28 Cdo 3937/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) I. S., b) M. M.,
c) J. M., d) M. M., e) S. E., a f) M. Š., zastoupených JUDr. Petrou Olmrovou
Nykodýmovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230, proti
žalovaným 1. Technické správě komunikací hl.m. Prahy, IČ 638 34 197, se sídlem
v Praze 1, Řásnovka 770/8, zastoupené Mgr. Danielou Mádlovou, advokátkou se
sídlem v Praze 2, Záhřebská 50/148, 2. hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se
sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou
Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, a 3.
Dopravnímu podniku hl.m. Prahy, akciové společnosti, IČ 000 05 886, se sídlem v
Praze 9, Sokolovská 217/42, o zaplacení 3.535.755,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 669/2008, o dovolání žalobců
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2013, č. j. 53 Co
331/2011-388, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2013, č. j. 53 Co
331/2011-388, vyjma výroku I., jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze
dne 15. listopadu 2010, č. j. 26 C 669/2008-310, s výjimkou výroku I., se
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení;
jinak se dovolání odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 15. 11. 2010, č. j. 26 C
669/2008-310, nepřipustil změnu žaloby navrženou žalobci v podání ze dne 5. 11.
2004 (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali po žalované 1.
zaplacení částky 1.235.525,- Kč s příslušenstvím, po žalovaném 2. částky
1.810.400,- Kč s příslušenstvím a po žalované 3. částky 489.830,- Kč s
příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až
V.). Žalobci usilovali o vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obč. zák.“), jež, jak tvrdí, žalovaným vzniklo užíváním pozemků ve
vlastnictví žalobců bez právního důvodu. Soud zjistil, že mezi žalobci
(respektive jejich právními předchůdci) a Magistrátním úřadem hlavního města
Prahy byla dne 16. 10. 1992 uzavřena dohoda podle zákona č. 403/1990 Sb., o
zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 403/1990 Sb.“), kterou jim byly vydány předmětné pozemky,
jež se nalézají v katastrálním území Žižkov. Jak ovšem vyplynulo z provedeného
dokazování, nacházely se již v době sjednání zmíněné dohody na těchto pozemcích
stavby tramvajové trati a křižovatky pozemních komunikací v takovém stádiu
rozestavěnosti, že je bylo možno pokládat za samostatné věci ve smyslu
občanskoprávním. Jelikož se podle § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. pozemek,
na němž je umístěna stavba zřízená až po převzetí pozemku státem, nevydává, je
dohodu o vydání řečených nemovitostí nutno pokládat za neplatnou. Soud rovněž
vyloučil, že by tyto pozemky žalobci mohli vydržet, a to s ohledem na
nedostatek dobré víry daný tím, že při zachování obvyklé obezřetnosti museli
zjistit, že se na pozemcích nachází výše popsané stavby, a jejich vydání je
tedy ve zjevném rozporu se zněním zákona č. 403/1990 Sb. Nejsou-li žalobci
vlastníky pozemků údajně užívaných žalovanými, musela být žaloba zamítnuta jako
nedůvodná.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2013, č. j. 53 Co 331/2011-388,
odmítl odvolání žalobců směřující proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně
(výrok I.), ve výrocích II. a III. rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok
II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až
V.). Odvolací soud nejprve k námitce žalobců konstatoval, že odůvodnění
prvostupňového rozsudku je sice rozsáhlé, avšak splňuje všechny požadavky
kladené na něj ustanovením § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Závěr soudu prvního stupně o absolutní
neplatnosti dohody o vydání věcí ze dne 16. 10. 1992 pro rozpor s § 10 odst. 4
zákona č. 403/1990 Sb. shledal městský soud zcela přiléhavým. Nebylo-li možno
určit, jakou část předmětných pozemků stavby pokrývají, nemohla být dohoda o
jejich vydání platně uzavřena vůbec. Korektní je také úsudek, dle něhož nebylo
myslitelné vydržení sporných pozemků žalobci, kterým mělo být zřejmé, že
pozemky nejsou způsobilé být předmětem restituce, a nemohly tudíž přejít do
jejich vlastnictví. Odvolací soud proto rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5
jako věcně správný potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jež pokládají za přípustné podle
§ 237 o. s. ř. Poukazují v první řadě na otázku procesního práva spočívající v
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, které nesplňuje kritéria
dle § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť je v něm obsažen pouhý soupis provedených
důkazů, aniž by se z něj podávalo, které z těchto důkazů byly použity za základ
výsledného rozhodnutí, a které naopak nikoli. Odvolací soud se přitom s
námitkou, jíž žalobci na tuto vadu ve svém odvolání poukázali, nijak
nevypořádal. Obvodní soud rovněž pochybil, když nepřipustil změnu žaloby,
kterou žalobci navrhli již na samém počátku řízení, a pro jejíž nepřipuštění
tedy nebyly dány podmínky.
Dovolatelé dále poukazují na hmotněprávní otázku platnosti dohody o vydání
pozemků, jakož i na problém vydržení vlastnického práva k nim. Podle žalobců
nebylo možné, aby se, jak se zřejmě domnívají soudy nižších stupňů, namísto
žádosti o vydání pozemků přímo domáhali zaplacení peněžité náhrady, neboť podle
§ 18 zákona č. 403/1990 Sb. za nemovitosti, o něž oprávněná osoba neprojeví
zájem, náhrada nenáleží. Oprávněné osoby tak měly jedinou možnost, totiž vyzvat
povinnou osobu k vydání věci, a teprve v případě, že by povinná osoba výzvě
nevyhověla, mohly se brát o finanční náhradu. Bylo výlučně na uvážení povinné
osoby, zda věc vydá, a pokud tak učinila, byla tím založena dobrá víra
oprávněných osob. Dovolatelé ostatně stále mají za to, že jim pozemky byly
vydány po právu, přičemž upozorňují na skutečnost, že jejich nároku bylo
vyhověno žalovaným 2., který disponuje právním oddělením a vlastnické právo
žalobců, vystupujících dlouhodobě jako majitelé pozemků, nikdy dříve
nezpochybňoval. Vydání oněch nemovitostí nepředstavovalo ze strany hlavního
města omyl, nýbrž uvážlivé rozhodnutí, které se opíralo o tehdejší výklad
zákona č. 403/1990 Sb. Konečně dovolatelé podotýkají, že žalovaní jsou subjekty
vybavenými vlastními právníky, náklady, jež jim vznikly v souvislosti se
zastoupením advokáty, tudíž nelze pokládat za účelně vynaložené.
Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k
dalšímu řízení.
K dovolání žalobců se vyjádřila žalovaná 1., která se ztotožnila s úvahami
nalézacího, respektive odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout,
eventuálně zamítnout.
Rovněž žalovaná 3. k dovolání žalobců podala vyjádření, v němž argumentačně
podpořila závěr, že vydání pozemků žalobcům nebylo možné s ohledem na § 10
odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., odkazujíc v tomto směru zejména na rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 41/2000, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28
Cdo 1752/2002 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14. Poté, co se
detailně zabývala též nemožností vydržení pozemků žalobci, jakož i dalšími
aspekty sporu, navrhla Nejvyššímu soudu předmětné dovolání zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. nicméně dovolání podle § 237 o. s. ř. není
přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle
§ 229 odst. 4 o. s. ř.
V § 229 odst. 4 o. s. ř. se uvádí, že žalobou pro zmatečnost může účastník
napadnout mimo jiné pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto
odvolání.
Výrok I. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobců proti
výroku I. prvostupňového rozhodnutí, je svou povahou (bez ohledu na inkorporaci
do rozsudku) usnesením, které lze napadnout žalobou pro zmatečnost dle § 229
odst. 4 o. s. ř. (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp.
zn. 29 Cdo 911/2014), a přípustnost dovolání proti němu je tudíž podle § 238
odst. 1 písm. f) o. s. ř. vyloučena. V této části tedy muselo být předmětné
dovolání v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnuto.
Ve zbylém rozsahu je naopak dovolání žalobců přípustným, ježto se odvolací soud
při posuzování otázky platnosti dohody o vydání věci dle zákona č. 403/1990 Sb.
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejen Nejvyšší soud, nýbrž i Ústavní soud v minulosti dovodily, že § 8 odst. 3
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), podle nějž se nevydává pozemek, na
kterém je umístěna stavba zřízená až po převzetí pozemku státem, představuje
ustanovení dispozitivní, nerespektování obsahu citované normy tak bez dalšího
neplatnost dohody o vydání věci nepůsobí (viz kupř. nález Ústavního soudu ze
dne 4. 11. 1998, sp. zn. II. ÚS 236/97, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2215/2005). Vzhledem k tomu, že je § 10 odst. 4, část
věty před středníkem, zákona č. 403/1990 Sb. identického znění jako výše
vzpomenutý § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., aplikují se nastíněné teze
obdobně i tam, kde došlo k vydání zastavěných pozemků v rozporu s tímto
ustanovením zákona č. 403/1990 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 10. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2307/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5.
2002, sp. zn. 28 Cdo 1177/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8.
2003, sp. zn. 28 Cdo 1544/2003).
Upozorňuje-li žalovaná 3. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp.
zn. 28 Cdo 41/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 28
Cdo 1752/2002, postačí zmínit, že se tato rozhodnutí vyjadřují k aplikaci § 10
odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. (potažmo § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.) v
kontextu řízení o návrhu na soudní uložení povinnosti k vydání věci ve smyslu
restitučních předpisů, kde dané ustanovení vskutku znemožňuje takové žalobě
vyhovět. Tím však není nikterak dotčen judikaturou artikulovaný úsudek, že
uzavře-li povinná osoba dobrovolně dohodu o vydání pozemku podle zákona č.
403/1990 Sb., jako tomu bylo i v předmětné kauze, nečiní pominutí zastavěnosti
tohoto pozemku dohodu o jeho vydání neplatnou. Podobně i nález Ústavního soudu
ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, se týkal autoritativního rozhodování o
restitučním nároku, pročež ani v něm vyslovené závěry ohledně dopadu současného
způsobu využití pozemku na přípustnost jeho vydání nejsou v přezkoumávané věci
aplikovatelné.
Jelikož odvolací soud, jakož i soud prvního stupně dovodily neplatnost dohody o
vydání předmětných pozemků žalobcům na základě chybného výkladu § 10 odst. 4
zákona č. 403/1990 Sb., jsou nesprávností nevyhnutelně zasaženy i úvahy těchto
soudů, jež se týkají vydržení sporných pozemků žalobci a opírají se o shodnou
interpretaci téhož ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. Přezkoumávat přiléhavost
rozhodnutí soudů nižších stupňů o náhradě nákladů řízení by se za současné
procesní situace jevilo předčasným. Stran této problematiky je nicméně namístě
připomenout v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu zastávaný názor, podle
něhož lze u statutárních měst i hlavního města Prahy presumovat existenci
dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby byla schopna
kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci
advokátů. Přiznává-li tedy soud nárok na náhradu nákladů vynaložených na
advokátní zastoupení hlavnímu městu, musí přihlédnout ke specifickým okolnostem
projednávané věci (zejména složitosti řešených otázek) a vyložit úvahy, pro něž
by bylo v daném případě možno na náklady advokátního zastoupení pohlížet jako
na účelně vynaložené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6.
2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, a rozhodnutí v něm odkazovaná).
Pozornosti Nejvyššího soudu neuniklo, že odůvodnění rozsudku obvodního soudu
(nikoli již soudu odvolacího) obsahuje zmínku, že by dohoda o vydání pozemků
žalobcům mohla být neplatnou též z jiného důvodu. Jedná se však o pouhou
okrajovou poznámku nad rámec nosných důvodů rozhodnutí, jež nemůže ničeho
změnit na výsledku dovolacího řízení.
S ohledem na přípustnost dovolání zkoumal Nejvyšší soud, zda nebylo řízení před
soudy nižších stupňů postiženo vadami, o nichž hovoří § 242 odst. 3 o. s. ř. V
tomto směru dovolací soud nemůže přisvědčit námitce nepřezkoumatelnosti
rozsudku obvodního soudu, byť připouští, že jmenovaný soud poněkud rezignoval
na přehlednost svého rozhodnutí, jež sestává převážně z graficky nečleněného
textu, v němž se na některých místech skutkové závěry nepříliš šťastně
prolínají s úvahami právními. Nejedná se však o nedostatky natolik intenzivní,
aby jimi bylo založeno porušení § 157 odst. 2 o. s. ř. V rozsudku jsou pečlivě
zachycena jednotlivá dílčí skutková zjištění učiněná z konkrétních provedených
důkazů, která se posléze promítají do celkového závěru o skutkovém stavu věci,
jakkoli snad tento závěr není formulován zcela „stručně a výstižně“ (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2396/2010,
či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2738/2014). Z
rozhodnutí soudu prvního stupně se taktéž podává, že všechny vypočtené důkazy
pokládal soud za relevantní, že mezi nimi nebyly identifikovány podstatné
rozpory a že jejich věrohodnost žádný z účastníků nezpochybňoval, což
nerozporují ani dovolatelé, proto je možné i způsob zachycení úvah soudu
týkajících se hodnocení důkazů shledat akceptovatelným. Konečně nelze mít ani
za to, že by se odvolací soud s touto námitkou žalobců vypořádal nedostatečně,
ačkoli je jeho odpověď na uvedenou výtku spíše implicitní (k obecným nárokům na
kvalitu odůvodnění soudního rozhodnutí viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne
15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19).
Nepřipuštění změny žaloby vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.
představovat nemůže, neboť jde o vlastní rozhodovací akt soudu obsahující
hodnotící závěr, který našel svůj konkrétní projev ve výrokové části
rozhodnutí, a nejedná se tudíž o procesní vadu způsobenou postupem soudu v
průběhu řízení (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn.
30 Cdo 2081/2013).
Nejvyšší soud nicméně při vědomí nesprávnosti právního posouzení věci soudy
nižších stupňů přistoupil podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. v rozsahu, v jakém
bylo dovolání žalobců shledáno přípustným, ke zrušení napadeného rozsudku,
jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci Obvodnímu soudu pro
Prahu 5 k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů jsou v souladu s § 243g odst. 1, částí věty první za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu