28 Cdo 3893/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců JUDr. Olgy Puškinové a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně K. C. M., O.,
zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 9,
proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu, IČ 750 32 333, se sídlem v Praze
1, Valdštejnské náměstí 3, zastoupenému JUDr. Milošem Hoškem, advokátem se
sídlem v Praze 6, Velflíkova 4, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání
věci podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Okresního soudu v Rychnově nad
Kněžnou pod sp. zn. 12 C 6/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 21. dubna 2016, č. j. 26 Co 421/2015-1503, ve
znění doplňujícího usnesení ze dne 16. května 2016, č. j. 26 Co 421/2015-1513,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3.388 Kč k rukám advokáta JUDr. Miloše Hoška do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (poté, co usnesením ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 C 26/2007-209, povolil obnovu řízení vedeného u něj původně pod sp. zn. 8
C 13/2005) usnesením ze dne 22. 9. 2015, č. j. 12 C 6/2015-1227, zamítl návrh
žalobkyně na změnu jeho rozsudku ze dne 13. 9. 2005, č. j. 8 C 13/2005-464
(výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Posledně zmíněným
rozsudkem byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla
žalovanému uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání souboru nemovitostí v
katastrálním území O. pod Orlickými horami. Okresní soud shrnul obsah dříve
předložených i nově doplněných důkazů, na základě jejich zhodnocení pak
konstatoval, že žalobkyní uplatňovaný restituční nárok opírající se o § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), nemůže být přiznán, jelikož sporný
majetek nebyl jejímu otci odňat v důsledku rasové perzekuce (při vědomí
významu, který tomuto pojmu udělil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS
107/04). Příkoří, jež se právnímu předchůdci žalobkyně událo v období
nacistické okupace, bylo motivováno jeho protiněmeckými postoji, nikoli údajným
židovským původem. Z provedených důkazů nelze nikterak dovodit, že by říšské
orgány měly jakékoli, byť jen vágní indicie o existenci židovských předků
žalobkyně, rodinu C. M. naopak pokládaly za rod ve smyslu
rakousko-monarchistickém, jehož mladší členové se hlásí k české národnosti. Se
zřetelem ke shora uvedenému uzavřel soud, že pro vydání sporných nemovitostí
dle zákona č. 87/1991 Sb. nebyly dány podmínky a přikročil tedy k zamítnutí
projednávaného návrhu. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 21. 4. 2016, č. j. 26 Co
421/2015-1503, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. 5. 2016, č. j. 26 Co
421/2015-1513, usnesení soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o nákladech, které účastníkům i státu vznikly v odvolacím
řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud doplnil dokazování dalšími listinnými
důkazy předloženými odvolatelkou, shodně se soudem okresním však konstatoval,
že požadované nemovitosti žalobkyni v režimu zákona č. 87/1991 Sb. vydat nelze,
neboť je nutné vycházet z tezí vyřčených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 107/04 (jež nebyly nikterak překonány pozdějším nálezem sp. zn. I. ÚS
2430/13), dle nichž pojem rasové perzekuce ve smyslu aplikovaného restitučního
předpisu zahrnuje jen nejkřiklavější formy rasismu páchané zejména formou
holocaustu, nikoli již útlak z důvodů národnostních. Žalobkyni se zajisté
podařilo prokázat, že měla židovské předky, neunesla však důkazní břemeno
ohledně toho, že o dané skutečnosti měly okupační orgány povědomí a že právě z
řečeného důvodu přistoupily ke konfiskaci majetku jejího otce. Krajský soud
výslovně vyzdvihl, že by postačovalo, kdyby bylo doloženo, že úřady Německé
říše o židovských předcích žalobkyně věděly a že tento fakt byl jednou z příčin
bezpráví páchaného na rodině C. M. Uvedené okolnosti však ze žádného
provedeného důkazu nevyplynuly, a naopak se jeví nepravděpodobnými.
Odvolací
soud navíc (odchylně od soudu první instance) vyslovil názor, že právní
předchůdce žalobkyně utrpěl majetkovou křivdu již před 25. 2. 1948, restituce
sporného majetku v režimu zákona č. 87/1991 Sb. tak není možná rovněž z tohoto
důvodu. Proti usnesení odvolacího soudu brojí žalobkyně dovoláním, v němž předně
namítá, že odvolací soud vyložil podmínku rasové perzekuce ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nesprávně a v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu
sp. zn. 28 Cdo 1833/2003, respektive sp. zn. 28 Cdo 1733/2000, jakož i
usnesením pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/94 a nálezem Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 2430/13. Dle dovolatelky z důvodové zprávy k zákonu č. 87/1991
Sb. neplyne, že by se pro vznik nároku na vydání věci na základě § 3 odst. 2
daného předpisu vyhledávala existence rasové persekuce v jakékoli konkrétní
intenzitě. Výklad odkazovaného ustanovení je nutno vést ve světle usnesení
pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/94, v souladu s nímž lze za rasově
perzekvovaný pokládat mnohem širší okruh osob než jen ty, na něž dopadaly tzv. norimberské zákony. Právě v tomto duchu uvažoval též Nejvyšší soud v rozsudku
sp. zn. 28 Cdo 1733/2000; naproti tomu chybný je restriktivní náhled, jejž
Ústavní soud upřednostnil v nálezu sp. zn. III. ÚS 107/04. Ovšem i kdyby bylo
jako korektní akceptováno stanovisko posléze uvedené, žalobkyně by podmínky
restituce předmětného majetku splňovala, neboť její otec se stal objektem
perzekuce pro svůj židovský původ. Ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2430/13 (jejž podle jejího mínění odvolací soud nerespektoval) pak nelze
trvat na tom, aby rasové důvody představovaly jediný důvod útlaku právních
předchůdců oprávněné osoby. Žalobkyně je přitom přesvědčena, že z jí předložených důkazů nade vši
pochybnost vyplývá, že okupační orgány měly znalost o židovském původu jejích
předků, přičemž obsáhle rekapituluje obsah jednotlivých listin, z nichž se
podle jejího mínění podává, že říšské úřady přikročily ke konfiskaci majetku
rodiny C. M. mimo jiné z důvodů rasových. Dovolatelka má za to, že odvolací
soud jí předložené důkazy zhodnotil nesprávně, respektive zcela nedostatečně. Rovněž zpochybňuje úvahu, dle níž nebyla splněna podmínka vzniku majetkové
křivdy v rozhodném období z hlediska zákona č. 87/1991 Sb., a svou argumentaci
uzavírá tím, že Nejvyššímu soudu navrhuje napadené rozhodnutí změnit tak, že
žalobě vyhoví, případně je zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (eventuálně přistoupit též ke kasaci prvoinstančního usnesení a věc
vrátit k dořešení Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou). K dovolání podal vyjádření žalovaný, jenž polemizoval s dovolatelkou
nastíněnými argumenty a dovolacímu soudu navrhl rozhodnutí soudů nižších stupňů
potvrdit. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl.
II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobkyně však žádnou otázku odpovídající kritériím právě citovaného ustanovení
neoznačila. Výklad pojmu „rasová perzekuce“ použitého v § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. byl v kontextu řešené kauzy závazně předurčen nálezem Ústavního soudu ze dne
16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, v němž se uvádí, že zmíněnému konceptu je
třeba pro účely restituční podřazovat pouze nejkřiklavější formy rasismu,
páchané zejména formou holocaustu, nikoliv však jiné formy perzekuce z důvodů
národnostních (dále srovnej též usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012,
sp. zn. II. ÚS 380/08). Ačkoli se Nejvyšší soud zpočátku mimo jiné pod vlivem
dovolatelkou odkazovaného usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 21. 7. 1994,
sp. zn. Pl. ÚS 16/94, klonil k poněkud odlišné (méně striktní) interpretaci,
již promítl do svého rozsudku ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1733/2000, a
usnesení ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1833/2003, je zřejmé, že někdejší
právní názor zdejšího soudu byl Ústavním soudem odmítnut, a převzal-li tedy
odvolací soud v napadeném rozhodnutí nikoli starší argumentaci dovolacího
soudu, nýbrž pozdější náhled soudu Ústavního (jejž se i Nejvyšší soud v duchu
čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, cítí
povinen respektovat), nelze mu v tomto směru naprosto ničeho vytknout. Sluší se
přitom zdůraznit, že závěry obsažené v nálezu sp. zn. III. ÚS 107/04 nebyly
nikterak vytěsněny ani nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS
2430/13 (takto viz zejména bod 22 naposledy vzpomenutého judikátu), v němž byla
nanejvýš provedena jistá kvalifikace výkladu § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v tom ohledu, že perzekuce, již zmíněné ustanovení předvídá jako jeden z
předpokladů vzniku restitučního nároku, nemusela být motivována výlučně
rasovými pohnutkami (srovnej bod 28 citovaného rozhodnutí). I toto hledisko
ovšem odvolací soud náležitě reflektoval, přičemž dospěl k závěru, že se
nepodařilo prokázat, že by rasová motivace, tj. zřetel k židovskému původu
příslušníků rodiny žalobkyně, alespoň dílčím způsobem figurovala mezi důvody
perzekuce dovolatelčina otce okupačními orgány, poněvadž shledal
nepravděpodobným, že by říšským úřadům byla informace o židovských předcích J. C. M.
vůbec známa. Pokládá-li dovolatelka teze artikulované v kasačním nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 107/04 za pomýlené, je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud v současné
procesní situaci nemá možnost předestřít „konkurující úvahy“, jimiž by
opodstatnil odlišný náhled na problém interpretace zákona č. 87/1991 Sb., a
musí důsledně sledovat právní názor vyslovený Ústavním soudem (k této
problematice srovnej zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, body 57 a 58, či ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1642/11,
body 20 až 22), jenž by mohl být překonán toliko stanoviskem pléna Ústavního
soudu přijatým na základě procedury předvídané § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (srovnej kupř. nález Ústavního
soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05). Další část dovolací argumentace pak žalobkyně zasvětila polemice se skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů týkajícími se nedostatku povědomí okupačních
orgánů o židovském původu jejího otce a z toho vyplývající absence rasové
motivace mezi důvody jeho perzekuce v období protektorátu. V tomto směru
nezbývá než připomenout, že dovolací soud podle účinného znění právní úpravy
není oprávněn podrobovat svému přezkumu skutkové závěry soudů nižších stupňů
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo
3420/2015, ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2651/2014, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1966/2016), a proto ani polemika se způsobem, jímž
odvolací soud hodnotil v řízení provedené důkazy (respektive námitky, kterými
dovolatelka předestírá vlastní názor na to, co jí předložené listiny
dokládají), nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Jelikož se žalobkyni nepodařilo účinně zpochybnit úsudek odvolacího soudu, v
souladu s nímž vyhovění projednávanému návrhu brání nesplnění podmínky rasové
perzekuce jejího právního předchůdce, neshledává dovolací soud nezbytným, aby
se věnoval správnosti úvahy, že se stát sporného majetku chopil již před
počátkem rozhodného období ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., kterou krajský soud
nadnesl jako alternativní důvod zamítnutí projednávané žaloby. Identifikoval-li
totiž odvolací soud několik samostatných okolností, pro něž nelze žalobě
vyhovět, z nichž jedna nebyla zpochybněna způsobem naplňujícím předpoklady §
237 o. s. ř., nemůže být přípustnost dovolání založena ani polemikou s
ostatními otázkami předestřenými v napadeném rozhodnutí, neb by jejich věcný
přezkum nemohl na výsledku věci ničeho změnit (srovnej kupř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5169/2015, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1042/2016). Se zřetelem ke shora uvedenému Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání
žalobkyně pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 9 odst. 3
písm. b) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon
právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 2.500 Kč, společně s paušální
náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §
137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení ve výši 3.388 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 2. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu