28 Cdo 4270/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa
Rakovského v právní věci žalobkyně: Základní organizace ČSZ B., zastoupená
advokátem, proti žalované: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve
věcech majetkových, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u
Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 239/2005, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007, č. j. 20 Co
105/2007-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno její
vlastnictví k pozemkům identifikovaným v petitu návrhu. Svůj návrh odůvodnila
tím, že ji na základě hospodářské smlouvy ze dne 29. 11. 1973 svědčilo právo
trvalého užívání, které se na základě ustanovení § 879c obč. zák., jehož
podmínky byly naplněny, změnilo v právo vlastnické. Ačkoli posledně uvedené
ustanovení bylo zrušeno částí II. zákona č. 229/2001 Sb., Ústavní soud nálezem
z 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, uveřejněný ve Sb. n. a u., sv. 32, č. 35, a
pod č. 278/2004 Sb., uvedenou část zrušil ke dni 31. 12. 2004 a deklaroval, že
zrušením derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. se obnovuje vztah
založený ustanoveními § 879c až 879e obč. zák.
Okresní soud Praha – západ jako soud prvního stupně rozsudkem z 17. 8. 2006,
čj. 7 C 239/2005-20, žalobě vyhověl. V odůvodnění rozhodnutí dospěl k závěru o
splnění podmínky naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k předmětným
nemovitostem a odkázal na citovaný nález Ústavního soudu, kde se uvádí, že
zrušení ustanovení § 879c až § 879e obč. zák. bylo v rozporu s „mezinárodní
smlouvou o lidských právech a svobodách, jíž je Česká republika vázána“, a to z
důvodu zásahu do legitimního očekávání a založení bezdůvodné nerovnosti mezi
skupinami subjektů. Následně soud vycházel z „rehabilitovaných“ ustanovení §
879c až § 879e obč. zák. a dospěl k závěru, že žalobkyně jejich hypotézu
naplnila, neboť jí bylo zřízeno právo trvalého užívání k prvnímu předmětnému
pozemku, zastavěnému budovou v jejím vlastnictví, s tím, že druhý předmětný
pozemek měl charakter pozemku navazujícího; dále dovodil, že žalobkyně také
požádala o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické a že došlo k
uplynutí jednoroční lhůty od účinnosti zákona.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2007, č. j. 20
Co 105/2007-40, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Poukázal na citovaný
nález Ústavního soudu a k otázce vázanosti obecného soudu nálezem Ústavního
soudu citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo
2205/2005. (Konkrétně odvolací soud citoval redakční právní věty, uveřejněné v:
Právní rozhledy, roč. 2007, sv. 1, str. 31.)
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Přípustnost dovolání
opírala o zásadní právní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.)
napadeného rozsudku, který spatřovala v posouzení použitelnosti § 879c až 879e
obč. zák. v návaznosti na citovaný nález Ústavního soudu a část čtvrtou zákona
č. 229/2001 Sb., kde se v Čl. IV odst. 1 uvádí: „Dosavadní vztahy trvalého
užívání podle § 70 hospodářského zákoníku, které se nezměnily na výpůjčku podle
§ 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
vystupování v právních vztazích, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona mění na
výpůjčku na dobu určitou v trvání do 1. ledna 2007 včetně.“ Zejména namítala,
že citovaný nález Ústavního soudu nevedl k „oživení“ původně zrušených
ustanovení § 879c až 879e obč. zák. a že citovaný nález Ústavního soudu
nezrušil část čtvrtou zákona č. 229/2001 Sb., na jejímž základě se vztahy
trvalého užívání změnily k 30. 6. 2001 na výpůjčku na dobu určitou. V této
souvislosti dovozovala, že od toho dne již žalobce neměl pozemek v trvalém
užívání, což současně vylučovalo aplikaci § 879c obč. zák., i kdyby snad toto
ustanovení bylo „obživlo“. Uvedené závěry dle žalované podporuje i § 71 odst. 4
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti z
právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu (jeho části)
zůstávají nedotčeny. Dále uvedla, že institut někdejšího trvalého užívání neměl
takový právní charakter, aby bylo možné „legitimně očekávat“ jeho přeměnu na
vlastnické právo. Konečně namítala, že naléhavý právní zájem žalobkyně na
určení vlastnictví k předmětným nemovitostem byl vyloučen ustanovením § 60c
zákona č. 219/2000 Sb., který vypůjčitelům garantoval úplatné převody vybraných
pozemků za obecně výhodnější ceny na úrovni roku 1991.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou
prostřednictvím advokáta, splňující formální obsahové znaky předepsané § 241a
odst. 1 o.s.ř. a opírající se o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního
posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dále se odvolací soud zabýval přípustností dovolání. Protože odvolací soud
potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání
založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
upravuje mechanismus filtrace nápadu, v jehož rámci se dovolací soud nejprve
zabývá nikoli věcnou správností napadeného rozhodnutí, nýbrž tím, zda dovolatel
ve svém dovolání vymezil otázku zásadního právního významu, na níž spočívá
napadené rozhodnutí. Právní otázka má zásadní právní význam podle ustanovení §
237 odst. 3 o. s. ř. zejména tehdy, nebyla-li dovolacím soudem dosud vyřešena,
byla-li soudy rozhodována rozdílně (přičemž v obou uvedených případech musí
její řešení nést potenciál ovlivnit rozhodování soudů do budoucna) nebo byla-li
vyřešena v rozporu s hmotným právem.
K závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu dovolacích
námitek však dovolací soud nedospěl, neboť neshledal důvod odchýlit se od své
ustálené judikatury, s níž odvolací soud postupoval v souladu. (Viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu z 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005; z 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006; z 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006; z 23. 1. 2007,
sp. zn. 22 Cdo 2506/2006; z 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006; z 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007; a z 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007). Výslovně dovolací soud cituje z rozhodnutí z 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo
1961/2006: „vznikl-li potenciální žalobcův nárok na transformaci na vlastnictví
dnem účinnosti § 879c o. z. (1. 7. 2000) a žalobce uplatnil v intencích odst. 4
§ 879c svůj nárok cestou žádosti státu dnem 19. 8. 2000, pak právní účinky
svázané se vznikem nároku zůstaly zachovány a jednoroční „transformační“ lhůta,
založená v odst. 1 § 879c o. z., doběhla pro tento nárok bez ohledu na vydání
kontroverzního zákona č. 229/2001 Sb. s jeho zrušenou druhou či dosud platnou
čtvrtou částí. To tím spíše, že konec běhu této lhůty (1. 7. 2001) a datum
účinnosti zákona č. 229/2001 Sb. (30. 6. 2001) spadají časově takřka v jedno.“
a z rozhodnutí z 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007: „Nejvyšší soud se ve
své judikatuře dlouhodobě přiklání k ústavně konformnímu výkladu účinků nálezu
č. 278/2004 Sb., z něhož vyplývá, že v řízení o kontrole norem vystupuje
Ústavní soud jako tzv. negativní zákonodárce, oprávněný v případě vyhovění
návrhu napadený právní předpis toliko derogovat (viz nález ze dne 12. 2. 2002,
sp. zn. Pl. ÚS 21/01, vyhlášený pod č. 95/2002 Sb. a uveřejněný ve Sbírce pod
č. 14, sv. 25). Proto také zrušením napadeného předpisu může dojít výhradně k
jeho „vyřazení“ z právního řádu České republiky, a nikoliv k faktickému
konstituování nové úpravy formou „ožívání“ předpisu již dříve zrušeného. V
konkrétním případě se ovšem jedná o zrušení derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. Zrušením části druhé čl. II zákona č. 229/2001 Sb. se obnovil stav
založený ustanoveními § 879c až § 879e obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4459 a v časopise Právní rozhledy č. 1, roč. 2007, str. 31; dále např. usnesení ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo
2504/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2316/2006, a ze dne 21. 3. 2007,
sp. zn. 22 Cdo 1456/2006). V rozsudku ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo
1961/2006, Nejvyšší soud konstatoval, že imanentním požadavkem interpretace
právní úpravy je upřednostnění jejího účelu a smyslu v případě rozporu s
gramatickým zněním zákona; je-li pak k dispozici více výkladů, přednost dostává
interpretace ústavně konformní ... ve světle těchto požadavků je nezbytné dát
přednost „obnovenému“ znění § 879c obč. zák. před nezrušeným článkem IV bodem 1
čtvrté části zákona č. 229/2001 Sb., jenž z hlediska legitimního očekávání
žalobce nemůže obstát. Žalobcův nárok na přeměnu trvalého užívání na
vlastnictví pozemku, vzniklý za účinnosti § 879c obč. zák.
ještě před
protiústavním zásahem prostřednictvím zákona č. 229/2001 Sb., bude posuzován
(při neexistenci relevantních intertemporálních ustanovení v zákoně č. 229/2001
Sb.) za pomoci extenzivního, resp. překlenujícího výkladu nepravé zpětné
účinnost pozdějšího předpisu (zákona č. 229/2001 Sb.).“
Z uvedeného plyne, že dovolací námitky představují pouhou polemiku s nálezem
Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, kterým byla
konstatována obnova stavu založeného ustanoveními § 879c až § 879e obč. zák., a
shora uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, a proto napadený rozsudek
odvolacího soudu není možno hodnotit jako rozhodnutí mající zásadní právní
význam. Z uvedeného důvodu bylo dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobkyni, přes její
úspěch v dovolacím řízení, prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 30. listopadu 2007
JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r.
předsedkyně senátu