28 Cdo 3341/2023-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Mateřská škola Zbraslav, příspěvková organizace, identifikační číslo osoby: 684 04 379, se sídlem v Praze 5, U Lékárny 592, zastoupená Mgr. Petrem Sedlatým, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, proti žalovaným: 1) P. K., 2) M. K., 3) G. R. B., 4) M. A. M., 5) D. A. S., 6) F. Ž., všichni zastoupeni Mgr. Květou Glaserovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Malletova 1141/4, o zaplacení částky 1 112 551 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 176/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2023, č. j. 18 Co 141/2023-174,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku celkem 15 826,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Sedlatého, advokáta se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151.
1. Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 1. 2023, č. j. 31 C 176/2022-125, potvrzen ve výroku I (jímž bylo žalovaným uloženo společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 1 112 551 Kč s příslušenstvím), změněn ve výroku II (o nákladech řízení) jen co do určení výše náhrady nákladů řízení a „jinak“ i v tomto výroku potvrzen (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu), a zároveň bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Odvolací soud vyšel z týchž zjištění jako soud prvního stupně, totiž že žalobkyně na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2018, č. j. 12 Co 284/2016-304, zaplatila žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 1 543 318 Kč, bezhotovostní platbou připsanou na bankovní účet sdělený jí tehdejším zástupcem žalovaných (dle výrokové části rozhodnutí). Uvedené usnesení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 2578/2018, zrušeno a novým rozhodnutím Městského soudu byla výše náhrady nákladů řízení modifikována na částku 430 767 Kč, již žalobkyně vzápětí započetla na svou pohledávku na vrácení původně uhrazené náhrady (kdy rozdíl pak činí nyní nárokovaných 1 112 551 Kč) a k jejímuž zaplacení vyzvala žalované; ti ovšem neuhradili ničeho.
V rovině právního posouzení pak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že nárokovaná částka reprezentuje bezdůvodné obohacení – majetkový prospěch vzniklý žalovaným na úkor žalobkyně jejím plněním z později odpadnuvšího právního důvodu (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále také i jen „o. z.“), k jehož vydání jsou věcně legitimováni právě žalovaní coby oprávnění k náhradě nákladů řízení podle později zrušeného rozhodnutí, zatímco bankovní účet označený jejich zástupcem, na který bylo fakticky poukázáno plnění, byl toliko určeným platebním místem.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu – v rozsahu výroku I v části, jíž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé – podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost vymezují argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek v rozhodování dovolacího soudu nevyřešených, a důvodnost tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítají, že ze žalobkyní poskytnutého plnění (na náhradu nákladů řízení), poukázaného na bankovní účet třetí osoby, neměli žádný prospěch a prostřednictvím jimi formulovaných otázek vytýkají, že soud v dané věci neaplikoval § 3000 o. z. o ochraně poctivého příjemce v případě odpadnutí obohacení.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem vzniku závazku z bezdůvodného obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020). Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, pak dopadá na ty případy, kdy v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl). Okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005; judikatura dovolacího soudu reflektující předmětnou právní otázku v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je přiměřeně uplatnitelná i v režimu právní úpravy obsažené v ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017).
7. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu dále vyplývá, že aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (krom již uvedené judikatury viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2040/2021). Povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu tak vzniká podle zákona tomu, kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, nemusí být osoba, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení nebo osoba, která jej skutečně spotřebovala, nýbrž ten, komu bylo bez právního důvodu plněno. Osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je tudíž adresát tohoto plnění (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2491/2013).
8. Důvodem plnění v právním smyslu je i (pravomocné) soudní rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení jednomu z účastníků proti druhému, přičemž jeho zrušení má za následek odpadnutí právního důvodu plnění, čímž vzniká na straně příjemce náhrady nákladů řízení bez dalšího bezdůvodné obohacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3116/2014). Jak dále plyne z ustálené rozhodovací praxe, ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. nezakládá právo advokáta na náhradu nákladů řízení; advokát je zde pouze tzv. platebním místem a je povinen náhradu nákladů řízení, jež mu byla vyplacena, vyúčtovat jím zastoupenému účastníku. Výrok rozhodnutí soudu o tom, že náhrada nákladů řízení má být zaplacena advokátu (k jeho rukám), pak představuje určení platebního místa; nic se tím nemění na tom, že advokát není věcně legitimován k náhradě nákladů řízení a že nositelem přisouzeného práva je vždy jím zastupovaný účastník řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015, jakož i na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 686/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3966/2019).
9. Výše rekapitulovaným závěrům se rozhodnutí odvolacího soudu nikterak neprotiví, uzavřel-li odvolací soud, že odklizením (zrušením) rozhodnutí soudu, jež bylo titulem žalobkyní poskytnutého plnění na náhradu nákladů řízení žalovaným, vzniklo na straně žalovaných bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. (majetkový prospěch vzniklý plněním z právního důvodu, který odpadl) a že k vydání tohoto bezdůvodného obohacení jsou pasivně legitimováni právě žalovaní (coby rozhodnutím označení příjemci plnění), nikoliv advokát, na jehož účet (resp. jím označený účet) byly finanční prostředky složeny (kdy následné vyúčtování finančních prostředků je výlučně otázkou poměru mezi žalovanými, jakožto nositeli původně přiznaného práva na náhradu nákladů řízení, a jejich zástupcem).
10. V dané souvislosti lze připomenout i ty závěry rozhodovací praxe, že nárok na náhradu nákladů řízení jako takový má základ v procesním právu a vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2040/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1701/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3501/2014), přičemž i výše nároku je závislá na rozhodnutí soudu; jinými slovy řečeno, pohledávka vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů řízení jednomu z účastníků proti druhému (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1314/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 498/2014, a judikaturu tam citovanou).
11. S ohledem na povahu nároku na náhradu nákladů řízení a jeho základ v procesním právu se tedy v posuzované věci neuplatní ani závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované i rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011) o potřebě zkoumat, zda povinnost k plnění podle hmotného práva skutečně existovala, jelikož čistě procesní nárok na náhradu nákladů řízení nemá v rovině hmotného práva žádný korelát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015).
12. Odvolacímu soudu pak také nelze důvodně vytýkat, že v posuzované věci neaplikoval ustanovení § 3000 o. z. (o ochraně poctivého příjemce bezdůvodného obohacení), pro jehož použití nebyly rozhodující skutečnosti tvrzeny ani jinak nevyšly v řízení najevo a na jehož aplikaci napadené rozhodnutí založeno není (a z pohledu § 237 o. s. ř. na řešení kladených otázek nezávisí). I s ohledem na žalovanými regulérně uplatněná tvrzení se soudy legitimně koncentrovaly na žalovanými původně uplatněnou obranu o absenci věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení (již zpochybňovali tím, že nebyli příjemci plnění, jestliže fakticky skončilo na účtu jiné osoby). Rozšiřují-li pak svou obranu i o argument, že jako poctivým příjemcům (obohaceným) jim nelze uložit povinnost k vydání bezdůvodného obohacení v případě jeho pozdějšího odpadnutí (nakládal-li s obnosem jejich tehdejší zástupce), ignorují i tu okolnost, že bezdůvodné obohacení jim v přítomné věci vzniklo až odklizením konstitutivního rozhodnutí soudu (jehož zrušení jim bylo současně notifikováno, což vylučuje jejich dobrou víru, že bezdůvodné obohacení nabyli a drží na základě spravedlivého důvodu), nehledě na to, že oporu v soudy učiněných zjištěních pak nelze nalézt ani pro současně uplatněný argument o odpadnutí obohacení, jemuž nenasvědčuje ani jednání samotných žalovaných, nabízeli-li žalobkyni namísto „vrácení“ plnění postoupení pohledávky „na náhradu škody vůči pozůstalosti /svého/ advokáta“, jenž fakticky nakládal s přijatým obnosem (tedy disponují-li žalovaní touto náhradou ovlivňující jejich celkovou majetkovou bilanci).
13. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání přípustné není (že není naplněno žádné z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalovaných bylo odmítnuto, zatímco k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně, jež se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta 12 780 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a náhradou za daň z přidaného hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 746,80 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 9. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu