r. Zdeňka Sajdla ve
věci žalobkyň a) D. V., narozené XY, bytem v XY, b) R. P., narozené XY, bytem v
XY, a c) E. V., narozené XY, bytem v XY, všech zastoupených Mgr. Milošem
Sochorem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody 91/20, za účasti České
republiky – Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o
poskytnutí náhrady za nemovitý majetek zanechaný na území XY, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 224/2018, o dovolání žalobkyň
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2019, č. j. 20 Co
71/2019-61, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit České republice –
Ministerstvu vnitra na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od
právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 10. 2018, č. j. 10 C 224/2018-35, jímž
byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhaly nahrazení rozhodnutí
správního orgánu (rozhodnutí ministra vnitra ze dne 19. 5. 2014, č. j. MV -
36437 – 4/VS – 2014) v tom směru, že jim podle zákona č. 212/2009 Sb., kterým
se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který
zanechali na území XY v souvislosti s jejím smluvním postoupením XY, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 212/2009 Sb.“) přísluší peněžitá
náhrada v částce 1.181.774,90 Kč za nemovitý majetek zanechaný jejich
předchůdcem na území XY; současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení, že žalobkyně
nejsou oprávněnými osobami, neboť nepatří do žádné ze skupin osob vymezených v
ustanovení § 3 zákona č. 212/2009 Sb. (žalobkyně a/ je snachou původního
vlastníka nemovitého majetku, žalobkyně b/ a c/ jsou jeho vnučkami, které
nespadají do druhé skupiny oprávněných osob dle ustanovení § 3 odst. 3 zákona,
ba ani dle ustanovení § 3 odst. 4 zákona, jež bylo do zákona č. 212/2009 Sb.,
včleněno později přijatým zákonem č. 364/2017 Sb., neboť nárok nebyl uplatněn
jejich předchůdcem, dítětem původního vlastníka, ve smyslu § 5 odst. 1 zákona
č. 212/2009 Sb.). Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně (dále též jako „dovolatelky“)
napadají dovoláním v jeho „celém rozsahu“, spatřujíc splnění předpokladů
přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, in
eventum by měla být posouzena jinak. Nesprávnost rozhodnutí dovolatelky
spatřují v tom, že odvolací soud (dle jejich mínění) příslušná ustanovení
restitučního předpisu – § 3 odst. 3, odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb. – vyložil
formalisticky a ústavně nekonformním způsobem, nepřiznal-li žalobkyním coby
žadatelkám postavení oprávněných osob, případně pochybil tím, že věc
nepředložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení té části ustanovení § 3 odst. 4 tohoto zákona, jež v případě vnuků původního vlastníka podmiňuje jejich
zahrnutí do okruhu oprávněných osob uplatněním nároku jejich předchůdcem,
zemřelým dítětem původního vlastníka, podle § 5 odst. 1 tohoto zákona; tuto
část ustanovení považují dovolatelky za diskriminační, porušující ústavně
zaručený princip rovnosti osob dle čl. I a čl. III odst. 1 Listiny základních
práv a svobod. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s
bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále
jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené
rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v
účinnost). Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.),
Nejvyšší soud odmítl (podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není
přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se
končí odvolací řízení (nejde o rozhodnutí patřící do okruhu rozhodnutí
vyjmenovaných v § 238 o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v
ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené
rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ,
kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak). Právní posouzení věci odvolacím soudem koresponduje závěrům ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1482/2018, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3152/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 300/2017 – ústavní stížnost proti němu podanou
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 4239/18), jež
se krom jiného již dotkla i výkladu a aplikace (jasně formulovaného) ustanovení
§ 3 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb., jež bylo do tohoto zákona včleněno při jeho
novelizaci uskutečněné zákonem č. 364/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za
nemovitý majetek, který zanechali na území XY v souvislosti s jejím smluvním
postoupením XY, ve znění zákona č. 121/2012 Sb. a jímž došlo (s účinností od 7. 11. 2017) k rozšíření okruhu oprávněných osob o další skupinu, děti dětí
(vnuky) původních vlastníků na XY v rozhodné době zanechaného majetku, avšak za
předpokladu předchozího uplatnění nároku jejich právními předchůdci ve smyslu §
5 odst. 1 zákona, tj. dětmi původních vlastníků, jež zemřely před rozhodnutím o
uplatněném nároku nebo před výplatou vypořádání (kdy touto novelou restitučního
předpisu zákonodárce sledoval právě odstranění do té doby panující
nespravedlnosti spočívající v zániku nároku na vypořádání v případě úmrtí
oprávněné osoby, jež řádně a včas uplatnila nárok); původní návrh předkladatelů
zákona na rozšíření okruhu oprávněných osob o osoby další (vyjma dětí zemřelého
dítěte původního vlastníka, arci za předpokladu řádného a včasného uplatnění
nároku) zákonodárce v průběhu legislativního procesu jednoznačně odmítl (viz
sněmovní tisk č. 403/0 Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 2013
-2017; dostupný na www.pspcr.cz).
K otázkám výkladu a aplikace ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb. (jehož dikce zůstala nezměněna i po přijetí zákona č. 364/2017 Sb. a které
povolává jako další oprávněné osoby v případě úmrtí původního vlastníka
zanechaného majetku jeho manžela a děti) lze pak přiměřeně odkázat např. i na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4554/2016,
podpůrně pak např. na již dříve vydané usnesení ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28
Cdo 1677/2010, nebo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 28
Cdo 1377/2011 (ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl
usneseními ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 3241/10, a ze dne 1. 11. 2012,
sp. zn. I. ÚS 2206/12), či na usnesení ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2843/2013, zejména na v nich současně artikulovaný závěr, že nárok na náhradu
za majetek zanechaný původním vlastníkem na území XY může dalším žadatelům
vzniknout arci za splnění podmínek stanovených zákonem č. 212/2009 Sb. jako
předpisem restitučním. Je přitom evidentní, že do okruhu oprávněných osob (ať již jde o druhou skupinu
dle § 3 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb., či o skupinu třetí dle § 3 odst. 4
zákona č. 212/2009 Sb., ve znění zákona č. 364/2017 Sb.) žalobkyně nepatří
(žalobkyně a/ je manželkou dítěte původního vlastníka zanechaného nemovitého
majetku, žalobkyně b/ a c/ jsou sice jeho vnučkami, avšak bez toho, že by
jejich předchůdce uplatnil nárok dle § 5 odst. 1 zákona č. 212/2009 Sb.). Nazíráno i prizmatem rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. již shora
odkazované usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 3241/10,
spolu s další v něm odkazovanou nálezovou judikaturou, či dílčí důvody usnesení
pléna Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 31/15) nelze než
odmítnout i tu argumentaci dovolatelek, že odvolací soud se dopustil ústavně
nekonformní interpretace relevantního ustanovení právního předpisu, případně že
pochybil tím, že věc nepředložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení dotčené
části aplikovaného ustanovení (§ 3 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb.) pro jeho
údajný rozpor s ústavou (s článkem I a článkem III odst. 1 Listiny základních
práv a svobod). K tomu sluší se ocitovat závěry Ústavního soudu vážící se k
problematice výkladu restitučních předpisů (reflektované zde i obecnými soudy,
včetně dovolacího soudu), v nichž se akcentuje, že „restituční zákony jsou
obecně speciálními normami majícími za účel odstranit v dřívější době vzniklé
majetkové křivdy. Nikdy přitom nemohou napravit všechny křivdy; stanovit okruh
a rozsah nápravy je vůlí zákonodárce, protože restituční norma je projevem jeho
politické vůle“ (usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 31/15, bod 21. odůvodnění). „Stát tu má volnost při určování toho, za jakých podmínek a v
jakém rozsahu má dojít k odškodnění. Právní předpisy České republiky pak
konkrétně určují, za který majetek, zanechaný na XY, náleží oprávněným osobám
odškodnění. Je věcí státu, aby určil, za jakých podmínek budou poškozené osoby
odškodněny.
Zákonodárce tak může stanovit nejen okruh oprávněných osob, ale i
rozsah majetku a časové limity restitucí. Při stanovení rozsahu odškodnění je
zákonodárce pouze limitován zákazem libovůle. Pokud tedy zákonodárce vymezil
rozsah odškodnění ve speciálním zákonu, soud je povinen podle těchto ustanovení
postupovat a nemůže nahrazovat vůli zákonodárce a stanovovat další náhrady,
případně rozšiřovat okruh oprávněných osob, které nejsou ve speciálních
předpisech uvedeny“ (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3241/10, body 35. a 36. odůvodnění). Z tohoto pohledu nemůže být v kolizi s ústavním principem
rovnosti ani dotčená část ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb., jež
bylo do zákona č. 212/2009 Sb. včleněno zákonem č. 364/2017 Sb., jímž
zákonodárce sledoval odstranění do té doby panující nespravedlnosti spočívající
v zániku uplatněného nároku na odškodnění v případě úmrtí oprávněné osoby, kdy
takto nastavená podmínka (uplatnění nároku předchůdcem) není libovůlí
zákonodárce (ústavou reprobovanou) a jako taková není diskriminační vůči dalším
potomkům původního vlastníka, jež tuto podmínku nesplňují. Legislativní návrh v
jeho původním znění na rozšíření okruhu oprávněných osob přitom – jak již výše
zdůrazněno – zákonodárce neakceptoval. K tomu sluší se dodat, že zejména
žalobkyni a), jež není vnučkou (dítětem dítěte) původního vlastníka zanechaného
majetku, nýbrž jeho snachou, dovolací argumentace (o údajné diskriminační
povaze podmínky uplatnění nároku jejím předchůdcem) ani neprospívá (v případě
vypuštění uvedené podmínky z textu ustanovení tak či tak nebyla by tato
žalobkyně oprávněnou osobou). Napadají-li snad dovolatelky rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě
nákladů řízení (uvádějí-li, že dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu v
jeho „celém rozsahu“), ve vztahu k tomu výroku (jenž v kontextu rozsahu
dovolání patrně zmiňují toliko jako výrok akcesorický) žádnou argumentaci –
natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a
odst. 2 o. s. ř. – neuplatňují, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího
soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není
(srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). Odůvodněn je tím závěr o nepřípustnosti dovolání v jeho celém rozsahu, jež
proto – jak výše uvedeno – Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1 první o. s. ř.) odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
dovolání žalobkyň bylo odmítnuto a kdy náklady účastnice (České republiky)
představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání, jež nese pouze
nesprávné označení jako „vyjádření k odvolání“ a jež takto bylo doručeno i
dovolatelkám) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení
výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v
případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního
řádu). Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1.
lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz
). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.