zjištěným skutečnostem dokládajícím zřízení stavby (zahradního domku) na předmětném pozemku již v době předcházející jeho převzetí státem – zda byl uvedený objekt (zahradní domek) stavbou jako samostatnou věcí v právním smyslu, zda jeho „přestavbou“ původní věc zanikla a vznikla věc nová, či došlo-li toliko k úpravám původní stavby. Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci – co do řešení otázky platnosti dohody o vydání pozemku dle zákona č. 403/1990 Sb. a z toho plynoucího závěru o aktivní legitimaci žalobce v posuzované věci je přinejmenším předčasné a neúplné, tudíž nesprávné, a uplatněný dovolací důvod (§ 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) byl naplněn.
30. Pakliže by i po zohlednění výše rekapitulovaných právních závěrů rozhodovací praxe nadále obstál závěr o neplatnosti dohody o vydání věci pro rozpor se zákonem, tedy že pozemek nebylo lze pro překážku podle § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. oprávněné osobě vydat (dospějí-li soudy po uvážení relevantních kritérií opětovně k závěru, že ke zřízení /vzniku nové/ stavby na něm došlo až po jeho převzetí státem), bylo by třeba zvážit, zda se žalobce (resp. jeho právní předchůdkyně), nemohli stát vlastníky předmětného pozemku vydržením, event. mimořádným vydržením (či jiným způsobem). V dané situaci jde však o závěry předčasné (což limituje i dovolací přezkum napadeného rozhodnutí, jde-li o posouzení těchto dalších otázek týkajících se možného originárního nabytí vlastnického práva řádným či mimořádným vydržením, event. i problematiky dispozitivnosti ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., či nabytí od neoprávněného /nevlastníka/). Již jen nad rámec pro dané rozhodnutí určujících důvodů dovolací soud poukazuje i na ty konkluze rozhodovací praxe, podle nichž závěr o neplatnosti dohody o vydání věci bez dalšího neznamená, že jednotliví restituenti nemohli nabýt vlastnické právo jiným způsobem, včetně případného vydržení podle § 134 obč. zák. (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2856/19, uveřejněný pod číslem 183/2020 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 63). Ve vztahu k okolnostem, jež provázely vzetí předmětných pozemků v držbu (a její další trvání) Ústavní soud v odkazovaném nálezu, jehož závěry ve své rozhodovací praxi reflektoval i Nejvyšší soud (viz jeho usnesení ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 827/2022; ústavní stížnost proti němu podaná byla usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. II. ÚS 2195/22, odmítnuta), akcentoval specifičnost nabytí věci dle restitučních předpisů, kdy není vyloučeno, aby i na jednání státem zřízené povinné osoby bylo v odůvodněných případech nahlíženo obdobně jako na akty státu, a pokud tak oprávněná osoba uzavřela s povinnou osobou dohodu o vydání věci, mohla tím být založena její důvěra v platnost takto uzavřené dohody o vydání věci, ledaže by byla zřetelně vyvrácena jinými okolnostmi. Omluvitelnost omylu, skutkového či právního (v platnost uzavřených dohod) nemusí být vyloučena ani skutečnou (či předpokládanou) vědomostí restituentů o zastavěnosti jim vydávaných pozemků a relevantní je v tomto směru i postoj státu v dalším období (zdali uplatňoval vlastnické právo k pozemkům a rozporoval platnost uzavřených dohod či nikoliv).
31. Je-li dovolání přípustné, jako je tomu v posuzovaném případě, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
32. V souvislosti s možnými vadami řízení dovolatel vytýká, že odvolací soud o odvolání rozhodl bez nařízení jednání, ačkoliv sám posuzoval i jiné otázky, včetně vydržení, jimiž se však soud prvního stupně vůbec nezabýval a neučinil k nim žádná skutková zjištění (a kdy odvolání bylo podáno nikoliv jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci). Dospěl-li přitom odvolací soud k závěru, že z provedených důkazů plynuly další (či jiné) skutkové závěry stran posouzení pro rozhodnutí relevantních otázek, byl povinen doplnit (či zopakovat) dokazování.
33. Judikatura dovolacího soudu dospěla k závěru, že odvolací soud nemůže rozhodnout o odvolání bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), jestliže se účastník domáhá přezkumu rozsudku soudu prvního stupně nejen s poukazem na nesprávné právní posouzení věci, nýbrž i za použití jiných důvodů, přičemž skutečnost, že účastníci s tímto postupem odvolacího soudu vyslovili souhlas, na tomto závěru nemůže nic změnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 931/2002, nebo ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3130/2015). Odvolací soud taktéž nemůže rozhodnout o odvolání bez nařízení jednání podle § 214 odst. 3 o. s. ř., označí-li sice odvolatel jako uplatněný odvolací důvod výlučně nesprávné právní posouzení věci, ale odvolání ve skutečnosti obsahuje i jiné odvolací důvody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 276/2004). V projednávané věci je z žalobcova odvolání zřejmé, že bylo podáno nikoli toliko pro nesprávné právní posouzení, ale i z důvodu nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci a pro procesní pochybení, jež mělo činit napadené rozhodnutí nezákonným (jak avizováno v žalobcově odvolání na č. l. 73). V takové situaci tak odvolací soud nemohl o odvolání rozhodnout bez nařízení jednaní (v jehož průběhu by doplnil či zopakoval dokazování; nelze přehlížet, že odvolací soud při posouzení otázky vydržení vycházel z okolností, jež nebyly součástí soudem prvního stupně učiněných zjištění), při němž by bylo lze také účastníkům poskytnout potřebná procesní poučení. Jiný postup odvolacího soudu tudíž představuje vadu řízení, k níž je dovolací soud u přípustného dovolání povinen přihlédnout (§ 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
34. Protože dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu správný není a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Poněvadž důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
35. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
36. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). 37. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 4. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu