28 Cdo 334/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní
věci žalobce: město Cheb, se sídlem v Chebu, Nám. Krále Jiřího 1/14, zastoupeno
JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou v Karlových Varech, Vítězná 10, proti
žalovanému: Lesy ČR, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, o
určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn.
9 C 297/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
28. 1. 2013, č. j. 18 Co 695/2012-53, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2013, č. j. 18 Co 695/2012-53,
se zrušuje.
Věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl ve výroku I. potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 5. 10. 2012, č. j. 9
C 297/2011-26, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem
pozemků parcelních čísel 430/1, 430/2, 460/2 a 466/2. Ve výroku II. rozsudku
odvolacího soudu byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že byla
zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 483/1 o
výměře 47.860 m2 v kat. úz. D. H., zapsaném na LV č. 5 u Katastrálního úřadu
pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Cheb, jak je vymezen v
geometrickém plánu pro oddělení pozemku č. 177-171/2010, vyhotoveném firmou JS
Inženýrská kancelář Aš, s. r. o., Šaldova 11, ověřeném Ing. J. J. dne 4. 11. 2010 pod č. 101/2010 a schváleném Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj,
Katastrální pracoviště Cheb dne 11. 10. 2010 pod č. 1099. Ve výroku III. a IV. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky za
řízení před soudem prvního stupně a za řízení odvolací. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je
vlastníkem výše uvedených pozemků s tím, že do jeho vlastnictví přešly podle §
2 a § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí. Odvolací soud částečně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok
I. rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku II. výrok I. rozsudku soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu zamítl (viz výše). Dovodil přitom, že v případě
pozemku parc. č. 483/1 šlo o zkonfiskovaný majetek, který byl přidělen právnímu
předchůdci žalobce dne 16. 6. 1948 rozhodnutím ministerstva zemědělství č. j. 16342/48-IX/Z-23, vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. K
nabytí vlastnického práva nebylo zapotřebí ani vkladu práva vlastnického do
pozemkových knih, ani hmotného odevzdání nemovitosti. Stal se tak žalobce
vlastníkem všech nemovitostí, které byly předmětem žaloby. V tomto směru odkázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 114/2000 Sb. a dospěl k
závěru, že v projednávané věci pozemky, ze kterých sestává parc. č. 483/1, byly
přiděleny žalobci již v roce 1948 a přešly tak do vlastnictví žalobce podle § 2
odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. již ke dni 24. 5. 1991. Odvolací soud pak poukázal na ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění
účinném do 28. 6. 2012 s tím, že žalobce povinnost tam uloženou nesplnil a po
dobu devatenácti let od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. byl nečinný. Proti
tomu žalovaný užíval nemovitosti jako oprávněný držitel, neboť byl v domnění,
že mu pozemky patří. Uplynutím deseti let od 24. 5. 1991 tak došlo (podle
odvolacího soudu) k vydržení vlastnického práva pro stát, a to ke všem
pozemkům, ke kterým se domáhá určení vlastnického práva žalobce. Podle odvolacího soudu ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. je pouhým
doplňkem restituce podle § 2 téhož zákona a přechodu vlastnictví podle § 1
téhož zákona. Z toho důvodu nelze dovodit, že by stát měl přijít o vlastnické
právo k nemovitostem, které již vydržel. Na podporu tohoto závěru odkázal na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho
přípustnost dovozoval z většiny kritérií uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř.,
ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřoval žalobce v závěru o
vydržení vlastnického práva státu k předmětným nemovitostem (včetně rozporu s
dobrými mravy) a výkladu ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb. Navrhl zrušení
napadeného rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu a též výroků II. a III. rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského
soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.,
účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§
240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z
ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud přitom dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání, takže
usnesením ze dne 5. 6. 2013, č.j. 28 Cdo 1294/2013-71, dovolání odmítl. Vycházel přitom z právního závěru, podle něhož „nelze vyloučit vydržení
obecního majetku státem či jím založeným státním podnikem, a to i poté, co bylo
ex lege obnoveno obecní vlastnictví. Ustanovení § 8 zák. č. 172/1991 Sb., ve
znění účinném do 28. 6. 2012, ukládalo obcím povinnost do jednoho roku od
nabytí vlastnictví k nemovitostem učinit návrh katastru na zápis těchto
nemovitostí. Je tedy zřejmé, že zákon nevycházel z nezměnitelné povahy
zákonného nabytí vlastnictví obcí, ani ve vztahu ke státu jako subjektu práva,
ale v zájmu právní jistoty ukládal obci povinnost, jejíž splnění mělo zamezit
pozdějším nejasnostem při posouzení právních vztahů k nemovitostem. Nedostatek
aktivity obce při prosazování práv, jichž se v důsledku obecní restituce stala
nositelkou, tedy při naplnění zákonem stanovených předpokladů vede k nabytí
vlastnického práva státem (či jím založeným státním podnikem) formou vydržení
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2332/2009,
nebo ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1966/2012, či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1083/2013, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 28
Cdo 1249/2012, ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3962/2011 nebo ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1603/2005). Vlastnické právo všech vlastníků má stejný
zákonný obsah a ochranu a účastníci občanskoprávních vztahů jsou si rovni (čl. 11 odst. 1 listiny, § 2 odst. 2 obč. zák.).“
Dovolací soud dále k problematice posouzení aplikace§ 2 a § 2a zákona č. 172/1991 Sb. při posouzení počátku běhu vydržecí lhůty k pozemku parc. č. 438/1, odkázal na závěr, které zaujal ve svém rozsudku ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3360/2008. Podle něj zákon č. 114/2000 Sb., jenž je novelou zákona
č. 172/1991 Sb., umožnil uplatnění restitučního nároku v případě, kdy obce
neměly do nabytí účinnosti této novely zákonem nezbytně požadované důkazy o
svém vlastnictví před 31. 12. 1949 – ani přídělovou listinu ani přídělový plán. V projednávané věci však žalobce již v žalobě uvádí v rámci výčtu důkazního
materiálu přídělové rozhodnutí a rovněž v průběhu řízení nebylo mezi stranami
sporu o tom, že v případě právě tohoto jednoho pozemku jde o příděl.
K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13, vyslovil, že uvedeným usnesením bylo porušeno základní
právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod a základní právo stěžovatele vlastnit majetek podle č. 11 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Stížností napadené usnesení dovolacího soudu
proto uvedeným nálezem zrušil. Ústavní soud v odůvodnění shora uvedeného nálezu poukázal na právní názor,
který zaujal už v nálezu ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 2876/12 /(shodně
též s nálezem tohoto senátu sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 Sb.NU 303)/. i v
případech, kdy stát vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, který se
řídí právními předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez
dalšího ztotožňovat s postavením jednotlivce (fyzické osoby). Stát nedisponuje
skutečně autonomní vůlí, jeho jednání se musí vždy řídit zákonem, i když stát
zastupují z jeho pověření jiné subjekty. Při posuzování pozice státu v takových
vztazích nelze proto cele abstrahovat od druhé dimenze státu, tj. té, v níž
vykonává svou hlavní funkci, tedy státní moc (zejména vrchnostenská správa). Tento aspekt je proto třeba mít na zřeteli v situacích, kdy stát vstupuje do
právních vztahů na základě právních úkonů v rovném postavení s ostatními
subjekty soukromého práva, neboť - jako v projednávané věci - může pravidla
těchto vztahů utvářet a přetvářet a vystupovat jako vykonatel veřejné moci. Zde
proto Ústavní soud zdůrazňuje tu významnou okolnost, že uvedená dvojaká role
státu nebyla obecnými soudy náležitě zhodnocena, ačkoliv občanský zákoník v
ustanovení § 1 odst. 2 stát výslovně vyčleňuje z okruhu standardních
právnických osob, když v rámci vymezení předmětu úpravy občanského zákoníku
rozlišuje vztahy fyzických a právnických osob a vztahy mezi těmito osobami a
státem. Postavení státu v právních vztazích soukromého práva proto musí být
speciálně konstruováno zákonem (viz § 21 občanského zákoníku, přesnější
formulaci § 6 zákona č. 219/2000 Sb. a vhodněji formulovanou charakteristiku v
§ 21 nového občanského zákoníku). K této dvojí povaze proto musí soudy při
rozhodování otázek jako v projednávaném případě přihlížet s náležitou
pozorností, i když tento typický znak moderního státu ústavní pořádek České
republiky (např. na rozdíl od ústavních předpisů Rakouska) výslovně
nezdůrazňuje. Podle Ústavního soudu v projednávané věci se tak však nestalo a s ohledem na
řešenou otázku (spor mezi státním podnikem, jehož zakladatelem je stát, a obcí)
tak došlo k zásahu do práva obce na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny
a do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Obecné soudy se
nevypořádaly s klíčovou otázkou, zda stát, který přijal zákon 172/1991 Sb., na
základě kterého přešla na obce část majetku do té doby jím vlastněná, může být,
zejména s ohledem na své specifické postavení, oprávněným držitelem tohoto
majetku. Zde považuje Ústavní soud za nutné poukázat na jím již vyjádřený
právní názor v nálezu sp. zn. II. ÚS 2876/12, kde konstatoval, že zákon č. 172/1991 Sb., ve znění do 28.
6. 2012, v § 8 stanovil, že obce jsou povinny do
jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit
návrh příslušnému středisku geodézie na zápis těchto nemovitých věcí do
evidence nemovitostí. Z toho dovodil, že "zápis měl deklaratorní povahu a
zákonodárce povinnost vázal toliko na pořádkovou lhůtu. S nesplněním povinnosti
nebyla spojena žádná sankce. Pokud zákonodárce presumoval u obcí určitou
aktivitu, bylo to v zájmu právní jistoty relevantních subjektů práva". Toto
ustanovení tak mělo v duchu zásady vigilantibus iura zohlednit časový faktor a
chránit práva třetích osob nabytá v mezidobí v dobré víře. Současně Ústavní
soud zastává názor, že se jeví jako nepřiměřené trestat obec za její pasivitu
pozbytím práva ve prospěch státu, který již jednou obci vlastnictví odňal, ale
později se rozhodl způsobenou křivdu napravit. To proto, že i stát, který nesl
a nese odpovědnost za vedení evidence věcných práv k nemovitostem, musí snášet
svůj díl viny na obtížích, které obce při dohledávání svého historického
majetku mají. Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu dále dodal, že při hodnocení splnění
podmínek vydržení je v této souvislosti nutno přihlížet nejen k vydržecí době,
nýbrž i oprávněnosti držby a zvláštním požadavkům na hodnocení dobré víry
držitele (zde státní podnik, jehož zakladatelem je stát), že věc patří státu, a
ne někomu jinému. Takovou víru však v tomto případě nelze postulovat již proto,
že rozhodnutím zákonodárce (tedy samotného státu) došlo zákonem č. 172/1991 Sb. k přechodu historického majetku zpět na obce. Výklad in favorem restituionis se
uplatní s ohledem na to, že to byl právě stát, který již jednou obcím
vlastnictví odňal a který citovaným zákonem sledoval účel nápravy této
historické křivdy. Nelze též odhlédnout od faktu, že stát současně nesl a nese
odpovědnost za vedení evidence věcných práv k nemovitostem, a konečně to byl
stát, který až zákonem č. 173/2012 Sb. jednoznačně stanovil, že teprve marným
uplynutím lhůty pro podání návrhu na zápis vlastnického práva obcí, určené do
31. března 2013, přechází majetek obcí do vlastnictví státu. Takovýto sankční
důsledek z původní formulace § 8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění do 28. 6. 2012, dovodit nelze. Z těchto důvodů je třeba dát přednost zájmům (vlastnickému
právu) obce, kolidujícím se zájmy státu (státního podniku), k tzv. historickému
majetku obcí. Konečně Ústavní soud dovodil, že ani další faktické nakládání s tímto majetkem
nemohlo vést k dobré víře jeho držitele, což dokládá i další postup
zákonodárce, který zákonem č. 173/2012 Sb., s účinností od 29. 6. 2012,
novelizoval ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb. tak, že původní znění,
upravující lhůtu k podání návrhu na zápis do katastru nemovitostí (předtím u
střediska geodézie), bylo nahrazeno novým zněním, kterým se teprve jednoznačně
stanoví lhůta, do kdy nejpozději je třeba podat návrh na zápis vlastnického
práva, a současně se stanoví, že uplynutím tohoto termínu přechází majetek do
vlastnictví státu.
Tím sám zákonodárce vyloučil možnost vydržení vlastnického
práva státem v důsledku nedodržení původně stanovené lhůty. Tento závěr se může uplatnit ve vztahu státu a obcí jako původních vlastníků
historického majetku. V případě dalších nabyvatelů nemovitostí se tento závěr
vždy uplatnit nemusí. V projednávané věci však o takový případ nejde. Proto
Ústavní soud považoval za žádoucí, když pro obecnější nápravu právního stavu v
této oblasti bude třeba právě reakce Nejvyššího soudu a jí odpovídající postup
obecných soudů v dalším průběhu řízení o předmětné žalobě stěžovatele. Poté, co shora zmíněné odmítavé usnesení Nejvyššího soudu bylo zrušeno v řízení
o ústavní stížnosti, přistoupil Nejvyšší soud jako soud dovolací k projednání
dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu (zde Krajského soudu v Plzni
ze dne 28. 1. 2013, č. j. 18 Co 695/2012-53). Postupoval přitom podle
občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, který je pro posouzení přípustnosti
dovolání v této věci rozhodující. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud předně při posuzování přípustnosti dovolání v této věci bral do
úvahy důsledky plynoucí z vázanosti obecných soudů nálezy Ústavního soudu, jak
plynou již z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. 12. 1996, II. ÚS 156/95
(uveřejněném pod č. 9 ve svazku 5/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu
ČR, a pro informaci obecných soudů otištěném i v ročníku 1997 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 149-151 /259-261/)
bylo vyloženo: „Rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení čl. 89 odst. 2
Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je
Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, čl. 83 a čl. 87 Ústavy ČR) jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem
Ústavního soudu rovněž podle ustanovení § 226 občanského soudního řádu“. Aplikováno na posuzovanou věc, nutno dospět k závěru předně o
přípustnosti podaného dovolání. Je tomu tak proto, že právní závěry odvolacího
soudu vycházely z rozhodovací praxe dovolacího soudu, mimo jiné právě rozsudku
ve věci sp. zn. 28 Cdo 3962/2011 Toto rozhodnutí ovšem bylo shora nálezem
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2876/12 zrušeno. Při vázanosti obecných soudů (a
tento závěr dopadá i na rozhodování dovolacího soudu) nezbývá než dovodit, že
pod pojem odlišného právního posouzení spadá rovněž případ posouzení věci
odvolacím soudem v rozporu s později vydaným nálezem Ústavního soudu. Podmínky
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. jsou tak splněny.
Dovolacímu soudu, který k citovanému nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, již může přihlížet (na rozdíl Krajského soudu v
Plzni, jako soudu odvolacího, v jeho rozsudku ze dne 21. 5. 2013, č.j.56 Co
378/2013-66) , tedy nezbývá než konstatovat, že odvolací soud tu vycházel při
aplikaci jím zmíněných ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., ve znění novel a z
ustanovení § 134 o.z. z jiného řešení právní otázky uváděných hmotněprávních
ustanovení, než které vyplývá nyní z nálezu Ústavního soudu ze ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13, jakož i dříve vydaného a již zmíněného nálezu ze
dne 28. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12. Dovolání je z toho důvodu třeba považovat rovněž za opodstatněné. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalující obec pozbyla
svého vlastnictví k přídělovému majetku v důsledku vydržení žalovaným, který
rovněž vystupuje jako stát. Tento závěr ovšem neodpovídá shora citovanému
výkladu Ústavního soudu. V podrobnostech se odkazuje na podrobné a instruktivní
odůvodnění shora zmíněného nálezu Ústavního soudu. Jsou proto dány podmínky pro
zrušení rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 243e odst. 1 o.s.ř. a k vrácení
věci k dalšímu řízení před odvolacím soudem. V tomto případě, bude se muset
odvolací soud v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu
vypořádat znovu posouzením rozsudku soudu prvního stupně, a to s přihlížením k
právním závěrům již uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR nálezem ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13,které nejsou zcela shodné se závěry, které zaujal
odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 28. 1. 2013, č. j. 18 Co 695/2012-53, a
bude nutné z nich v novém rozhodnutí odvolacího soudu vycházet. O nákladech tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. V Brně dne 27. února 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu