28 Cdo 3567/2018-345
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobce L. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou,
MBA, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, O. Lysohorského 702, proti
žalovanému M. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Robertem
Mrázikem, advokátem se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 32/26, o zaplacení částky
1 097 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn.
21 C 36/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
10. dubna 2018, č. j. 37 Co 363/2015-305, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2018, č. j. 37 Co
363/2015-305, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu
řízení.
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
mezi jeho účastníky (výrok II) a o nákladech řízení vzniklých státu (výrok
III).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále též jako „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 10. dubna 2018, č. j. 37 Co 363/2015-305, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II).
Soud prvního stupně i odvolací soud vzaly za prokázané, že účastníci projevili
shodnou vůli směřující k uzavření příkazní smlouvy, jíž se žalovaný – oproti
převzetí částky 1.097.000 Kč dne 31. 7. 2007 – zavázal vlastním jménem pro
žalobce obstarat /blíže identifikovanou/ pohledávku Hypoteční banky, a. s. (jež
byla zajištěna zástavním právem na nemovitostech poptávaných žalobcem).
Předchozím věřitelem pohledávky se měl stát žalovaný (postupník) na základě
smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 26. 7. 2007 s Hypoteční bankou, a.
s. (postupitelka), jež však nevstoupila v účinnost pro nezaplacení sjednané
úplaty za postoupení v určené době. Žalovaný ani později žalobce se tedy
nestali věřiteli pohledávky a příkaz nebyl splněn. Pro nesplnění příkazu a
nečinnost žalovaného pak žalobce příkaz odvolal až dopisem z 12. ledna 2012.
Žalovaný (jenž se mj. bránil i tím, že částku již dříve vydal jiné osobě, in
eventum i tím, že žalobou uplatněné právo je promlčeno) přijaté peněžní
prostředky žalobci nevrátil.
Účastníky uzavřenou smlouvy, kterou kvalifikovaly jako příkazní podle § 724
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen
„obč. zák.“), oba soudy označily za neplatnou pro nedodržení obligatorní
písemné formy (dle § 40 odst. 1 obč. zák.), argumentujíce tím, že je-li
předmětem příkazu právní úkon, jehož forma je obligatorně písemná (jak je tomu
v případě smlouvy o postoupení pohledávky; srov. § 524 odst. 1 obč. zák.), musí
mít písemnou formu také příkazní smlouva. Oproti soudu prvního stupně, jenž
uzavřel, že plnění částky 1 097 000 Kč žalovanému představuje plnění dluhu
neplatného pro nedostatek formy, čímž je podle § 455 obč. zák. vyloučen vznik
bezdůvodného obohacení, odvolací soud dospěl k závěru, že přijaté plnění, i s
ohledem na „absolutní neplatnost smlouvy od počátku“, představuje bezdůvodné
obohacení, jež vzniklo již okamžikem převzetí částky, dne 31. 7. 2007, přičemž
dnem bezprostředně následujícím pak začala plynout promlčecí doba k uplatnění
práva na vydání žalovaným získaného bezdůvodného obohacení (podle § 107 odst. 1
a 2 obč. zák.) a bylo-li právo uplatněno u soudu žalobou podanou až dne 1. 2.
2012, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby (objektivní i subjektivní) a s
ohledem na žalovaným vznesenou námitku promlčení nelze promlčené právo žalobci
přiznat; přitom odvolací soud neshledal důvodnou ani argumentaci žalobce, že
uplatnění námitky promlčení v daném případě odporuje dobrým mravům. Nad rámec
těchto důvodu (toliko „na okraj“) pak uvedl, že právo žalobce bylo by promlčeno
i v případě, že by účastníky uzavřená příkazní smlouva byla platná, neboť
příkaz měl být proveden „ve velmi krátké době“, jejímž uplynutím by zanikl
právní důvod plnění a plnění ze smlouvy by se stalo bezdůvodným obohacením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále též jen
„dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v naplnění
(jím konkretizovaných) hledisek podle § 237 občanského soudního řádu; jako
dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 občanského soudního řádu). Konkrétně pak
namítá, že napadený rozsudek je nepředvídatelným rozhodnutím, jelikož jím
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně na základě odlišného
právního posouzení (na základě posouzení uplatněného práva jako promlčeného),
aniž by umožnil žalobci se k tomu vyjádřit a uplatnit tak další argumentaci i k
závěru o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Přitom pak dovolatel napadá
i samotný závěr, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy,
odkazuje v dané souvislosti i na argumentaci uvedenou již „v podání žalobce ze
dne 23. 9. 2013“. Podle dovolatele neobstojí ani právní posouzení příkazní
smlouvy jako od počátku neplatné pro nedostatek formy, neboť zákon písemnou
formu pro tuto smlouvu nevyžaduje; dovolatel poukazuje na rozdíl mezi příkazní
smlouvou a plnou mocí, která musí být písemná v případě, že se týká právního
úkonu, který má mít písemnou formu. Konečně pak brojí i proti závěru o počátku
běhu promlčecí doby, resp. zániku příkazní smlouvy, když uvádí, že smlouva
zanikla až odvoláním příkazu ze dne 10. 1. 2012, nikoliv nemožností plnění, z
čehož snad (implicitně) vychází odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Dovolatel
navrhl zrušení rozsudků obou soudů nižších stupňů a vrácení věci soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s
bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále
jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum, neboť dovoláním
napadené rozhodnutí bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 věta první o.
s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje obligatorní
náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky
hmotného práva (otázka neplatnosti příkazní smlouvy pro nedostatek formy), při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (k tomu srov. judikaturu dále citovanou).
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též ke zmatečnostem uvedeným
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §
242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Takové vady se z obsahu spisu nepodávají. V
tomto směru dovolací soud neshledal důvodnou ani námitku dovolatele, jenž
odvolacímu soudu vytýká, že jej neseznámil se svým odlišným právním náhledem na
věc a jím vydané rozhodnutí je proto překvapivé a nepředvídatelné.
Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné
jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému,
než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního
stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno,
jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení.
Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj
názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem)
konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se
ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku
sporu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn.
21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21
Cdo 476/2015).
Uvedený závěr je konformní i s dovolatelem odkazovaným nálezem Ústavního soudu
ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, v němž Ústavní soudu uzavírá, že
účelem tohoto postupu je umožnění, aby účastníci přizpůsobili právnímu názoru
odvolacího soudu svou skutkovou i právní argumentaci, stejně tak jako s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, jenž
akcentuje, že překvapivým je takové rozhodnutí, v němž odvolací soud posuzoval
skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral (což
není případ projednávané věci, jak bude dále vylíčeno), či nálezem Ústavního
soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, zabývajícím se poučovací
povinnosti dle ustanovení § 118a o. s. ř., jež se prosadí, hrozí-li neunesení
břemene tvrzení či břemene důkazního účastníkem řízení (v projednávané věci
odvolací soud takový závěr neučinil).
Z obsahu spisu přitom vyplývá, že námitka promlčení i proti ní vnesená
argumentace žalovaného (o tvrzeném rozporu námitky s dobrými mravy) byly
účastníky uplatněny již v řízení před soudem prvního stupně a dovolatel ani
nenaznačuje, jak by jeho skutková tvrzení byla v tomto směru doplněna, nebýt
vytýkaného postupu odvolacího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4824/2014, usnesení Ústavního soudu ze
dne 31. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 3251/10).
Proto, neshledávaje zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve
věci, se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním
zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst.
1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jelikož posuzovaný právní poměr účastníků vznikl přede dnem nabytí účinnosti
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí se tento právní
poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, dosavadními právními předpisy
(srov. jeho část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1,
oddíl 1, § 3028 odst. 1 a 3), tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem,
ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch
práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (srov. §
34 obč. zák.).
Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně
nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit
(srov. § 35 odst. 1 obč. zák.).
Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda
účastníků, je neplatný (srov. § 40 odst. 1 obč. zák.).
Písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy,
pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků (srov. § 46 odst. 1 obč. zák.).
Příkazní smlouvou se zavazuje příkazník, že pro příkazce obstará nějakou věc
nebo vykoná jinou činnost (srov. § 724 obč. zák.). Pro zánik příkazní smlouvy
se použijí přiměřeně ustanovení o zániku plné moci (§ 33b) (srov. § 731 obč.
zák.).
Smlouvou o obstarání věci se obstaratel zavazuje objednateli obstarat určitou
věc. Obstaratel má právo věc obstarat i prostřednictvím jiné osoby. Objednatel
je povinen obstarateli za obstarání věci poskytnout odměnu (srov. § 733 obč.
zák.). O uzavření smlouvy musí obstaratel vydat objednateli písemné potvrzení,
ve kterém musí být uveden předmět obstarání, jeho cena a doba obstarání (srov.
§ 734 obč. zák.).
Smlouvou o obstarání prodeje věci vznikne objednateli právo, aby obstaratel
převzal od něj do prodeje svěřenou věc a učinil potřebná opatření k prodeji
(srov. § 737 obč. zák.). Smlouva musí být uzavřena písemně. Musí obsahovat
zejména předmět prodeje, cenu, za kterou má být předmět prodán, odměnu
obstaratele za obstarání prodeje a poplatek pro případ odstoupení od smlouvy
před dohodnutou dobou určenou k prodeji věci (srov. § 738 obč. zák.).
Je-li třeba, aby právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc
udělena písemně. Písemně musí být plná moc udělena i tehdy, netýká-li se jen
určitého právního úkonu (srov. § 31 odst. 4 obč. zák.).
Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (§ 451 odst. 1
obč. zák.). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez
právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního
důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů
(§ 451 odst. 2 obč. zák.).
Právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§
101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se
dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat (§ 100 odst. 1 obč.
zák.). Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím
není dotčeno ustanovení § 105. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než
zajištěná pohledávka (§ 100 odst. 2 obč. zák.).
Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne,
kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor
obohatil (§ 107 odst. 1 obč. zák.). Nejpozději se právo na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné
obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (§ 107 odst. 2 obč. zák.).
Jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše,
co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by
i druhý účastník mohl promlčení namítat (§ 107 odst. 3 obč. zák.).
Podle ustálené rozhodovací praxe je příkazní smlouva dvoustranným právním
úkonem příkazce a příkazníka, kterou se příkazník zavazuje, že pro příkazce
obstará nějakou věc nebo vykoná jinou činnost; tato činnost může mít povahu
právní (právní úkony příkazník činí jako přímý nebo nepřímý zástupce příkazce)
nebo faktickou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2010, sp.
zn. 33 Cdo 563/2009). Soukromé právo přitom spočívá na zásadě bezformálnosti,
pročež nepředepisuje-li zákon výslovně pro právní úkon určitou formu, lze jej
učinit ústně i písemně, případně konkludentně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2555/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3244/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10.
2012, sp. zn. 28 Cdo 295/2012). Z příkazních smluv zákon písemnou formu
předepisuje toliko v případě smlouvy o obstarání prodeje věci (srov. § 738 obč.
zák.), o kterou v projednávané věci nejde. Přestože v případě smlouvy o
obstarání věci, dalšího subtypu smlouvy příkazní, zákon stanoví povinnost
obstaratele vydat objednateli písemné potvrzení o uzavření smlouvy (srov. § 734
obč. zák.), nejde o stanovení obligatorní písemné formy, tato smlouva může být
uzavřena i ústně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp.
zn. 33 Odo 898/2004) a nevydání písemného potvrzení nemá vliv na platnost
smlouvy (srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a
kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 2222). Obligatorní
písemnou formu zákon pro příkazní smlouvu (s výjimkou subtypu smlouvy o
obstarání prodeje věci) nestanoví ani v případě, týká-li se právního úkonu,
který má být v písemné formě; takové pravidlo ovšem stanoví ustanovení § 31
odst. 4 obč. zák. pro plnou moc. Je však třeba přísně rozlišovat mezi příkazní
smlouvou, kterou vzniká právní vztah mezi příkazcem a příkazníkem a plnou mocí,
která je jednostranným právním úkonem zmocnitele (příkazce), kterou prohlašuje,
že si zvolil zmocněnce, aby ho v rozsahu uvedeném v této plné moci zastupoval
(srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo
2038/2011). Nelze proto na příkazní smlouvu bez dalšího aplikovat zákonná
ustanovení týkající se plné moci, o čemž svědčí též ustanovení § 731 obč. zák.
odkazující na přiměřené užití zákonných ustanovení o zániku plné moci také pro
zánik příkazní smlouvy; uvedeného odkazu by nebylo třeba, jestliže by se na
právní úpravu příkazní smlouvy bez dalšího vztahovala též ustanovení o plné
moci.
Proto není správný závěr odvolacího soudu (neučinil-li skutkové zjištění o tom,
že by písemnou formu vyžadovala dohoda účastníků), že příkazní smlouva uzavřená
mezi účastníky řízení je neplatná pro nedostatek formy (z nějž odvolací soud
následně dovozuje, že plnění, jehož se žalovanému dostalo na základě této
smlouvy, je proto od samého počátku bezdůvodným obohacením žalovaného na úkor
žalobce, s čímž pak spojuje i počátek běhu promlčecí doby práva na vydání
bezdůvodného obohacení).
Jestliže se odvolací soud – veden nesprávným posouzením platnosti smlouvy – již
nezabýval tím, zda a kdy, popř. z jakého důvodu (na základě zvláštní úpravy
příkazu či obecných způsobů zániku závazku) příkazní smlouva (z ní plynoucí
příkaz) zanikla – je jím učiněný výsledný závěr o promlčení uplatněného práva
přinejmenším předčasný.
K toliko „na okraj“ zmíněné úvaze o možném zániku příkazní smlouvy (či z ní
plynoucího příkazu), byla-li by smlouvou platnou, nelze než uvést, že na tomto
posouzení (jež nadto není podloženo řádným odůvodněním) napadené rozhodnutí
odvolacího soudu založeno není. (Nosným důvodem rozhodnutí je závěr o
neplatnosti příkazní smlouvy pro nedostatek písemné formy).
S ohledem na účinně zpochybněný závěr o neplatnosti smlouvy (a z něj dovozovaný
závěr o okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení, potažmo práva na jeho vydání)
jsou pak předčasné i úvahy o tom, zda lze přiznat důvodnost žalovaným vnesené
námitce promlčení a tedy zda je důvodná i obrana žalobce proti této námitce
založená současně i na tom, že uplatnění námitky odporuje dobrým mravům.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (uplatněný dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn) a nejsou podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu